Letos jsem si řekl, že se to už nemůže stát

SE LVEM U20 MARTINEM KOLÁŘEM Když s takovým obdivem hovoří o ligovém titulovém rekordmanovi 20letý spoluhráč, je to svého druhu největší vyznamenání. A důvod obdivu je zároveň tím nejdůležitějším, co může od veterána Petra Bendy o 16 let mladší kolega získat jako lekci do další kariéry. I když si ligových zápasů jako člen kádru mistra užíval Martin Kolář pouhý rok (zatím), dostal i tak tu nejlepší školu. Poslední léta se mu jí dostávalo od těch ligou vůbec nejotitulovanějších mužů českého basketbalu – vedle Bendy (11) i od trenéra nymburské U19 Pavla Beneše (9) a letos také od kouče reprezentace U20 Ladislava Sokolovského (11). 196 vysoký small forward a nyní již bývalý podkošový hráč je za to také náležitě vděčný. Čerstvě má za sebou svůj nejlepší reprezentační turnaj, když byl s 9 body třetím skórerem týmu U20 na B-divizním mistrovství Evropy. A zapsanou má také první sezonu v Kooperativa NBL. Jako 19letý nováček v nabité skvadře mistra točil vůbec ne špatných 10 minut na utkání, ale věděl, že v další sezoně už by chtěl víc, a proto kývl na roční hostování u nováčka v Hradci Králové, kde bude úročit poslední výživný rok ve společnosti české elity. Nejen o něm bude nyní v detailech hovořit. Řeč se stočí i na „džusové duely“ s rozehrávačem Lawrencem, jeho reprezentační cestu, klíčové urychlování střelby, zmizení výškových mužů a dramatičnost přechodu do nejvyššího patra.

SE LVEM U20 MARTINEM KOLÁŘEM Když s takovým obdivem hovoří o ligovém titulovém rekordmanovi 20letý spoluhráč, je to svého druhu největší vyznamenání. A důvod obdivu je zároveň tím nejdůležitějším, co může od veterána Petra Bendy o 16 let mladší kolega získat jako lekci do další kariéry. I když si ligových zápasů jako člen kádru mistra užíval Martin Kolář pouhý rok (zatím), dostal i tak tu nejlepší školu. Poslední léta se mu jí dostávalo od těch ligou vůbec nejotitulovanějších mužů českého basketbalu – vedle Bendy (11) i od trenéra nymburské U19 Pavla Beneše (9) a letos také od kouče reprezentace U20 Ladislava Sokolovského (11). 196 vysoký small forward a nyní již bývalý podkošový hráč je za to také náležitě vděčný. Čerstvě má za sebou svůj nejlepší reprezentační turnaj, když byl s 9 body třetím skórerem týmu U20 na B-divizním mistrovství Evropy. A zapsanou má také první sezonu v Kooperativa NBL. Jako 19letý nováček v nabité skvadře mistra točil vůbec ne špatných 10 minut na utkání, ale věděl, že v další sezoně už by chtěl víc, a proto kývl na roční hostování u nováčka v Hradci Králové, kde bude úročit poslední výživný rok ve společnosti české elity. Nejen o něm bude nyní v detailech hovořit. Řeč se stočí i na „džusové duely“ s rozehrávačem Lawrencem, jeho reprezentační cestu, klíčové urychlování střelby, zmizení výškových mužů a dramatičnost přechodu do nejvyššího patra.     

Martine, byl z hlediska vašeho dalšího hráčského rozvoje transfer do Hradce Králové nutností?
Už ke konci minulé sezony jsem začínal řešit, jak to bude dál, i když jsem v Nymburce nehrál tak málo, jak bych asi původně čekal. Těch 10 minut na zápas nebylo úplně špatných. Dál už jsem ale potřeboval hrát víc. Za Hradec jsem v minulé sezoně odehrál už poslední dva měsíce první ligy a po postupu za mnou přišli, že by se mnou chtěli pokračovat i další rok. A během léta to hostování vykrystalizovalo jako nejlepší varianta.



Co vám první sezona v NBL, odehraná v dresu nejlepšího týmu, ukázala?
Dala mi obrovské zkušenosti, po stránce profesionálního přístupu a všeho kolem basketu, za což jsem moc vděčný. Trénoval jsem s nejlepšími hráči v Česku i kvalitními zahraničními borci. Na druhé straně bylo o to těžší se prosadit a ukázat, co ve mně skutečně je, když na mé pozici 3 byli samí reprezentanti, a trenér jim přece jen nemohl ty minuty brát.

Mohl byste víc rozvést ty nabyté zkušenosti?
Tak na mé pozici byli Jarda Bohačík a Vojta Hruban, ještě společně s Pavlem Pumprlou. To jsou všechno reprezentanti, kteří mi toho dali nejvíc, po všech stránkách. Když jsem udělal něco špatně, hned za mnou přišli a snažili se mi pomoct, což bylo super. Přínosem byla i celoroční tréninková střelba – kdykoli bylo volno, chodil jsem střílet s Petrem Bendou, který pro mě představuje asi největší příklad profesionality ve sportu. Jak ten na sobě dře! Uvidíte to hned na začátku sezony. A to měl nedávno přetrženou achilovku. Je to největší dříč, jakého jsem v životě viděl. Navíc jsem po trénincích mohl často hrát 1 na 1 s Eugenem Lawrencem, což mi dalo taky strašně moc. Snažil se mi pomoct každý, kdo mohl, a za to jsem rád. Měli jsme skvělý tým, který vyhrával na hřišti a i mimo byl super partou.

Proč jste 1 na 1 hrál tak často právě s americkým rozehrávačem?
(rozesměje se) Protože s ním to bylo nejvíc vyhecované. On chtěl hrát pořád a já s ním zůstával po tréninku, kdykoli jsem mohl. Vždycky jsme hráli o džus a já ho mockrát nevyhrál. (smích)

V minulé sezoně jste byl s průměrem 16,6 pátým střelcem první ligy mužů z hráčů s nejméně 20 zápasy, předtím jste byl dva roky po sobě nymburským top skórerem v kategorii U19, nicméně k první šanci herně nahlédnout do A-týmu jste se dostal v 19 a půl letech a trvalo to jen rok. Co to říká o nabitosti sestavy mistra a složitosti do ní proniknout i pro dorosteneckou špičku klubu a vlastně i jednoho celého českého ročníku?
Když to vezmu od začátku, tak „devatenáctky“ pro mě byly super, trénoval mě jeden z nejlepších českých trenérů Pavel Beneš, což mi dalo fakt moc. Poslední dva roky v této kategorii už jsem začínal přípravu i s „áčkem“, a i když pak v sezoně byl kádr plný, některé části roku jsem chodil při zraněních vypomáhat na tréninky. Snažili se mě zapojit, ale do zápasů jsem nevyběhl. A první liga je super soutěž na obouchání mladých hráčů, dala mi moc a příští sezonu dá ještě víc. Přechod do chlapů pro mě byl těžší a je to jedna z nejtěžších věcí v českém basketbale, protože oproti extralize U19 je to velký rozdíl. První liga mužů už na NBL hráče trochu připravuje, ale z U19 do NBL je to fakt těžké, zvyknout si hlavně na tu fyzickou hru. Postupně se do toho ale dá zapadnout.

Když jste sledoval, jak se - nyní už za vlády nového majitele mistra - daří udržet většinu kádru, bylo vám jasné, že musíte o dům dál?
No jistě. Nymburk minulou sezonu hrál nejlepší basket, jaký mohl hrát, a bude v tom pokračovat. Já pro sebe neviděl vůbec šanci v Lize mistrů a ani ligu bych si moc nezahrál. Bylo by to stejné jako loni, a proto jsme spolu s agentem i klubem začali hledat další řešení.



V jakou minutáž můžete doufat v Hradci za přítomnosti zkušeného křídla Dušana Panduly?
Ještě je tam Tomáš Mahler, ale moje minutáž bude určitě větší. Jistě ale i teď se o své minuty budu muset poprat. A Dušan Pandula, to je teď pro mě vzor, který mi pomáhá úplně se vším, a s ním se budu na pozici 3 o ty minuty dělit.

Váš kouč z reprezentace U20 Ladislav Sokolovský řekl, že pro hráče z tohoto národního výběru jsou solidní minuty v první lize mužů nutností. Vy ji hrajete už tři roky, cítil jste i na šampionátu díky tomu větší vyhranost?
Podle mě je prvoligová zkušenost jednou z těch nejdůležitějších, protože máme možnost být v kontaktu s fyzičtější hrou. Je tam velké množství zkušených, ale i mladých hráčů, kteří od těch ostřílených ty důležité zkušenosti získávají. Zažil jsem i play-off až do samého konce, což byla už hodně velká dávka zápasů. My mladí první ligu musíme hrát, nejde to přeskočit. Jde jen o to, kolik minut. Každá navíc je dobrá a my za ni musíme být vděční.       

Zajímavé je, že vy jste až od sezony 2015/16, tedy před třemi roky, začal víc střílet trojky. Zatím jste se nedostával přes 30 procent. Je to tak, že dřív jste se trojkám prakticky nevěnoval?
Tak jsem to nikdy nevnímal. Trenéři po mně trojky chtějí, asi jsem ale ještě nechytil tu nejlepší formu. Já vždycky býval spíš „najížděč“, ale myslím, že za poslední rok, co jsem už hrál NBL, jsem svoji střelbu zlepšil a už je jen otázkou času se dostat do formy, ve které bych chtěl být.

Když se i Jaromír Bohačík, který do Nymburka přicházel jako úřadující MVP ligy, u mistra dozvěděl, že jeho střelba není až tak v pořádku, co jste se při fungování v áčku dozvěděl vy?
Jo, i mně bylo na začátku sezony vytčeno pár věcí, na kterých jsem pak celý rok pracoval. Zvýšilo se mi tím sebevědomí a teď jsem určitě mnohem jistější než dřív. Je to už, myslím, nějak vidět. I mě trochu překvapilo, co jsem nedělal správně. Po příchodu z „devatenáctek“ jsem si myslel, že střelbu už bych měl mít na úrovni, kde by měla být, ale dozvěděl jsem se, že jsem při tom trochu pomalý. Snažil jsem se to tedy zrychlit a to mi pomohlo ve všem. Dřív jsem při střelbě víc přemýšlel a teď jsem rád, že už to jen odhodím a nemyslím na to. A pracuju i na všech dalších věcech. Po přechodu do chlapů člověk zjistí, že toho je ještě hodně, co je potřeba zvládnout na působení na nejvyšší úrovni.

Tu odhodovou rychlost v poslední době zmiňuje nejeden ligový hráč jako dovednost, kterou musel zlepšit. Nedává se na to v mládeži takový důraz?
Těžko říct. Pavel Beneš se jako trenér v U19 vždycky snažil dělat věci, jak jsme je chtěli my, a až později s námi začal pracovat třeba i na té odhodové rychlosti a dotahování zápěstí. Až v NBL jsem ale zjistil, že tohle je skutečně důležité, mít rychlejší střelu nebo celý „jump“.



Po jedné účasti na ME U16, U18 i U20 jste se až letos stal důležitým reprezentačním střelcem. Co se změnilo?
Možná mi pomohlo i sebevědomí z té poslední sezony, což jsem fakt potřeboval. Snažil jsem se to brát i mnohem víc na sebe. Ono i v těch mladších kategoriích to vypadalo, že bych měl patřit k hlavním střelcům, ale první rok v kadetech jsem odjížděl na Evropu po zranění a nechytil se, v U18 jsem od sebe čekal mnohem víc, než jsem pak předvedl, a bylo to pro mě zklamání. Totéž první rok v U20. Letos jsem si ale řekl, že se to už stát nemůže a od začátku budu hrát, jako kdyby šlo o můj poslední zápas, což tak i bylo, protože letos jsem v mládeži skončil. Začínal jsem od obrany, dostal se do rytmu, a i když jsem si to představoval ještě lepší, jsem rád i za to, co jsem zvládal.

Na letošním ME U20 vám nevyšly dva kritické zápasy, ve skupině s Rusy a pak čtvrtfinále s Poláky, pokaždé s vyššími celky. Měli jste na ně i přes tento handicap?
Určitě měli. Měli jsme super tým, který vždy začínal od obrany. S Rusy se to celý zápas tahalo, ale pak nám v nejméně vhodný okamžik odskočili třemi slepenými trojkami, což nás odrovnalo. Totéž se stalo i s Poláky. My sice celý zápas prohrávali až asi o 15 bodů, ale na konci třetí čtvrtiny jsme to stáhli na nějaké dva, jenže na začátku čtvrté čtvrtiny nás zlomily tři trojky Poláků v řadě. Tohle byla velká škoda.

V U16, U18 i U20 týmům na B-divizních ME chyběli výškoví muži. Kde jsou?
Bohužel v těch ročnících od ´97 dál prostě chybějí. Nevím, jak je to možné. Já už v nymburské akademii hrál prakticky celou dobu na pozici 4, takže s tím mám velké zkušenosti, přitom ve vrcholovém basketbalu tam při své výšce hrát nemůžu. Přijde mi, že dost kluků, co se mnou hráli a byli vyšší, tak časem skončili. Asi je to přestalo bavit, ať v U16, nebo v U18, a to někteří byli i lepší než já.

Jak daleko je teď vaše první pozvánka na kemp dospělé reprezentace?
Doufám, že blízko, ale nezáleží to jen na mně. Budu se snažit podávat výkony, které se v Hradci budou čekat, a budu se o to prát.

Hradec složil tým, v němž se setkává velká zkušenost s velkým mládím. Co se od vás dá čekat?
Ano, máme tam velký věkový rozptyl, ale to je super. Mladí vždycky potřebují někoho, kdo jim bude radit, aby viděli, co se čeká od profesionálního hráče. Na „dlouhých“ je třeba Peter Sedmák, který má velké zkušenosti, na mé pozici je zase Dušan Pandula, což je přínos pro všechny včetně cizinců. Budeme těžit z toho, že se od nás nebude nic čekat, a myslím, že pro řadu soupeřů budeme nepříjemní.