Lev rozený v Bratislavě. S uměním, jež ho neučili

S RICHARDEM BÁLINTEM Po tréninku národního týmu usedl do hlediště v hale, kde jeho otec devět let zpátky sahal po kariérním skalpu a prvotřídní senzaci. V cílové rovince pátého duelu ligového finále vedl s nejlepší prostějovskou sestavou všech dob nad domácím Nymburkem o 9 bodů. Favorit však nakonec bitvu po prodloužení zvládl a na Hané si vzápětí došel pro další titul. Synovi trenéra Orlů Petra Bálinta bylo tehdy sotva osm, ale domácí zápasy v napěchované hale prožíval moc. V roce 2011 ještě nemohl tušit, že jednou dostane šanci reprezentovat zemi, v níž táta zažil své největší úspěchy. Jako v Bratislavě narozený kluk slovenských rodičů k tomu neměl dvakrát nakročeno. Jenže když se necelý rok od jeho příchodu na planetu Zemi rodinná rada rozhodla pro stěhování za tátovým angažmá do Česka, jeho příští osud byl téměř zpečetěn. Nějakých deset let nato už měl jen české občanství a před pár týdny zažil největší chvíle své začínající kariéry. V pouhých 17 letech stál v Mariánských Lázních na jednom kurtu s šestým týmem světa i s prvním rozehrávačem Chicago Bulls. A národní kormidelník Ronen Ginzburg o něm řekl, že je to typ kluka, který umí věci, jež ho předtím nikdo neučil. S budoucími 195 centimetry výšky v Richardu Bálintovi české reprezentace mohou mít dalšího vysokého a dlouhorukého playmakera.

S RICHARDEM BÁLINTEM Po tréninku národního týmu usedl do hlediště v hale, kde jeho otec devět let zpátky sahal po kariérním skalpu a prvotřídní senzaci. V cílové rovince pátého duelu ligového finále vedl s nejlepší prostějovskou sestavou všech dob nad domácím Nymburkem o 9 bodů. Favorit však nakonec bitvu po prodloužení zvládl a na Hané si vzápětí došel pro další titul. Synovi trenéra Orlů Petra Bálinta bylo tehdy sotva osm, ale domácí zápasy v napěchované hale prožíval moc. V roce 2011 ještě nemohl tušit, že jednou dostane šanci reprezentovat zemi, v níž táta zažil své největší úspěchy. Jako v Bratislavě narozený kluk slovenských rodičů k tomu neměl dvakrát nakročeno. Jenže když se necelý rok od jeho příchodu na planetu Zemi rodinná rada rozhodla pro stěhování za tátovým angažmá do Česka, jeho příští osud byl téměř zpečetěn. Nějakých deset let nato už měl jen české občanství a před pár týdny zažil největší chvíle své začínající kariéry. V pouhých 17 letech stál v Mariánských Lázních na jednom kurtu s šestým týmem světa i s prvním rozehrávačem Chicago Bulls. A národní kormidelník Ronen Ginzburg o něm řekl, že je to typ kluka, který umí věci, jež ho předtím nikdo neučil. S budoucími 195 centimetry výšky v Richardu Bálintovi české reprezentace mohou mít dalšího vysokého a dlouhorukého playmakera.

„Trénovat s nároďákem po takovém úspěchu bylo úžasný. Loni jsem se na něj při mistrovství světa koukal v televizi a po necelém roce s kluky už hraju. To je hodně dobré, loni by mě něco takového vůbec nenapadlo,“ kroutí hlavou teenager, který se stal letošním top objevem lodivoda lvů.



Povýšení až do stavu dospělých samozřejmě vzbudilo zájem i v domovském klubu v Prostějově. „Byl jsem hodně překvapený, že mi tolik kluků z týmu psalo. Byli za mou nominaci rádi,“ přiznal nesměle hovořící mladík, o jehož letní selekci mezi českou elitu věděl z rodiny jako první táta Peter, aktuálně kouč NH Ostrava.

„Řekl mi o tom na rodinné dovolené a dva dny po návratu už mi volal i reprezentační manažer Michal Šob,“ pověděl Bálint, který si k soustředění dospělých lvů asi nejvíc pomohl díky svému vystoupení na letošním kempu U20.

Že by pro svůj raketový postup udělal něco zásadního i během letošní neúplné sezony, toho si ale vědom nebyl. „V klubu jsme dostali plán, jak bychom měli v karanténě trénovat, ale jako by navíc jsem dělal jen něco. Chodíval jsem občas běhat a po celou karanténu jsem i cvičil a něco dělal aspoň obden. Táta mě ale k ničemu nenutil,“ popisuje svůj jarní režim.

Možná až překvapivě dodává, že právě otec nebyl tím, kdo nad ním jako kovaný trenér odmalička stál jako dráb, aby měl syn ten správný vývoj. „Ani mě moc netrénoval, spíš na mě dohlížel. Po zápasech mi třeba říkal, co bych měl a neměl dělat, jak řešit určité situace, nebo abych dotahoval ruku při střelbě. Ale netlačil na mě, kolik toho mám dělat, spíš mi pomáhal a občas se mnou zašel do haly.“

Příjmení známého a úspěšného trenéra pro něj zpočátku bylo menší přítěží, zvlášť když v jedné kategorii byl táta i asistentem jeho týmu. „Hlavní trenér byl někdo jiný, ale i tak bylo společné působení takové divné. Už asi pět let si ale tohle moc neberu.“



Bylo to ale i opačně. Také syn tátovo počínání sledoval pozorně. Z onoho závěru pátého finále z roku 2011 si pamatoval celou jednu sekvenci, doma pak býval v hledišti pravidelně.

Pak už však byl především strůjcem svého vlastního osudu. A že k tomu měl předpoklady! Ač máma byla špičkovou volejbalistkou, oba její rodiče váleli v basketbalové reprezentaci. A o tátových sportovních preferencích není třeba mluvit, byť jeho doménou se stalo především trenérství.

Časem bylo jen třeba dořešit Richardovo občanství – částečně možná i z hlediska basketbalové budoucnosti.

„Nejdřív, když to ještě šlo, jsem, myslím, měl obě občanství, ale to slovenské jsem vlastně nevyužíval a zůstalo mi jen české - od nějakých deseti nebo dvanácti let. Já s tím neměl problém, mamka s taťkou se dohodli, že to asi bude lepší, tak jsem Čechem. Už jsem tady začal chodit do školy, brácha do školky, trénovali jsme tu a Prostějov je pěkné místo na život. Nechtělo se nám už nikam stěhovat,“ popisuje bratislavský rodák okolnosti svého češství.

A právě to mu pomohlo i k letošnímu hitovému zážitku s dospělými lvy.

Co při trénincích udivovalo, to byla jeho odvaha v útoku, kam zapadl, jako by se s týmem připravoval běžně. A to i při standardně bleskurychlém přechodu Ginzburgových hochů do ofenzivy. „Jistě, ohledně hry v útoku je to hodně velký rozdíl oproti tomu, na co jsem byl zvyklý, ale neřekl bych, že bych se v tom ztrácel. Je to pro mě naopak lepší, když kluci v nároďáku už vědí, kam se posouvat, a já nemusím dělat tolik věcí.“

V obraně ale při aktuálních 70 kilech byl ještě znát ostych a sem tam při hře přišel nejen od trenéra pokyn, že měl udělat včasný faul. „Někteří hráči tam byli i o čtyřicet kilo těžší a já měl někdy trochu strach, že mě převálcují. Faulovat se ale nebojím,“ přesvědčuje Bálint junior.



Při tréninkové střelbě zaujal i samozřejmostí, s jakou odpaloval a hlavně trefoval trojky i dál za obloukem, a to dokonce i po odskoku, což při jeho ultra útlé postavě bylo až nečekané.„K tomuhle jsem už odmalička nějak tíhnul a zůstalo mi to. Sledoval jsem i různá videa pro inspiraci a pak to přišlo samo,“ krčí rameny.

„Na střelbu trojek i po „step backu“ (odskoku vzad) ani nijak extra neposiluju, jde to nějak samo. V Prostějově ale máme dobrého kondičního trenéra a asi od čtrnácti let jsem pomalu přidával i speciální cviky, abych se do toho dostal,“ dodává Bálint, který se aktuálně víc cítí na rozehrávače, ale nevadí mu ani křídelní pozice shooting guarda.

Na soustředění v Mariánských Lázních a Nymburce na něj nejvíc zapůsobila parta, jakou nyní národní tým má. „Kluci na hřišti i mimo jsou úplně v pohodě. Čekal jsem, že úroveň tam bude ohromná, ale to, jak spolu komunikují, a jak fungují i s realizačním týmem a trenérem, tvoří dobré prostředí. A já to ani jako nejmladší za chyby nijak neschytával,“ pochvaluje si.

S národním týmem zažil i nějaký ten večerní teambuilding, pro který má pochopení i kouč Ginzburg. „Tohle k tomu patří. Já to ale moc neřešil, pro mě se to hlavní děje na hřišti,“ zdůrazní svým tichým hlasem Richard, který se i mezi lví smetánkou zatím držel spíš zpátky. „Já když někam přijdu, tak moc nemluvím. Spíš poslouchám, ale občas jsem i něco řekl,“ praví basketbalový dirigent, který by ovšem z titulu své herní pozice měl být řádně vokální. „V klubu je tohle v pohodě, tam mluvím hodně.“

Mluvit bude muset i nyní v dresu Brna, kde dostane svou první příležitost v NBL pod koučem Lubomírem Růžičkou, který při onom slavném ligovém finále s Nymburkem dělal asistenta Bálintovi staršímu. Možná ale nechybělo zase tak moc a talent se slovenskou krví mohl skončit úplně jinde.

„Řešil to táta a vypadalo to buď na Svitavy, nebo na Brno. Hlavně ale šlo o to, abych nastupoval v NBL. Ve Svitavách si nakonec vzali Marka Welsche, takže jsem šel do Brna,“ popisuje rušné léto mladík, který má před sebou vizi 10 až 15 minut na utkání. „Bude to ale záležet i na mně, jak budu hrát,“ je si vědom nejnovější „repre“ objev Ronena Ginzburga.