Malá opavská olympijská vesnice. Díky Czudkovi

Co nezažil jako hráč, to zažívá teď jako trenér. Řeč je o olympijské atmosféře a Petru Czudkovi. Opavský lodivod a sportovní ředitel je jako asistent trenéra podepsaný pod zajímavé úspěchy národního týmu v posledních letech. Nejprve se mu jako pravé ruce trenéra Ginzburga podařilo získat šesté místo na světě a teď válčí přímo v Tokiu.

Je potřeba si to neustále připomínat, protože i po dvou odehraných zápasech to zní dost neuvěřitelně. Čeští basketbalisté jsou mezi dvanácti týmy hrajícími na letošních olympijských hrách. Určité pochybnosti, jestli právě neprožívá jen jeden z nejhezčích možných snů má i Petr Czudek. A to je přímo v centru dění…

„Samotně mě překvapil ten fakt, že tu jsme, že jsme postoupili z té šílené kvalifikace. Když jsem viděl, jak se rozvíjí basket ve světě a v Evropě, nikdy jsem si nemyslel, že by se nám vůbec podařilo dostat se do kvalifikačního turnaje,“ vrátí se ve svých úvahách o pár let dříve, kdy ještě Tomáš Satoranský a spol. naplno nerozbalili svou basketbalovou show.

Teď si však známý extrovert může užívat atmosféry přímo v olympijské vesnici: „Je to tu taková zvláštní atmosféra, kde si všichni fandí a jsou družní. To je podle mě to, co by měl sport dát světu. Třeba národy, které se zrovna nemusí, jsou tady v kontaktu a snaží se najít nějakou společnou řeč.“

Basketbalisté z posledních akcí byli zvyklí spíše na individuální podmínky. Na všech akcích FIBA totiž museli hráči i členové realizačního týmu být striktně ubytováni na jednolůžkových pokojích. V tomto smyslu je život v olympijské vesnici otočkou o 180 stupňů.

„Je to takové hodně komunální, tak mi to připomíná kolejní časy. Je nás tady šest na malém prostoru. I já jsem se ze začátku trochu rozkoukával, že to bude těžké. Teď mi to už ale ani nepřijde. Beru to jako součást olympijského života, že se tu víc stmeluje i náš realizační tým. Ten normálně pracuje dobře, ale každý bydlí sám a ten kontakt je pak trochu omezený,“ našel Czudek výhody společného fungování.

Bývalý český reprezentant a nyní trenér má mezi českými sportovci řadu známých. Možnost potkat jich tolik na jednom místě a v jednom čase mu naprosto vyhovuje, i když… „Je pravda, že rouška člověka dost zamaskuje. Já se stydím, že neznám všechny české olympioniky. Kolikrát jsem pokukoval po cedulce, kdo to je. Když pak vidím, že to je slavné jméno, tak se zastydím, že to hned nepoznám. Potkal jsem tu Djokoviče nebo baskeťáky, které jsme ale potkávali na mistrovství světa. Je vidět, že se tu sešla špička. Kdo má oko, může si tu přijít na své,“ přibližuje.

Jako jedna z hlavních postav stojí za návratem Opavy na výsluní českého basketbalu. Byl u cesty ze druhé nejvyšší soutěže až do ligy mistrů. Je tedy zřejmé, že také díky němu se opavské zraky upřené do Tokia ještě zostřily.

„Jak to prožívá Opava celkově, to nevím. U nás doma se ale vytvořila malá olympijská vesnice. Radka ji zorganizovala pro kamarády a příbuzné. Promítají basket, sejde se u toho 20 – 30 lidí, popijí, pokecají. Já se snažím občas zavolat přímo jim před zápasem. Dokonce i Neno je párkrát zdravil,“ usmívá se.

Jedním z jeho zásadních úkolů teď je společně s dalšími trenéry připravit tým na střetnutí s USA. To je vždycky něco výjimečného. „Už jsme s nimi hráli v roce 2019 na mistrovství světa. Tehdy to bylo takové to prvotní ‚wau‘, že vidíme hráče hrající nejlepší soutěž. Nebyl to jmény až takový dream team. Tady je to o něco lepší, i když se mi zdá, že hrají podobným stylem,“ všiml si Czudek.

Z osobního pohledu se těší na kontakt s trenérem soupeře. „Potřást si rukou s Greggem Popovicem, na to se těším, to přiznám. Je to legenda a umí pracovat s těmito typy hráčů. Potlačit jejich ega a vytvořit opravdový tým je asi těžší než třeba u týmu kolek Luky Dončiče, kde má každý svou roli. To bylo vidět v prvním zápase, kde jim to neklapalo. Možná to byla taková ta potřebná facka. Uvidíme, jestli přivezou Kobemu zlatou medaili nebo ne,“ přemýšlí nad celkovými výsledky olympijského turnaje.

V něj jsou stále ve hře i Češi a chtějí udělat maximum pro to, aby sobotní zápas nebyl jejich posledním v Tokiu. „Na zápas se těšíme. Pořád spekulujeme, abychom hráli o postup mezi nejlepších osm. Tím, že hrajeme v první skupině, tak to můžeme těžko spočítat. Prohra o co nejméně bodů by nás ale mohla ponechat ve hře o postup,“ přemítá.

Pomoct by mohla opět přítomnost dalších dvou reprezentantů, i když jen symbolicky prostřednictvím dresů na střídačce, kde byli už proti Francii. „To jsem zažil poprvé. Je mi kluků líto. Sport je v tomhle nekompromisní. Přichází nemoci, zranění. Kluci si to vybrali v blbou dobu. Na olympiádu se nejezdí každé čtyři roky. V našem sportu je ta kvalifikace tak složitá přes mistrovství světa. Je to takový vzkaz, že na ně myslíme a že jsou tu s námi. Vojta jako kapitána a Krojc jako takový správný srdcař týmu – trochu je povzbudit a doufat, že se zase všichni potkáme při nějaké další akci,“ posílá pozdrav do Česka.