12. 5. 2018

Měl jsem slzy v očích. A pořád mi chybí slova

S PETREM CZUDKEM NA VÝLETĚ DO HISTORIE A ZPĚT Během posledních pár měsíců získal třetí ocenění Trenér roku, stal se z něj na druhý pokus asistent reprezentace a po 15 letech dotáhl Opavu do finále české ligy. Jen ta první výrazná herecká role mu jako filmovému a zejména divadelnímu nadšenci v životopise stále chybí. Když mu kamarád Ivan Trojan věnoval jako dárek roličku přísedícího u soudu v jedenácti Českými lvy ověnčené detektivce Ve stínu, nakonec ho vystřihli, a když ztvárnil kouče Italů v chystaném basketbalovém filmu Zlatý podraz, nebude pro změnu mluvit…

„Jedině že by se vrátila doba Miloše Formana, který uměl výborně pracovat s „naturščiky“, to bychom mohli natočit dvojku „Hoří, má panenko“ a já bych tam byl buď za sebe, nebo za nějakého hasiče,“ rozesmál se opavský kormidelník Petr Czudek na závěr rozhovoru, který jej zdržel od začátku páteční podvečerní partičky v plážovém volejbalu.

Pak ale přiznal, že si dělal legraci. Někdejší herecké ambice už jej opustily. „Dřív jsem si to chtěl zkusit, vylézt někde na scénu, ale pak jsem pochopil, že to je velké řemeslo. Když to má být pořádný film, musí u toho být i pořádný herec a to já nejsem. A těm, co se do toho cpou, říkám - „jo, běžte do toho, ale i když to vypadá, že to je zadarmo, tak není“. Herectví je obrovská dřina, aby to pak na plátně nebo hlavně na divadle nějak vypadalo. Ty herecké kolektivy jsou ovšem hodně podobné sportu a o jejich fungování už jsem několikrát debatoval s Ivanem Trojanem, jak je kdo schopen komu i na tom divadle pomoct,“ vysvětluje vystudovaný pedagog i kouč, který ve čtvrtek dosáhl kariérního trenérského milníku, když v play-off na jedinou porážku dokázal s Opavou postoupit až do Finále NBL – po dvojím vyloupení Olomoucka a dokonce po trojím vykradení Pardubic!

Kouči, jak vítězoslavný byl po pátém semifinálovém zápase v Pardubicích návrat na základnu?
Hned po utkání jsme si s fanoušky dali pár piv, to bylo moc příjemné, uvolněné, protože to ze všech už spadlo. Bylo to krásný, zavzpomínali jsme i na staré časy, kdy jsme hráli nahoře, a byli mistři. Někteří fanoušci jsou u toho už od roku 1996, kdy se postoupilo do ligy, a kdy jsme hned vzápětí získali i titul. Cestou domů jsme se stavili na večeři, koupili jsme i nějaké panáky a já to všechno sdílel s hráči. Byl veselý autobus, jaký jsem pamatoval jako hráč. A teď už i jako trenér. Nedělám tohle často, ale tentokrát jsem si to užil s hráči - jako jeden z nich.

V kolik jste se tak vrátili zpět?
Asi ve dvě v noci, ale mě čekal perný den. Na osmou ráno jsem měl přesunutou angličtinu, pak jsem šel běhat a ve škole ještě trénoval děti. A odpoledne jsem pak vyrazil na plážový volejbal. Ani jsem neměl čas, aby mi bylo blbě.

Když zazněla poslední siréna pátého zápasu, co prvního vám proběhlo hlavou?
Měl jsem slzy v očích... Nevěřil jsem tomu, abych řekl pravdu. Jistě jsme ten zápas brali jako šanci na postup, ale že se to takhle povede, tomu člověk nevěří. Ještě v pátek jsem byl pořád v euforii, spousta lidí mi psalo a volalo. Až teď ze mě spadly všechny ty nervy, pořád ale ještě těžko hledám slova a možná mi nedochází, co se nám všem povedlo.

Napadlo by vás v roce 2003, když jste slavně v azylu ostravského Tatranu dobyli poslední titul v sedmém finále proti Nymburku, že další opavské finále bude v takovém nedohlednu? Nebo byly už tehdy nějaké náznaky „blýskání na horší časy“?
Tehdy ještě nic nenaznačovalo, že už během dvou let dojde ke krachu, přijde očistec a půjdeme z patra minus 1, klub se jakoby celý vyčistí a bude se to budovat od začátku. V roce 2003 bylo spíš cítit, že se nadechuje Nymburk a bude stavět silný tým. Už tehdy bylo jistě znát, že nejbližší období pro nás nebude tak silné jako v druhé polovině 90. let, kdy jsme byli takový Nymburk, jak finančně, tak po stránce množství reprezentantů a zahraničních hráčů. Až někdy během sezony 2003/04 se ukázalo, že ty problémy budou vážnější. Tři roky pak byla Opava i v první lize (2005-08), pak přišel postup, který jsem ještě zažil jako hráč, plus jednu další sezonu v NBL. A začal se tvořit tým, který tu je dodnes. Každý, kdo jím prošel, v něm něco zanechal. Od bratrů Čarneckých, Dygrýnů, Kratochvílů, ti tam položili určité základy, na které se to nabalovalo. Pak i Láďa Tóth, později Láďa Sokolovský, který to svou zkušeností a herní mentalitou obrovsky posunul. Se mnou ještě jako mladé ucho začínal Kuba Šiřina, který se s klubem od začátku ztotožnil a následoval příchod silné generace z Ostravy, která dost úspěchů zažila už v dorostu. A teď je z toho tohle úžasné finále. Trvalo to dlouho, ale stálo za to si na to počkat.

Byl jste jako hráč i u návratu z první ligy. Chtěl jste u něj být, aby se kruh uzavřel a vy jste zažil tu největší slávu i kopání zpět mezi elitu?
Bylo to jinak. Těch „sedm statečných“ (Czudek, Beneš, Stuchlý, Sokolovský, Staněk, Sucharda, Klapetek) ze sezony 2003/04 se rozprchlo, někteří kluci šli do Nymburka a já s Markem Stuchlým do Prostějova. Jako hrající trenér v Opavě zůstal vlastně jen David Klapetek. S Markem jsme měli v Prostějově dlouhodobé smlouvy na tři roky s opcí, která ale po těch třech letech nebyla uplatněná, s čímž jsem tehdy moc nepočítal. Marek se vrátil do Ostravy a já do Opavy s tím, že to zkusíme nastartovat zpátky do NBL a dostaneme se tam, kde jsme dřív byli.

Umíte si aktuálně sám sebe trenérsky představit v jiném českém klubu?
Na to se teď odpovídá těžko. Momentálně jsme úspěšní, všichni o mně vědí, že jsem opavský patriot, takže ani nabídky z jiných klubů nejsou. A představit si to? V životě je jistě možné všechno…

V Opavě jste dosáhl za aktuálního rozložení ligových sil maxima. Budete chtít tedy finále za rok zopakovat, nebo jaký bude další cíl?
To je těžká otázka pro tuhle chvíli. Ještě jsem pořád nevstřebal tenhle úspěch, sezona ani neskončila a já se chci nadechnout před finále a vědět, co v něm chceme hrát. Na tuhle odpověď ještě nejsem připraven.

Do finále vás chladnokrevně provedenou akcí dvě vteřiny před koncem pátého semifinále poslal rozehrávač Radim Klečka. Byla jeho volba momentální intuicí? V zápase proměnil několik nesnadných nájezdů, těsně před koncem trefil i trojku, na druhé straně lídr týmu Jakub Šiřina neměl střelecky silný zápas, těsně před koncovkou minul i jednu šestku, na druhou stranu v posledních 7 minutách zaznamenal 7 ze svých 10 bodů. Co tam rozhodovalo?
Ta volba vyplynula sama, tím, jak se všichni známe. Radim byl určený, ale cítil jsem, že by si to vzal i sám. Chtěl to zahrát, věřil si na to a bylo to jasné. Kuba Šiřina s tím vůbec neměl problém, kluci cítí, jak kdo na tom v průběhu zápasu je, a my se snažíme hrát na ty, co jsou v laufu. Navíc Radim Pardubice svými nájezdy trápil celou sérii.

I soupeř Radek Nečas potvrdil, že právě Klečka byl klíčovým mužem série. Měl dva dvacetibodové zápasy, byl s průměrem 16 bodů vaším top skórerem a také druhým nejužitečnějším hráčem v celém semifinále. Čím byl tak dobrý?
Je výborný a nepříjemný ve hře 1 na 1 a silný v zakončení. Jde do obránce a pak si dovede udělat pozici na střelu. Když si věří a je zdravý, je k nezastavení. A my potřebovali, abychom to jen neostřelovali z dálky, museli jsme se dostat i dovnitř. To je ale obrovsky těžké, protože Pardubice jsou jedním z nejlíp bránících týmů, silný, vysoký a my se k vytvoření volných trojek potřebovali nejdřív dostat do jádra pardubické obrany. To se Radimovi celou sérii velmi dařilo a plynuly z toho i jeho body a asistence díky trefám ostatních z perimetru.

Nicméně, a je to zřejmě největší překvapení série, jejím X-faktorem a dokonce vaším nejužitečnějším hráčem podle ratingu byl nenápadných chlapík Miroslav Kvapil (8,8 bodu, 9 doskoků, rating 16,6), který v semifinále oproti sezoně zdvojnásobil svá čísla na doskoku a právě v ratingu a při třech posledních výhrách měl pokaždé double double. Čím vyrostl právě v těch nej zápasech sezony?
Míra má obrovské srdce. Je to bojovník, ale dřív ho limitovaly chyby v obraně. Tam se ovšem hodně posunul a v tu chvíli nebylo proč ho brát ze hřiště. Navíc si hrozně zjednodušil hru v útoku, staví kvalitní clony, ostře sbíhá dolů a bojuje o každý balon. Kluci ho taky nacházejí v dobrých pozicích, protože máme šikovné rozehrávače, kteří dobře čtou hru, a pro něj je to jednodušší. On k tomu chodí za těmi míči, má doskoky a z toho plynou jeho čísla. Přidá se i to, že si věří, umí vystřelit a třeba jeho tři trestné hody na konci pátého zápasu nás vracely do hry. V tomhle všem se obrovsky posunul, a tím, že odešli Kuba Blažek s Viktorem Cvekem, si víc věřil, už během sezony měl pár výborných zápasů, ale v téhle sérii, hlavně ve druhém zápase, byl excelentní.

Vy jste se v posledním utkání dostali z poločasového manka 55-40. Co se v tu chvíli dalo dělat?
Řekl jsem klukům, že takhle se to nedá odehrát, protože by to mohl být zlom v celé sérii. Trochu jsem asi křičel, ale tohle jsem nechtěl. My byli všude pozdě, nebyli jsme agresivní a dovolili Pardubicím všechno. Museli jsme začínat jako by od nuly a řekli si, že vyhrajeme. Tomu ale málokdo věřil. Tým byl dole a já potřeboval, abychom šli nahoru. Byly tam individuálně špatné výkony a i celkově jsme byli na ručník. A tak nejde odehrát ani jednu čtvrtinu, natož celý poločas. Druhá věc je, že Pardubice nám trochu pomohly, přestaly pak trochu hrát, možná se už viděly u nás na šestém zápase. A když jsme se přibližovali, tak znervózněly, z čehož pramenily i chyby a minuté trestné hody. Hlavní ale bylo najít svou tvář. I kdybychom prohráli, abychom si mohli říct - to jsme my. Nechtěli jsme to nechat o třicet, což by se nám pak vymstilo, a kluci to sami cítili. To bychom soupeře posadili na koně, ze kterého bychom ho možná už v sérii nedostali.

Je postup do finále na jednu porážku, s pěti play-off výhrami venku z pěti možností, něco jako sen?
Nooo, už tu čtvrtfinálovou sérii kluci zvládli úplně úžasně, na rozdíl ode mě. A semifinále 4-1, to je opravdu snové, co víc k tomu říct? Tak silný tým porazit na jeho hřišti třikrát, uuuf. Kluci mají mé obrovské uznání.

Po čtvrtfinále jste dokonce řekl, že tenhle tým už by mohla trénovat i uklízečka. Kdy si tedy poprvé sednete při zápase do hlediště?
Nevím, třeba až mě vyhodí rozhodčí. (smích) Pořád se snažím klukům nějak pomáhat, jsme tam na to s Petrem Valečkem dva. Ono udělat z hráče vola je úplně jednoduché, ale zvednout ho, když je úplně dole, to je umění…., se kterým jistě musí pomoct i spoluhráči. Třeba Kuba Šiřina neměl dobrý vstup do pátého zápasu, první poločas měl až hrůzostrašný, ale pak se z toho krásně dostal, což taky svědčí o jeho zkušenosti. Dřív by běžně skončil v minusových číslech, s ručníkem na hlavě, ale teď ve druhé půlce pomohl, těmi sedmi body v koncovce, asistencemi (deseti) i obranou. A tady je vidět ten individuální posun hráčů a tím i celého týmu, který je dlouho pospolu, jak všichni říkají, a je to pravda. Chemie funguje a kluci jsou schopní si pomoct, když jsou ve sra… Když se vyhrává, to je vždycky super parta, ale jamile něco nejde, čímž jsme si při blbých porážkách taky prošli, tak až tam se pozná síla týmu. A taky je to o štěstí, které se v semifinále přiklonilo k nám.

Když jste zmínil vyhození od rozhodčích, v play-off mě zaujalo, jak relativně s klidem jste přecházel situace a verdikty, u kterých byste možná dřív jančil a důrazně je rozporoval. Je to posun až z posledního období?
Když jsem jako trenér začínal, rozčiloval jsem se daleko víc, ale teď to dokážu udržet někde vevnitř. Pak to ale musí jít ven jinde… Ono to navíc stejně nepomáhá. Já sice můžu máchat rukama a křičet, ale tím hráčům moc nepomůžu. Někdy je potřeba zvýšit hlas, ovšem ne proto, abych se já uvolnil, ale aby kluci zpozorněli a vrátili se k tomu, k čemu mají. Po pravdě jsem tohle nijak neanalyzoval, že bych se na sebe díval, ale někdo mi už říkal, že si vzpomíná na mé začátky, kdy jsem před lavičkou skákal jako kašpárek, a řešil každé rozhodnutí. Věci, které nemůžu ovlivnit, se už snažím vytlačovat a chci se koncentrovat na to důležité, byť ne vždy se to daří. Koučink je specifický obor a člověk musí odkoučovat spoustu zápasů, aby věděl, jak týmu pomoct a naopak neublížit. Jistě občas se musí zatlačit na rozhodčí, aby hráči věděli, že za nimi někdo stojí a sami se mohli věnovat jen hře. Člověk by měl jako by vystoupit z toho zápasu a dívat se zvenku na to, co by se dalo změnit. Každý má nicméně svůj osobitý styl – vždycky když se dívám na Željka Obradoviče, říkám si, kdy už mu praskne cévka na hlavě. Po těch „fénech“, co při zápasech dává, musí pak být totálně vyřízený. Funguje mu to, ale takový já nikdy nebudu. Prioritou je vždycky pomoct týmu, to je to zásadní. A když se nedaří, něco vymyslet a něčím ho nastartovat. O tom hodně přemýšlím, i když to zase nechci překombinovávat jako šachy.

V semifinále to ještě na aspoň dvoutisícovou návštěvu domácích utkání nevyšlo. Věříte, že v jediném finálovém duelu v Opavě ji už dáte?
No, z toho jsem byl trochu smutný. Myslel jsem, že přijde víc. Trochu nás ale zbrzdily hrací dny, plus pěkné počasí. Taky fotbalisti teď postupují do nejvyšší soutěže, chodí na ně pět šest tisíc, je tam super fotbal, k tomu dobré počasí a do haly se nechce ani nám, natož divákům. (usmívá se) Věřím ale, že teď už vytáhneme i tribuny za koši a lidi přijdou, aby si po 15 letech konečně užili i finálový zápas.

Loni jste poprvé od návratu do ligy Nymburk dokázali porazit. Může to teď zejména v domácím zápase pomoct?
Uvidíme. Nymburk má obrovský respekt, chyběl kousek a mohl být vítězem Ligy mistrů, když nakonec vyhrál AEK Atény (který měl Nymburk v osmifinále už na lopatě), byť (ve Final-4 na domácí půdě) mu do plachet foukali snad úplně všichni. Nymburk má dost času na přípravu, kromě Petra Bendy je bez zranění, má za sebou těžké zápasy, já ale pořád věřím našemu týmu, že využijeme té euforie, budeme důstojným soupeřem, nebude to „kočka a myš“ a půjde o finále s velkým F.

Odrazí se finálová účast i v šanci na vylepšení ekonomické situace klubu?
Myslím, že až takový vliv to mít nebude. Bylo by fajn, kdyby se někdo objevil, ale zatím o nikom s pytlem peněz nevím.

Poměrně nedávnou novinkou u vás je i to, že jste se stal asistentem u reprezentace mužů. Budou teď vaši svěřenci mít větší motivaci a cítit větší šanci k průniku do národního týmu?
To myslím, že nebude mít vliv. Můžu pomoct klukům, kteří v nároďáku budou, protože je znám a vím, co v danou chvíli potřebují, což se aktuálně týká (dlouhodobě jediného opavského reprezentanta v užším kádru) Kuby Šiřiny. Jsem ale rád, že ve výběru teď budou i Radim Klečka s Vaškem Bujnochem, aby poznali i jiný basket a jiné tréninky. To zase přinese do klubu něco nového, zase nás to posune a budeme silnější.

Váš nedávný návrat k výuce angličtiny byl nyní „objasněn“. U národního týmu, kde hlavní trenér a jedno z důležitých křídel hovoří prakticky jen anglicky, byla teď angličtina v podstatě i oficiálním jazykem. Jaká to pro vás bude změna?
Trochu z toho mám obavy. Věřím ale, že když Blake Schilb má ženu Češku, tak na něj půjde mluvit česky. (směje se) Samozřejmě věci kolem basketu by snad neměly být problém, na nějaké velké vyprávění to ale nebude. Na to bych si netroufl. Tréninky povedu normálně v češtině, to myslím, že tak bude. Jen doufám, že budu spíš přínosem a ne „odnosem“.

Při oznámení pokračování kouče Ginzburga u národního týmu zaznělo, že dostal za úkol učit se česky. Když jste teď řešili parametry vaší spolupráce, už se na české věty dostalo?
(dlouze se směje) Ne, bavili jsme se anglicky. „Neno“ (přezdívka kouče Ginzburga) už nějaká česká slovíčka pochytil, ale spíš bude na mně, abych se jazykově posouval.

Jak dlouze jste se rozmýšlel a co všechno jste zvažoval, než jste se rozhodl odejít od reprezentace U20 a vzít pozici asistenta u mužů?
Bylo to těžké, „dvacítka“ byla moje srdeční záležitost. Něco jsme tam s Láďou Sokolovským a celým realizačním týmem rozjeli, fungovalo nám to a vždycky jsme se už chystali i na další rok. Já už ale cítil jako problém, že jsem to asistentství odmítl „Nenovi“ před třemi roky, protože takové věci se neodmítají. Tehdy jsme ale v Opavě neměli řešení a já cítil, že by se to dohromady nedalo zvládnout. Teď nějaké řešení je a uvidíme, jestli bude dobré. Chci být ale pozitivní a věřit, že to v klubu i během kvalifikačních oken v sezoně beze mě zvládnou. Chci národnímu týmu pomoct, ale taky se něco naučit, i když „Neno“ už mi říkal, že to nebude nějaký jeho trenérský kurz. (smích) Něco ode mě očekává, abych tam nebyl jen za pozorovatele OSN.