Mít tři finále, to bych si nad krb dal

OSOBNÍ ZPOVĚĎ PETRA CZUDKA Asi byste řekli, že tenhle Kouč roku je „nějakej divnej“. Třeba dva roky zpátky, jen těsně před semifinále Českého poháru, přiznal tak silnou nervozitu, jaká by vás u takového basketbalového mazáka až překvapila. Každou pochvalu nebo pozitivní zmínku ihned zrelativizuje, jako by si ji ani nechtěl připouštět. Bez okolků odhalí, proč by nemohl trénovat v zahraničí, a proč tolik obdivuje trenérského veterána Predraga Benáčka. Nemá problém hovořit o své 13. komnatě s příběhy obyčejného zoufalství. Stále na sobě i svém týmu hledá nedokonalosti a především chválí ty druhé. Kdo však důkladněji zná českou duši, má pro něj pochopení. Sebedůvěra není to, co je jí vlastní, byť by to už bylo na místě. On ale prostě takový je. Šestačtyřicetiletý chlapík z „opavské bubliny“, který se stal za šest let působení v Kooperativa NBL – s výhradně českým týmem - už potřetí Koučem sezony. Petr Czudek.

OSOBNÍ ZPOVĚĎ PETRA CZUDKA Asi byste řekli, že tenhle Kouč roku je „nějakej divnej“. Třeba dva roky zpátky, jen těsně před semifinále Českého poháru, přiznal tak silnou nervozitu, jaká by vás u takového basketbalového mazáka až překvapila. Každou pochvalu nebo pozitivní zmínku ihned zrelativizuje, jako by si ji ani nechtěl připouštět. Bez okolků odhalí, proč by nemohl trénovat v zahraničí, a proč tolik obdivuje trenérského veterána Predraga Benáčka. Nemá problém hovořit o své 13. komnatě s příběhy obyčejného zoufalství. Stále na sobě i svém týmu hledá nedokonalosti a především chválí ty druhé. Kdo však důkladněji zná českou duši, má pro něj pochopení. Sebedůvěra není to, co je jí vlastní, byť by to už bylo na místě. On ale prostě takový je. Šestačtyřicetiletý chlapík z „opavské bubliny“, který se stal za šest let působení v Kooperativa NBL – s výhradně českým týmem - už potřetí Koučem sezony. Petr Czudek.

Trenére, jste potřetí za pět let Koučem sezony. Jde ještě z osobního pohledu a za daných podmínek, v nichž působíte, dokázat víc?
Bavíme se tu o anketě a jistě každé ocenění potěší, ale v kolektivním sportu musíme individuální ceny brát tak, že jde o úspěch více lidí než toho oceněného. Mám tu hráče i realizační tým. Já bych navíc tu cenu vyměnil za medaili. Nevím, jak byl kdo v minulosti bodovaný, ale třeba tři finálové účasti Pavla Budínského jsou pro mě top, a to kdybych dosáhl, tak to je to, co bych si pověsil nad krb. Nechci ale to ocenění snižovat, jsem za něj rád, protože hlasují kolegové trenéři, kapitáni týmů a manažeři, takže to je z fundovaných rukou.

Je tu třeba dodat, že cena je aktuálně udělována za dlouhodobou část ligy, a už tak do toho nespadá play-off…
Ano, to je pravda. Možná hlasující zohledňují i nominované reprezentanty a další věci, každopádně play-off už je jiná soutěž a to hodnocení po sezoně by v případě trenérů nebylo od věci. To by asi Pavel Budínský vyhrál už několikrát po sobě.



Tušíte, čím jste si cenu letos mohl zasloužit? Bylo to třeba i tím, že jste svůj tým (průměr 36,2) naučil doskakovat, když se mezisezonně zvedl o 6 doskoků a z poslední příčky vyšplhal až na sedmou?
Předně nejsem přesvědčen, že můj tým umí doskakovat. Asi se klukům zželelo, že jsem tak nešťastný a víc se snažili. (směje se) Obecně jde o dlouhodobou cestu Opavy, založenou na týmovosti, kdy se to snažíme okysličovat mladými kluky, kteří na sobě chtějí pracovat a zapadnout do týmu. A tohle mě asi vynese výš, pokud nemáme nějaké výsledkové excesy. Beru to tak, že ten tým je svým přístupem a fungováním sympatický a dostane ty hlasy. A potažmo tedy i já... Pokud jde o doskoky, tak po odchodu Kuby Blažka s Viktorem Cvekem dostal větší prostor Vašek Bujnoch, který byl víc cítit a má dobrý timing, i když neříkám, že jeho předchůdci nedoskakovali. Je pravda, že jsme se o tom bavili a zaměřovali se na to, ale nemám klíč k tomu, jak tým naučit doskakovat. Je to o koncentraci, musí se tam jít a v obraně nedovolit soupeři dělat si pod naším košem, co chce.

A pak to taky vypadalo, že jste zagresivnili obranu, což dokládá i druhý nejvyšší počet zisků (10,2), jen těsně za Nymburkem.
Když jsem v té „bublině“, těžko se mi to hodnotí. Jistě ta čísla i hru vidím, ale pořád nejsem schopen říct, zda jsme se hodně zlepšili. Pořád vidím, kde nás tlačí bota individuálně i týmově, snažíme se to posouvat a tím, že na tom pracujeme delší dobu, je to vidět. Dojde k tomu ale třeba po dvou třech letech, a to je výhoda týmu působícího dlouho spolu – ty automatismy hlavně v obraně se zlepšují a možná právě ten čas je odpovědí.

Za dveřmi je play-off a vy jdete na nevyzpytatelné a ofenzivně explozivní Olomoucko. Jaký je váš výhled pro čtvrtfinálovou sérii?
Ano, jde o nevyzpytatelného soupeře, vedeného lišákem Predragem Banáčkem, který něco vymyslí, a nečeká nás nic jednoduchého. Sám jsem dal v hlasování Predraga na druhé místo za Orena Amiela, protože dokázal poskládat tým, který je obrovsky kreativní v útoku a tím pádem hodně nečitelný. Udělal spoustu překvapivých výsledků, dvakrát dal stovku nebo skoro sto bodů Nymburku jako jednoznačně nejlíp bránícímu týmu ligy. Když se trochu vrátím, my jsme v dlouhodobé části dokázali nahradit produkci a zkušenosti Kuby Blažka a Viktora Cveka, ale play-off je úplně jiná soutěž, s jiným tlakem, bez velkých možností napravovat chyby. Uvidíme, jak oba zmíněné hráče dokážeme nahradit teď. My ale máme i v play-off už něco za sebou a role favorita se nezříkáme. Bylo by velké zklamání to třetí místo po nadstavbě nepotvrdit postupem.    

Díky nejlepšímu umístění v dlouhodobé části za 15 let od posledního titulu máte také poprvé šanci se reálně porvat i o finále, neboť zásluhou poprvé dobytého třetího místa byste se v případném semifinále vyhnuli Nymburku. Jak moc tím teď váš celek žije?
Kluci si po nadstavbě sedli na večeři, jen doufám, že nebylo velké slavení. (usmívá se) Ano, třetí místo je za dlouhou dobu nejlepším umístěním, ale zajíci se počítají až po honu, tedy po play-off, kdy už si nikdo nevzpomene, kolikátí jsme byli po nadstavbě. Nad námi by mohl viset varovný vykřičník v podobě uspokojení, ale já - a doufám, že i kluci - si to uvědomují a nedopustí to.



Slova „šance na finále“ tedy v šatně ještě nezazněla?
Někdo z fanoušků už zmiňoval, že hlavně teď nesmíme být čtvrtí. Pro mě ale o úspěchu sezony rozhoduje první kolo play-off. Neříkám, že jsem už po postupu z něj spokojený, ale pak už se děje vůle Boží, může se stát cokoli - ztráta formy, zranění, nebo to naopak může vyletět a dospět až do finále. Jistě bychom se při postupu přes Olomoucko vyhnuli Nymburku, ale my se mu můžeme vyhnout i tím, že by nás Olomoucko „střihlo“.

Říkáte vůle Boží, ale i ta by v semifinále proti Nymburku měla jen limitované možnosti, což ukázalo posledních 14 sezon. Opravdu jste si letos nedávali jako další postupný cíl skončit po nadstavbě do třetího místa, abyste tu šanci na finále vůbec mohli mít?
Můj cíl to nebyl určitě, na vyhýbání jsem nemyslel, i když si nebudeme nalhávat, co znamená hrát sérii na 4 výhry s Nymburkem. Někdo ale říká - a říká to správně -, že je to sice stopka, ale zase se v klidu připravíte na boj o bronz. Všechno má dva pohledy. Vy se taky můžete (v hratelnějším semifinále) mydlit do posledního zápasu, přijít o všechny hráče a síly, nešťastně vypadnete, a zbydou na vás brambory. Jistě ale proti jiným soupeřům než Nymburku je ta šance na finále větší.

Předpokládal jsem, že po několika zkušenostech s boji o bronz a s už jedním získaným byste měl pošilhávat výš?
No, rád bych, ale člověk by měl být realista a uvidíme, jaký to bude mít průběh. I když nemusí být obrovské, v play-off vždy dojde na nějaké překvapení.

V Opavě vlastně pořád pracujete prakticky jen s Čechy, už jste vedl i reprezentaci U20 a máte přehled o nastupujícím českém talentu. V této sezoně hrálo v lize 24 Čechů do 22 let s průměrem aspoň 9 minut v nejméně polovině zápasů. Je to tak akorát, nebo je to málo?
Jako trenér U20 bych byl rád, aby ti kluci měli minut víc. Hned se ale někdo zeptá, jestli by si ty delší minuty zasloužili. Mají prostor v první lize, kde by čísly a výkony měli převyšovat hráče, trénující jen dvakrát týdně, a tím si vysloužit minuty v NBL. Museli bychom ale jít hráč od hráče, abych mohl říct, kde by kdo mohl dostat víc, ale taky nechci radit a mluvit do toho trenérům a vedením klubů, protože nevidím do tréninkového procesu jednotlivých hráčů. Někdy jsou i tlaky od rodičů a agentů, aby hráli víc, a to zase není zasloužené a je to špatně. Jde o běh na dlouhou trať. Pokud mám mladého kluka, jsem schopen až po třech letech říct, jak to s ním bude dál. Většinou tihle mladí řeší i maturity, přechod na vysokou, další věc je, jak je vezme kolektiv, jaké mají cíle a ambice. Když do týmu přijdou zahraniční hráči, kteří za určité peníze odvedou svou práci a jdou dál, nejde se bavit o nějaké koncepci a zabudovaných automatismech v obraně. Já jsem pro, aby to ty týmy riskly, a i kdyby rok dva hráli dole, pak by se jim to vrátilo. Na to ale nikdo moc nechce slyšet, aby byl nejdřív třeba na hraně baráže. Hodně týmů chce sklízet hned, ale tak to nefunguje a v kolektivním sportu to platí dvojnásob. Já apeluju na to, aby mladí kluci ty minuty měli, ale aby byly zasloužené. Někdy horší jsou ty vynucené okolím, než ty, co nejsou dané vůbec.



Když jste začínal s trenérstvím, věděl jste předem, že chcete pracovat především s českými hráči?
Ne, ne, já jsem i tady v Opavě už měl některé zahraniční hráče, amerického nebo „jugoslávského“. Vždy to byl jeden, šlo o určité oživení, ale pořád se bavíme o jedné věci – brali to jako přestupní stanici, potřebovali statistiky a nedělalo to dobrotu v rámci týmové chemie. Jednou jsem špatně trefil rozehrávače, kde poměr výkon – cena byl úplně špatně. A vybrat z nabídky tisíce rozehrávačů bylo těžké. Nevěděl jsem, jestli takového hráče umím najít - aby byl v našich ekonomických možnostech a splnil, co chci. Ti další byli mladí a chtěli se zlepšovat, ale pořád je na prvním místě tým. Další věci jsou druhotné. Kdybyste se zeptal Kuby Šiřiny, tak ten by taky cenu MVP vyměnil za finále. I on se svými čísly vyplul ze hry týmu. A já tu proto smekám před Predragem Benáčkem, že tak rychle dal do kupy tým s pěti zahraničními hráči, který hraje tak, jak hraje. To je umění, které já nemám. Abych si vzal pět cizinců a přesvědčil je, aby hráli jako tým. Další věc je i jazyková bariéra, protože i když basketbalové věci nejsou na vyjádření až tak obtížné, na poklábosení to u mě ještě není, byť na tom teď pracuju. 

Právě angličtinu už jste víckrát zmínil jako svůj limit. Nechtělo se vám do ní dřív tolik, a jak je to aktuálně?
(zhluboka vydechne) To tu zase máme 13. komnatu Petra Czudka. No, makám na tom, ale přece jen co se v mládí naučíš… Já to doháním až teď, a i když jsou to příběhy obyčejného zoufalství, je to potřeba a dal jsem si to jako cíl.

Mířil jsem i tam, jestli byste s vylepšenou angličtinou už někdy nepřemýšlel i o nějaké zahraniční možnosti?
Teď vím, že kdybych měl tým, který bych si vybral, byly by výsledky vidět za dva tři roky. Ale kdo by mě takhle angažoval? Výsledky musí být hned, proto je prvotní vybrat ty správné hráče, odhadnout charaktery a i tak si myslím, že spousta výborných trenérů si na tomhle vylámala zuby. A pokud vím, že teď nemám sebedůvěru v tom, že bych to dokázal, těžko bych mohl být zahraniční trenér. Aktuálně bych ten tým nesložil ze zahraničních hráčů ani tady. Kdybych to zvládl v Česku a měl to osahané, mohl bych o tom uvažovat, ale tohle ještě neumím. A nejde tu určitě jen o finanční možnosti, což je krásně vidět na fotbalové Spartě… My máme v Opavě velkou výhodu. Jak říká při letních přípravných zápasech kolega z Ostravy Dušan Medvecký: „Vy přijdete a můžete rovnou hrát, ale já musím každé léto všechno stavět znovu od nuly.“ A musí to fungovat, protože jakmile přijdou první prohry, nabourává se chemie. Člověk pak přemýšlí, jestli zvolil správný herní styl, hledá chyby, přichází stres a pod ním se nabalují další chyby. A v tom já se nevidím, já musím pracovat dlouhodobě. Třeba v takovém Slovinsku bych si dovedl představit, že tam budou mladí domácí hráči, vrátí se zkušení matadoři a já budu tvořit něco jako v Opavě. Tam bych věděl, jak fungovat, ale hodit mě do nově složeného týmu, na to musíte být i absolutní autorita typu Željka Obradoviče. A tou ještě taky nejsem.   



Když už jste zmínil srbskou legendu ve službách tureckých euroligových šampionů Fenerbahce Istanbul, čeští trenéři napříč kolektivními sporty nyní snad s výjimkou hokeje žádaným zbožím na evropské scéně nejsou. Kde je zakopán pes?
Přemýšlel jsem o tom. My děláme hodně vzdělávání, ale přesný důvod nevím. Z trenérského pohledu by bylo jednoduché říct, že nás asi špatně prodávají ven a že bychom to uměli. Asi to ale neumíme, jako třeba trenéři ze zemí bývalé Jugoslávie, kteří se umějí prodat líp. Bylo by dobré, kdyby to za basketbal někdo prokopl. Ideální typ, který má jméno, zkušenosti a umí jazyk, by byl Pavel Budínský. Nebo škoda, že to dřív neprolomil Michal Ježdík. Pak by i další měli větší šanci. Teď se v našem sportu řeší i to, jestli tu chceme zahraniční trenéry, nebo ne. Já bych to neviděl tak, že se tomu bráníme, ale je tu specifické prostředí, ne každý to umí vzít za správný konec. Ideální by asi bylo, kdyby si nás někteří zahraniční trenéři vzali jako asistenty, abychom si to osahali. To by mohla být cesta. Už to, že u trenéra Ginzburga mohli v reprezentaci fungovat Luboš Růžička nebo Honza Pospíšil, to je obrovská škola. A to by mělo být i v Nymburce, aby se učili od Orena Amiela ty důležité věci, protože mezinárodní poháry jsou tou vstupenkou do Evropy, kde ty zápasy posouvají hráče i trenéry dál. I úspěch v Evropě s českým trenérem by mohl pomoct. Těch faktorů tam bude víc.        

Zpět k cenám - vy letos nejste jediným oceněným z opavského týmu, neboť váš svěřenec Václav Bujnoch je Největším zlepšením tohoto ligového ročníku. Po tom ohromném číselném nárůstu, kdy byl v A1 dokonce vaším nejlepším střelcem i nejužitečnějším hráčem, byl k této ceně letos předurčen?
Podle pravidel nesmí hlasující dávat na první místo členy svého týmu (každý hlasující oboduje tři nejlepší pěti, třemi a jedním bodem) a já jsem zvolil Ondřeje Sehnala z USK, což je pro mě i spoustu lidí takový „objev roku“. Dva roky laboroval se zraněními, a i když ještě loni na ME U20 to nebylo ono, tak ta obrovská buldočí vůle na něm byla znát. A letos by si tu cenu zasloužil i on. Vašek byl vidět v některých zápasech už v minulé sezoně, letos ta čísla má jistě lepší a já mu gratuluju a přeju, aby neusnul na vavřínech.   

Je to jen shoda okolností, že oba zmínění hráči jako hlavní letošní kandidáti na tuto cenu mají za sebou už dvě plastiky křížových vazů?
Možná i tohle něco naznačuje. Není jednoduché se vracet, a když se to stane i podruhé, a hráč už dopředu ví, co všechno musí znovu absolvovat, a nezlomí ho to, tak platí okřídlené - co tě nezabije, to tě posílí. A to u obou platí. Nevzdali to, a protože ten basket mají tak rádi, byli ochotní obětovat ty dny, týdny a měsíce rehabilitací až k návratu. Když to člověk má zadarmo, neváží si toho, ale když pozná i tu horší stránku věci, váží si toho víc a možná tomu i víc obětuje.

Tušil byste po jeho druhém vážném zranění kolena, že by se Václav Bujnoch mohl takto poměrně rychle přiblížit až na hranu reprezentace?
Když se vrátil ze Států a měli jsme ho tady, říkal jsem si: „Ježíšmarjá, ten hráč by mohl hrát úplně jinde, než hraje.“ Je dobře stavěný, má cit pro doskok, výbornou ruku a měl by být jinde než v Opavě. (usměje se) Po prvním zranění, které se mu stalo ještě v Americe, na něj nikdo netlačil, ale bohužel se to stalo i podruhé. I pak to bylo na něm, jak se k té rehabilitační fázi postaví, a pomalu se dostával zpátky do hry. Je i výhoda, že v Opavě to není tolik o výsledcích a penězích, aby na něj někdo tlačil. Měl tak čas a vrátil se, jak se vrátil. Já jsem za to rád, ale pořád si myslím, že ten strop je u Vaška ještě hodně vysoko a on na něj ani nevidí. Bude záležet jen na něm, jak se zprofesionalizuje, a jestli se bude chtít k tomu stropu přiblížit.