30. 5. 2018

Moct vrátit to, co mi změnilo kariéru

KOMPLETNÍ ZPOVĚĎ LOUČÍCÍHO SE JIŘÍHO WELSCHE Až když oznámil konec, otevřel i svou „třináctou komnatu“. Vrátil se k horkému dění bostonské zimy v roce 2005, kdy podlehl hlasům našeptávačů a vyžádal si trejd z ikonického klubu, kde ještě sezonu předtím patřil do základu. Celtics mu i přes prvotní odpor nakonec vyhověli a vytvořili tak platformu k příchodu Kevina Garnetta, klíčového muže titulového roku 2008. Dnes už však nikdo nezjistí, zda by v případě netlačení na pilu v klubu přeslavné značky měl šanci vydržet až do zisku trofeje, navíc jak se říká, člověk by svých rozhodnutí zpětně neměl litovat. 38letý veterán a druhý Čech v NBA Jiří Welsch, který ve středu 30. května 2018 uzavřel svou 22 let trvající a nebývale pestrou profesionální kariéru, už si ale tohle chlapské přiznání mohl dovolit. To rozhodnutí odejít od Keltů by jako jediné toužil vrátit. Spousta věcí by se pak mohla odehrát úplně jinak. To už se ale nikdy nedozvíme. Třeba by se pak dvoumetrový holický rodák, který až do letoška držel 24 body český rekord v NBA z jednoho zápasu a jako druhý a poslední tuzemec stihl ještě na palubovkách osobně pozdravit Michaela Jordana, nedostal až do Španělska, nenaučil se tamní řeč a nestal se tak „počtvrté člověkem“. Třeba by pak ani nepoznal, že i v 29 letech se stále může tolik naučit, jako mu to v Malaze ukázal trenérský mág Aito Reneses. Jiří Welsch prostě šel onu klíčovou zimu své kariéry, kdy netušil, co a kde jej čeká, do rizika. I pro něj tehdy platila okřídlená hláška z Forresta Gumpa o životě jako bonboniéře, u níž nikdy nevíte, co na vás zrovna vyjde. I to je na něm to krásné. Nyní už na vás čeká poutavá a velice osobní zpověď chlapíka, který dnes ukončil jednu životní etapu, aby zítra začal druhou, plnou zákrutů s mnoha dalšími nerozbalenými bonbony…

Jiří Welsch o svém rozhodnutí ukončit po 22 letech hráčskou profi kariéru
„Dovedly mě k tomu tři důvody, dva menší a jeden hlavní. Prvním byla trochu se ztrácející motivace. Nechci říct, že by mi v posledních měsících a letech scházely v basketbalovém životě výzvy, nicméně těch hluchých míst se objevovalo čím dál víc, a když jsem se teď podíval dopředu, bylo by pro mě z hlediska motivace těžké dál pokračovat. Druhým důvodem bylo, že sám už od sebe nemůžu očekávat, co jsem vždy očekával. Už nejsem hráčem jako před deseti lety, nicméně ten zlom nikdy nepřijde ze dne na den. Je to pomalý ústup a člověk se musí rozhodnout, jak daleko to nechá zajít. Rok od roku je pomalejší, vyskočí míň, ty schopnosti už nejsou jako dřív a já se rozhodl, že teď je ten moment, kdy to zastavím. A třetí a hlavní důvod byl můj silný pocit, který jsem měl už loni na podzim, ale ještě jsem chtěl něco splnit a o něco se pokusit. Ten pocit ve mně ale zůstal – už bych se chtěl posunout dál. Po strávení většiny života na palubovkách jsem najednou dospěl k přesvědčení, že už toho bylo dost.“

O okamžiku, kdy své rozhodnutí učinil
„Udělal jsem ho už kolem Vánoc. Nejdřív jsem o tom promluvil s partnerkou „Vendy“ a potom i s rodinou. Osmadvacátého prosince po návratu z utkání v Ostravě jsme si sedli s rodiči a já jsem řekl, že bez ohledu na to, co se stane na jaře, je tohle moje poslední sezona. A trochu překvapivě i pro mě jsem o tom pak už nikdy nezapochyboval. Jen když jsem potom jezdíval do Holic, táta se mě pokaždé zeptal, jestli jsem si to nerozmyslel. A když se zeptal asi popáté, řekl jsem mu: „Tebe to nepustí, co?“ Paradoxně to včasné rozhodnutí na mě mělo pozitivní vliv, byl jsem uvolněný a poslední měsíce jsem si užíval víc než předchozí roky, když z toho vyjmu trochu specifický národní tým. Byl jsem v prostředí, kde se oceňují i dílčí úspěchy nebo výhry, a úspěchy i neúspěchy se prožívají naplno. A to mě i nabíjelo… Jinak, kromě rodiny a jednoho z nejbližších přátel a zároveň generálního manažera Pardubic Martina Marka, kdy šlo o budoucnost a plánování klubu, o mém rozhodnutí nikdo další nevěděl.“

O posledním zápase kariéry, doma se Svitavami o bronz
„Častokrát v kariéře slýcháte od trenérů, jak říkají, že každý zápas musíte hrát, jako by šlo o ten poslední. Jenže dokud ten pocit, jaké to je hrát poslední zápas, skutečně nezažijete, nezjistíte, jak těžké to je. Ta nervozita před posledním zápasem se Svitavami, aby to dopadlo dobře, že už nezbývá nic než těch posledních 40 minut, a já tam nechám absolutně všechno, to byla přidaná hodnota, to, co jsem do těch posledních minut kariéry dal. A moji blízcí v hledišti to prožívali se mnou. Dopadlo to pro nás dobře, takže šlo o hezkou tečku.“

O podobnosti pocitů z posledního zápasu za reprezentaci a za klub
„Asi se to úplně srovnat nedá, protože můj poslední zápas za národní tým jsme loni na Evropě prohráli asi o čtyřicet bodů, kdežto s Pardubicemi jsme vyhráli. Podobné ale bylo to, že největší emoce na mě dolehly vždycky ráno před zápasem. Já dnes dostal za úkol, že se tady nerozbrečím, což se mi zatím daří. Jsem ale emocionálně založený člověk a jak před posledním zápasem v Rumunsku na ME, tak i dneska tam slzy byly.“

O dotazu z minulého týdne
„Dostal jsem otázku, jaká že byla moje kariéra. A já odpověděl: „Nebylo to špatný na kluka z Holic“. Po pravdě to byla neskutečná jízda, plná vítězství i porážek, na které teď ale vůbec nemyslím. Jediné, na co vzpomínám, jsou lidi. Basketbal mi jich do života přivedl neuvěřitelné množství, ať už přátele, spoluhráče, soupeře, trenéry nebo fanoušky. Měl jsem možnost se od nich učit, dělali ze mě lepšího hráče a teď na ně myslím, stejně jako na ty společně prožité momenty vítězství a porážek.“

O těch, kterým děkuje
„Kdybych to bral jednoho po druhém, byl by to velký zástup, a já teď zmíním ty nejbližší. Bezpochyby to budou moji rodiče. Otec mě k basketu přivedl a řídil moje první kroky, vytvořil můj vztah ke sportu a vyvolal mou lásku ke hře. Mámu jsem sice s basketbalovým míčem nikdy neviděl, ale její lásku a podporu nejde ani slovy vyjádřit. Můj brácha Petr pro mě byl vzorem a inspirací už od dob, kdy jsme spolu na ulicích, ve sněhu a mrazu, stříleli na koš a představovali si velké kariéry. Nesmím zapomenout ani na svou bývalou ženu Lindu, se kterou jsem strávil velký kus života, a která mi byla velkou oporou na mých štacích v zahraničí, při stěhování z města do města a ze země do země, kdy jsme na to častokrát byli jen sami dva a vždycky jsme to dokázali zvládnout. Dík tak patří i jí. A v neposlední řadě musím poděkovat i ženě, která teď sedí vedle mě, a to je moje partnerka Vendy. Před pěti lety, kdy jsme se potkali, mě vrátila zpátky do života. A její podpora a láska jsou jedním z hlavních zdrojů toho, proč jsem vydržel hrát až do 38 let. Máme spolu dvě úžasné děti a celý zbytek života před sebou. Nicméně to, že mizím z basketbalového života, neznamená, že mizím z basketbalového světa.“

O tom, zda přemýšlel o setkání na ligových palubovkách se synovcem Markem, novým hráčem Svitav
„Představa zahrát si proti němu byla lákavá a bylo by to zajímavé, ale nebyl to dost silný stimul pro to ještě vydržet. Spíš to ale beru tak, že bylo potřeba uvolnit místo od jednoho Welsche pro toho dalšího. A jestli jsem se divil, že nešel do Pardubic? Tak to nestálo. Vím, že Pardubice o Marka měly zájem z dlouhodobého hlediska, jeho priorita je ale odejít na školu do USA, takže v lize bude jen na jednu sezonu.“

O tom, jak synovec Marek může na rozehře v NBL prorazit se 180 čísly výšky
„Může to být i jeho výhoda, ale bude to mít určitě těžké. V profi basketbale soupeři vždycky odhalí jakékoli vaše slabiny a snaží se je využít. Marek má tu výhodu, že má obrovské srdce bojovníka, a to, že je nižší, nebere jako nedostatek, ale jako motivaci. Jsem stoprocentně přesvědčený, že minimálně na téhle úrovni nebo i dál může uspět. Má vynikající herní inteligenci, skvělé technické vybavení, po mém bráchovi zdědil atletické dispozice a myslím, že bude úspěšný. Jak daleko ale dojde, a kde se případně projeví, že je menšího vzrůstu, to netuším…. V každém případě bych si přál, aby příjmení Welsch pro něj nebylo nějakou přítěží.“

O tom, kde se mu v kariéře nejvíc líbilo
„Hodně rád vzpomínám na roky v Malaze. Tady v Česku není takové obecně povědomí o basketbalu a všichni se mě vždycky ptali na ty největší hvězdy z NBA, ale mě naučilo i v 28 letech strašně moc to, že jsem hrál v Malaze s borci, jakými byli kapitán španělských mistrů světa Carlos Jimenez nebo další mistr světa Berni Rodriguez. Rád vzpomínám i na etapu v Bostonu, dál i na působení v Lublani, kde jsme byli dobrá parta mladých kluků. Bylo to pro mě strašně těžký, poprvé jsem žil v jiné zemi, ale vyšel jsem z toho jako silnější člověk. Vytvořil jsem si tam i přátelství trvající dodnes. Dokonce jsem tam byl později na rozlučce s kariérou Bostjana Nachbara a Samiho Bečiroviče, což byli legendy naší generace. A kdykoli teď do Slovinska přijedu, tak na mě lidi vzpomínají. A stejně vzpomínám já na poslední roky v nároďáku, které mě motivovaly k tomu hrát dál. S těmi kluky a lidmi kolem jsem se na to vždycky hodně těšil.“

O nějvětších momentech kariéry
„Patří tam mistrovství Evropy 1999, které znamenalo nakročení na velkou evropskou scénu. Další velký moment přišel s Lublaní na jaře 2002 ve Final-4 Adriatické ligy, na které se přijelo podívat 25 skautů z NBA, my to celé vyhráli a já byl zvolený MVP turnaje i celé soutěže. To byla moje vstupenka do NBA. Pak samozřejmě draft, kdy se sen o NBA stal realitou. Další skvělý moment byla sezona 2003/04 v Bostonu (v základní pětce), včetně play-off proti Indianě. Přidal bych i Final-4 Euroligy s Malagou, ač z osobního pohledu to nebylo nijak zvlášť povedené. Pak bych vybral i návrat do Česka, byť to nebylo jednoduché. A potom samozřejmě EuroBasket 2015, ten ve mně žije doteď, a kdo ví, jestli to někdy utichne.“

O složitosti návratu do Česka
„Tam šlo hlavně o moji životní situaci. V létě 2012 tak nějak začínal konec vztahu s mou bývalou ženou Lindou. Já tehdy odešel do Česka ze Španělska, kde jsme původně plánovali žít dlouhodobě. Linda nechtěla jít do Česka se mnou a to byl začátek konce. První sezonu v Nymburce jsem se tak vyrovnával nejen s návratem po 12 letech do Česka v rámci basketbalu, s tou nálepkou bývalého hráče NBA a Euroligy, ale i s koncem vztahu s člověkem, se kterým jsem strávil 14 let života. Vyvrcholilo to na konci sezony, kdy jsme se rozvedli.“

O jediném momentu, který by v kariéře chtěl vrátit a změnit
„Vím, že člověk nemá litovat toho, co udělal, ale pokud bych jednu věc mohl ze své kariéry změnit, tak bych nepožádal o trejd z Bostonu v mé třetí sezoně v NBA. Klub byl proti, ale nakonec mě před vypršením lhůty vyměnil. A tam nastal zlom. Opustil jsem prostředí, kde jsem měl určitou pozici, kde si mě lidi nějak cenili, a bylo to taky pár měsíců před tím, než jsem mohl podepsat prodloužení smlouvy. Já ale nebyl spokojený, nechal jsem se ovlivnit lidmi ze svého okolí, agenty a dalšími, řečmi, že jsem už nebyl v základu, že bych měl hrát víc a podobně. Rozhodl jsem se tak udělat krok do neznáma, který nevyšel, a byl to začátek konce mého působení v NBA. Nepožádat o ten trejd, býval bych si mohl v NBA zahrát o pár let déle.“

O sledování dnešní NBA
„V posledních letech jsem ji moc nesledoval, až teď se k tomu začínám vracet a letos jsem viděl víc zápasů než za předchozích pět let dohromady. Co se podařilo vybudovat Golden State, kde jsem já v NBA v roce 2002 začínal, to by před deseti lety, kdy ten proces začínal, asi nikdo nečekal. V případě Celtics musím vzdát hold Dannymu Aingeovi, který jako generální manažer dokázal vrátit svému klubu jeho bývalou slávu, v době, kdy Boston trochu upadal. A já si vždycky říkám, že jsem měl svůj malý podíl na zatím posledním titulu z roku 2008. Když mě v roce 2005 Celtics vytrejdovali do Clevelandu, dostali za mě volbu v prvním kole draftu, kterou poslali do Minnesoty, a dostali za ni Kevina Garnetta a pak z toho byl titul. S nadsázkou řečeno – jsem pod ním taky podepsaný.“

O složitosti naplňování role vzoru coby hráče NBA
„To, že se stanete hráčem NBA, je samozřejmě úžasný, ale přináší to i určitou zodpovědnost a já si ji někdy připouštěl víc, než bych měl. Snažil jsem se naplňovat očekávání, místo abych se soustředil sám na sebe a svoji hru. Dostalo mě to v kariéře až do momentu, kdy jsem i bojoval sám se sebou…. Většinou jsem ale nad sebou vyhrál.“ (lehký úsměv)

O bývalých hráčích, kteří jsou přesvědčení, že musí zkusit trenérství
„Já tohle přesvědčení měl dlouho taky, ale v posledních letech mě nějak opustilo, pod vlivem toho, že přes 20 let žiju v rytmu tréninky, cestování, vítězství, porážky a tak dále, přičemž trenérství je tohle všechno, ovšem v multiplikované podobě. Když jsem se bavil s některými bývalými hráči, kteří teď trénují, říkali: „Je to v podstatě to samé, jen s jedním velkým rozdílem - když jsi hráč, to vítězství si užíváš v kolektivu a na porážku jsi taky s ostatními, ale jako trenér seš na všechno sám“. Já získal v posledních letech pocit, že bych se měl od tohohle odtrhnout a uvidíme, jestli mě to ještě vtáhne zpátky. Třeba mě trenérství jednou bude čekat, ale teď ho neplánuju.“

O tom, co bude dál
„Začal jsem to řešit už loni na podzim, po návratu z EuroBasketu. Nevěděl jsem, jestli budu pokračovat v hraní, což jsem pak vyřešil svým návratem do Pardubic, za který jsem zpětně šťastný. Přineslo to všechno, co jsem od toho očekával. A postupně jsem se chystal na budoucnost. Měl jsem rozhovory s lidmi z federace o nějaké své roli do budoucna. Hledám inspiraci, mluvím se zkušenými, i z oblasti lidských zdrojů mimo basket, kteří už něco vědí o okolnostech konce kariéry. V nejbližší době bych chtěl mít od všeho ještě klid, ale za pár měsíců se do něčeho nového zapojím.“

O svém působení v Junior NBA
„Budu v tom, doufám, dál pokračovat. Byl jsem s tímto projektem spolený v prvních dvou ročnících v Česku a s NBA Europe jsem domluvený, že bych měl být po skončení kariéry zařazený mezi ambasadory NBA, s čímž jsem souhlasil. Teď už je jen potázkou času, jak se zapojím do Junior NBA tady nebo i v jiných zemích, případně do dalších projektů ligy.“

O nejbližších týdnech
„V rámci studijního programu FIBA musím příští týden odevzdat práci, se kterou se ještě trápím. Pak s rodinou odjedu na tři týdny do Španělska, po návratu mě čeká studijní pobyt ve Slovinsku a na konci srpna bych měl celý studijní cyklus zakončit promocí v sídle FIBA v Ženevě. I když to nebylo oficiálně řečeno, tak my jako studenti (celkem 80 mužů a žen) to vnímáme tak, že zřejmě bude zájem nás potom zapojit do struktur FIBA a že jde o takové skryté výběrové řízení, aby FIBA skrze studium identifikovala schopné lidi z řad bývalých hráčů, kteří mají ambice v basketu dál působit. Je tak možné, že nějaké nabídky budou. Jinak celé studium je impulsem k posunu do manažerských rolí, protože i manažeři, pracovníci v marketingu, event manageři a další jsou ve sportu potřeba. Aby bývalí hráči mysleli i na víc než jen na trenérství. Mně osobně to přiblížilo ten pohled do zákulisí. Už vím, co všechno řídí a řeší organizační tým jakékoli větší basketbalové akce, nebo jak fungují média. Minulé léto jsem takhle sledoval průběh EuroBasketu žen u nás. Otevřelo mi to oči a začal jsem o tom přemýšlet víc než dřív. Osobně by mě nejvíc zajímalo sportovní manažerství, to, jak se staví tým, a tak dále.“

O inspiraci skrze kariérní posun bratra Petra ze sportovce v podnikatele
„Petr je dnes úspěšný podnikatel a mě hrozně baví s ním mluvit. Dává mi na věci nové pohledy, dokáže číst lidi, celkově získal obrovské zkušenosti v komunikaci a práci s lidmi.“

O možnosti oficiální rozlučky
„Neříkám, že by mi to neproběhlo hlavou, ale momentálně žádný plán není. Pokud by se to stalo, tak s nějakým časovým odstupem, a otázka je, jakým způsobem to pojmout.“

O mýtech vytíženosti profi sportovců a haldách volného času po kariéře
„Myslím, že představa o tom, že sportovec je během kariéry extrémně vytížený a naopak po kariéře má najednou moře volného času, je docela mylná. Sportovci si během kariéry ten čas hlavně neudělají. Jsme zvyklí volný čas dost promrhávat. Já osobně jsem vděčný, že v posledních letech jsem byl profesionální sportovec, protože jsem každý den mohl trávit s rodinou, s dětmi, jít s nimi na kroužky. To že jsem se jednou za den sbalil a jel na trénink, se nedá srovnat s pracovním osudem spousty jiných lidí, kteří se vracejí z práce pozdě večer a na svoje děti nemají čas. Já se teď paradoxně spíš bojím, abych do budoucna neměl konkrétně na rodinu míň času. Ozvlášť pokud se propracuju k nějakému rozhodnutí o budoucí práci. Když to zlehčím, tak ze zhýčkaného sportovce, který si odtrénuje dvě hodiny denně a občas si zahraje zápas, budu člověkem, který se ráno sebere, odjede, bude pracovat na spoustě věcí a vrátí se třeba až pozdě večer. Mám tedy obavu, aby se tohle neotočilo. Za poslední týden, co skončila sezona, jsem se vůbec nezastavil. Zítra mě čeká nějaké zařizování, v pátek jedeme na celý víkend na svatbu Martina Kříže. A dál to nebude při dokončování studia a dalšího jiné. Nicméně nejbližší týdny budu trávit s rodinou, návštěvou kamarádů, třeba se mi po tři čtvrtě roku podaří dostat ke golfu, který jsem od narození syna nehrál. Možná se po dvaceti letech dostanu i k tomu, že si zajedu někam zalyžovat a chtěl bych dělat i další věci, které jsem jako profi sportovec nesměl…

Autor: