Moment, kdy si nastavíte to zrcadlo

S EX-KOUČEM ÚSTÍ ANTONÍNEM PIŠTĚCKÝM Není vůbec snadné vzdát se dobrovolně místa, kterých v celé zemi není na rozdávání. A ještě nesnadnější je to pro mladého a stále velmi hladového trenéra, který rozhodně nechce v nejvyšší soutěži skončit jen jedním angažmá. Když však začal nacházet stále více indicií vedoucích k těžkému rozhodnutí, postavil se, jak sám říká, před ono pomyslné zrcadlo, které mu ukázalo, co má udělat.

A pak už jej nic nezviklalo, ač to znamenalo, že se může ocitnout mimo hranice milovaného sportu. Po čtyřech a půl letech se tak rozloučil s klubem ze ”svého” města a vydal se vstříc neznámu. V následujícím rozhovoru bude ale Antonín Pištěcký mluvit především o tom, co znal víc než dobře. O svém nyní již bývalém týmu ústeckých Pand a jeho letošní složité odyseji, jež už po základní části dospěla k výměně u kormidla týmu.

Trenére, v létě se zdálo, že byste mohli rozjet pro Ústí historickou sezonu, když přišel Lamb Autrey, zůstal střelec Svejcar a kostra týmu už byla delší dobu spolu. Kolem Vánoc už to ale naopak začalo vypadat, že dějiny se přepisovat nebudou. Bylo těžké se s tím vyrovnávat a se všemi těmi obtížemi bojovat?
Podle mě to bylo jinak. Před sezonou se nemůže vůbec nic nikomu zdát. Tým v létě prodělal velkou změnu. Zaprvé odešli podkošoví Čampara a Pavel Houška. A u toho bych mohl zároveň i skončit. Po minulé sezoně jsem dělal zprava zleva všechno, abychom za tyto dva hráče našli kvalitní náhradu alespoň v podobě jednoho pivota, protože pokud odejdou dva na naši soutěž takt kvalitní pivoti, kdy o Pavlovi se ani nemusíme bavit, a Čampara šel za lepšími penězi, musí se taková díra zaplnit. To se nám ale od začátku sezony nepovedlo a bylo jasné, že pod košem budeme slabší. Na druhé straně se podařilo doplnit perimetr o Lamba Autreyho, ale nikdo nevěděl, co to na hřišti udělá s naším americkým rozehrávačem Hanesem, který ke své hře balon potřebuje, nebo co to udělá se Spencrem Svejcarem, který jako střelec taky míče musí mít, plus co to udělá se samotným Lambem. A musím k tomu přidat i dalšího rozehrávače Michala Šotnara. Tohle tak byla velká neznámá. Jestli tedy někdo čekal, že po odchodu Houšky s Čamparou jsme příchodem Autreyho postavili silnější tým, pak se mýlil. Postavili jsme jiný tým. Silnější na perimetru, značně slabší pod košem, a jak se časem ukázalo, bez jediného lídra v šatně. (důrazně) Z dalších hráčů s velkými minutami, kterým ty minuty zůstaly, už to pak byl jen Láďa Pecka, který měl od začátku ligy obrovské výkyvy ve výkonnosti. A Michal Šotnar se od začátku trápil se zraněními, takže s námi vůbec netrénoval. Ze zkušených tak zůstali tři hráči, přičemž ale Spencer si hned na začátku proti Ostravě zranil kotník a zdravotně i výkony to s ním šlo dolů.

Je pravda, že se toho na vás sesypalo dost. Těsně před začátkem sezony přišla výměna prvního pivota, kdy Sajina nahradil Rakočevič, do toho zdravotní trable Svejcara se Šotnarem. To byly asi dost limitující faktory už na vstupu…
Než budu pokračovat, chci říct, že bych nerad, aby vše, o čem se tu budeme bavit, vyznělo tak, že se snažím věci házet na druhé. Své zodpovědnosti se nezříkám. Já jsem byl trenérem týmu, měl jsem možnost ovlivnit spoustu věcí, něco se mi povedlo, něco ne a dopadlo to tak, že výsledkově na tom tým nebyl, jak by být měl. A musím dodat, že pokud bych se té zodpovědnosti vzdal, ještě dnes sedím v trenérském křesle a o tomhle se nebavíme.

Zpět k těm limitům, k nimž je třeba dodat, že Svejcar byl i přes notně poničený kotník, který nakonec vyústil v jeho předčasný odchod, top skórerem týmu.
No a to je v dané situaci smutné. (povzdechne si) Pokud bych se měl vyjádřit k těm jménům, tak Michal Šotnar, který byl v Ústí pátou sezonu, jako rozehrávač měl své kvality, které ale mohl prokazovat jen za stoprocentního zdraví a psychické pohody. To znamená za situace, kdy by se nemusel zaobírat tím, že ho něco bolí. Z těch čtyř a půl roku ten ideální stav panoval nejvýš sezonu a půl dohromady. Těch zdravotních problémů tam prostě bylo víc. My jsme vždy chtěli alespoň jednoho českého rozehrávače, ti lepší pro nás ale byli finančně nedostupní. Za setrvání Michala jsme tak byli rádi a modlili se, aby zůstal zdravý. Každou sezonu do toho ale něco zasáhlo.

Pojďme ke Spenceru Svejcarovi.
To je podobný typ jako v Děčíně „Bobo“ Landa. I přes různá zranění, „koňary“ a natažené svaly byl schopný hrát, aniž by to na něm kdokoli poznal. Nicméně dva přetržené vazy v kotníku už byly i nad jeho síly. Ke cti mu přesto souží, že ještě dva měsíce byl s námi schopný fungovat.

A ještě ta brzká výměna pod košem.
Pokud jde o pivoty, tak Sajin nebyl hráčem, kterého bych si vysnil, ale v danou dobu v našem daném rozpočtu byl jediný, který byl schopný podepsat. Jmen jsem měl původně víc, ale prostě to nedopadlo. Nakonec jsme ho museli vyměnit, protože nepředváděl, co jsme potřebovali, a přišel Rakočevič. Ten už byl lepší posilou, ale kdybych měl vyjmenovat, co absolvoval za čtyři měsíce… Na začátku covid, pak zlomený prst, zlomený nos, zablokovaná záda, kvůli kterým nějakou dobu nemohl hrát, následoval koňar, což znamenalo dalších deset dní stop kvůli nateklému kolenu. Nechci to ale brát jako výmluvy, takhle se to prostě potkalo.

Jak jste viděl rozehrávače Hanese, kterému chyběla stabilita výkonů - jednou zahrál, jednou ne.
Úplně upřímně - tam to bylo spíš čtyřikrát ne a jednou ano. Hanesovu výkonnost jsme s manažerem i s ním samotným v průběhu sezony řešili několikrát. Držím Honzovi Šotnarovi palce, aby z něj byl schopný dostat výkony, které předvádí na tréninku. DJ je hráč s celou řadou basketbalových dovedností, ale musí je začít předvádět i v zápasech.

Vynechat nejde ani zkušeného guarda Lamba Autreyho, u nějž nastal statistický propad v prosinci, kdy jste si procházeli nejkritičtějším obdobím.
O Lambovi nemůžu říct nic špatného. Naopak. Neměl to jednoduché, protože měl přijít do týmu, kde měl být jedním z tahounů, aby nakonec byl jediným. My jsme po něm chtěli body, chtěli jsme doskoky, chtěli jsme asistence a on to pořád zvládal. Na tréninku je to profesionál, v zápasech taky. Jasně, některé věci, byť si je uvědomoval, už jsem v jeho třiceti letech nebyl s to ho odnaučit. Týmu ale pomohl, jen bohužel jeho čísla nebyla přetavená v tolik vítězství. My jsme ho cpali od „trojky“ přes „dvojku“ až na „jedničku“, kde teď asi i zůstane, takže i tím to neměl právě snadné.

Statisticky bylo pro vás hlavním závažím nejslabší číslo ligy na doskoku. Nedařilo se to tenhle tým „naučit“, nebo ho k vyšším cifrám donutit?
Za tuhle otázku jsem rád. Těsně předtím, než jsem dospěl k závěru, že skončím – i v návaznosti na některé další události -, jsem měl připravenou určitou motivační řeč před blokem čtyřtýdenní pauzy kolem poháru a reprezentace, abychom zapracovali na různých věcech, kdy tou hlavní byl doskok. My v žádné jiné činnosti vyloženě nehořeli, ale doskok na obou půlkách hřiště nás trápil strašně. Já ale vážně nevím… Na jedné straně Lamb dokázal sebrat za zápas osm doskoků a třeba Láďa Pecka měl jedno utkání jeden a pak zase vystřelil na deset. Pracovali jsme na tom, ale do kluků se mi to nedařilo vůbec dostat. Přitom v letní přípravě to byl jeden ze tří hlavních bodů, na který jsem v kabině kladl největší důraz. Obranný doskok je samozřejmě povinnost, ale i v útoku jsem chtěl maximální snahu za míči chodit. To se však nedařilo a jde to za mnou.

I když jste asi i tohle opakovaně ukazoval na videu, došel jste postupně k tomu, že už není kam dál sáhnout?
Video se používá k tomu, že stejně jako čísla nelže. A pokud kluci nepochopí, co po nich chcete, nebo to neprovedou, jak mají, nebo to naopak provedou a je třeba je pochválit, na to je video – vedle skautingu soupeřů - super. Bylo na pořadu dne velice často. Já už to pak nechtěl probírat ani týmově, ale bral jsem si kluky i jednotlivě do kanceláře. Oni tam sedí a přesně vědí, co kde neudělali, a uznali to. A když to slyšíte za hodinu od deseti kluků celkem třeba padesátkrát, tak se ptáte, kde je chyba. Pokud to všichni vědí, ale nedělají, a to se nebavíme jen o doskoku, tak to už si nastavíte ono pomyslné zrcadlo a říkáte si, že ta chyba může být na vaší straně…

Když jste k tomu dospěl, bylo rozhodnutí skončit skutečně jen na vás?
Absolutně jen na mně. Generální manažer Tomáš Hrubý se mě ještě následujících 24 hodin snažil přesvědčovat, abych zůstal, já na tom ale trval. Nerozhodl jsem se ze dne na den. Cítil jsem už několik týdnů, že týmu už nedokážu pomoct, plus se staly věci, které bych nechtěl komentovat, ale které mi svým způsobem otevřely oči. A to „ucho od džbánu“ se utrhlo. Za poslední týdny jsem se setkal s řadou pro mě relevantních názorů, z nichž některé tvrdily, že jsem odcházet neměl, nebo jsem jednou i slyšel, že jsem utekl z boje. Tak to ale neberu. Kdybych byl vychytralý, zůstal bych na místě, kde vedení i přes nevydařené výsledky jasně deklarovalo, že mě podrží. A já věděl, že mám smlouvu ještě na příští sezonu. Mohl jsem tak na sílu ty tři měsíce „dotlouct“ a zůstat i na příští rok. Jsem Ústečák, mohl jsem v létě zkusit postavit nový tým a věřit, že to bude lepší. Nebylo to jednoduché rozhodnutí, protože jsem nepostavil rodinu, ani sebe do snadné situace. Vím, že těch trenérských míst u nás není mnoho, ale to jsem neřešil, udělal jsme to hlavně pro tým, protože věřím, že ten impulz v podobě příchodu nového trenéra týmu může pomoct. Ta kvalita tam je, kluci vědí, co mají dělat, předvádějí to i na tréninku, ale pak už ne v tom zápase. A teď je na Honzovi Šotnarovi, jak to zvládne. Já ale určitě neutíkal z boje. Takový nejsem. Za těch skoro pět let jsem neměl vždy růžová období, ale v životě by mě odchod ani v koutku duše nenapadl. Nicméně teď je situace taková, že jsem bez práce a ta další dost pravděpodobně - pokud to nebude něco smysluplného u basketu –, bude v „civilní“ sféře, ale takový je prostě život. Když jsem do toho ve 32 letech šel, byl jsem si této okolnosti vědom a věděl jsem, že může nastat. Trenér s tím musí počítat.

Stále ale platí, že preferovanou prací je pro vás trenérství?
Určitě bych chtěl zůstat u mužského profesionálního basketu. Už jsem měl řadu telefonátů a schůzek a ještě jich pár mít budu a pak si se ženou vyhodnotíme situaci. Je jasné, že pokud se rozhodnu zůstat u profi basketu, budu muset rodinu přestěhovat, takže to rozhodnutí nedělám jen za sebe. Pokud to bude dávat smysl pracovně i mé rodině, strašně rád u basketu zůstanu. A pokud ne, tak pořád mám dvě zdravé ruce a dvě nohy a myslím, že i zdravou hlavu na to, abych byl schopný rodinu uživit i jinak. Být bez basketu by mě mrzelo, ale budu to brát jako další životní zkušenost. Pořád ale věřím, že pod koši budu moct zůstat.

Mluvili bychom teď spolu, pokud by se vám podařilo dobýt nadstavbovou skupinu A1, na niž jste až do posledních kol základní části i přes všechny zmíněné překážky měli stále slušnou šanci? Změnilo by to pro vás něco?
To neumím říct. Ten postup by se rovnal malému zázraku. Věděl jsem, že bez něj to nepůjde. My ke konci základní části měli zápasy, které jsme museli zvládnout, ale nezvládli jsme je. Poslední takový byl doma s Děčínem. Tam jsem ani trochu nepochyboval, že bychom to neměli zvládnout. Kluci měli hlavy nastavené dobře, ale opět jsme selhali na doskoku a tam už jsem věděl, že je problém. Pořád jsme se ale nevzdávali a bojovali i o výhry do A2, abychom měli co nejlepší pozici pro play-off. Abych ale zkusil odpovědět – nemyslím, že by postup do A1 něco změnil. Jak jsem řekl, z řady důvodů to ve mně zrálo už delší čas... 

Autor: Redakce NBL
Reklama
Litva v Opavě