18. 4. 2019

Možná mají Palestinci lepší PR

S ORENEM AMIELEM Izraelský kouč mistra Oren Amiel není jen tou postavou z nymburské lavičky, která má na starost dovést tým za dalším ligovým titulem. V rozhovoru s Davidem Švábem pro klubový web se rozpovídal o spoustě různých témat, jež se často netýkala ani světa sportu. Dostalo se tak třeba na diametrální rozdíly mezi českou a izraelskou kulturou i kuchyní, na to, co v trenérově domovině rozplakalo chůvu jeho dětí, na bezpečnost Izraele na televizních obrazovkách i na palestinské PR, na cestu ke trenérství, profesionální cíle, vztah k Česku či na výchovu českých hráčů, ale také na Forresta Gumpa a nad jiné oblíbeného Winstona Churchilla.

Kouči, teprve potřetí v historii jde Nymburk do play-off bez jediné porážky. Jak zatím hodnotíte sezonu?
Naše filozofie je hrát naplno každý zápas. I kdybychom měli v hledišti jediného fanouška, tak mu musíme ukázat vše, co v nás je. Pro nás je velmi důležité, jak se vyrovnáváme s výzvami. Naším jasným cílem je získat titul. A k tomu musíme chtít uspět v každém utkání, respektovat soupeře a hrát nejlépe, jak umíme. Občas vyhrávat o hodně může být proti nám. Je to dlouhá sezona a vysoké výhry nás mohou oslepit, protože pak si nepřipouštíte špatné věci a to, co je třeba zlepšit. Celkově si ale myslím, že až dosud odvádíme v lize dobrou práci. A doufám, že získáme titul, jak všichni od sebe očekáváme.

Je dobrým signálem i to, že hráči zvládli těžké zápasy jako ve Svitavách, Olomouci či Opavě?
Už jsme v sezoně odehráli 65 utkání a hráči nejsou stroje. Když hrajete dvě soutěže najednou, pozornost se často stočí na tu kvalitnější, což pro nás byla Liga mistrů. Cestování a další věci ovlivní výkonnost. Ale pro nás je důležité zvládat tyto výzvy. Všechny přední týmy v lize se s námi chtějí měřit a pro nás je jen dobře, že všechna utkání nevyhráváme snadno. Potřebujeme tyto výzvy, aby hráči museli zapnout naplno i v lize.

Oproti předchozím sezonám se zdá velký rozdíl v tom, že klíčovou roli mají čeští hráči jako Hruban a Bohačík a ne cizinci jako dříve Whitfield, Simmons nebo Sant-Roos. Souhlasíte?
Každá sezona je jedinečná a nebylo by fér je porovnávat. Čeští hráči byli a vždy budou jádrem týmu a nejdůležitější součástí klubu. Není to jen o Vojtovi Hrubanovi a Jaromíru Bohačíkovi, ale o všech Češích. Přínos některých není vidět ve statistikách. Někteří přinášejí vůdcovství a další hodnoty, které nejsou tolik vidět, ale jsou stejně důležité. Čeští hráči jsou pro klub to hlavní, a proto neustále hledáme mladé české hráče, kteří pro nás mohou být dobrým doplněním. Nejde jen o jejich schopnosti, ale i o jejich osobnost a ambice. Já jsem ale rád i za to, jak se čeští hráči vyvíjejí. Většina kluků přišla z jiných klubů a vyvinuli se z toho, co jim zdejší systém nabízí, v hráče vysoké úrovně. Český basketbal musí být na tyto kluky pyšný, protože většina z nich jsou nyní oporami národního týmu.

V Nymburce a v Česku jste s malou přestávkou už sedmou sezonu. Čím to, že se vám tu tak líbí?
Basketbal mě přivedl do České republiky a za to mu děkuju. Neno Ginzburg mě sem přivedl jako svého asistenta a za to mu také děkuju. Největší předností tohoto klubu je dívat se na věci z odstupu i v těžkých chvílích a neustále se posouvat dopředu, i když je obloha zatažená. Pan Jansta a nyní pan Podpěra, Rudolf a Ondřej Šimečkovi jsou dostatečně zkušení a vědí, že nic nám negarantuje neustálé výhry. K tomu je třeba dobře pracovat a být na správné cestě. To je něco, co se v Izraeli hrozně těžko hledá. Tam je vše mnohem víc impulsivní a dramatické. Mně víc sedí místní kultura. Dává mi příležitost užívat si koučování. Není to jen o výhrách, ale i o užívání si každého dne v kanceláři.

Co ještě vás k Česku poutá?
Pokud se na to podívám z pohledu rodiny, tak když jsem sem přišel s manželkou a dvěma malými chlapci, tak jsme nevěděli, jak dlouho zůstaneme. Protože v basketbale nikdy nevíte. Nyní se pomalu chystám už na osmou sezonu, narodila se nám tu holčička, která je v podstatě Češka, protože tu strávila mnohem víc času než v Izraeli. Mentalita tady je o 180 stupňů odlišná od země, ze které pocházím. V Izraeli je vše mnohem impulsivnější a dramatické, všechno je tam extrémní, není tam žádný klidný střed. Poznat jinou kulturu a jiný typ lidí mi přináší větší vyrovnanost a klid. Jak říká Forrest Gump, život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co dostaneš. Život je v podstatě dobrodružství. Dostalo se nám příležitosti potkat jinou kulturu a jiné lidi a přidat do naší rodinné kroniky další kapitoly. Samozřejmě pro rodinu byla těžká výzva žít mimo domov, ale učinilo nás to silnější jako lidi i jako rodinu. A velmi si vážíme času stráveného v Česku, protože nám to dalo víc, než nám to vzalo.

Jak často se dostanete do Izraele a stýská se vám po vlasti?
Jezdíme domů v létě, během července a srpna. Také na Vánoce. Když jsou teď děti velké, tak je manželka asi vezme domů i během jarních prázdnin. Jestli mi něco schází z Izraele, tak je to má rodina. Pro naší kulturu je velmi důležité, aby rodina držela vždy pohromadě. Také mi chybí izraelské jídlo, které je úžasné a hodně odlišné od toho českého. Během léta konečně máme zpět všechny ty chutě a koření, aby manželka mohla vařit izraelská jídla.

Jaká máte nejraději?
Falafel, hummus. Používáme hodně koření a vždy hodně velká jídla a více pokrmů. Naše chůva s námi už byla několikrát v Izraeli a byla vždy v šoku z množství jídla, když se celá rodina sešla pohromadě. Jídlo je důležitá součást izraelské kultury.

A našel jste v Česku místo, kde vaří dobrý falafel a hummus?
V Praze je několik míst, kde vaří Izraelci, a snaží se tu vařit izraelská jídla, ale není to originál. Není to to samé.

Jak byste porovnal život v Česku a v Izraeli?
Jak jsem řekl, kultura je o 180 stupňů odlišná. V Izraeli jsou lidé více otevření, vřelí. Tady jsou lidi spíš uzavření, žijí si svůj život. V Izraeli ale lidé na druhou stranu neberou věci tak vážně a jsou až moc v pohodě. Nic není ideální, chce to spíš vyváženost mezi oběma povahami. Poznávám to každý den u maličkostí, třeba když jdu do obchodu, tak je těžší komunikovat. Lidé jsou uzavření. V mé zemi se hned komunikuje. Taky tam všichni mluví anglicky, což tady není. To je pro nás občas obtížné. V Izraeli je to taky spontánnější. Například když si mé děti chtějí jít hrát ke kamarádům domů, musíme to dopředu hlásit, aby s tím jejich rodiče počítali. V Izraeli prostě děti jdou a zaklepou na dveře. Moje děti se to snaží přenést na své kamarády a naučit je, že prostě mohou přijít, když chtějí. Taky rodinná kultura je odlišná. V Izraeli jsou rodiny opravdu velké, každý víkend se všichni scházíme na šabat a máme hostinu. Hodně věcí děláme společně. Rodina je obrovskou součástí naší kultury. Když naše chůva s námi přijela do Izraele, byla v šoku z toho, jak rodina drží pohromadě. Až jí to rozbrečelo. A ještě více nás to sblížilo. To jsou podle mě hlavní rozdíly.

Česko a Izrael mají velmi dobré vztahy. Souhlasíte?
Souhlasím a jsem na to hrdý. Každé léto po návratu do Izraele mluvím o České republice velmi pozitivně. Považuju ji za svůj druhý domov. Jde také snad o jedinou zemi v Evropě, která se rozdělila na Česko a Slovensko na papíře, bez jakékoli války. Z toho bychom se měli poučit. A mimochodem, prezident Zeman je náš největší fanoušek. Má rád Izrael možná víc než někteří Izraelci. Jsem hrdý na to, že obě země mají velmi dobrý vztah a doufám, že to bude pokračovat.

Přesto si stále hodně lidí myslí, že v Izraeli létají rakety a je tam nebezpečno. jak byste jim Izrael popsal?
Chápu to, protože to vidí ve zprávách. Možná Palestinci mají lepší PR než my. Ale Izrael není bombardován na každodenní bázi. Rozhodně ne střed země. Jsou samozřejmě části Izraele, kde to není tak bezpečné, ale my byli v Izraeli několikrát i s týmem a můžete se zeptat hráčů, jestli měli nějaký problém. Byli jsme v Jeruzalému, Tel Avivu a líbilo se jim tam. Realita není taková, jak vypadá podle zpráv. Martin Peterka tam před dvěma roky strávil celé léto a užil si to tam. Není důvod se bát cesty do Izraele. Když máte rádi hezké počasí, pláže, památky a dobré jídlo, jeďte do Izraele. Nebudete zklamaní.

Jste typ trenéra, co má basketbal neustále v hlavě, nebo umíte vypnout? Jak trávíte volný čas?
Basketbal je moje profese a beru to velmi vážně. Trávím se svými asistenty hodně času v naší kanceláři a je to nejlepší příklad, jaký mohu dát svým dětem, že pokud chtějí něčeho dosáhnout, musí tomu být oddaní. Je to dobrý příklad i pro hráče, když mě vidí v kanceláři pracovat. Ve hře je hodně emocí, dobrých i špatných chvil a to člověka ovlivňuje. Čím víc máte zkušeností, tím lépe se s tím vyrovnáváte. Když jsem byl mladý trenér, tak jsem si basketbal nosil i domů a byla to práce na 24 hodin. Teď už jsem zkušenější, takže když dorazím domů, snažím se od basketbalu odpojit co možná nejvíc. Když máme volný den o víkendu, je to pro mě svatý čas, během něhož se snažím být hlavně s rodinou. Zvláště v těžkých chvílích mi rodina dává rovnováhu a schopnost dívat se na život reálně. Volný čas trávíme cestováním. Taky hodně čtu. Hlavně o vůdcích a válce. Přiměje mě to přemýšlet o tom, jak lídři ovlivňují svět. A války mě zajímají z toho pohledu, jak ovlivňují dění kolem nás. Nikoli kvůli samotnému válčení.

Máte svého oblíbeného vůdce?
Četl jsem hodně o nejrůznějších vůdcích. Tím, který mě nejvíc zaujal, je Winston Churchill. Lincoln měl zas možná největší vliv v historii na problematiku rasismu. Hodně z nich ovlivnilo svět kolem sebe včetně lídrů z naší země.

Můžete prozradit něco ze svého mládí? Jak jste se vlastně stal trenérem?
Vtipné je, že jsem míval fotbal mnohem raději než basketbal. Když byste se mě v dětství zeptali, co preferuju, byl by to stoprocentně fotbal. Jako děti jsme si neustále hrály venku. Žádný iPhone, žádný Playstation, nic. Pamatuju, jak moje matka jezdila na kole po sousedství a hledala mě. Volala moje jméno, zatímco my děti si někde hrály. Nesportovaly jsme v nějakém systému, prostě jsme sportovaly. Basketbal pod trenérem jsem začal hrát až v šestnácti. V osmnácti jsem jako každý v Izraeli musel na tři roky na vojnu. Až poté jsem přišel do Galilu Elyon, což je velký klub v Izraeli. To byla má první zkušenost s profesionálním basketbalem. Strávil jsem tam sedm osm let. Během toho jsem navíc vždy trénoval děti. Líbilo se mi pracovat s lidmi. Jako hráč jsem si neustále dělal poznámky a snažil se vzít něco od nejlepších koučů, které jsme měl kolem sebe, jako byli Pini Gershon nebo David Blatt. Pak jsem se stal asistentem Odeda Kattashe, který teď vede Hapoel Jeruzalém, spolupracoval jsem s Bradem Greenbergem a dalšími velkými trenéry. A nejdůležitější ze všech byl pro mě Neno Ginzburg. Znali jsme se už předtím. Pak mi nabídl možnost jít s ním trénovat sem. Zpětně je to nejlepší krok, jaký jsme kdy udělal. Jako trenér mě ovlivnil nejvíc - ať už basketbalově, nebo i mimo hřiště. Být trenérem totiž je i o tom umět pracovat s lidmi a v tom je Neno mistrem. Každodenně těžím z jeho zkušeností, jak řešit různé situace.

Co vás na trenérství baví nejvíc?
Největší uspokojení, jakého se vám jako trenérovi dostane, je samotný proces. Zahrnuje to rozvoj hráče a tvorbu týmu jako jednolitého celku. Když vidíte progres, že i přes všechno dobré a špatné se to někam posouvá. Když si vezmete Nymburk a pokrok klubu od doby, kdy do něj přišel Muli Katzurin, je to úžasné. Já se teď snažím navázat na práci Muliho a Nena a dodat do toho svou filozofii.

A jak jste na tom po těch letech s češtinou?
Moje děti mluví plynně česky díky tomu, že tu chodí do školy. I moje malá holčička neskutečně rychle pochytila všechno. Taky moje žena se s češtinou vypořádává dobře, protože tu má kamarády. A já nemohu říct své tajemství, jak moc dobře rozumím. Pro můj vztah s hráči je občas lepší, když si myslí, že nerozumím všemu, co říkají. Mluví a já z toho něco pochytím. Samozřejmě nemluvím česky, ale pořád se zlepšuju.