Můj táta bitkař, co dával víc gólů než Gretzky

S GARRETEM KERREM NEJEN O JEHO OTCI - LEGENDĚ NHL Ještě jako junior byl se svým mohutným tělem považován za pomalého. Ani v draftu se na něj nedostalo. A svou první smlouvu – na směšných deset tisíc dolarů - dostal u Philadelphia Flyers až díky tomu, že si jiný hráč zlomil nohu. Ze 102kilového pořízka Tima Kerra se však už brzy stal „Kauf všech dob“.  V polovině 80. let ztělesňoval v NHL „jednotku neodstavitelnosti“ před brankou. Čtyři ročníky v řadě vysázel nejméně 50 gólů, přičemž v sezoně 1985/86 ve střeleckém pořadí předčil jako třetí snajpr ligy i fenomenálního Wayna Gretzkyho a rok nato byl číslem 2 právě za Gretzkym! Pokud záznamy neklamou, je držitelem dvou stále platných rekordů NHL – 34 přesilovkových tref v jedné sezoně a pak i 4 nejrychleji vstřelených gólů v play-off. Tenhle majstrštyk stihnul proti Rangers v ikonické Madison Square Garden v roce 1985 za pouhých 8 minut a 16 vteřin! Zvládl celkem 17 hattricků, stále mu patří i 10. místo dějin podle průměru gólů na zápas a 20. příčka v úspěšnosti střelby. Člen druhé pětky NHL z roku 1987, majitel Bill Masterton Trophy z roku 1989 za oddanost hokeji a také člen Síně slávy Flyers, za které hrál 11 let, si však srdce filadelfských fanoušků získal i docela jiným druhem umění. Jako bitkař. Bitkař, co nikdy neuhnul a pěstní šermovačku na ledě prý nikdy neprohrál.

S GARRETEM KERREM NEJEN O JEHO OTCI - LEGENDĚ NHL Ještě jako junior byl se svým mohutným tělem považován za pomalého. Ani v draftu se na něj nedostalo. A svou první smlouvu – na směšných deset tisíc dolarů - dostal u Philadelphia Flyers až díky tomu, že si jiný hráč zlomil nohu. Ze 102kilového pořízka Tima Kerra se však už brzy stal „Kauf všech dob“.  V polovině 80. let ztělesňoval v NHL „jednotku neodstavitelnosti“ před brankou. Čtyři ročníky v řadě vysázel nejméně 50 gólů, přičemž v sezoně 1985/86 ve střeleckém pořadí předčil jako třetí snajpr ligy i fenomenálního Wayna Gretzkyho a rok nato byl číslem 2 právě za Gretzkym! Pokud záznamy neklamou, je držitelem dvou stále platných rekordů NHL – 34 přesilovkových tref v jedné sezoně a pak i 4 nejrychleji vstřelených gólů v play-off. Tenhle majstrštyk stihnul proti Rangers v ikonické Madison Square Garden v roce 1985 za pouhých 8 minut a 16 vteřin! Zvládl celkem 17 hattricků, stále mu patří i 10. místo dějin podle průměru gólů na zápas a 20. příčka v úspěšnosti střelby. Člen druhé pětky NHL z roku 1987, majitel Bill Masterton Trophy z roku 1989 za oddanost hokeji a také člen Síně slávy Flyers, za které hrál 11 let, si však srdce filadelfských fanoušků získal i docela jiným druhem umění. Jako bitkař. Bitkař, co nikdy neuhnul a pěstní šermovačku na ledě prý nikdy neprohrál.

Shodou okolností zrovna v sezoně, kdy dal NHL – poznamenaný nůšemi menších i velmi vážných zranění, jež mu nejspíš sebrala šanci na Hokejovou síň slávy - definitivně sbohem, se mu narodil syn Garret, který sice – stejně jako oba mladší bratři - nepokračoval v rodové tradici, ale pod koši své geny nezapřel. Při pouhých 192 centimetrech se stal nejlepším doskakovačem letošního ročníku NBL. I on by mohl být použit jako definiční jednotka neodstavitelnosti na doskoku, protože v nohách má stejně jako táta koňskou sílu.

A teď už bude o osudech svých a svého táty barvitě vyprávět. Kdy jindy by na to měl přijít čas než před vyvrcholením hokejového mistrovství světa, kde hned pět reprezentačních sestav, včetně té české, bylo prošpikováno celkem deseti Letci z Filadelfie…



Garrete, kdy jste jako kluk poprvé zjistil, co otec v NHL dokázal, a jak velkou postavou Flyers se stal?
Bylo to poměrně brzy, někdy v sedmi osmi letech. Dokud jsem byl menší, nebral jsem ho jako nějakého slavného hokejistu - byl to prostě můj táta. Když jsem ale povyrostl a někdo se mě zeptal, kdo je můj táta, hned jak jsem odpověděl, uslyšel jsem, jak skvělý hráč Flyers to byl. Takových lidí postupně přibývalo a já si to začal víc uvědomovat.

Zažil jste i tu klasickou situaci, kdy tátu někdo jen tak pozdravil na ulici?
Když jsem byl menší, bral nás ve Filadelphii i na zápasy Flyers (NHL) nebo Sixers (NBA). Bylo to asi deset let po tom, co skončil, ale lidi ho samozřejmě v hledišti poznávali. A pak jsem třeba mohl sedávat hned vedle něj na různých autogramiádách a to jsem si jako kluk užíval.

Zjišťoval jste později, co všechno měl za sebou, spíš díky jeho skvostným střeleckým zápisům, anebo skrze záznamy četných bitek?
Myslím, že hlavně díky gólům. Zvlášť ke konci kariéry byl tímhle známý, patřilo mu a stále patří několik rekordů – jako třeba nejvíc gólů vstřelených v přesilovkách. A to je právě věc, která ho vystihuje nejvíc, a kvůli které o něm lidi pořád mluví. Byl to prostě pan Střelec. A jako kluk jsem samozřejmě na YouTube narazil i na řadu těch dobových videí, kde jsou jeho bitky. (směje se)
 

O těchto videích jste se asi dozvěděl hodně brzy.
Jasně. I kamarádi ve škole mi hlásili, když něco někde „vygooglovali“.

Slýchal jste tedy často větu: Jó, to jsi ty, syn toho Tima Kerra?
Pořád! Úplně pořád! Když jsem hrál na univerzitě ve Filadelfii, skoro pokaždé, když jsem někomu dával rozhovor, nebo se o mně někde psalo, byla tam zmínka o otci. Pokaždé! Takže jsem na tyhle otázky opravdu zvyklý. Anebo když mě někdo ve „Phily“ poznal na ulici, taky se tomuhle tématu nedalo vyhnout.  

Nebylo vám to někdy až protivné, že jste byl pořád brán hlavně jako syn slavného táty a musel odpovídat na stále stejné otázky?
Ne, neobtěžuje mě to. Do velké míry jsem právě díky tátovi tím, kým jsem. A když jsem vyrůstal, byl mým učitelem pro všechny sporty a jejich mentální aspekty. Takže za všechno, co vím a umím, vděčím jemu. A to, že s ním teď mohu být spojován, je pro mě čest, protože pro mě byl vzor a učitel. 

Jakými radami vás zásoboval pro basketbal, který sám nehrál?
My jako kluci taky hráli hokej, ale museli jsme brzy skončit, protože to nešlo dělat naráz. Táta je původem z Kanady, kde basket není tak populární, a on o něm zase tolik nevěděl. A poznával ho, až když jsme ho s bratry začali hrát. Pro něj byla důležitá mentální stránka sportu, soutěživost a podobné věci. A protože hrál na nejvyšší úrovni, určitě k tomu měl co říct. Vždycky proto zdůrazňoval psychickou odolnost, schopnost hrát pod tlakem a umění nenechat se vyvést z míry diváky nebo jinými událostmi během zápasů. Připomínal, abychom se snažili ovlivnit jen to, co ovlivnit šlo. A vždycky dával důraz na nasazení – to zmiňoval pořád, že to ovlivnit můžu a že musím pokaždé dávat sto procent. A ostatní se o sebe postará.



On sám přiznal, že nebyl žádnou hvězdou ještě v juniorech, pak nebyl ani draftován do NHL. Kdy se z něj tedy stala taková mašina na góly?
Rozhodně se po téhle stránce rozvinul až později. Do NHL přišel jako velký chlap, pracant a rváč. A Flyers se mu rozhodli dát šanci. Tuším, že od druhé sezony v lize už začal dávat víc gólů. A postupně ustoupilo to „rváčství“ do pozadí a stal se z něj elitní snajpr. Podle mě tu schopnost v sobě vždycky měl, nechyběla mu dobrá koordinace rukou a očí, jen to v něm neobjevili zamlada, protože už jako kluk byl dost velký a do svého těla dospěl o něco později. K Flyers přišel v 19 letech a všichni mysleli, že mu je už 21. (smích)

Na svém vrcholu v polovině 80. let v počtu gólů jednu sezonu předstihl i Gretzkyho, čtyři roky po sobě dal nejméně 50 gólů a patřil k absolutní elitě NHL. Jak hrdý na něj jste dnes vy, který jste se vydal jiným sportovním směrem?
Je to strašně super. Táta se dostal do toho nejvyššího hokejového patra a dodnes je v TOP 10 podle průměru gólů na zápas. A to je neskutečné, protože být v jakémkoli sportu desátý nejlepší v dějinách, to už musíte být fakt dobrý. A mě, který ho nikdy nemohl vidět hrát na vlastní oči, to ukázalo, kým vlastně byl, co dokázal. Když se teď zpětně dívám na sestřihy jeho nejlepších akcí a sjíždím jeho statistiky, tak musím říct, že má za sebou úžasnou kariéru.  

Rozhodně vynikal ohromnou silou. Bylo to hodně zděděné po předcích, anebo si to musel odmakat především v posilovně?
Řekl bych, že na tom musel makat hodně. Můj děda byl pracant, dělal různě po stavbách i jiné manuální práce a díky tomu měl pořádnou sílu, ale táta na tom musel fakt dřít. Vyprávěl mi, že jako mladý byl v posilovně pořád. Jenže tenkrát to vypadalo jinak – neposilovalo se správně, což byl asi i důvod jeho častých zranění. Říkal, že prostě vzpíral, dokud nepadnul. A tak se to samozřejmě nemá dělat. Určitě díky tomu zesílil a patřil k nejsilnějším chlapům v lize, ale bohužel se to projevilo i v počtu jeho zranění.

Jak to bylo s vámi?
Tak na půl. Mám dva bratry, jeden je fakt útlý, spíš atlet, a ani nemá ten somatotyp, co by rychle zesiloval. Druhý brácha je něco mezi a já jsem nejtěžší ze všech, i těžší než táta. Jako kluk jsem měl tělo, které mohlo ještě růst, ale už jako mladý jsem v posilovně taky strávil spoustu času a tvrdě dřel.
 

Otec vážil 102 kilogramů, vy máte 111. Slyšel jsem, že když jste ještě hrál v Ostravě, tamní fyzioterapeut se nechal slyšet, že stehna jako vaše, viděl jen jednou v životě, a to u bývalého hráče NHL Pavla Kubiny. Pomáhá vám to v basketbalu hodně, když se 192 centimetry operujete pod košem?
Dřív jsem posiloval hlavně spodní část těla a to mi teď hodně pomáhá. Když máte silné nohy, je těžké vás odstavit a právě doskok je celý o získání dobré pozice. Pokud se v ní dokážete udržet, nebo se dostat, kam potřebujete, všechno se tím usnadňuje.

Byla tohle jedna z rad vašeho otce?
Jo, to byla. Často mě proto k němu přirovnávali. On hrál kolem branky, jako když já se pohybuju kolem koše. Hodně gólů dával díky své síle kolem branky, z dorážek, tečí a podobně. A to je stejné, jako když bojujete o míče odražené od obroučky. S tímhle mi tedy pomohl - abych věděl, jak se nejlíp dostat mezi svého hráče a míč.  

Síla samozřejmě vašemu otci pomáhala i v četných bitkách. Byl i v drsnějších 80. letech spíš výjimečnou kombinací tak skvělého střelce a bitkaře k tomu?
Řekl bych, že i tehdy byl unikátem. Hráči jako Gretzky se nebili, ti měli vždycky nějakého ochránce. Táta byl ale větší chlap, a když bylo třeba, uměl se o sebe postarat sám. S postupem kariéry se počet jeho bitek snižoval, a jen když ho něco skutečně vytočilo, tak do toho šel. Když dnes vidíte chlapy jako Ovečkina, tak ten soupeře sráží, trefuje, umí se poprat a samozřejmě i skórovat. Tehdy i teď to ale je spíš výjimečné, zvládat dobře oboje. Jinak se to ale v 80. letech určitě řezalo mnohem víc. Po pozdějších změnách pravidel ale fyzické hry ubylo, není moc bitek a podobně. Snahou bylo hru zrychlit, aby padalo víc gólů a bylo víc vzruchu.
 
Pral se táta už jako kluk hodně, i mimo led?
Tvrdí, že mimo led se nikdy do žádné bitky nedostal. Opravdu, prý ani jednou! (směje se) Mimo hřiště je asi fakt jiný. Kdybyste ho potkali teď, je tichý, kliďas, skromný, zdrženlivý a na veřejnosti se nikde neprojevuje. Takový byl i doma, nikdy se ani moc nenaštval. A podobný byl i jako hráč – třeba nikdy nic příliš neslavil. Nebyl ten typ, kterého bylo všude plno, a nezavřel by pusu. Vím, že to je divné, ale je to tak.
 

Když jsem se na pár videí díval, většina těch bitek začala tak, že se skoro nic nedělo jako „předehra“, a najednou byl váš otec s někým v sobě, rukavice letěly na led a už se řezali….
(směje se) Taky jsem si toho všiml. Co jsem slyšel, tak při tom přetlačování před brankou toho schytal spoustu hokejkou přes nohy a podobně. Byl osekávaný od obránců a po pravdě - pak to přišlo rychle. I teď dokáže sem tam vzplanout lusknutím prstů. Většinou je v pohodě, v klidu, ale když ho něco vytočí, tak to přijde rychle.

Prohrál někdy nějakou bitku? Na videích na YouTube obvykle odjíždí z mely jako vítěz, nebo minimálně po remíze…
Taky jsem se ho ptal. A říkal, že někdy to schytal hodně a byla to možná remíza, ale nikdy prý neprohrál jasně, na „K.O.“

Tušil by, kolik bitek měl za kariéru za sebou?
Nejsem si jistý. Někdo by to určitě věděl, ale jisté je, že si pamatuje všechny. Co existuje na YouTube, to všechno si pamatuje a mohl by o každé bitce do detailů vyprávět.

Víte, jak se mu stalo vážné zranění ramene, kvůli kterému stál skoro rok?
Nevím, jak k tomu došlo. Tehdy s ním musel dokonce na čtyři nebo pět různých operací během jediného měsíce. Nejdřív mu ho spravili po nějakém zranění, dali mu do toho šroub, jenže s tím se do těla dostala infekce. Tak šroub vyndali a dali tam jiný, ten byl ale zase moc malý a uvolňoval se, tak ho zase museli vyjmout a nahradit. Dokonce o jeho dlouhém návratu ze zranění natočili televizní dokument, kde byly třeba záběry, jak běhá po kopcích, oblečený do půl těla. Je legrace se na to teď koukat.
 

Byl asi opravdu tvrďák, když jednou hrál ve stavu, kdy si prý zraněnou ruku z kapsy nemohl vyndat bez pomoci té druhé. Jen za první čtyři sezony v NHL utrpěl tři zranění kolena a jednou měl i zlomenou nohu. Dokud se ale hýbal, tak zřejmě hrál, že?
Jo, byl to tvrďák jako žádný jiný. I když teď má obě kolena zničená, pracuje každý den a je to pro něj normální. V jeho případě to byla vyšší úroveň tvrďáctví. Hrál i se zlomenou nohou nebo s rukou nouzově zavěšenou na pásce, kdy ji ani nemohl pořádně používat. Tohle pro něj bylo normální.  

Tenhle přístup by ale v basketbalu asi tak snadno uplatnit nešlo…
Basket je taky fyzický sport, ale není tak tvrdý jako hokej. Já měl zatím kliku, že za posledních 7 let jsem přišel o jediný zápas, a to až v téhle sezoně, kvůli bolestem zad. Postupem kariéry čím víc toho máte za sebou, tím hůř se dá sezonu dokončit za plného zdraví, ale musí se hrát i s tím. 

Vy mluvíte a vystupujete tak, že byste neublížil ani mouše. Jste na hřišti o hodně jiný než táta?
Nemyslím, že by mě na hřišti něco jen tak vytočilo. Naše vystupování na hřišti je možná v něčem stejné, protože ani já při hře nemluvím, žádný „trash talk“ u mě nefunguje, soustředím se jenom na hru. A to jsem se naučil od něj, nestarat se o to, co kdo říká, a jen dělat svou práci.
 

Po všech těch bitkách nebylo nikdy vidět, že by otec nějak slavil přemožení protivníka. Jen odešel na trestnou lavici, nebo rovnou do kabiny. Tím to pro něj pokaždé skončilo?
No, prostě nikdy na sebe nechtěl strhávat pozornost. Takže neslavil ani góly a nedělal další věci, které byste normálně čekali.

Nechal se dokonce slyšet, že po gólu ani nezvedl hokejku, protože očekával, že ten gól dá. To zní neuvěřitelně od někoho, kdo až do juniorů nebyl nijak skvělým hráčem.
Jo, tohle je jedna z mých nejoblíbenějších hlášek, kterou jsem od něj slyšel. Když ho znám, zní to tak srandovně, jako by to řekl sám Jágr. Ale tohle je fakt pravda. Nikdy své góly neslavil, ani se při tom neusmál. Možná jen někdy zapumpoval zatnutou pěstí. Je to skromný člověk. V životě byste od něj neslyšeli, jak by vzpomínal na to, co dokázal, a vykládal - jó to když jsem já…

Mrzí vás, že jste nemohl ani rok dva jeho působení jako dítě zažít osobně?
Určitě mi to líto je. Táta skončil v sezoně, kdy jsem se já narodil. Letos v lednu mě proto hodně mrzelo, že jsem ho nemohl vidět ve veteránském zápase ve Filadelfii mezi Flyers a Penguins v rámci oslav 50. sezony klubu v NHL. Bylo to poprvé, co někde hrál od svého konce v lize, a pro mě by to bývala byla velká šance ho konečně vidět. Tak se těším, až se vrátím domů a kouknu se aspoň na záznam (v následujícím záznamu je Tim Kerr představován v čase 22:40, v čase 53:57 pak střílí na bránu, přičemž hraje v brýlích).

  

Váš otec taky řekl, že nelituje ničeho, snad kromě dvou prošvihnutých sérií o Stanley Cup. V play-off 1985 hrál i s vážně zraněným kolenem a ve finále proti Edmontonu odehrál jen dva zápasy, přičemž definitivně odstoupil, až když na noze ani nemohl stát. O dva roky později znovu proti tehdejším hegemonům z Edmontonu nenastoupil ve velkolepé sedmizápasové sérii vůbec, kvůli onomu vážnému zranění ramene, a Flyers ani jedno z těch finále nevyhráli, přičemž už předtím hrál váš otec během play-off s ramenem uvolněným z kloubu. V roce 1987 navíc přišel i o Canada Cup a tím i o velkolepé finále se Sovětským svazem, které Kanada vyhrála 2-1 na utkání, když všechny výsledky byly 6-5.
Táta vždycky věřil tomu, že musí do všeho dávat absolutní maximum a že věci může ovlivnit jen do určité míry. Ostatní už se o sebe musí postarat samo. Takže pak už ničeho nelitoval, i když to finále z roku 1987 ho mrzí. Když někdy mluvím ve Filadelfii s pamětníky, vykládají mi, jak kvůli tátovi tenkrát Stanley Cup nevyhráli, protože s ním by určitě ten jeden zápas navíc získali. Právě to, že nikdy nevyhrál NHL, plus jeho častá zranění jsou dvě největší oblasti, za které býval kritizován. Ale táta je s tímhle vnitřně srovnaný. A pokud jde o reprezentaci Kanady, tak jeden čas za ni ve svých nejlepších letech nastupoval, a být zdravý, ten Canada Cup by v roce 1987 nejspíš hrál.    

Jak často se dnes člen klubové síně slávy objevuje na akcích Flyers?
Prakticky vůbec. Ne že by už nechtěl být součástí klubu, ale nemá rád tu pozornost. Teď žije ve státě New Jersey, a i když na dálku ten cvrkot kolem sleduje, a s některými lidmi v kontaktu je, na klubové akce téměř nejezdí.

Takže když za Flyers hrál Jágr, nebo teď už delší dobu další Čech Voráček, už je moc nesleduje?
Na zápasy se pořád kouká. Konec konců proti Jágrovi ještě poslední tři sezony své kariéry hrál, když on v NHL začínal. Sám říká, že je úžasné, když Jágr pořád ještě pokračuje. Nejsem si jistý jmény, ale i u Flyers zažil několik českých spoluhráčů (šlo o Miroslava Dvořáka (1982-85), Jiřího Látala (1989-92) a současného spolukomentátora ČT Martina Hostáka (1990-92) – pozn.).

Stále platným rekordem NHL by měly být jeho čtyři nejrychleji vstřelené góly v play-off. Tuším, že o tomhle fenomenálním večeru, který se mu povedl v roce 1985 i s vážně zraněným kolenem, vám někdy musel vyprávět…
Ne, ani tohle nebral jako něco speciálního. Vím, že to je na YouTube a samozřejmě jsem to už viděl. On se tomu ale už jen směje.
 

V jeho nejlepších sezonách byl koučem Flyers legendární Mike Keenan, který vašeho otce označil za jednoho z nejoddanějších hráčů, jaké vedl. Když to řekl takový trenérský ras, to už muselo něco znamenat. Nějakou historku právě s Keenanem vám otec nevyklopil?
No, myslím, že je pořád spousta šíleností, které nám ještě nikdy nevyprávěl. Upřímně – o něčem by asi ani nechtěl mluvit, ale až se teď vrátím domů, určitě se ho na Keenena zeptám. A když tam bude něco stát za to, napíšu vám. (směje se)

Táta také vlastnil hned dva hokejové týmy v nižších zámořských soutěžích. Má je pořád?  
Loni jsme prodali poslední z nich. Dřív jsme ale opravdu měli dva, v ECHL a SPHL. Byla to třetí úroveň soutěží, v podstatě „farmy“. Tátu to bavilo a pořád se kolem těch soutěží pohybuje. Ani nevím, jak se to stalo, ale jeden čas v jedné z nich dělal i komisionáře. (směje se) Kromě toho se stále zabývá realitami, s čímž začal hned po konci kariéry v NHL.

Co bylo hlavním důvodem toho, že jste nenásledoval jeho slavné hokejové stopy?
Jako kluk jsem vyrůstal v Avalonu v New Jersey, což je malá obec, odkud jsme to měli na nejbližší kluziště 40 minut. Já mám dvě starší sestry a dva mladší bráchy a bylo náročné cestovat tak daleko při tolika dětech. Basketbalovou tělocvičnu jsem měl přímo na ostrově, co by kamenem dohodil. A táta pak i říkal, že nás od hokeje odrazoval a posunul nás k basketu.
 

Cítil jste i to, co nejspíš zažívá řada potomků slavných otců, že by bylo prakticky nedorovnatelné, co on dokázal, a že byste s ním byl každý den srovnáván?
Jo, bylo by téměř nemožné to napodobit. A i když jsem pak hrál basket ve Filadelfii, srovnávání jsem se nevyhnul, a prostě jsem akceptoval, že existuje jen minimální šance na to, abych někdy dokázal to co on. A necítil jsem se pak kvůli tomu pod tlakem. On od nás nikdy ani takové věci nečekal a všechny nás podporoval v tom, co jsme dělali.

Váš otec je Kanaďan, vy ale máte americké občanství….
(přeruší otázku) I kanadské. Mám obě. Moje máma je Američanka, táta je samozřejmě Kanaďan a já se narodil v Hartfordu, kde otec končil kariéru v NHL. Díky rodičům jsem automaticky získal obě občanství. Asi je o něco výhodnější využívat to americké, ale kdybych jel do Kanady, tak bych asi využil i to druhé.

V Česku jste dva roky, už jste stihl i nějaký zdejší hokejový mač?
Ne, ale už bych se rád zašel podívat i v Kolíně, snad to vyjde příští sezonu. Kontrakt mi teď sice vypršel, ale řešíme další rok mého působení v klubu.

A jak jste daleko s češtinou, kterou jste začal drtit už první českou sezonu v Ostravě?
Pořád umím jen základy, objednat si v restauraci a sem tam něco dalšího, ale je to těžké. Naučit se česky se všemi těmi háčky a jinou výslovností je prakticky nemožné (kroutí hlavou). A my, kteří jsme vzešli z úplně jiného jazykového prostředí, neumíme ty hlásky ze sebe dostat. Už přes rok mám knihu se základy češtiny, ale ty změny v časování sloves a různé koncovky podstatných jmen jako jedno pivo a dvě piva, to je hrozně složité…