21. 4. 2019

Nakoukání do trenérské kuchyně Kouče sezony

INTERVIEW S LUBOMÍREM RŮŽIČKOU Vlastně by ani nemusel odpovídat, protože při premiérově získaném ocenění pro ligového Kouče sezony se jeho reakce dala předem očekávat. „Ano, individuálně to je zatím největší ocenění, jakého se mi v basketu dostalo,“ potvrdil kouč po nadstavbě druhých svitavských Turů Lubomír Růžička, který ovšem hned vše posunul dál: „Já to ale jako vyloženě individuální cenu neberu, protože je to zásluha celého realizačního týmu, managementu a zejména hráčů a také fanoušků, kteří nás podporují. Trenér nepracuje sám, ale má kolem sebe celý tým.“

Chlapík, nacházející se od sedmého dubna v Kristových letech, zároveň přesně ví, koho by za letošní dlouhodobou část Kooperativa NBL ocenil sám.

„Hlasoval jsem pro Tondu Pištěckého, protože v Ústí odvádí dobrou práci. V závěru nadstavby se sice týmu nedařilo, ale i když to měl celou sezonu velmi složité - s mnoha odchody a příchody hráčů -, dlouho se s Ústím držel v horním patře tabulky,“ zdůvodnil svou volbu bývalý asistent reprezentace i Nymburka, který ještě před víkendem netušil, zda za cenu pro Kouče sezony bude muset něco poslat do týmové kasy. „Uvidím, co na to náš pokladník, asi mě to ale něco stát bude,“ usměje se lodivod komety letošního ligového ročníku, do jehož trenérské kuchyně nakoukneme v následujícím rozhovoru z velmi osobních úhlů pohledu.

Kouči, mám pro vás baterii otázek na tělo. První zní - za jakého negativního stavu na začátku zápasu už si určitě vezmete timeout?
Záleží na našem tempu hry, na typu košů, které jsme obdrželi, anebo na tom, do jakých střeleckých pozic jsme se dostávali, jak jsme řešili atakování soupeře při jeho dané obraně našich pick-and-rollů a tak dále. Vždycky je to tedy spíš pocitové. Někdy je dobré hráče upozornit hned a je dobré si vzít timeout už po minutě za stavu 0-6, protože jsme třeba nějak zaspali. Jindy ale vyčkávám a beru si „time“ až za stavu 0-11, pokud jsme v dobrých pozicích a dobrém tempu a jen nám to nepadalo. Někdy je tedy důležité hráče uklidnit, jindy zase nabudit. Nejdál jsem to zatím nechal zajít na těch 0-11 a obecně přes deset bodů už bych to bez „timu“ nenechal.

Do jaké míry naopak necháváte tým, aby se vybabral z „díry“ sám?
V posledním zápase A1 jsme se z plus 20 propadli až někam na devět a já si teprve tam bral první timeout, protože jsme měli dobré střelecké pozice. Vždycky jde o to zastavit bodové šňůry soupeře. Většinou by v tom ten tým trenéři měli nechávat, dát mu důvěru a zbytečně si nevyplácávat timeouty, které se pak mohou hodit v koncovkách. Zároveň někdy pomůže jen střídání, anebo trenér může přemýšlet nad změnou obrany, případně v útoku nahradit třeba pick-and-roll jiným prvkem. Je prostě spousta variant, kterými se dá timeout nahradit.

Za jaký typ chyb střídáte víc – za ty v obraně, nebo v útoku?
Za obranné. Záleží vždy, na čem jsme se dohodli před zápasem, a pokud hráč dvakrát neodstaví soupeře na obranném doskoku, a jsou z toho laciné body, tak ho stáhnu. Vysvětlím mu to a za dvě minuty jde zpátky. Za chyby v útoku střídám, pokud je hráč kumuluje, tedy po dvou třech ztrátách v řadě. Anebo pokud začne přecházet střely a přestane si věřit. To se pak hraje čtyři proti pěti a je nutné taky střídat. Jinak u mě platí, že v tomhle všem nezáleží na věku hráče a ke každému přistupuju stejně.

Za vedení o bod, dva, nebo tři – kolik sekund do konce byste už chtěl po svém hráči nahazovat poslední házenou šestku?
Pod pět vteřin už bych chtěl nahazovat. Záleží ale, jestli ještě máme nestřelecký faul. Nebo pokud bych chtěl jít na plus 3 body a navíc zamezit okamžitému protiútoku, pak bych chtěl šestku proměnit a následně vystřídal. Za vedení o tři body čtyři sekundy do konce bych už nenahazoval a věřil, že soupeři dostatečně ztížíme případnou poslední střelu za tři, anebo bych chtěl faulovat, aby soupeř maximálně snížil na bod. A pokud bychom vedli o bod třeba tři sekundy do konce, už bych se snažil buď nenechat soupeře po šestkách doskočit, anebo naopak neposílal své hráče na útočný doskok a zajistil hlavně rychlý protiútok.

Když si vyberete poslední timeout už několik minut před koncem, děje se to většinou z čirého zoufalství, anebo to někdy může být i efektivní?
Tam existuje několik variant. Třeba pokud nemám v zápase velkou rotaci a hráči začínají být zejména v obraně unavení, tak za vedení o šest tři minuty do konce při snaze udržet ten náskok si ten timeout vezmu. Tím naši pětku podržím na hřišti a dám jí extra 60 sekund na oddech a zkoncentrování na poslední tři obrany a útoky, které si naplánujeme. Poslední „time“ si jde vzít ale i pět minut do konce za stavu minus 15, kde si řekneme, že zápas je sice ztracený, ale že to chceme dotáhnout na sedm a odrazit se dobrým závěrem do následujícího utkání. Ten pocit z koncovky, který si hráč a celý tým přenáší do dalšího utkání, je totiž taky důležitý.

Kolik technických chyb si za sezonu necháte dál vyloženě schválně, s určitým záměrem?
Letos byly asi tři. A podobný počet to bývá každou sezonu. Třeba v posledním zápase v Opavě jsem za stavu minus 20 „vyjel“ na rozhodčího Kurze. Po zápase jsem se mu šel omluvit a on na to: „Tys to udělal schválně, že jo?“ A já odpověděl, že samozřejmě, protože jsem chtěl hráče vybudit (Opava nakonec vyhrála jasně 110-68). Další situace je nechat si dát technickou hned na začátku zápasu, čímž byl hodně známý Franta Rón. Když se mu zdálo, že rozhodčí nejsou dost zkoncentrovaní, což se taky může stát, tak na ně jako by vytvořil tlak, oni zbystřili, ale pak je dobré, aby ten trenér zase začal koučovat. Záleží i na každém rozhodčím. Já když začínal, a pískali mě takoví páni sudí jako Ivana Zachara, Ivo Dolinek nebo Robert Paulík, ti mi technickou ani nedali, ale řekli mi: „Hele, seš za hranou, pojď koučovat, tohle je zbytečné, nedělej divadlo a pojďme hrát.“ V tom byla velikost těch rozhodčích, že mi ani tu technickou nechtěli dát. Řekli: „Jo, udělali jsme teď dvě chyby, ale už to nevrátíme, tak pojďme hrát“. Když je tam taková komunikace a rozhodčí vidí, že se svým týmem žiju a nechtějí to řešit technickou, která by mohla zbytečně vybudit diváky, ustojí to obě strany a zápas je většinou dobře koučovaný ze strany trenéra i dobře řízený od rozhodčích, protože všichni mají zájem na tom, aby se hrál dobrý basket.

Pokud hráči o svém trenérovi vědí, že si nechává dávat technické cíleně, jak si pak udržet věrohodnost?
Je jasné, že kdyby se to přehánělo, ztratilo by to efekt, jako ve všem. Musí to mít balanc a může se to stát jednou za dva tři měsíce. Navíc si myslím, že taktika úmyslné technické ze 70 procent spíš nezabere. Obecně bych řekl, že já jako trenér věrohodný jsem. Nejsem ten, kdo by stál u postranní lajny v klidu, naopak celých 40 minut „žiju na palubovce“, a ty emoce tam prostě jsou. Snažím se jen být k hráčům upřímný a oni vědí, že když někdy nejdu pro ostřejší slovo daleko, je to jen proto, že chci, aby ze sebe ten hráč vydal to nejlepší. Jakmile ale opustíme halu, máme mezi sebou až rodinné vztahy, protože mě moji hráči zajímají i v životě mimo palubovky.

Tykáte si s většinou rozhodčích, nebo naopak vykáte?
Myslím, že s většinou si tykám a teď, když nastupují ti z mladší generace, tak mi vykají a po čase si s nimi budu schopný možná taky tykat, ale záleží rozhodčí od rozhodčího. Tím, že jsem v lize desátou sezonu, už se s mnohými dobře známe a myslím, že tykání není nic špatného.

Kdo je vaším trenérským vzorem a kdo nejvíc formoval váš přístup?
V dětství to byli Honza Procházka s Oldou Zdobinským v Pardubicích. Řekl bych, že Honza Procházka byl takový můj druhý táta, nasměroval mě k tomu, že bych mohl mít dobré trenérské vlohy, že mám v sobě určité lídrovské schopnosti a viděl, že basketem jsem celkově prosáklý. Pak jsem byl hrozně rád za šanci, kterou mi dal jako asistentovi Peter Bálint v ligovém Prostějově. A ještě později mě hodně ovlivnili dva trenéři, a to Kestutis Kemzura v Nymburce a Neno Ginzburg (u reprezentace). Každý z nich měl úplně jinou mentalitu a jiný náhled na zápasy, pro mě to byla pod nimi velká škola a já si z každého snažil vzít to nejlepší. A teď sleduju zejména euroligové trenéry, ať je to Dimitris Itoudis v CSKA, Pablo Laso v Realu, samozřejmě legenda Željko Obradovič (nyní ve Fenerbahce) jako velká inspirační studnice a hodně mi dalo i setkání z roku 2010 s Xavim Pascualem (bývalý kouč Barcelony a Panathinaikosu).

Ve vyrovnaných koncovkách vždy víte, kdo z pětice soupeře na hřišti má nejslabší šestky, a chcete ho v případě potřeby faulovat?
Ano, od asistenta mám vždy připraveno, kdo je nejhůř střílející hráč soupeře, a zároveň kdo má v daném zápase horší trestné hody, což taky sledujeme. Takže do koncovky jdeme s tím, že na někoho budeme hrát „deny“ (při výhozu jej bránit od míče, aby nemohl přijmout přihrávku) a na někoho vybraného naopak necháme vyhodit, budeme se snažit faulovat a věřit, že dodrží svá procenta.

Slavit s týmem a chodit s ním na společné akce ano, či ne?
Ano i ne, protože jsou oslavy a „oslavy“. Na týmových akcích, jako jsou Vánoce nebo rozlučka po sezoně, jsme komplet i s rodinami a společně jsme i po některých velkých zápasech, kdy je pak několik dní volno, nebo se nakupilo víc narozenin za poslední měsíc, a je to v plánu dlouho dopředu. Jsou ale i situace, kdy není dobré, aby tam trenér byl, aby pak nebyl s týmem 24 hodin denně sedm dní v týdnu, a hráči si mohli zanadávat, jak jsou unavení, přetížení a říct si o trenérovi, jaký je na ně přísný.

Jak si vybíráte kapitána?
Pravidelně volbou týmu, ale s tím, že jsou dopředu daní tři kandidáti. Na začátku trenérské kariéry se mi totiž jednou stalo, že družstvo se dohodlo a ze srandy zvolilo 16letého kluka z kraje soupisky, takže volba musela proběhnout znovu.

Jaký máte názor na potřebu „hajzlíka“ v týmu, aby v něm udržoval zdravé napětí, a byl tam někdo, kdo mužstvo vyburcuje, když se „sype“ skore, nebo zajede do soupeře, když je to třeba?
To musí být v každém týmu. Hráč, který nejde daleko pro ostré slovo, když tým nešlape, nebo ho naopak umí uklidnit i nabudit dobrou konstruktivní kritikou. Záleží ale na typu hráče. Když totiž někdo takový jde přes čáru a devalvuje svým výkonem a chováním týmové úsilí, tak už se musí zakročit a to je pak velká psychologie – jestli si ho třeba jen stáhnout k sobě a říct mu: „Klid, seš přes čáru, byli jsme plus 14, jsme plus osm, ale to je basket, uklidni je, protože tvoje řeč těla nám teď škodí“. Právě v tomhle je trenéřina kouzelná i těžká zároveň, protože to všechno je o zkušenostech. Já sám byl deset let zpátky úplně jiný, než jsem teď, protože každá sezona i zápas je pro každého trenéra neskutečná zkušenost.

Jak řešíte situace, kdy se s vámi hráč hádá, trvá si na svém a nechce uposlechnout vašich pokynů?
Po pravdě nevím, jestli jsem se někdy pohádal s hráčem. Stalo se, že jsem v minulosti měl hráče, třeba cizince, kteří nedbali na dobrou týmovou kulturu, a řešil jsem to většinou tak, že během tréninku jsem to nechal „vydusit“, neřešil to okamžitě a s chladnou hlavou si toho hráče druhý den zavolal do kanceláře. Pokud se to ale opakovalo, tak ten hráč nemohl být v týmu a musel odejít.

Jak přistupujete k oblasti pokut hráčům za různé prohřešky?
Za pět sezon, co dělám hlavního trenéra, jsem svým hráčům nedal ani jednu. Ctím zásadu, že hráčům na odměny nesahám, protože to nedělá dobrotu a je to ztrátová záležitost pro hráče i klub, protože daný hráč je pak z finančního postihu většinou demotivovaný. Mám možnost mu dát extra trénink. Mohu s ním řešit, proč byl ten prohřešek takový a podobně. Snažím se ke svým hráčům přistupovat férově. Každý děláme chyby. Jen je důležité, aby se neopakovaly. Za poslední tři roky si ale nepamatuju, že bych řešil něco zásadního, co by poškozovalo celý tým.