Návrat na místo činu v Bercy: Každý rok přidávám krok

Posouval se po trojkovém oblouku, pozici po pozici, tu vysázel tři trefy v řadě, tu čtyři, až se zdálo, že v něm aréna, kde mohl senzací vyvrcholit jeho snový start profesionální kariéry, probudila staré instinkty.

Ty z dob, kdy ještě pod fenomenálním koučem mladých pušek z Partizanu Bělehrad Duškem Vujoševičem zastával i pozici křídla, a to i se svými 213 centimetry. Tehdy se vůbec nebál odpoutávat ani trojkové projektily, kterým se rozsáhle věnoval i během klubových tréninků.

Nevrací se tak v jeho 32 letech čas a nebude jeho nový kouč v Barceloně Šarunas Jasikevičius tohle střelecké umění od svého českého centra dokonce vyžadovat?

„Tak to ještě nevím,” zakroutil dnes před polednem zlehka hlavou reprezentační stožár Jan Veselý, když po střeleckém tréninku čekal na dopingovou kontrolu v pařížské hale Bercy (oficiální název zní Accor Arena), kde zítra národní tým odšpuntuje druhou fázi světové kvalifikace proti super nabité francouzské reprezentaci (20:15 na ČT Sport).

Honzo, jde ale říct, že se teď trojkám věnujete víc?
Já se snažím posledních pár let chodit stále o krok dál od koše, už se cítím z dlouhých dvojek v pohodě, a když přidám ještě o krok navíc (za oblouk), tak uvidíme. Hlavně se nesnažím o věci, které bych dělat nechtěl, když jsem ale volný, tak to vystřelím. Pořád ovšem platí, že radši sbíhám ke koši.

A pod trenérem Ginzburgem v reprezentaci byste měl z oblouku zelenou?
To můžu odhazovat třeba z půlky (smích), ale já na tohle nejsem, a nebudu dělat to, v čem si nejsem stoprocentně jistý, a kde nedám týmu to, co bych chtěl.

Jako mladíka vás kouč Vujoševič v Partizanu často nenechával odejít z tréninku, dokud jste nedali 10 trojek v řadě, vzpomínáte?
Chvilku mi to obvykle trvalo. Někdy se stalo, že to trvalo pět minut, a jindy to zase bylo tři čtvrtě hodiny. Záleželo, jaký jsem měl den, a jak jsem byl unavený.

Zaznamenal jste, že váš bývalý trenér letos kandidoval na starostu Bělehradu? Potkáte se ještě někdy?
Taky jsem tu informaci zahlédl. Ale nepotkávám ho. Třeba se v září přijede podívat na EuroBasket (usměje se).

Jaká je v národním týmu nálada při aktuálních absencích tria Satoranský, Krejčí, Bohačík? A jak vy osobně berete, že vám v Paříži chybí Tomáš Satoranský?
Myslím, že zatím je to v pohodě. Samozřejmě všechny to mrzí a všichni rozumíme tomu, co „Saty” tomu týmu dává, a jak je pro něj důležitý. Ale myslím, že máme dost zkušeností na to, abychom se s tím poprali a dali do toho všechno. Doufám, že na EuroBasketu bude moct být, uvidíme, jak se to bude vyvíjet.

Došlo v týmu i na vtípky na adresu rozehrávače Tomáše Vyorala, který už byl mimo sestavu, ale při aktuální situaci byl povolán zpět?
(usměje se) Vím, kolují po internetu takové „gify”, které jsou jako že srandovní. Myslím si ale, že všichni hráči z té užší sestavy tuší, že se může stát cokoli a musí být připravení se k týmu připojit, takže bych řekl, že i Tomáš Vyoral ví, co to obnáší, a co má týmu přinést.     

Jak se změní při absenci Tomáše Satoranského vaše hra?
Není to sranda pro hráče, kteří nemají tolik minut za „Satym”, aby teď byli rozehrávači s 25 nebo 30 minutami, takže v tomhle směru se jim budu snažit pomoct. Myslím, že moje hra je posledních pár let v tom, že spíš funguju víc pro tým a víc dávám přihrávky, protože zaprvé se obránci víc stahují ke mně, takže se to snažím víc rozehrávat, a myslím, že tohle bude moje role, víc pomoct s organizováním útoku.

Kde vidíte největší nebezpečí hry francouzských soupeřů?
Oni jsou nebezpeční na každé pozici, takže to nebude sranda. Mají dobrého i třetího rozehrávače. Jsou obrovsky silní, takže to bude hodně fyzická hra. Ale myslím, že když budeme hrát svoji hru a nebudeme dělat blbé ztráty, jako jsme dělali na turnaji v Německu, tak máme šanci se s nimi poprat. Neříkám, že vyhrát, ale poprat se s nimi můžeme.

Co byste měli zlepšit v obraně oproti turnaji v Hamburku?
Obrana v Hamburku hořela, ale problémem byly i ztráty, po kterých chodili soupeři sami do protiútoků. Když se tohle párkrát stane, nemáte už energii a nastavenou hlavu na to bránit dobře proti postupnému útoku soupeře. Musíme tak zlepšit koncentraci, nedělat ztráty a to pomůže i obraně.

Co se dá dělat s obrovitým blokařem Rudym Gobertem při pravidlech FIBA?
Že stojí pořád pod košem, jo? (smích) Není to sranda. Máme ale v týmu hodně střelců, z pick-and-rollu si ho můžeme vytáhnout a střílet z dálky. A do dolního postavení určitě hrát nebudeme.

Na olympiádě jste ale proti Francii vy dal 19 bodů a kolegové zpod koše Balvín a Auda 18 a 14...
Asi to nějak šlo. Podíváme se, jak jsme to hráli, a zkusíme dělat to samé.

Chystáte se i na atmosféru zřejmě zaplněné patnáctitisícové arény?
V prázdných halách už hrát nechci. Přestože jde o soupeřovy fanoušky, tak jsem rád, že tam budou.

Vzpomněl jste si dnes při příchodu do arény Bercy na Final Four Euroligy 2010, kdy jste tu s Partizanem až po prodloužení padli v semifinále s Olympiacosem?
Samozřejmě. Když jsme jeli včera kolem, tak jsme se s (asistentem kouče Ginzburga) Lubošem Bartoněm bavili, že jsme tu byli naposledy před dvanácti lety. On z toho tehdy vyšel s Barcelonou vítězně.

Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka na onen víkend?
Že jsme tu vůbec byli, dostat se do Final Four není sranda. Teď jsou pravidla pro menší týmy navíc horší, pro nás to tedy bylo jednodušší než třeba teď. Ale stejně to byl úspěch.

Jste s tehdejšími spoluhráči z Partizanu ještě v kontaktu?
Já celkově nejsem v kontaktu skoro s nikým, ani s rodinou. (směje se) Máma už je někdy na nervy. Čas od času si ale napíšeme s kapitánem Petarem Božičem, v létě se třeba potkáme v Bělehradě. Ale že bychom si nějak volali, tak to zase ne.