Nejtěžší bylo, když mi trenér zakázal driblovat

AMERICKÁ ODYSEA DAVIDA PEKÁRKA I o něm platí okřídlená hláška mámy Forresta Gumpa o životě jako bonboniéře, kdy člověk neví, jaký bonbon na něj vyjde. Dopředu to nevěděl ani David Pekárek, navzdory pečlivému výběru americké univerzity. Přesto i v jeho případě tak nějak platilo, že některé bonbony jsou součástí každé, nebo minimálně mnohých bonboniér. Sladkostí, které místy mohou pořádně zhořknout. O své americké odyseji, již celou strávil v newyorské bráně do Nového světa, teď bude vyprávět křídlo, a za určitých okolností dokonce pivot, který v Hradci Králové ve svých třiadvaceti rozjíždí profesionální kariéru. V bezpečné vzdálenosti od „otcova klubu“. Už jako mediální bakalář z univerzity Fordham, který si v metropoli na Hudsonu našel i přítelkyni. I proto byla jeho americká zkušenost tak pestrá, a to i s tím trenérem, který mu ve třeťáku zakázal driblovat.

AMERICKÁ ODYSEA DAVIDA PEKÁRKA I o něm platí okřídlená hláška mámy Forresta Gumpa o životě jako bonboniéře, kdy člověk neví, jaký bonbon na něj vyjde. Dopředu to nevěděl ani David Pekárek, navzdory pečlivému výběru americké univerzity. Přesto i v jeho případě tak nějak platilo, že některé bonbony jsou součástí každé, nebo minimálně mnohých bonboniér. Sladkostí, které místy mohou pořádně zhořknout. O své americké odyseji, již celou strávil v newyorské bráně do Nového světa, teď bude vyprávět křídlo, a za určitých okolností dokonce pivot, který v Hradci Králové ve svých třiadvaceti rozjíždí profesionální kariéru. V bezpečné vzdálenosti od „otcova klubu“. Už jako mediální bakalář z univerzity Fordham, který si v metropoli na Hudsonu našel i přítelkyni. I proto byla jeho americká zkušenost tak pestrá, a to i s tím trenérem, který mu ve třeťáku zakázal driblovat.

Davide, jak jste zatím v hradeckém dresu prožíval ten mnohdy nesnadný přechod z NCAA zpět do eurobasketbalu?
Sám beru své výkony jako lehce za očekáváním, na druhé straně ten přechod jsem měl usnadněný tím, že dostávám spoustu minut a prostoru se rozehrát a hrát hodně. Za čtyři roky v Americe to s hracím časem nebylo ideální, ani s pozicí, na které jsem hrál, takže vše beru trochu s rezervou. Jinak je ale ten přechod do naší nejvyšší soutěže OK. Myslím, že v druhé části sezony se to ještě zlepší, takže do budoucna jsem optimistou.

S čím jste při návratu do Česka nepočítal, co vás zaskočilo?
Budu-li to srovnávat s NCAA, tak zázemí je malinko jiné, než na jaké jsem byl zvyklý. S tím jsem ale počítal. V přípravě na zápasy i tréninky je to taky jinačí, což pro mě bylo možná největší překvapení. Třeba po stránce skautingu, kdy v NCAA jsem byl zvyklý, že jsme se hodně dívali na video, a každou akci procházeli do detailů. Vím ale, že někteří trenéři preferují skautingu spíš méně.

Mimochodem, kolik jste na Fordhamu měli asistentů a videoanalytiků?
Byl tam první asistent, další asistent byl jen na video, navíc měl i svého vlastního asistenta. A jeden člověk se staral o zajišťování cest, vybavení a věcí kolem. Tihle všichni byli na plný úvazek. A k tomu fungovalo čtyři pět takzvaných „managers“ z řad studentů, kteří po celou dobu tréninků i na všech výjezdech podávali balony, zařizovali extra lajnování na tréninky a další. Celkem to tedy bylo asi devět lidí.

Ty lajny navíc se lepily na hřiště na každý trénink?
Jo, jo. Dělalo se to tejpovací páskou. My jsme používali agresivní obranu, kde se hodně vypomáhalo ze slabé strany, takže jsme na to (kvůli přesnějšímu vymezení daného území) uprostřed kurtu měli jednu lajnu. Další jsme měli na průrazy, kdy se to lepilo mnohem dál, než je půlkruh pod košem, abychom se dostávali před něj výš a bylo to stoprocentní. A nad trojkou jsme měli vymezený prostor, kde jsme nechtěli, aby tam soupeř měl balon, protože to bylo nejnebezpečnější místo pro naši obranu. Navíc trojkové a šestkové lajny se musely tejpovat i kolem postranních košů (usmívá se). My si to ani neuvědomovali, ale ti borci tam museli být třeba 45 minut předem, pak s námi byli celý trénink, nebo i před ním, pokud si někdo přišel střílet, potom zůstávali se zájemci o střelbu i po tréninku a teprve pak mohli strhávat ty lajny, protože po nás šel volejbal.

Tihle studenti jsou standardně placení, nebo jim tato pomoc zlevňuje školné?
Někteří za to normálně měsíčně dostávají peníze a k tomu i oblečení, plus s námi jezdí i na zápasy ven, kde mají zajištěné ubytování, jídlo a všechno kolem. Jsou tedy součástí týmu. Někteří ale peníze ani nedostávají, všichni jsou to prostě dobrovolníci.

Řekl jste, že vaše úvodní čísla v NBL jsou za očekáváním. Máte ale průměry 10 bodů a 5 doskoků za 28 minut, jste čtvrtým šestkařem ligy a trojky jste držel na 30 procentech. O kolik lepší jste to po čtyřech letech v zámoří čekal?
Vzhledem k velkému počtu minut je cílem víc než deset bodů. A jsem v týmu, který hodně skóruje, obrana naopak není ideální a tam taky nejsem úplně spokojen. Navíc i doskoků by mohlo být víc. Někdy mám zápas s 11 doskoky a pak zase utkání jen se dvěma. V druhé půlce základní části to musí být stabilnější.



Byl pro vás Hradec hlavní možností pro první profi angažmá? O tom jít za tátou Michalem, který je sportovním manažerem Olomoucka, tedy obhájce bronzu, jste neuvažoval?
Jít za tátou, to by byla asi až ta poslední možnost. Ne proto, že bych na Olomoucko neměl, ale spíš kvůli tátovi. Kdyby se nepovedl zápas, hned by se řešilo, že jsem tam protekčně a podobně. Tomu jsem se chtěl co nejvíc vyhnout a hlavně proto jsem nad tím ani nepřemýšlel. Hradec měl o mě zájem nejdelší dobu, nicméně já nejdřív chtěl jít ven, o čemž klub věděl. Teď to ale asi nebylo reálné. Já potřeboval hodně hrát a z toho pohledu byl pro mě Hradec ideální volba.

Zřejmě jste zaznamenal nedávnou ostrou kritiku brněnského kouče Lubomíra Růžičky na stav a formu, v jakých se čeští hráči vracejí ze svých působišť v NCAA. Cítíte potřebu se hájit?
Každý má na hráče jiný názor a já nemám potřebu se obhajovat nebo nesouhlasit. Trenér Růžička není v kontaktu s tolika hráči, aby mohl říct, že ti, co se vracejí z Ameriky, jsou tragičtí. Spousta kluků, co se vrátila, přinesla do týmu něco jiného. Jistě hodně velký vliv má to, že ne všichni jsme v NCAA udělali herně ideální zkušenost. A taky je fakt, že basket v Americe se trenér od trenéra liší a i pro nás je pak trochu nezvyk se přeorientovat na požadavky koučů tady v Česku.

Když jste ještě jako teenager do USA odcházel, jaké byly vaše hlavní motivace?
Měl jsem tehdy vysoké cíle. Šel jsem tam s tím, že budu hodně hrát, vybuduju si v týmu postavení a postupně se vypracuju. První polovinu prvního roku jsem ale kvůli zlomené ruce z léta skoro nehrál. A trvalo mi, než jsem se do toho vrátil. Vůbec jsem pak nestíhal, protože rychlost, fyzičnost a leccos dalšího mi dělalo problémy. Pak se to ale zlepšilo a první sezonu jsem dohrál ještě dobře a byl spokojený. Jenže druhý rok mě přibrzdila pro změnu operace kýly a poslední dvě sezony už tam nebyl ideální vztah s trenérem (celé čtyři roky měl Pekárek Jeffreyho Neubauera) – kvůli tomu, co po mně požadoval, a na jakých pozicích mě hrával.

Jakou roli hrálo v odchodu do USA vzdělání?
I tohle mělo svoje místo, protože skloubit školu a basket v Česku ideálně nejde. V Americe je k tomu výborná příležitost, přičemž škola, lidi, které jsem potkal, a kontakty, jaké jsem získal v New Yorku, na to nemůžu dopustit, a z toho pohledu jsem strašně spokojený, že jsem tam byl. Celkově toho pobytu nelituju.

Převážily nakonec ty mimobasketové plusy nad těmi basketbalovými?
Dalo mi to hodně, protože jsme vypiloval i jazyk a posunul se po stránce vzdělání. Basket, který mám rád, je pro mě ale pořád na prvním místě, i když rodiče by to neslyšeli vyloženě rádi. (usměje se) I když to basketově nebylo vždy dokonalé a poslední dva roky jsem se trápil, pořád to byla super zkušenost.

Jak moc jste třeba i s otcem, který je bývalým ligovým hráčem, před odchodem řešili tu klíčovou otázku, že vás čeká o dost jiný basket, že vás možná budou chtít předělávat herně i pozičně a že pak nejspíš nebude snadný návrat do eurobasketbalu?
Zvažovali jsme leccos, ale táta mi nechával volnou ruku v tom, kam jsem chtěl jít, a byl připraven mě podpořit tak či tak. Já se rozhodoval hlavně s Julianem Beťkem, který mě trénoval v GBA. Měl jsem víc nabídek a na začátku jsem už potvrdil svůj zájem škole na Rhode Island. Něco se tam ale stalo a můj příchod se zrušil. Mezitím jsme ale všem ostatním školám řekli, že už tam nejdu a museli jsme hledat znova. Až to skončilo Fordhamem.

V jednotlivých sezonách jste za prvodivizní Fordham postupně měl průměry 18 minut ve 30 zápasech s 11 základními pětkami, pak následoval průměr 16 minut v 15 zápasech, 17 minut v 27 utkáních a 14 minut ve 23 duelech, přičemž bodově jste býval na průměrech 3,5 až 5,2. Co se vám po téhle stránce splnilo, co ne?
Odehrál jsem spoustu těžkých zápasů s hodně minutami a mohl jsem nastupovat proti borcům, kteří teď jsou v NBA nebo s ní už mají zkušenost, jako DeAndre Bembry z Atlanty, Jaylen Adams nebo Yuta Watanabe, který teď hrál na mistrovství světa za Japonsko. A podobných hráčů byla spousta. Můžu říct, že jsem je bránil nebo přes ně i dával body, což jsou super zkušenosti a vzpomínky. Taky jsem se zlepšil po taktické stránce a líp vnímám hru. Jistě ale moje cíle byly vyšší, chtěl jsem mít po skončení v NCAA nějaké jméno, abych měl lepší rozjezd do profi kariéry, což se nesplnilo.



Na jaké pozici jste odcházel do USA a co se po vás chtělo na Fordhamu?
Odcházel jsem jako hráč na „dvojce“ a „trojce“. Na Fordhamu jsem ještě první sezonu odehrál na „trojce“, ale pak si trenér přivedl super seniora (čtvrťáka končícího ten rok školu), který byl starší, skórer a tu druhou sezonu hrál místo mě. Já dál zůstal na „trojce“, ale už s omezenými minutami. A poslední dvě sezony už jsem hrál na „čtyřce“ (podkošová pozice), půl sezony i na pětce, protože jsme měli málo pivotů. Tam jsem ani nevěděl, co je moje role a pozice. Teď v Hradci jsem se už ale zase vrátil na své křídlo.

Že kouči v NCAA vyžadují po hráčích fungování na jiných pozicích, to zažili i další Češi. Bylo tohle vůbec nejtěžším úkolem na zvládnutí?
Tohle ani ne. Nejtěžší bylo, když mi trenér ve třeťáku řekl, že chce, abych jenom střílel a vůbec nedribloval. Jeho pokyn zněl - „buď přihraj, nebo vystřel, ale vůbec nedribluj“. Tím mi v podstatě zakázal hrát jakýkoli kreativní basket. A ještě k těm pozicím – my hráli čtyři venku a jeden vevnitř, takže jsem se pořád netlačil dole s pivoty. Na druhé straně jsem si vyzkoušel bránění jak dlouhých, tak i křídel nebo rozehrávačů, což taky mělo své plusy.

Zvažoval jste některý rok přestup jinam, nebo vás zranění plus fakt, že byste přestupem podle regulí NCAA rok hraní ztratil úplně, od něčeho podobného odradily?
Asi jediný takový okamžik nastal po třetím roce, když mi bylo v létě řečeno, že čtvrtou sezonu nebudu hrát ani vteřinu (jako školu končící senior – pozn.). Nakonec převážilo to, že mi chyběl jen půlrok studia, a i proto jsem se na jaře vrátil do Česka dřív. Chtěl jsem mít akademický titul z Fordhamu, dokončit to tam a přece jen i zabojovat o své místo v týmu. Taky jsem tam měl americkou přítelkyni, se kterou jsem už dva a půl roku. Myslím ale, že bych zůstal, i kdybych s ní nebyl. A nakonec to dopadlo tak, že jsem některé zápasy i začínal v základu.

Ač je to už jen hypotetická otázka, být vám znovu osmnáct, jak byste se všemi dnešními znalostmi volil svou budoucnost dnes?
Do NCAA bych šel stoprocentně. A školu bych taky stoprocentně volil jinak. Ty zkušenosti, které člověk udělá, ale prostě nikdy nejde mít dopředu. Třeba Péťa Heřman z Brna, se kterým jsme se přes léto hodně bavili, má hodně podobných zkušeností jako já. Taky zažil menší minutáž a různé věci s trenérem. Je toho strašně moc a pomalu na každé škole je „něco“. Těch hráčů na stipendiu je na škole opravdu spousta a já chápu, že trenér se nezavděčí všem, že má svůj přístup a herní plán a jde za tím, čemu věří, byť to pro někoho nemusí být výhodné.

 

Máte povědomí o tom, kam se vaši bývalí spoluhráči po odchodu z Fordhamu dostali za profi angažmá?
Sleduju je a sleduju i hráče od nás z Čech. A s kluky od nás z týmu jsem zůstal i dál v kontaktu. Zrovna ve středu jsem si s jedním, který teď hraje první sezonu ve Švýcarsku, volal. Náš pivot z prvního roku se dostal do druhé francouzské ligy, pak, tuším, postoupili i do první a teď je ve druhé turecké. Jeden senior z první sezony byl naposledy v Rusku, další spoluhráč byl ve Finsku a teď je v Řecku, Ryan Canty, který hrál v NBL sezonu 2016/17 za Jindřichův Hradec, je jedním z mých nejlepších kamarádů a já mu i pomáhal se sem dostat, když jsem ho propojil s jedním agentem. Další borec hraje v Argentině, takže jsou po celém světě. Myslím, že kluci byli schopní se prosadit a ta angažmá jsou poměrně pestrá. A i když jsem ho těsně nepotkal v týmu, tak bývalým hráčem Fordhamu je i Eric Paschall, který nedávno zazářil v Golden State v NBA.