Neskutečný pocit! Ještě mi to nedošlo. Tazatelka v nočním busu i bubeníci Komety
Byla to jedna z kouzelných scének semifinálové postupové noci. Když se rozjuchaný brněnský tým přesouval ze společné večeře na oslavy do centra busem MHD, na jedné zastávce přistoupila dáma se smyslem pro pohotovost.
„Říkala, že zrovna četla, že nějací basketbalisti postoupili finále a pak na nás vyhrkla - nejste to náhodou vy? A my na to - jasně, že jsme to my!” vrátil se playmaker Viktor Půlpán k horečce čtvrteční noci pod Špilberkem.
A místy při tom skoro ztrácel hlas.
Viktore, co se vám stalo?
To je hlavně z toho posledního zápasu. Už po něm jsem hlas moc neměl a oslavy to ještě zesílily. To sedmé utkání bylo úplně o něčem jiném, už tou atmosférou a vším kolem, takže jsem se nechal kolikrát dost unést a ten hlas to trochu odnesl.
Vás do vokálnějšího projevu jako kdysi velmi tichého rozehrávače museli vždycky pobízet. Tentokrát to v rozhodné bitvě s Děčínem šlo samo?
Je to tak, nejsem z těch nejhlučnějších, ale už i sám jsem si před utkáním říkal, že bude potřeba, abych byl i v tomhle jedním z hlavních lídrů. Atmosféra a průběh zápasu to pak jen podpořily. A takhle to pak dopadlo.
Jak dlouho jste po oslavách nad ránem nemohl po takovém emočním vypětí usnout?
Po pravdě mně to ještě všechno nedošlo. Pořád to ve mně doznívá. Usnout mi ale šlo dobře, protože z celé série jsem cítil až extrémní únavu, a když jsme pak byli venku trošku víc to oslavit, tak jsem po návratu lehnul a hned spal.
Když jste už v šatně kompletně zlili trenéra Vaňka, musely pak i oslavy stát za to. Do kdy jste je táhli a byli u toho všichni?
Trenér se tomu nemohl vyhnout. Plánovali jsme to zlití hned od skončení zápasu. A pak jsme šli celý tým i s trenéry a partnerkami na večeři a my jsme potom pokračovali dál. Ve čtvrtek večer nikde nebylo extra moc lidí, ale my jsme si to užili a oslavili řádně. Ještě ale není po sezoně, tak jsme to nechtěli extrémně přehánět. Prostřídali jsme ale různé podniky, kde zrovna bylo otevřeno, což úplně nevyhovovalo „Křivymu” (zraněnému rozehrávači Petru Křivánkovi), který s námi všude musel chodit o berlích. Myslím, že jsme to táhli asi do třetí, do kdy jsme vydrželi prakticky všichni, a pak se to postupně rozcházelo.
Když vidíte fotky ze sedmého utkání, jsou ty zachycené momenty obřích emocí těmi chvílemi, které v člověku zůstanou navždy?
Myslím, že jo. Tyhle momenty si budu pamatovat do konce života. Té atmosféře možná pomohlo, že se hrálo v menší hale, lidi k nám byli blíž. A ty fotky, videa a neskutečná podpora, to ve mně zůstane už navždycky.
To, oč jste řadu let marně usiloval s Beksou, se vám teď poměrně nečekaně povedlo s partou mladých pušek v Brně, navíc už v úplně jiné roli mazáka. Jaký je to pocit?
Neskutečný! Budu si to pamatovat už navždy. Tu třešinku tomu dodalo ještě to, že šlo o sedmý zápas doma. Je to neskutečný zážitek! Tím, že se mi to finále nepodařilo v Pardubicích, i když ty ambice na to vždycky byly, tak o to jsem radši, že se mi to teď povedlo. Jsem za to extrémně rád. A ano, je to už v jiné roli a o to víc si toho vážím.
Pro všechny z vás je to první ligové finále, první je i pro váš klub a pro město jste na titulovou sérii dosáhli po vousatých 29 letech. I proto jsou radost a všechny ty pocity ještě silnější?
Přesně tak. Je to 29 let, co finále nebylo v Brně, a ten místní basket si to už zasloužil, aby se sem vrátilo. Možná mladší kluci u nás to tak nevnímají, ale myslím, že jim hodně brzo dojde, že to je něco speciálního a že taková šance nepřichází každý rok. Ještě navíc, když jsme šli do čtvrtfinále ze čtvrtého místa. Před play-off byla postup až do finále hodně těžká věc, ale povedla se.
Pokud jste to stihl zaznamenat, jak by šlo tohle malé basketbalové šílenství srovnat s tím, co se v Brně dělo před pár týdny po titulu hokejové Komety?
Titul Komety je samozřejmě o něčem jiném. Když jsem viděl videa, jak fanoušci chodili po centru, bylo to hezké, celé město tím žilo a bylo znát, že hokej je pořád někde jinde než basket, lidí na něj chodí o hodně víc. Pro nás ale tenhle úspěch i to, kolik lidí nám přišlo fandit, znamená hodně. Nakonec se podařilo přivést i bubeníky z Komety, krásně se ty sporty propojily a nás to hnalo dopředu. Na druhé straně pro nás postup do finále ještě není ten hlavní cíl a nějakou práci máme před sebou. Do finále jdeme s tím, že Nymburk chceme potrápit i porazit. Nebude to nic jednoduchého, ale věřím, že máme pár dní dát se do kupy, uzdravit nějaké bolístky a myslím, že domácí zápasy s Nymburkem určitě přitáhnou spoustu lidí a bude zase skvělá atmosféra. Věřím, že máme na to Nymburk potrápit.
Komu se povedlo nalákat i bubeníky z Komety?
Den před zápasem jsme to s kluky z týmu domlouvali. „Křivy” si psal s hlavním komeťáckým bubeníkem, protože si někde na sítích všiml, že psal o tom, že se bude hrát sedmý zápas semifinále, a jestli by někdo z kamarádů nešel s ním. Tak jsme mu na Facebooku napsali a on přislíbil, že přijde i s dalšími. Já jsem ještě doma vyhrabal starý dres, který jsem jim dal, nechali jsme jim deset lístků a bylo skvělé, že nás přišli takhle podpořit.
Byla to z celkového pohledu nejlepší atmosféra, jakou jste doma v sezoně zažil?
Asi jo. I v pár jiných utkáních byla skvělá, ale tím, že k nám lidi byli blíž a nerozléhalo se to jako ve velké hlavní hale, to bylo skvělé. Byl to prostě Zápas 7 a navíc v hledišti bylo 1300 lidí, což zase není nějaká prťavá hala.
Vaše návštěvy během sezony, ač jste hráli vršek tabulky, nebyly nějak zázračné, většinou do tisícovky, teď na pátý zápas dorazilo přes 1500 fanoušků a do menší haly na sedmý duel 1300. Zažehli jste v Brně spolu s kolegyněmi ze Žabin, které dosáhly rovněž na finále, konečně větší basketbalovou horečku?
Věřím, že jo. Je to další krok dopředu pro basket ve městě. Lidi uvidí, že je tu nějaký úspěch a zase se naučí na basket víc chodit. Doufám, že to bude i během sezony a nejen v play-off.
Pro vás měl sedmý duel navíc i zlatou pečeť v podobě poločasového buzzer beatru z poloviny hřiště, ke kterému jste doklopýtal skoro po čtyřech. A když míč propadl obručí, vytryskly z vás emoce, jaké jste snad ještě neukázal. Souhlasíte?
Je to tak. Ve mně něco úplně bouchlo, jako kdyby něco přeplo, a všichni ty lidi a atmosféra mě tak pohltila, že jsem jim to chtěl nějak vrátit. A byl to jeden z bodů zápasu, kdy se lidi i my jako tým dostali víc do zápasu, a nakoplo nás to do druhého poločasu. V šatně to pak bylo cítit, na konci poločasu jsme se vrátili zpátky a bylo znát, že Děčín tím trochu znervózněl. Ohromně nám to pomohlo.
Podobně klíčový moment byl i blok nečekaného autora Richarda Bálinta za stavu 52-57 na trojku Slowiaka, kdy pak následný úspěšný trojkový projektil Ogundirana už podle videa nestihla z jeho ruky vylétnout včas. Kolega Bálint při tom v tu chvíli byl už obtěžkán třemi fauly, vzápětí - 15 minut před koncem - přidal čtvrtý, v zápase se mu střelecky nedařilo, ale tady pomohl odvrátit propad na osm bodů. Jak jste ten moment viděl vy?
Tohle nám určitě hodně pomohlo. Kdyby Děčín odskočil na osm, měl by zase větší klid. Ríša sice celý zápas nedával body, ale na konci ukázal, že je to prostě střelec, my na něj byli schopní dopravovat míč a on to šesti šestkami zavřel.
Jaké obavy jste měl, když právě Bálint jako jedna z vašich klíčových ofenzivních zbraní měl už po 25 minutách hry 4 fauly?
Velké. On měl fauly v zápase brzo, už v první půlce tři, ale naštěstí už i jako mladý hráč má dost zkušeností a pohlídal si to. Moc dobře věděl, že ho potřebujeme na hřišti a ten pátý faul si neudělal. My jsme ho pak nechávali bránit hráče, co ho nebudou tolik atakovat, a jsme ohromně rádi, že to dohrál, a pak byl znát i v té koncovce.
V sedmém duelu vám to dlouho extra nešlo, soupeř se až příliš snadno dostával k podkošovým zakončením a vedl až o 12. Až pak jste se začali vracet, co tam už fungovalo líp?
Na začátku jsme byli nervózní, kdy kolikrát i přes dobrou obranu Děčín dokázal úspěšně zakončit i z těžkých střel, my tomu přestávali trochu věřit a kolikrát jsme pak hráče nechali volné. Potom se ale ukázala síla týmu, který se z toho oklepal, ještě do poločasu se vrátil a odmítl to odevzdat zadarmo. Bojovali jsme až do konce a druhý poločas to potvrdil, bránili jsme tam o dost líp, a i když nám Děčín trochu odskočil, pokračovali jsme dál a věřili, že to bude fungovat. A to se potvrdilo.
V poslední čtvrtině několik minut ani jeden tým nedokázal za stavu 73-71 skórovat, pod košem se nic nepískalo, jaké jste v těch chvílích měl nervy?
Na obou stranách se to docela pouštělo, ale když je to u obou týmů, tak to je fajn. Nikdo nedokázal skórovat, ale jen to ukazovalo, o jak důležitý zápas jde, a ta nervozita, myslím, s blížící se koncovkou pracovala. Naštěstí jsme tam těsný náskok udrželi a pak už to Ríša tou svojí packou dokončil.
Jak podivná semifinálová série tohle byla? První zápas jste vyhráli o 16 bodů, ale vaše zbývající výhry byly o 4, 2 a 4 body, přičemž tři porážky byly pokaždé o parník - o 20, 36 a 27. Jak to vysvětlíte?
V play-off se na skore nehraje. My máme čtyři výhry a jdeme dál. Je to ale dost zvláštní. Při těch vysokých porážkách jsme opravdu nehráli dobře a nějak jsme asi neměli sílu se do těch zápasů vrátit. Spíš to ale bylo tím, že jsme Děčínu dali čuchnout a on už pak byl v útoku nekompromisní, trestal nás úplně za všechno a my dostávali sto bodů. Jinak to, že jsme se střídali po jedné výhře, bylo i tím, že každý zápas byl trochu jiný. Každý tým si vždycky připravil něco jiného, mělo to pak jiný náboj. U nás to bylo hodně o jednoduchých věcech, které jsme si při porážkách nebyli schopní pohlídat. A naopak když jsme si je pohlídali, byli jsme úspěšní. Bylo to dost o koncentraci, která chyběla při těch porážkách, a pak nás to stálo ty zápasy.
Čím to, že jste zvládli tři vypjaté koncovky jako v průměru o čtyři roky mladší a o skoro 40 ligových zápasů méně zkušený tým?
Třeba v závěru pátého zápasu, kdy rozhodl trojkou Dylan Frye, jsme podobně jako v těch dalších měli dobrou koncentraci až do konce, jak v útoku, tak v obraně. Pohlídali jsme si děčínské hrozby a v útoku jsme měli klidnou hlavu a dokázali si pomoct i nějakým jednoduchým košem.
Jakou roli na úspěchu byste přisoudil vašemu teprve třicetiletému kouči Martinu Vaňkovi, který na finále dosáhl už ve své druhé sezoně v lize v pozici head coache?
Je to sice pořád mladý trenér, ale těch zkušeností má strašně moc. Sbíral je už pod „Růžou” (pod koučem Lubomírem Růžičkou) jako asistent, spoustu let tu už působil a za mě si vede výborně. V koncovkách byl schopný nás uklidnit a připravit na situace, které můžou nastat. A i celkově v sérii po nepovedených zápasech dokázal zachovat chladnou hlavu a připravit nás na další zápas. Vždycky přišel s něčím novým, co jsme do dalšího utkání použili, a to fungovalo. Takže ode mě má za celou sérii obrovský kredit.
Teď to méně příjemné - po už druhé diskvalifikační chybě v sérii pro Dylana Frye, který byl nakonec v sedmé bitvě vaším ústředním střelcem, jak velké vás před utkáním svíraly obavy, že vám bude kvůli trestu chybět?
Bez něj by ten zápas vypadal úplně jinak. A my ani úplně nepočítali s tím, že hrát bude. Připravovali jsme se na to, že budeme bez něj. A najednou jsme byli všichni překvapení a taky rádi, že tam bude. Vím, že udělal kravinu, ale jsem rád, že dostal šanci hrát a rozhodlo se na hřišti. Ten sedmý zápas si zasloužil, aby ho mohlo hrát co nejvíc hráčů a on ukázal, proč do Brna přišel. Přišel jako střelec, jako skórer a tohle jen potvrdil.
Je tak vznětlivý, jako byl v tomhle semifinále, i na trénincích?
A na závěr nezbývá, než se zeptat, jaké bude vaše první klubové finále? Asi si ho nepůjdete jen užít, že?
Užít si ho budeme chtít, ale nejen to. Musíme se dát hlavně do kupy po zdravotní stránce a pak zase do práce. Uvidíme, s čím kouč přijde, a budeme se o to prát.
Bude pro vás nějakým vodítkem, jak se dařilo brzdit Nymburk v semifinále Olomoucku?
A v rámci zahřívání brněnské populace na červnový EuroBasket žen by chtělo hlavní halu STAREZ arény aspoň jednou vyprodat, že?
Jo, bylo by úžasné vyprodat teď i hlavní halu.
