Ve svých patnácti seděl jako divák v neskutečném horku ostravského Tatranu, když Opava v roce 2003 dobyla svůj dosud poslední ligový titul. V pětatřiceti to všechno zažil z úplně jiné pozice znovu - teď už jako kapitán Slezanů a MVP finálové série s Děčínem. A také jako půlroční otec vychutnávající si nejlepší období života.
„Kdyby mi tehdy na tom Tatranu někdo řekl, že budu jednou hrát v Opavě jako Ostravák a vyhraju tady titul, tak nevím, co bych na to odpověděl. Je to úžasný pocit a já jsem strašně šťastný, že jsem v Opavě a po dvaceti letech jsme pro ni vyhráli titul, v roce, kdy navíc slaví dvacet let i naše krásná hala. To je prostě skvělé,” rozplýval se po prodlužovaném dramatu čtvrtého duelu finále autor 31 bodů Jakub Šiřina, který poté jako první pozvedl nad hlavu trofej pro 31. mistra Kooperativa NBL. A přiznal také, že u toho byly i slzy dojetí.
Jakube, byl to ten nejtěžší a po stránce nervů nejnáročnější zápas, jaký si jako hráč pamatujete?
Určitě. Nezažil jsem nervóznější utkání a jen to svědčí o tom, o jak moc v něm šlo. Byla to bitva o každý balon, koš a centimetr hřiště. Fanouškům se to muselo líbit a pro nás to mělo šťastný konec, což si tu lidi zasloužili.
Byl tam cítit i onen pověstný strach z vítězství, asi nejvíc patrný ve třetí čtvrtině?
Byl, od začátku. Báli jsme se a můžu říct, že stokrát hůř se hraje proti soupeři, kterému chybí dva důležití hráči ze základní rotace, což bylo znát jak v Děčíně, tak tady. Oni se neskutečně semkli a hráli fantastický basket. Fakt se teď proti nim hrálo hůř, ale už je to pryč a my jsme mistři.
Co vám nefungovalo?
Dovolili jsme soupeři otevřené trojky, z kterých nás trestali. Měli skvělé procento hlavně v prvním poločase (18/9) a my působili nervózním dojmem. A když jsme si vypracovali šesti- sedmibodový náskok, tak místo abysme šli na dvouciferný, tak jsme Děčín zase chybami nechali dotáhnout. Nervózní to tak bylo až do konce a klobouk dolů před Děčínem za to, co předvedl v takové rotaci bez dvou stěžejních hráčů. Ten titul by si zasloužily oba týmy, bohužel to nejde a já jsem rád, že ho máme my.
Kde jste bral síly v závěru čtvrté čtvrtiny a v prodloužení, kde jste stále dokola úspěšně najížděl do koše a tahal míč do rychlých přechodů?
To bylo úplně jednoduché - já už nechtěl jet zpátky do Děčína! Představil jsem si tu cestu autobusem a řekl si - já už tam nejedu! Vyhrabal jsem zbytky sil, zkusil nějaké nájezdy, musel jsem to vzít na sebe a vyšlo to.
Než jste se ale rozjel, odcházel jste v úvodu třetí čtvrtiny střídat, když vám nešlo skoro nic. Zastoupil vás ale skvěle Radovan Kouřil, který tam tým zvedl, a i když pro zranění z konce čtvrté části musel odstoupit, jeho 15 bodů a 8 asistencí bylo jedním z klíčových vkladů pro konečný výsledek. Jak jste ho viděl vy?
„Kuřka” je fantastický hráč, zahrál výborně v play-off a já si troufám říct, že jsme nejlepší rozehrávačská dvojice v lize. Fakt klobouk dolů před ním! Když se mně nedařilo, převzal otěže týmu, dával trojky i nájezdy, dirigoval hru a já jsem hrozně rád, že ho mám v týmu. Jistě, není to pro něj někdy jednoduché, že chodí z lavičky a o tom se asi pobavíme do další sezony, jestli třeba není na čase, aby to už vzal do svých rukou. Svědčí mu důležitá role, je to hráč do takovýchhle zápasů a zvládl to mistrovsky.
Zopakovali jste letošní velejízdu hokejového Třince, a vlastně ji ještě vylepšili, když jste jako první v lize šli až ze sedmého místa přes předkolo a pak přes druhý, první a třetí tým dlouhodobé části až k vysněné trofeji. Je pro vás o to sladší?
Už jsem to řekl - my jsme napsali pohádku z říše snů. Porazili jsme prvního, druhého a třetího, šli jsme ze sedmého místa a z totálně „průse.... sezony” jsme stvořili zázrak. Kdyby nám tohle někdo řekl po nadstavbě, tak nás tím asi pošle na Olomouckou do blázince, ale my si to dokázali načasovat na ten pravý čas a hráli jsme v play-off skvělý basket.
Našel byste nějaký konkrétní moment, který pro vás po nadstavbě, nebo ještě spíš po předkole se Slavií, u níž jste druhý zápas prohráli, vše zlomil a nakopl vás?
Přímo takový moment tam nebyl, ale věděli jsme, jak umíme hrát a šlo jen o to přenést to na hřiště. V rozhodujícím zápase předkola už jsme to začali trochu chápat a proti Brnu, na které jsem si osobně věřil, jsme ve čtvrtfinále odstartovali tu naši jízdu skvělým výkonem a v celém play-off jsme pak předváděli dobrý basket, až na poslední výpadek v Děčíně a tenhle závěrečný nervózní zápas.
Atmosféra byla za celou sezonu asi nejdokonalejší, že?
Nemám slov. Bylo to úplně úžasné, skvělá atmosféra a na závěr když fanoušci skandují „Děčín” a vyjadřují respekt a podporu druhému týmu, to bylo krásné gesto fair play. A já jenom doufám, že to kluci a fanoušci Děčína ocenili. Ta podpora byla úžasná jak u nás, tak v Děčíně. Celé finále bylo ozdobou ligy. V tomhle posledním utkání jsem viděl lidi stát na schodech i za ochozy a myslím, že kdyby kapacita byla dvojnásobná, tak se to zaplní, klidně i desetitisícové hlediště. My jsme strašně rádi za tuhle krásnou halu a jsme všem vděční, že nás k tomu titulu dotlačili. Nebýt fanoušků, tak titul nemáme.
Vy teď prožíváte velký rok, nedávno se vám narodil syn, teď jste přidal i první ligový titul...
Prožívám asi nejlepší období svého života. Narodil se mi syn, vyhráli jsme titul, je to fakt úžasné!
Komu byste tenhle titul věnoval?
Nejde jmenovat jednoho člověka. Všem klukům, trenérskému týmu, všem fanouškům, mé rodině, která mě jezdí podporovat i ven, manželce a vůbec všem nejbližším.
Na co z téhle sezony budete nejvíc vzpomínat?
Na tohle, když jsme přebírali zlaté medaile, celá hala skandovala „Mi-stři!” a my zvedli nad hlavu ten pohár.
