O ceně bronzu i největším zklamání od Kunína

PLAY-OFF S RADKEM NEČASEM V 36 letech už zažil nepočítaně play-off bitev, radostných i těžkých momentů. A nyní se dočkal i remízy v posledním zápase sezony. Stalo se ve druhém duelu série o třetí místo s Opavou, kde atypický nerozhodný výsledek (82-82) z domácí palubovky stačil pardubickému BK JIP k zisku bronzových medailí, a to díky 21bodovému náskoku z prvního utkání. Kapitán Východočechů však v posezonním hodnocení nehovořil zdaleka jen o té závěrečné remíze. Dostalo se třeba i na jeho konec u reprezentace. 

PLAY-OFF S RADKEM NEČASEM V 36 letech už zažil nepočítaně play-off bitev, radostných i těžkých momentů. A nyní se dočkal i remízy v posledním zápase sezony. Stalo se ve druhém duelu série o třetí místo s Opavou, kde atypický nerozhodný výsledek (82-82) z domácí palubovky stačil pardubickému BK JIP k zisku bronzových medailí, a to díky 21bodovému náskoku z prvního utkání. Kapitán Východočechů však v posezonním hodnocení nehovořil zdaleka jen o té závěrečné remíze. Dostalo se třeba i na jeho konec u reprezentace.

Radku, bylo hodně zvláštní hrát zápas, v jehož první vteřině vedete už o 21 bodů?
Takhle to prostě bylo nastavené - aby se možná trochu zdramatizovalo finále. A i série o bronz se tak hrála podle stejného formátu. Z pohledu celé série bylo horší začínat na venkovní palubovce, protože Opava je doma velmi silná. A že jsme si tam vytvořili takový náskok, byl bonus navíc, s kterým jsme šli do druhého zápasu.

Pracovali jste s tím velkým náskokem v rámci přípravy na druhé utkání?
To ne. Je ale fakt, že i když si říkáte, že na to nesmíte myslet, v podvědomí to pořád máte, že při manku o sedm osm bodů ještě není třeba panikařit. Samozřejmě by ale bylo lepší na to nemyslet. Opava šla během třetí čtvrtiny na plus 7 bodů, my jsme ale nezpanikařili a nezačali to jen ostřelovat a i přes tu spíš pasivní hru jsme se k ní opět přiblížili.   



Jak po letošní skvělé dlouhodobé části berete bronzové vyústění ligové sezony?
Je dobře, že jsme sérii o třetí místo zvládli, po tom knokautu od Děčína. I když jsme nesplnili cíle, co jsme si dali, tedy obhajobu Českého poháru a finále ligy, tak až na ten týden ligového semifinále a tenhle poslední zápas jsme s předváděnou hrou byli spokojeni. Hráli jsme líbivý basket, a i když si všichni přáli, aby medaile byla cennější, toho bronzu si vážíme.

Vy jste tedy měli za cíl obhajobu trofeje v Českém poháru i při účasti Nymburka?
V letošní sezoně jsme s ním doma i venku sehráli vyrovnané zápasy, bohužel los Final-4 nám nepřál, když jsme Nymburk dostali už v semifinále a nemohli ho vyzvat až ve finále. I ve Final-4 jsme se dokázali vyrovnat se semifinálovou porážkou a zvládnout utkání o třetí místo, což nám slouží ke cti.  

V žebříčku kariérních zklamání a hořkých momentů, kam letošní semifinálové vyřazení v lize řadíte?
Srovnal bych to s rokem 2002, kdy jsme s Mlékárnou Kunín byli suverénně první v základní části, ale před play-off se nám zranil Curtis Bobb, tehdy nejlepší hráč, a bohužel jsme pak nezvládnuli finále s Opavou (2-4). Tohle byla tedy má dvě dosud největší zklamání.

Aby to kýžené finále vyšlo už za rok, bude třeba nějakého zásahu do kádru, anebo by ho ani potřeba nebylo?
U nás to v semifinále bylo hlavně v tom, že nám zvlhl prach. Nemohli jsme se trefit z trojek, a když jsme z asi 25 pokusů dali dvě nebo tři, Děčín to zavřel ještě víc. My jsme pak ani nedávali šestky a ty zápasy většinou končily rozdílem dvou tří bodů. I ten poslední byl o jednom koši. Mohlo to skončit na obě strany, bohužel my jsme tahali za kratší konec.

Je tohle to hlavní poučení, nebo byly i jiné důvody, proč to nevyšlo?
Bylo to i tím, že jsme se moc soustředili na to, jak nás brání Děčín, než na svou vlastní hru. A to nám trochu rozhodilo herní pohodu. Nepodrželi jsme se moc střelbou z dálky, a ta když nepadá, je těžké se do zhuštěné obrany prosazovat. Tady toho ponaučení moc není, snad jen pro mě, abych líp proměňoval šestky (Nečas v závěru Utkání 4 v Děčíně proměnil 2 z 6).

Pomohla vám nějak v lítých play-off bitvách evropská zkušenost z letošní sezony, anebo ani ne?
V play-off už ne. Výhodou ale celkově bylo, že jsme v Europe Cupu hráli těžké zápasy. V základní části ligy, když jsme měli úseky, kdy se nám nedařilo, a prohrávali jsme, tak rok nazpátek takový úsek trval pět nebo tři minuty, dostali jsme se na minus patnáct bodů a už jsme to nezvrátili. V této sezoně jsme už měli těchto úseků daleko míň, a když se objevily, dokázali jsme dobře navázat, protože jsme si věřili a zápas pak zlomili. A i díky tomu jsme skončili jednoznačně druzí po nadstavbě.

Pojďme do osobní roviny. Vy jste se po loňském létě vzdal funkce vedoucího týmu u mužské reprezentace. Co všechno vás k tomu vedlo?
Hlavní důvod byl v tom, abych uvolnil ruce trenéru Ginzburgovi a mohl mě konečně pozvat jako hráče. Ale to jsem se jen chytil na udičku, k pozvání nedošlo a můj krok tak byl zbytečný. A teď bude záležet, co s načatým létem…(usměje se)

A teď to zkusme vážně.
Ty tři roky byly parádní, užil jsem si to, ale loni to takhle mohlo být vlastně naposledy, protože teď už bude systém kvalifikací během sezony a stejně by moje odstoupení muselo nastat. Pro mě bylo složité, že jsem jel tři roky non stop, protože jsem byl stále aktivním hráčem, a potom se mi skulinky, kdy jsem se mohl sám aktivně připravovat, hledaly během akcí národního týmu složitěji. Hlavní důvod ale byl, že jsem chtěl trávit léto s rodinou. Děti rostou a těch chvil, kdy se mnou ještě budou rády trávit čas a nebudou nás jako rodiče „někam“ posílat, bude ubývat.