O CSKA, Slepici, Džamalovi a tahu Wallem

S RADKEM NEČASEM Obhájce trofeje nemohl mít velkou radost z losu letošního závěrečného turnaje Českého poháru basketbalistů. V semifinále Hyundai Final-4 totiž Pardubice narazí na Nymburk, tedy na soupeře nejtěžšího. Ve druhém semifinále si to rozdají v moravském derby domácí Prostějov, který je pořadatelem turnaje, s Opavou.   

S RADKEM NEČASEM Obhájce trofeje nemohl mít velkou radost z losu letošního závěrečného turnaje Českého poháru basketbalistů. V semifinále Hyundai Final-4 totiž Pardubice narazí na Nymburk, tedy na soupeře nejtěžšího. Ve druhém semifinále si to rozdají v moravském derby domácí Prostějov, který je pořadatelem turnaje, s Opavou.   

„Já jenom doufám, že není další kolo, protože to už bychom dostali CSKA Moskva,“ říká v nadsázce kapitán pardubického týmu Radek Nečas. „V osmifinále jsme měli Kolín, ve čtvrtfinále Děčín a teď v semifinále nás čeká Nymburk. Nedá se ale nic dělat, míč je kulatý, tak uvidíme,“ jako by mimoděk odkázal k 10. prosinci, kdy si jeho Beksa v domácím prostředí senzačně právě Nymburk podala v rámci Kooperativa NBL.

I když 17. února v Prostějově půjde o druhou nejcennější domácí trofej, Nečas semifinále s Nymburkem, který se na scénu Českého poháru vrací po dvou absencích, jako dosavadní zápas sezony brát nebude.   



„To by bylo až finále,“ vyhlásí jasně. A ani trochu nesouhlasí s tím, že Prostějov, či Opava by pro jeho skvadru byly v titulovém souboji už snadnějším oříškem k rozlousknutí.

„Jednou jsem s Prostějovem už v semifinále poháru Nymburk porazil a pak pod dojmem, že je to hotové, prohrál náš tým s Novým Jičínem,“ vzpomene na orlí selhání z roku 2006.

Jakékoli podcenění by ale letos nejspíš nehrozilo. Východočeši jsou vyučeni čerstvou zkušeností z FIBA Europe Cupu, který jim v této oblasti dal velmi cennou školu.  

„Neodehráli jem tam žádný jednoduchý zápas a bylo důležité, že jsme pokaždé museli hrát až do konce. Nemáme teď ve hře tolik hluchých míst jako v minulé sezoně, kdy jsme po výborném vstupu nebo solidní střední části vedli dvojciferným rozdílem, a pak jsme o to během tří minut přišli. Tou kvalitou zápasů jsme tedy něco získali. Celkově si nemyslím, že by dvanáct evropských utkání mohlo něco zásadního v naší hře změnit, ale v hlavách díky nim možná zůstane, že si hráči víc věří a přistupují k zápasům tak, že musíme zvítězit,“ hodnotí 36letý pardubický kapitán.



Přesně tohle nastavení ukázali jeho spoluhráči i v pondělní ligové bitvě, kterou díky 59bodové druhé půli ovládli 101-75 a jako první tým mimo ČEZ Basketball Nymburk dokázali za poslední více než tři roky nasázet Válečníkům ze severu stovku. Zápas navíc končili v až exhibičním tempu.

„Exhibicí bych to nenazval. Ten rozdíl víc narostl ve druhém poločase, a jak to bylo o dvacet, Děčín už neměl co ztratit, střílel rychle, a když nedával, my chodili do protiútoků a snadno zakončovali,“ popsal dění ze svého pohledu power forward, který ovšem v zápase viděl od Beksy i dvě různé obrany.

„U nás je klíčová komunikace. Pokud na sebe mluvíme, jsme schopní velice dobře bránit a pomáhat si, což jsme ale nedělali v první půlce. Ve druhé desítce to byla „obrana chaos“, kdy jsme nemluvili, nevypomáhali si, a Děčín toho využil. Jeho hráči chodili sami do koše a drželi se tím ve hře, i když i my jsme v útoku hráli docela dobře. Ve druhé půlce jsme už soupeři zastavili pár akcí, vyráželi jsme dopředu a s několika trefami z dálky si udělali náskok do závěrečné čtvrtiny.“

Nečasem zmíněné vypomáhání vyzdvihl po zápase jako přednost soupeře i Válečník Tomáš Pomikálek. A Radek Nečas nemohl nesouhlasit.



„Pokud každý bude stát jen u svého hráče, má útočník soupeře strašnou výhodu, protože má dost prostoru na to získat faul nebo utéct. Úkolem ostatních obránců je proto chodit pomáhat a hlásit včas clony, protože rozehrávači musejí vědět, kdo na ně clonu staví, aby se o ni nerozbili. Tohle jsme v druhé půlce zlepšili a taky jsme si pohlídali útočný doskok Děčína, jako jednu z jeho hlavních zbraní,“ dodal k pouhým dvěma útočným doskokům hostů.

Co teď více než dřív vyniká ve hře řady pardubických hráčů, to je snaha aktivně se na různý způsob tlačit do koše. S Děčínem to možná nejvíc bylo znát u podkošových mužů Švrdlíka s Kohoutem, kteří teď používají dříve u nich nepříliš vídané finty a pohyby.

„Neřekl bych, že se tohle po nás dřív nechtělo, ale pokud máme někde výškovou výhodu, snažíme se to využít a dostat míč na našeho pivota nebo křídlo proti nižšímu obránci soupeře. To ale není nic speciálního, takže bych neřekl, že „Slepice“ (Kohout) s „Džamalem“ (Švrdlíkem) musí dělat něco jiného,“ říká veterán Beksy.  

Ještě jeden zajímavý podotek pak měl k herní pozici stále lepšího amerického snajpra Josepha Walla. „Velký rozdíl je v tom, že zatímco v minulé sezoně se ho tu snažili dát na křídelní pozici 3, což mu moc nevyhovovalo, teď je vidět, že i když na „trojce“ alternovat může, jeho pozice je především na „čtyřce“ (menší podkošový hráč), kde nám strašně moc pomáhá svými střelami, kterými otevírá prostor pro vniky, protože od něj nejde odstupovat. A my máme dost šikovné křídelníky a rozehrávače, kteří pak napíchnou obranu, a jdou si pro koš nebo faul,“ popisuje důsledky tahu kormidelníka Sanderse.




Foto: BK JIP Pardubice/M.Kříček