O drsné přípravě v Tel Avivu i repre zklamání

S MARTINEM PETERKOU O PŘÍPRAVĚ V IZRAELI V minimálně pětatřicetistupňové výhni a při osmdesátiprocentní vlhkosti vzduchu normálně nechcete ani vycházet ven. Natož sportovat. Když vás ale mistrovský klub vyšle na třítýdenní individuální přípravnou misi do zahraničí, není čas ptát se, kdo je kdo, kam to je, a jaké je tam počasí. Nejedete na podnikovou rekreaci, ale investujete do své budoucnosti. A tak si Martin Peterka, reprezentační power forward ve službách Nymburka, sebral svých pět švestek a zaletěl si až do Tel Avivu, kde už na něj čekal atletický specialista Guy Gafni, který měl nachystaná lecjaká mučivá cvičení.

S MARTINEM PETERKOU O PŘÍPRAVĚ V IZRAELI V minimálně pětatřicetistupňové výhni a při osmdesátiprocentní vlhkosti vzduchu normálně nechcete ani vycházet ven. Natož sportovat. Když vás ale mistrovský klub vyšle na třítýdenní individuální přípravnou misi do zahraničí, není čas ptát se, kdo je kdo, kam to je, a jaké je tam počasí. Nejedete na podnikovou rekreaci, ale investujete do své budoucnosti. A tak si Martin Peterka, reprezentační power forward ve službách Nymburka, sebral svých pět švestek a zaletěl si až do Tel Avivu, kde už na něj čekal atletický specialista Guy Gafni, který měl nachystaná lecjaká mučivá cvičení.        

„Tel Aviv jsem měl v podstatě příkazem,“ zavtipkuje nejdřív, i když ne tak moc, 22letý podkošový chlapík, než už vážněji dodá:

„Loni tuhle přípravu v Izraeli absolvoval spoluhráč Howard Sant-Roos a v klubu za mnou přišli, že letos bych jel já, což jsem docela uvítal. Jinak bych se musel připravovat individuálně u nás a takhle to bylo aspoň pestřejší a pod vedením atletického trenéra.“

Ani trochu basketbalová, nýbrž výhradně na fyzickou vybavenost zaměřená příprava se odehrávala pouze v posilovně a pak také na pláži u moře, kde se však nekoupalo, ale běhalo v písku.   



„Byly tam některé speciální cviky, co jsem ještě nikdy nedělal, třeba jsem měl povlaky na nohách a klouzal v nich ze strany na stranu. To bylo úplně nové a bylo to na svaly hodně náročné. Cítil jsem při tom úplně všechny. A u nás bych taky nemohl běhat na mořské pláži,“ usměje se Peterka.

Rozvrh měl vždy jasně daný – tréninky probíhaly dvakrát denně, vždy 60 až 75 minut. „Byly ale hrozně intenzivní, zvlášť na té pláži, kam jsme museli chodit v šest nebo v sedm ráno, protože pak už by se v tom žáru nedalo vydržet,“ odfoukne si lev nymburský i český.

Vedro bylo podle něj v Izraeli ukrutné. „Ještě větší, než co zažíváme v Česku, a při tréninku to bylo dost nepříjemné. K pětatřiceti stupňům byla ještě 80procentní vlhkost, což vše ještě znásobuje. Už když jsem v tom šel dvacet minut na trénink, tak jsem se šíleně zpotil, při tréninku znova a dvacet minut cestou zpátky potřetí.“

Absolvovaný výcvikový tábor by pro jeho kvalitu a tvrdost určitě doporučil i dalším. „Jen nevím, jestli – při těch vedrech - právě v Izraeli. Asi by se to podobně dalo udělat i u nás. Pro mě to byl každopádně nový zážitek, v Izraeli jsem ještě nebyl.“

Volný den měl Peterka povolený jen v sobotu, kdy se v Izraeli světí sabat, den odpočinku. „Všechno se ten den úplně zastaví. To byl pro mě šok – přes týden bylo všude plno lidí a v sobotu nikde nikdo, všechno zavřené a nejezdila ani veřejná doprava. A takových věcí bylo hodně,“ přiznává Peterka.

V Tel Avivu pobýval daleko od centra, do nějž se tak dostal jen zřídkakdy. „Jednou jsem po tréninku na pláži zůstal s místními kluky, co trénovali se mnou, a byl jsem se v centru podívat. Moc historie jsem tam ale neviděl, až když jsem pak vyrazil sám do přístavu, jsem objevil i nějaké mešity.“



V Izraeli často skloňované téma bezpečnosti prý moc neřešil. A pokud ano, tak jen nárazově. „Když se rodiče o mém pobytu dozvěděli, tak mi jeden den říkali, ať tam určitě jedu a druhý den jsem se dočetl, že se někde střílelo. Nevím, jestli bych chtěl jet do Izraele znovu, ale vypadalo to bezpečně. Když jsem si dopředu četl zážitky Čechů, měli být vojáci na každém kroku, ale to jsem vůbec neviděl.“      

Přesto si jeden speciální zážitek odnesl. „Před vstupem do obchoďáku mě ostraha překvapila otázkou, jestli u sebe mám zbraň. Pak jsem se dozvěděl, že když jde někdo dovnitř se zbraní, musí to nahlásit, aby měli přehled o všech zbraních, co jsou právě v budově. Přitom ji tomu člověku ale nechají u sebe.“    

Dvaadvacetiletý power forward už se nyní nachází v Mariboru a chystá se na přípravné souboje národního týmu se Slovinci a Maďary. Letos už by dlouhodobě nejlepší hráč mládežnických reprezentací o svou šanci na první velkou akci mezi dospělými nechtěl přijít. A možná ho vpřed žene i zklamání, které zažil loni. Ještě během závěrečných přípravných zápasů před odletem na olympijskou kvalifikaci se zdálo téměř jisté, že mu nominace neunikne, ale kouč Ginzburg se na poslední chvíli rozhodl vzít větší počet perimetrových hráčů.   

„Bylo to velké zklamání, ale musel jsem to akceptovat a nemohl se tím dál trápit. Klukům jsem pak samozřejmě fandil,“ říká s ročním odstupem.

Letos už v týmu nejsou Veselý, Benda a Pavel Houška, tři dlouzí z loňské bělehradské sestavy, a přišel čas druhé vlny, tedy i člena výjimečného českého ročníku ´95 Martina Peterky.

„Na EuroBasket se určitě chci dostat, ale i v situaci, v jaké na dlouhých jsme, se může stát cokoli a může se najít někdo, kdo bude hrát líp, a mě by ME mohlo minout. Cílem ale pro mě rozhodně je.“