O překvapení z maďarštiny, megaoslavě i panu Hugovi

S NOVÝM VÁLEČNÍKEM I REPREZENTANTEM FILIPEM HALADOU Když před třemi lety odcházel hrát slovenskou extraligu, jistě si nemyslel, že s komunikací u federálních sousedů bude mít problémy. Ovšem pak poprvé vstoupil do jednoho z komárenských obchodů a nestačil se tamním pořádkům divit. Když na něj místní vybalili jadrnou maďarštinu, musel se nejprve ujistit, že je skutečně na Slovensku. Byl. Tehdy ještě nemohl tušit, že už za necelý rok se i on stane hrdinou při historickém okamžiku klubu z 35tisícového města na slovensko-maďarském pomezí. V jeho pozadí stál velmi zručný kouzelník pan Hugo, který vyčaroval premiérový titul z kasičky s pouhými 4 miliony. I o něm bude v zážitkovém rozhovoru vyprávět 25letá křídelní posila BK ARMEX Děčín a čerstvý reprezentant Filip Halada, který si během tříletého angažmá u Dunaje našel i přítelkyni a do své mluvy teď ob jednu větu přimíchává pěknou řádku slovenských výrazů.

S NOVÝM VÁLEČNÍKEM I REPREZENTANTEM FILIPEM HALADOU Když před třemi lety odcházel hrát slovenskou extraligu, jistě si nemyslel, že s komunikací u federálních sousedů bude mít problémy. Ovšem pak poprvé vstoupil do jednoho z komárenských obchodů a nestačil se tamním pořádkům divit. Když na něj místní vybalili jadrnou maďarštinu, musel se nejprve ujistit, že je skutečně na Slovensku. Byl. Tehdy ještě nemohl tušit, že už za necelý rok se i on stane hrdinou při historickém okamžiku klubu z 35tisícového města na slovensko-maďarském pomezí. V jeho pozadí stál velmi zručný kouzelník pan Hugo, který vyčaroval premiérový titul z kasičky s pouhými 4 miliony. I o něm bude v zážitkovém rozhovoru vyprávět 25letá křídelní posila BK ARMEX Děčín a čerstvý reprezentant Filip Halada, který si během tříletého angažmá u Dunaje našel i přítelkyni a do své mluvy teď ob jednu větu přimíchává pěknou řádku slovenských výrazů.    

Filipe, jak jste se vlastně před oněmi třemi lety na Slovensku ocitl?
Z BA Sparta jsem v sezoně 2012/13 hostoval do Chomutova, který ale potom v NBL skončil, a já šel na rok do GBA, kde jsem trénoval a hrál první ligu. Dobře jsem se tak seznámil se slovenským trenérem a ředitelem GBA Juliánem Beťkem, který mi hodně pomohl. Celou sezonu jsem s ním makal na dalším zlepšování. Taky mi díky svým kontaktům po Evropě hledal další angažmá a nejpříhodnější to nakonec bylo v Komárně, kde se domluvilo moje angažmá.

GBA se specializuje na výchovu hráčů pro americké univerzity, vás to do NCAA netáhlo?
Tu možnost jsem měl, ale radši jsem dal přednost Evropě.



Jaké plusy a minusy měly vaše tři komárenské sezony?
Plusem byla nová zkušenost. Šel jsem tam sám, do jiné země a hned první sezonu jsme vyhráli titul - poprvé v historii Komárna. Seznámil jsem se s dobrým srbským trenérem Miljanem Čurovičem, od kterého jsem se hodně naučil. Druhý rok jsme díky titulu mohli hrát FIBA Europe Cup, což byla další velká zkušenost – moct se utkávat s jinými evropskými týmy. V extralize jsme znovu hráli finále, jen jsme tentokrát skončili druzí. A ve třetí sezoně jsme poprvé naskočili do Alpe Adria Cupu, který jsme hned vyhráli. A k tomu jsme přidali další ligové stříbro. Na Slovensko tak mám krásné vzpomínky. A minusy? Určitě tam nějaké maličkosti jako určitá nepohoda pod některými trenéry byly, ale nešlo o nic zásadního.

Kolik trenérů se v klubu prostřídalo? A zažil jste i horké chvíle?
Po Čurovičovi, který po mé první sezoně nabral směr Prievidza, přišel další Srb Mandič, který v půlce sezony odešel, a nahradil ho kouč Ristanovič. A poslední sezonu nás vedl Slovák Richard Ďuriš. Jistě jihoslovanská krev je horká, jsou to velmi impulzivní trenéři, ale i s nějakými zápory to byli dobří chlapi. Čurovič mi dával velkou herní příležitost, hrával jsem v základu, cítil se dobře a to bych bral jako klad. Po výměně Mandiče za Ristanoviče jsme si s trenérem lidsky moc nesedli, což už bylo horší, a pod koučem Ďurišem nebyly problémy, až na nějaké „maličkosti“ v play-off.

Jak se pod různými trenéry měnila vaše role?
První rok jsem hrával kolem 25 minut na zápas a byl i takovým lídrem týmu. Další sezonu to bylo stejné, patřil jsem mezi základní hráče a hodně jsem se naučil, i díky evropským pohárům a dlouhým pobytům v ligových play-off, což platilo i pro třetí rok.



Radek Nečas kdysi vyprávěl, jak ve slovinském Lašku zažil tréninky specificky zaměřené na zdůraznění faulů soupeřů a přihrávání jejich průrazů. Došlo na takové finty i pod srbskými kouči?
Tohle jsem zrovna nezažil, ale hrál jsem proti řadě hráčů ze Slovinska, Srbska nebo Chorvatska a našli se takoví, kteří tohle při hře využívali hodně. Stačil malý kontakt a už tam floppovali. I rozhodčí je na to upozorňovali a dostávali za to technické chyby. V našem týmu ale takoví hráči nepůsobili.

Vy jste v některých zápasech byl třeba i top skórerem a hrál hodně, jindy jste zase body nebo ani střely neměl téměř žádné. Na čem to záviselo?
Nebyl jsem v týmu od toho, abych dával co zápas dvacet bodů. Byl jsem na černou práci, měl jsem chodit za každým doskokem, a to i v útoku, dál ubránit, jít do protiútoku a využít volné pozice na střelu. Když došlo na zranění jiných, hrával jsem i hodně minut, ale nikdy jsem nebyl ten, kdo by to bral na sebe, i když jsem chodil do základní pětky.

V komárenské hale prý bývá při zápasech docela slušný rachot. Jaký jste ho zažil vy?
Na Slovensku jsme měli jedny z nejlepších fanoušků. Něco takového jsem do té doby nezažil. Jak byla hala menší, tak skoro na každý zápas bývalo plno a v play-off se to ještě zlepšovalo. První rok bylo v play-off úplně plno, což znamená něco přes tisíc lidí. Přidávaly se řady navíc, sedělo se i pod koši a v takovém kotli se hrálo úplně jinak, na což budu vždycky vzpomínat. Slyšel jsem, že i v Děčíně je dobrý kotel, na což se velmi těším.



Na slovensko-maďarském pomezí ta bouře byla možná ještě větší než jinde. Docházelo i k divočejším okamžikům?
Docházelo. Různé pokřiky schytávali během sezony nebo i potom ve finále trenéři soupeřů a zažil jsem i potyčky s rozhodčími. Někdy to bylo drsnější. Nechci říct, že by fanoušci byli přehnaně vulgární, ale když se jim něco nelíbilo, dávali najevo, že jsou doma. Soupeři i rozhodčí tam byli pod tlakem a nejezdili do komárenského kotle rádi. Těžko se u nás vyhrávalo. 

Mimochodem, ve městě jste se domluvil všude?
Většina obyvatel je maďarského původu, a když jsem poprvé přišel do obchodu, a začali na mě maďarsky, tak jsem vůbec nevěděl, jestli jsem správně na Slovensku. (směje se) Myslím, že jejich první jazyk je maďarština, odhadem bych řekl tak z osmdesáti procent, ale jakmile vidí, že někdo neumí, automaticky přejdou na slovenštinu.

Přiučil jste se i něco maďarsky?
Je to velmi těžký jazyk, a když se spolu lidi bavili místní, vůbec jsem netušil, o čem. Jednotlivá slovíčka jsem se ale naučil, nadávky automaticky a nejrychleji, pak přišla i základní slova jako „děkuju“, „prosím“ a podobně.        

Zpět k fanouškům – kde to žilo nejvíc ve stáncích soupeřů? A byl někde téměř klid?
Klid byl v Nitře, kde po odchodu největších sponzorů už tým nebyl na takové úrovni. Naopak super fanoušky mají v Prievidzi, kde jsme hráli dvakrát finále. Do haly se tam vešlo i přes tři tisíce lidí a to byly krásné zážitky. A pak to hodně žilo ještě v Handlové.
 

Po vašem titulu z roku 2015, který s vámi dobyli i Jan Kratochvíl či TJ Bannister, se na internetu objevilo i video, jak fandové jezdili v autech po městě. Co všechno se během onoho finále s Prievidzí a po zisku titulu dělo?
Komárno tehdy vyhrálo vůbec poprvé a lidi to hrozně zasáhlo. Celou sezonu nás povzbuzovali a v play-off, kde od nás nikdo nic nečekal, s námi jezdili všude i ven. Na finále do Prievidzy vyráželo přes tři sta lidí a doma byla hala naprosto narvaná. Po vítězství v sedmém zápase venku jsme se vraceli někdy před půlnocí, už před hranicemi města se k nám připojovaly kolony troubících aut a před halou čekalo tisíc fanoušků i s bubny a vším možným. Nic takového jsem předtím nezažil a budu na to vzpomínat celý život. Celou noc jsem měl husí kůži, protože to bylo neskutečné. Přišel si s námi připít i primátor, pokračovali jsme až do rána a někteří až do odpoledne… (smích)       
 

Názory na srovnání NBL a slovenské extraligy nejsou vždy jednotné. Jak to vidíte vy?
Řekl bych, že obě soutěže jsou vyrovnané. Prvních čtyři až šest týmů z Česka i Slovenska by spolu hrálo vyrovnaně. My si mohli vyzkoušet loni na začátku přípravy zápasy s USK i Děčínem, který jsme pak potkali i v Alpe Adria Cupu. USK i Děčín jsme porazili, Děčín pak i v poháru. Určitě víc cizinců a zejména víc hráčů ze zemí bývalé Jugoslávie hraje na Slovensku, naopak v NBL jich je minimum. V minulé sezoně týmy jako Inter, Prievidza, Košice, my a Handlová byly velmi dobré a dají se srovnat s českou špičkou Děčínem, Pardubicemi nebo Opavou. Nymburk do toho nebudu zahrnovat, protože ten je trochu jinde, byť Děčín s ním hrál v ligovém finále vyrovnaně. Jinak česká liga je o něco víc zaměřená na obranu, brání se tvrději a dává se míň bodů. Naopak na Slovensku se týmy víc prosazují v útoku, třeba my jsme dávali kolem stovky bodů na utkání.         

Tušil byste, na jaké hladině se pohyboval komárenský rozpočet?
To ne, ale hlavně první sezonu jsme patřili mezi týmy s tím nejmenším (podle manažera klubu Jozefa Paulika činil v přepočtu pouhé 4 miliony korun, když byl před sezonou snížen o více než 2 miliony oproti předchozímu roku – pozn.), proto nikdo nečekal útok na titul. Druhou sezonu se to zlepšilo, díky vítězství v extralize se někteří sponzoři přidali, hráli jsme i finančně náročný Europe Cup a opět jsme došli až do finále ligy. A třetí rok byl, myslím, ekonomicky ještě lepší a za Interem jsme se mohli měřit s Prievidzí nebo Košicemi.

Podle kouče Růžičky, který v minulé sezoně krátce vedl Handlovou, docházelo v jeho týmu ke změnám v kádru poměrně impulzivně. Jaký průvan jste během tří let zažil kolem sebe vy?
V první sezoně jsme, tuším, vyměnili jen jednoho hráče po přípravě a před play-off jsme vzali Luku Igrutinoviče, který pak působil v NBL. Během léta to pak byli tři čtyři hráči a po dobu druhé sezony jen jeden další a trenér. A podobné to bylo i před třetí sezonou, jinak základní osa se po celé tři roky víceméně udržela. Teď se to ale změní víc, aspoň co jsem slyšel.



Když se nedařilo, jak velkou bouři v kabině spustilo vedení?
Když vezmu ten základ týmu, tak jsme byli fakt dobrá parta. Pokud se objevila nějaká krize, sešli jsme se i s trenérem a generálním manažerem panem Paulikem a rozebralo se to. Že by se ale děly nějaké bouře a hrozili nám pokutami nebo srážkami z platů, anebo se měnil kádr, to se nedělo. Fungovalo to jako rodinná firma.

Výplaty chodily včas?
Nějaká zpoždění se vyskytla. Před prvním rokem mi kluci, co už tam hráli, řekli, že peníze nechodí úplně načas. Někdy to včas bylo, jindy se to o dva tři týdny zpozdilo, ale že bychom čekali dva tři měsíce, to určitě ne. Pan Hugo (přezdívka 76letého manažera Jozefa Paulika) dělal, co mohl, a když peníze byly, tak jsme je dostávali v termínu.

Hlavním jazykem v šatně byla standardně angličtina?
Ano, výhradně. Jen pro pana Paulika, který anglicky neuměl, se překládalo. Při Američanech, Slovincích a Srbech v týmu to ani jinak než anglicky nešlo. 

Co jste za tři roky zažil v Komárně a okolí mimo basketbal?
Komárno je výhodně situované – Budapešť je odtud sto kilometrů, Vídeň asi 130 a třeba do Budapešti jsem s klukama a s přítelkyní jezdil docela často, na víkendy nebo na vánoční trhy. Navíc blízko jsme měli i Bratislavu, dostal jsem se i do Tater, takže jsem leccos procestoval, byť volna nebylo zase nějak moc a třeba domů do Česka jsem se kromě Vánoc nedostal vůbec.



Letos vás potkala i první reprezentační pozvánka, překvapila vás?
Nebyl jsem tolik na očích, takže mě velmi překvapilo, když mi pan Růžička (reprezentační asistent) zavolal ještě během sezony na Slovensku, že jsem byl vybraný do širší nominace. To mě hodně potěšilo. Myslím, že pan Růžička i díky působení v Handlové na začátku minulé sezony slovenskou soutěž víc sledoval, což mi pak i potvrdil. Teď v Děčíně budu na očích víc a doufám, že v reprezentaci budu pokračovat i výrazněji. Teď jsem se aspoň ukázal a víc připomenul, kdo jsem.

Příprava se vás nakonec týkala první dva týdny. Stihl jste během nich promluvit s trenérem Ginzburgem? A s čím se s vámi rozloučil?   
Poděkoval mi za dobrou práci a řekl mi, že přestup do Děčína je pro mě velké plus.

S výjimkou Satoranského a Veselého jste se v kempu mohl potkat s téměř celou aktuálně dostupnou českou špičkou. Jaká to byla zkušenost?
Zatrénovat si s našimi nejlepšími hráči byl velký zážitek. Mohl jsem si porovnat, jestli na to mám, nebo nemám, a na čem musím zapracovat. Mohl jsem z lavičky při hře koukat na ostatní hráče, jak se chovají na hřišti, nebo pak i mimo, jak vystupují jako profíci. To byla velká škola. Děkuju za tuhle příležitost a doufám, že to nebylo naposledy. Celkově můj osobní pocit byl dobrý – nijak jsem nepropadal, byli jsme docela vyrovnaní, ale samozřejmě na téhle úrovni už hraje roli i psychika a zkušenosti, kolik toho kdo a kde odehrál.



Přicházíte do týmu trojnásobných vicemistrů z Děčína. Jaká role se pro vás chystá?
Ještě jsem neměl možnost hovořit s panem trenérem Budínským, takže o přesné roli zatím nevím. Myslím ale, že to bude podobné jako v Komárně – být agresivní, chodit do protiútoků, mít dobrou střelbu. Jsem velmi rád, že se mi Děčín ozval. (Generální manažer) pan Houser se mnou mluvil už během sezony, takže mě sledovali, (sportovní manažer) Jakub Důra mi v sezoně psal zprávy a celkově jsem měl s klubem dobrý kontakt. Moc se na sezonu těším a chtěl bych ukázat, že si v Děčíně vybrali dobře.

V rozhovoru vám nejednou naskočil slovenský výraz, bude to tak ještě nejméně do Vánoc i v děčínské šatně?
Na repre jsem byl na pokoji s Tomášem Vyoralem, který se mi hodně smál, že tam ta slovíčka pořád mám, ale za ty tři roky se to na mě nalepilo. Když teď budu jen s českými kluky, tak už z mluvy asi odejdou, i když některá nejspíš zůstanou. Zvlášť když mám přítelkyni Slovenku, která se mnou jde do Děčína taky. Slovenština je pěkný jazyk a myslím, že to bude dobrá sranda do party v šatně.