O trochu jiném útěku z "ostrova svobody"

KUBÁNSKÉ INTERVIEW S HOWARDEM SANT-ROOSEM I když basketbal patří ke globálním sportům, je někdo jako Howard Sant-Roos stále ještě unikátním úkazem. Pochází ze země, odkud sportovci, ani obyčejní obyvatelé ještě poměrně nedávno nemohli vycestovat jinak než útěkem. Anebo opuštěním týmu na zahraničním turnaji. Strnulé kubánské ledy se sice za poslední dva tři roky přece jen pohnuly, jeden z posledních skanzenů komunismu, kde průměrný plat činí dle některých studií pouhých 20 dolarů za měsíc, však pro sportovce stále není žádným rájem na zemi.

KUBÁNSKÉ INTERVIEW S HOWARDEM SANT-ROOSEM I když basketbal patří ke globálním sportům, je někdo jako Howard Sant-Roos stále ještě unikátním úkazem. Pochází ze země, odkud sportovci, ani obyčejní obyvatelé ještě poměrně nedávno nemohli vycestovat jinak než útěkem. Anebo opuštěním týmu na zahraničním turnaji. Strnulé kubánské ledy se sice za poslední dva tři roky přece jen pohnuly, jeden z posledních skanzenů komunismu, kde průměrný plat činí dle některých studií pouhých 20 dolarů za měsíc, však pro sportovce stále není žádným rájem na zemi.

V lednu 2013 režim odstranil právní překážky k vycestování ze země a většině obyvatel k tomu nyní stačí pas a občanka, a to se údajně týká i opozičních aktivistů. Navíc legální doba pobytu „venku“ byla prodloužena z 11 měsíců na 2 roky bez hrozby ztráty občanství. Problémem však je, že dychtivci po zážitcích mimo domovský ostrov stále potřebují víza cílových zemí, jež není právě jednoduché získat.

Umělci, sportovci a další chytré a schopné mozky tak často i dále mizí na vlastní pěst, pokud chtějí za lepším, anebo pokud touží po naplnění svých životních ambicí. Castrův režim sice špičkovým sportovcům o něco zvýšil platy, v řadě případů mohou hrát i v zahraničí - například v zemích Latinské Ameriky -, kritici ovšem stále zvedají prst a možnost vycestovat označují spíš za líbivé gesto pro vnější svět. A nadále zdůrazňují, že to hlavní je získat skutečnou svobodu a demokracii při životě „na domácí půdě“.



Některé až absurdní situace z posledních dvou let dávají těm, co mají ke změkčování režimu pořád ještě výhrady, za pravdu. Během loňských Panamerických her v Torontu opustili reprezentační týmy dva baseballisté, čtyři veslaři včetně jednoho stříbrného medailisty nebo 8 ze 16 pozemních hokejistů. V průběhu fotbalového mistrovství Amerik, opět v roce 2015, zmizeli z původně 23členného mužstva 4 hráči a před čtvrtfinále s USA kubánské reprezentaci už téměř hrozilo vyřazení z turnaje pro nedostatečný počet hráčů.  

Jen za rok 2015 uteklo z Kuby na 150 (většinou kvalitních) basebalistů, což je ekvivalent plných šesti sestav ze 14 týmů nejvyšší soutěže, která tím podle pozorovatelů již ztratila na relevanci. A to jde na ostrově o národní sport.

I basketbal má své utečence – před dvěma lety uprchl jeden reprezentant během Centrobasketu (turnaj FIBA pro Mexiko, Střední Ameriku a Karibik). Tato situace nastala po dvou dekádách marnosti, kdy se národní tým sbíral ze dvou masových exodů z reprezentace z let 1999 a 2012.    

Kubánský basketbal má přitom i svou slavnou historii. Na po všech stránkách proslulé olympiádě 1972 skončil národní tým dokonce bronzový, na MS o dva roky později bral čtvrté místo. V období 2001-15 se však reprezentace zúčastnila jen dvou mistrovství Amerik z osmi a jeho maximem tak byly Centrobaskety.

Tohle všechno jsou stručné kulisy k interview s nymburským křidelníkem Howardem Sant-Roosem, jedním z těch, kdo mimo hranice rodné země vrací kubánskou basketbalovou značku do širšího povědomí. I on k tomu potřeboval „únik“ z „ostrova svobody“, třebaže v jeho případě bylo všechno trochu jinak.
 

Howarde, jak těžké je pro někoho narozeného na Kubě, která není basketbalovou zemí, stát se hráčem schopným obstát v elitním basketbalovém patře?
Je to opravdu těžké. Lidé většinou nevědí, že se u nás basketbal hraje a stěží si vás může někdo všimnout. Podle mě je u nás řada hodně dobrých hráčů, ale pokud je neznáte a nedostanou se mimo Kubu, je těžké se někde předvést a ukázat, co v sobě mají.

Co jste musel podstoupit vy, aby se z vás stal hráč současné kvality?
Zaprvé jsem musel určitě hodně makat. Dát do toho srdce. Já jsem měl navíc šanci v 15 letech odejít s mámou do Itálie a hrát a zlepšovat se tam. A teprve v Itálii jsem mohl začít ukazovat, kdo je Howard Sant-Roos.

Hraje teď v Evropě nějaký další Kubánec vašich kvalit?
Myslím, že jeden hraje bundesligu, ale nepamatuju si jeho jméno (Sant-Roos má zřejmě na mysli Yormana Polase, nyní už hráče Bonnu, který si vzal Němku, a má už i německé občanství). Pravděpodobně ješt někdo takový bude, ale já nikoho dalšího neznám.

Dočetl jsem se, že několik vašich krajanů působí třeba v nižších španělských soutěžích.
Ano, tam je třeba můj kamarád Taylor Garcia, který hraje ve Španělsku čtvrtou ligu.



Sedí odhad, že jste teď mezinárodně kubánskou jedničkou právě vy?
Pokud by to tak bylo, jsem rád za to, co jsem zatím mohl ukázat. Sám se tak necítím, ale budu jedním z mála Kubánců, kteří to mohli na tuto úroveň dotáhnout.

Možná jste nyní i nejblíž k tomu stát se hráčem NBA.
NBA je samozřejmě sen. Když hrajete basket, nemůžete říct, že byste ji nechtěl hrát. I já bych se do NBA chtěl dostat, pokud by si mě některý klub všiml. Jinak v Portoriku teď hraje Ismael Romero, který v uplynulé sezoně působil v NBA D-League, a byl tak v poslední době nejblíž, co se k NBA nějaký Kubánec dostal.
(pozn.: Kuba už v minulosti měla v NBA dva hráče a to Andrese Guilberta v Minnesotě (1993-95, 22 utkání) a Lazaro Borrella v Seattlu (1999-00, 17 utkání)

V letošní sezoně jste byl nominován mezi desítku hráčů, z nichž se vybíral MVP VTB ligy. A stejně tak jste kandidoval na Nejlepšího obránce. Mohlo by to vašemu snažení pomoct?
Doufám, doufám. Pro mě to hodně znamená, protože celá moje hra je o obraně. A tahle nominace mi udělala velkou radost, protože VTB liga už představuje opravdu vysokou úroveň basketbalu. Takže snad si někdo všiml.

Mimochodem, jak je na tom teď váš národní tým?
Moc to nesleduju, ale slyšel jsem, že teď má Kuba slušný tým. Sám jsem se k pořádným mezistátním zápasům před odchodem do Itálie nemohl dostat, protože jsem odešel už v 15 letech.



A proč nejste členem národního týmu teď?
Tohle je složité. Nejdřív bych musel hrát ligu na Kubě, což je povinný předpoklad. Když hraju v Evropě, nemám šanci se do něj dostat.

Vyrůstal jste v dost chudých poměrech. Můžete je trochu přiblížit?
Vychovávala mě jen máma s babičkou. Bydlelo nás osm v jednom domku, museli jsme všechno sdílet. Byli jsme fakt chudí, ale takový je prostě život na Kubě a já si vůbec nechci stěžovat. Díky tomu jsem teď tím, kým jsem. Máma i babička se musely hodně nadřít, aby mi mohly koupit boty na basket nebo něco, po čem jsem moc toužil. A já se teď snažím hrát basketbal natolik dobře, abych jim to mohl nějak vrátit.  

Už dřív jste v jednom článku přiznal, že boty dostávaly hodně zabrat, protože v rodné Havaně jste hrával výhradně na venkovních betonových kurtech.
To je pravda. Já měl navíc velkou nohu, takže bylo těžké vůbec sehnat na mě boty. Ale nikdy jsem si na to nestěžoval. Na betonu jsem s basketem začínal, hráli jsme 3 na 3, 2 na 2, 1 na 1, nikdy jsem nehrál klasické zápasy 5 na 5. Bylo to hodně soutěživé a mně to do budoucna určitě pomohlo.   

Je v Havaně hodně venkovních hřišť?
Je. A musím říct, že až překvapivě hodně.



Když vezmu světového rekordmana ve skoku vysokém Javiera Sotomayora, vaše volejbalisty anebo teď i vás, vypadá to, že jste zemí skvělých skokanů. Kde se to ve vás bere?
(směje se) To vážně nevím, asi to máme v genech. Ale je fakt, že skákání nám jde. Volejbalisti i volejbalistky skáčou opravdu vysoko. A ty, co znám, jsou atleticky hodně vybavení.

Jak je pak ale možné, že jste především národem basebalistů?
To jsme! Baseball miiiilujeme! (vášnivě) Je to náš národní sport a jsme v něm dobří, ale jak se to stalo, to vážně nevím. Asi to bude tím, že jsme tak blízko u Spojených států.

Kdy jste si uvědomil, že k dalšímu růstu musíte rodnou zemi opustit?
Bylo to trochu jinak, protože do Itálie jsme neodcházeli kvůli mému basketu. Je ale pravda, že až v Itálii jsem zjistil, že se můžu stát dobrým hráčem. Od různých lidí jsem tam začal slýchat, že bych se basketem mohl živit. A tam jsem už přemýšlel i o tom, že bych tak mohl zajistit rodinu. A věděl jsem, že pro splnění tohoto cíle budu muset hodně tvrdě makat.

Sportovci z Kuby k naplnění svých snů musí často opustit svůj tým během zahraničního výjezdu, anebo utéct po moři. U vás to ale bylo jinak…
To bylo. Moje máma si vzala Itala a spolu se přestěhovali do jeho domoviny. V případě, že si někdo vzal cizince, bylo už dřív možné se s ním dostat ze země (Sant-Roosovi bylo 15 v roce 2006).



Existovala či existuje pro sportovce ještě nějaká jiná - z pohledu režimu legální - cesta, jak se dostat do vysněné zahraniční soutěže?
Teď už je to mnohem lepší. Hráči nechodí sem do Evropy, kam stále není snadné odejít, ale už jsem zaslechl o řadě hráčů v Ekvádoru, Bolívii, Venezuele a okolních zemích. Existuje zvláštní dohoda mezi Kubou a těmito zeměmi.

A prý existuje i formát, kdy hráč může jít ven, ale musí odvádět vládě část platu.
Myslím, že to platí právě o těch zmíněných zemích, kdy tito hráči něco musí odvádět.

Vy byste býval byl ochoten utéct, pokud byste cítil, že chcete naplnit svůj životní sen?
Jo, udělal bych to, pokud by o mě někdo měl zájem. Pak bych tu zkušenost podstoupil. Sám znám několik hráčů, kteří to udělali. Bylo to pro ně těžké, ale zase ne tak moc. Udělali to pro rodinu a chtěli to udělat i pro svou kariéru.

Pokud někdo utekl, odnesla si to pak jeho rodina na Kubě?
To ne, odnese si to spíš ten konkrétní hráč, který to rozhodnutí udělal. Jak jsem ale řekl, teď už je to snazší než dřív, protože hodně zemí se snaží mít s Kubou ty zmíněné dohody.



Když se teď třeba na léto vracíte domů, nikdo vám problémy nedělá?
Ne, nemám vůbec žádný problém.

Do jaké míry je tedy nyní Kuba svobodnou zemí, a teď nemyslím jen sportovce?
Je to už o moc lepší, aspoň co jsem mohl slyšet. Jsou možné věci, co dřív byly nemyslitelné. A jde to dopředu. Takže svoboda a volnost dělat, co chceme, je větší, ale samozřejmě ne stoprocentní.

Kdy tomu tak bude?
Možné je cokoliv. Neříkám, že tak jako teď to bude už navždy. Dávám tomu několik let a vše bude ještě lepší. Trvalo dlouho, než jsme se dostali až sem. Ale už jsme se sem dostali.

Kde vlastně budete jednou žít, až skončíte s hraním?
Musím říct, že jsem si zamiloval Itálii, kde jsem dobře poznal především Milán. Ale moje srdce patří Kubě, tam jsem se narodil, tam jsem vyrostl. Takže bych to viděl na život půl na půl na Kubě a v Itálii. 


















Foto: ČEZ Basketball Nymburk a BA Nymburk