Oslava s belgickou hořkostí. A pro koho není ligová kabina?

Má za sebou první a velmi podařený rok mezi profesionály. Jako zelenáč točil v lize průměr 13 minut, nezanechal vůbec malou stopu v play-off a k tomu si na krk pověsil i svou první - bronzovou - medaili.

A vše pak s národním týmem zazátkoval skvělým šestým místem na A-divizním mistrovství Evropy U20, kde měl původně být dokonce kapitánem mužstva. A to je role, na kterou by dvoumetrového děčínského rozehrávače Tadeáše Slowiaka po zhlédnutí ligového provozu každý netipoval.

Tadeáši, podle kouče Pivody jste byl v reprezentaci i jedním z vokálních lídrů, to je trochu změna proti dění v NBL, že?
Já si upřímně myslím, že to ode mě v reprezentaci bylo trochu očekávané. Asi ne tím, jak působím navenek, nepotrpím si totiž na nějaké dlouhé proslovy a hodně řečí, ale po poslední sezoně dospěla situace k tomu, že jsem se toho ujmout měl. Přece jen ve srovnání s některými kluky jsem odehrál poměrně výrazné množství minut v lize, včetně play-off. A i napříč celým ročníkem, jak jsme spolu hráli od kadetů, se ta role nějak přirozeně vyvinula. Nikdo do toho nebyl extra tlačený.

Fungoval jste v podobné roli i dřív na úrovni klubové mládeže?
Určitě, i to hrálo značnou roli. Samozřejmě ale takovou pozici zažila ve svých týmech drtivá většina kluků z tohohle nároďáku a jsme zpátky u toho, že to přišlo přirozeně a těch lídrů jsme tam měli víc.

Vy jste měl být dokonce i kapitánem, ale kvůli zranění třísel a zmeškání velké části přípravy jste o tuto funkci přišel...
Už po prvním kempu se mi přeneslo nějaké zranění ze sezony, o kterém jsme úplně nevěděli. Pak jsme řešili, jestli budu až na dalších kempech, nebo vyhledáme lékařskou péči a nakonec jsem se k týmu připojil až později. Stihl jsem nějak první dva kempy a pak až poslední v Opavě a asi bych se necítil jako kapitán dobře, když jsem s týmem nebyl na turnajích a neabsolvoval celou přípravu.

Jak neúplná příprava ovlivnila vaše výkony na samotném šampionátu, kde jste jako pátý střelec týmu doručoval téměř 6 bodů, 3,6 asistence a 2,4 doskoku za 19 minut, i zapracování třeba do konceptu útočného doskoku ve všech pěti hráčích?
Jistě to bylo náročné. Po poměrně dobré kondici a minutáži na konci sezony jsem pak úplně vypadl z rytmu, šel jsem trochu od nuly, protože čtrnáct dní jsem musel mít kvůli zahojení třísel úplný klid. Poměrně překvapivé tak bylo, že jsem nakonec na tu Evropu odcestoval. Chtěl bych tu poděkovat jak realizačnímu týmu u nás v Děčíně, tak tomu reprezentačnímu, protože se to komunikovalo na hodně vysoké úrovni a dostalo se mi velké pomoci. Herně to pak bylo náročné - evropský šampionát se hraje ve velmi vysoké rychlosti, intenzita je ještě o něco výš než v NBL. My do toho ale šli s tím, že hlavně ve skupině se do toho tempa musím dostat, a tím mi i trochu ubude minut. A s tím systémem útočného doskoku by bylo lepší absolvovat celou přípravu, měl bych pak ty návyky. Nemyslím si ale, že bych se v tom ztrácel, tohle mi jde do hlavy dobře a trenér mi při té absenci posílal videa, takže jsem se to snažil sledovat.

Co na této elitní evropské úrovni už prakticky dospělého basketbalu člověk pocítí, že mu ve srovnání s těmi nejlepšími v oboru ještě chybí?
Když začnu z týmového pohledu, je to konzistence výkonu po celý průběh utkání. Hlavně ve skupině a celkově v přípravě jsme se s tím potýkali. Ty úseky nahoru dolů jsou běžné, ale u nás ty propady byly opravdu znatelné a kolikrát nás stál zápas nějaký pětiminutový výpadek jako špatný vstup do utkání. Ujelo nám to a už jsme se pak nedokázali vrátit. Jinak to vysoké tempo hry nebylo podle mě něco, čemu bysme se nezvládli přizpůsobit a nehořeli jsme v tom. Po individuální stránce mají některé týmy neskutečné střelce, což nám do nějaké míry scházelo, nebo tedy - i my jsme měli spoustu kluků schopných střílet s vysokým procentem, jen na turnaji se to nesešlo. Některé ty celky ale měly hráče, od kterých když potřebovaly ten koš dát, tak oni ho dali.  

Když jste sledoval v mládeži své vrstevníky, měl jste pocit, že jste viděl na míči hodně zručných spoluhráčů či soupeřů, nebo těch míčových eskamotérů a suverénních hráčů jeden na jednoho tolik nebylo, což teď jako určité minus definoval i kouč dvacítek Pivoda?
Asi se shodneme, že to není na úrovni, na jaké by to mohlo být, ve spoustě případů jsou tam nějaké nedostatky, ale zároveň si nemyslím, že bychom v tom nějak zaostávali. Kolikrát je problém spíš obrana jeden na jednoho než ten útok. Znám spoustu kluků, kteří dostatečné dovednosti mají, aby to prodali a byli schopní porážet obránce jeden na jednoho a v těch mně blízkých ročnících jich je na guardech spousta. Je nás poměrně dost vysokých, což nebývá zvykem, ale je to nějaký rostoucí trend. Jako třeba Ondra Švec, Péťa Křivánek (i sám Slowiak) a většina těchto hráčů je poměrně dobře individuálně vybavená. Druhá věc pak je mentalita, aby to hráč uměl prodat, což nám chybí spíš. Není zase tolik hráčů, co si vezmou míč a řeknou si, že teď dají koš a nikdo je nezastaví.

Tedy chybí to bezcharakterní sebevědomí?
Ano, přesně tak bych to popsal. Chybí zdravé sebevědomí, což nás trochu odděluje od některých dalších zemí, když vezmu Španěly nebo Slovince, kteří hráli letos finále dvacítek a skončili stříbrní.

A chybí to proto, že je to tak v národní DNA, nebo proto, že chybí průprava z více takto těžkých zápasů?
To je na širší diskusi. Za mě je to individuální, ale zároveň poměrně dost kluků z toho našeho ročníku zažilo podobné turnaje a s tou evropskou špičkou se setkávalo. Nebylo to tak, že bysme to teď viděli poprvé, takže celkově je tohle asi spíš tou naší náturou než nedostatkem zkušeností.

O kolik jiná byla kromě minut na turnaji vaše role oproti té v Děčíně?
Asi se předpokládalo, že ta role bude větší a trochu jiná. V Děčíně jsem záložní rozehrávač a tady se ode mě čekalo víc. Já sám jsem od sebe čekal víc a pak v tom hrálo roli to zranění, i když se na něj nechci vymlouvat. Ta role se tomu musela nějak přizpůsobit, takže jsem se spíš snažil hledat spoluhráče a tím ubyla agresivita na koš.

Za jak senzační šesté místo v A-divizi bere celý tým a jak ho oslavil?
Je to super výsledek a až teď zpětně si člověk uvědomí, že to je skvělé umístění, protože jsme za sebou nechali špičkové evropské týmy. Ve mně ale pořád zůstává velká hořkost ze čtvrtfinále s Belgií, kde jsem po osmifinále se Srby věřil, že můžeme dokráčet ještě dál. To šesté místo je ale pořád skvělé a s kluky jsme to, myslím, oslavili dostatečně. Po příletu jsme zůstali v Praze, kdy to pro většinu z nás bylo hezké završení mládežnických reprezentací a naší skvělé party napříč posledními roky.

Hned ve své první sezoně v lize jste se stal součástí dvou unikátních videodokumentů z dílny Ladise Zemana, mapujících celý ligový ročník v podání vašeho Děčína. Který díl byl pro vás lepší?
Já bych je potřeboval vidět znovu, abych to dokázal porovnat. Když vypíchnu ten z předminulé sezony, tak už tam ve mně při premiéře - ač jsem nebyl ještě v týmu a v dokumentu se tak neobjevil -, hrály velké emoce. Z těch posledních dvou bych se asi přiklonil k tomu druhému, bylo tam už vyvrcholení sezony a bylo to pro mě aktuálnější s tím vším kolem.


Když jste byl součástí traileru tohoto pokračování, kde na vás zřejmě v nějakém poločase z plných plic a za použití nevybíravého slovníku křičí kouč Grepl, jestli takhle chcete hrát zápas, jak vám bylo jako 19letému ligovému zelenáči v té situaci a jak potom, když se vše objevilo i na sítích?
Myslím, že hůř jsem se cítil, když to šlo ven, protože při té situaci je člověk v nějakém herním zápalu, já tuhle kritiku dokážu přijmout a asi to tehdy bylo oprávněné, byť si nepamatuju, co se odehrálo na hřišti, a za co jsem tu sodu dostal. Pak ty reakce byly i úsměvné, psala mi spousta lidí, jestli tohle se normálně děje. Za mě ale i tohle k tomu patří a ukazuje to i tuhle stránku vrcholového sportu, která třeba není pro každého. Já ale rozhodně na celou sezonu nemůžu říct špatné slovo, ani na to, jak funguju s trenérem Greplem.

Znáte vrstevníky, kteří tenhle tlak nedávali a třeba kvůli tomu i na té už vrcholovější úrovni se sportem skončili?
Tohle je, myslím, celkem časté, takže jsem se s tím asi setkal. Sám jsem s tím trochu bojoval, ale jak jsem řekl, vrcholový sport a to dění v šatně asi není pro každého. Na druhé straně - byť v člověku zůstanou i tyhle momenty, je tam i spousta super okamžiků, pozitivních, které by taky neměly být přehlížené. Musí se to brát vyváženě.

Když tyhle výbuchy kouče zažijete jako nováček v lize poprvé, podruhé, potřetí, těžko se pak usíná?
Že bych nespal, to se mi vyloženě nestalo (usmívá se), já většinou měl klidné spaní. Navíc už při příchodu do Děčína jsem do toho s tímhle šel a věděl, že se s tím budu setkávat. Byl jsem na to, myslím, docela připravený. Samozřejmě na začátku to člověka párkrát vykolejí, ale postupně se naučí s tím pracovat a teď to beru jako součást toho všeho. Pomáhá mi to nastartovat se, nabudit, abych se zdravě naštval a pak to výkonu i pomáhá.

A co když máte pocit, že ta kritika je neoprávněná? Anebo učitel, trenér a farář má vždycky pravdu?
(usměje se) Na to jsem byl vždycky učený a upřímně - ve většině případů je ta kritika oprávněná. A v tomhle trenér Grepl, i když je přísný, dokáže mít i určitou férovost. A když náhodou ne, tak i to k tomu patří. Jsou tam emoce, v tom zápalu to může vidět úplně jinak, a když se na to zpětně podívám, tak mu buď dám za pravdu, anebo se to člověk naučí částečně vypouštět, protože kdyby si bral každé slovo, tak se z toho zblázní.