17. 8. 2018

Plánoval jsem si pět šest let, ale probudil jsem se

S LUKÁŠEM PALYZOU Dost možná je to právě ta akvizice, na kterou Olomoucko dlouho čekalo. Aby mohlo ukázat, jak vážně myslí své plány na průnik do nejužší ligové špičky. A přilákalo další příslušníky českých elitních jednotek. Pro Lukáše Palyzu je ovšem příchod pod vlajku Olomoucka zároveň i návratem na Hanou, kterou před necelými dvěma lety opouštěl směr Děčín při troskotání prostějovské flotily, aby se po oklice přes Gliwice objevil na místě činu znovu, nyní už v barvách nové značky a s vizí útoku nejen na evropské poháry. I o tom, kdy se na Hanou vrátí, a kdy přijde čas bojů na ostří nože s nymburskými hegemony, bude mluvit v následujícím rozhovoru, v němž dojde i na ukrutně přecpaný a nejistý evropský trh, Američany stlačující ceny, složité pronikání Čechů do zahraničí, proměnu hry na evropských kolbištích, „výhru v loterii“ Pavla Pumprly, zákulisní bosenské informace Predraga Benáčka, burcování fanoušků na Rusy i na to, zda postup na světový šampionát by znamenal víc než sedmé místo v Evropě.

Lukáši, vaším původním plánem byl po minulé sezoně posun ještě do lepší ligy, než je ta polská. Proč to nevyšlo a jak se zrodil příchod do Olomoucka?
S Olomouckem jsem byl skrz návrat do Česka v kontaktu už delší dobu. V zahraničí nějaké možnosti byly, ale není to jednoduché, protože trh je přesycený především Američany, případně hráči z basketbalově vyspělejších zemí, než jsme my. A když se nějaká šance naskytla, trvalo to strašně dlouho a mně se nechtělo čekat až někdy do září, na poslední chvíli. Navíc nabídka z Olomoucka byla konkrétní, byla dlouhodobá a velice dobrá a já se i vzhledem ke svému věku rozhodl, že nechci dalších x let pokračovat tak, že budu v létě dva měsíce sedět a nebudu vědět, kam půjdu hrát. Rozmýšlel jsem se dlouho, ve hře byl ještě jeden tým v Itálii a taky nováček ligy ve Španělsku, ale něco ztroskotalo třeba na tom, že ten klub chtěl ještě dva cizince, ale jeden musel být Američan a druhý, „Bosman“, jak tomu říkají, tedy Evropan. Jenže těm klubům trvá dva tři týdny, než se rozhodnou, která posila bude z Evropy, a i když jste kandidát na tu pozici, a to rozhodnutí stále nepřichází, nemůžete čekat do nekonečna.

Takže jste si plácli na Hané.
V Olomoucku je to projekt do budoucna, vypadá to tam na další roky velmi slušně, já jsem vedení řekl nějaké své představy a pro něj nebyl problém je splnit, což mi rozhodování hodně ulehčilo. Olomoucko chce hráče podepisovat na dlouhodobější kontrakty, do budoucna jít cestou kvalitních českých hráčů, pokud možno reprezentantů, protože i v české lize se poslední dobou ukazuje, že cesta té soudržnosti přes víceleté společné fungování kádru vyhrává nad tím budovat tým rok co rok znovu. V Olomoucku se to letos podařilo z části (udržením českých hráčů a rozehrávače Močnika), ale do budoucna to bude velice zajímavé.

Stal se od léta 2014, kdy jste odcházel do německého Bayreuthu, evropský hráčský trh ještě nabitější, zejména skrze ještě bohatší nabídku amerických hráčů?
To je strašně těžká otázka. Někdy nad tím sám přemýšlím, ale ani pro sebe tu odpověď nemám. Je asi pravda, že trh se proměnil. Evropský basket byl deset patnáct let zpátky založený na jugoslávské škole, evropských postupech, a když do týmu přišli Američani, byli to jeden dva. Dnes ve hře dominuje pick-and-roll a američtí rozehrávači, kteří mají atletické schopnosti to prodriblovávat, obehrávat zprava zleva, důležitý je fyzický fond a basket se tím strašně proměnil. Hlavně v některých zemích se ligy začaly orientovat v drtivé většině na Američany, třeba Německo nebo Belgie. Proniknout tam jako Evropan, a ještě jako já z ne vyloženě basketbalové země, to byla tehdy velká věc, protože to bylo kromě Luboše Bartoně po nějakých dvaceti letech poprvé, co se tam nějaký Čech dostal. Tehdy to ale nebyla náhoda, s Nymburkem jsme proti Bayreuthu hráli nějaké přípravy, takže mě viděli…. Ten trh je ale neúprosný. Máte hráče, co absolvovali americkou univerzitu, pak ty, co přicházejí z velmocí, jako jsou Litva, dnes už i Lotyšsko, nebo všechny země bývalé Jugoslávie, kde basketbal něco znamená. Pro nás, Čechy, je proklouznout do lepších klubů hodně těžké. Když se kluby rozhodují mezi Američanem, Srbem, Litevcem a Čechem, tak pokud to není Tomáš Satoranský, který byl od 16 let v Seville a má za sebou roky v ACB, nebo Honza Veselý, který si prošel srbskou školou, jsou preferovaní jiní hráči. I proto to teď v létě trvalo dlouho, ty kluby hodně váhaly…

Pardubický manažer Martin Marek zmínil, že gáže při stále širší nabídce hráčů za poslední roky o něco poklesly, což klubům hraje do ruky. Platí to?
Tohle je určitě pravda. Před lety Američanů nebyla taková záplava, aby jich v jednom týmu hrálo pět, šest, nebo sedm. Chodili sem většinou hráči s určitým renomé, byli svým způsobem exkluzivní a jejich cena byla vysoká. Dnes tím, jak je nastavený profi basketbal v Americe, kde se ve farmářské lize NBA G-League hraje v podstatě za směšné peníze, je pro Američany prostě lepší jít hrát do Evropy, pokud se hraním chtějí živit. Dnes je jich tu strašně moc, je to basketbalově nejsilnější země a ty kluby se rozhodly, že do toho půjdou. Výsledek je, že jsou ochotní chodit za nižší a nižší peníze, čímž ty cenové hladiny srážejí dolů. A pak vznikají ty hlasy, že „my bychom chtěli české hráče, ale jsou moc nároční a nás levněji vyjde Američan“. Navíc čím déle hráč čeká, tím víc se dostává pod tlak. Ti manažeři vědí, že někde chcete hrát, a čím déle se čeká, tím je pak hráč náchylnější kývnout na něco nižšího, než by kývl v červnu nebo v červenci. Je hodně důležité si uvědomit, jestli ten tým s vámi jen spekuluje, nebo vás opravdu chce. Pokud vás chce, je otázkou týdne se domluvit a podepsat. Pokud ale spekuluje, natahuje se to na dva tři týdny. Taková je moje zkušenost.

Už dříve jste řekl, že v polské lize a v týmu Gliwic jste zůstávat nechtěl. Nebylo to tedy ve hře vůbec?
V Gliwicích jsem určitě zůstat nechtěl. Za mě tam bylo šest domácích, původně druholigových hráčů, tři nováčci mezi profesionály a já cítil, že to je pro mě na jednu sezonu. I podle čerstvě angažovaných hráčů to vypadalo, že další sezona bude vypadat stejně. Necítil jsem to, co třeba „Pampi“ (Pavel Pumprla) před časem ve španělském Obradoiru, kde ten tým ťukal na brány play-off v ACB. Kdybych se měl rozhodovat mezi tímhle týmem (typu Gliwice), nebo tím jít do Olomoucka, které chce české reprezentanty a chce to někam posunout, rozhodl bych se pro Olomoucko, byť jsem v Polsku ten jeden rok spokojený byl.

I když jste podepsal víceletou smlouvu, budete po nějaké solidní zahraniční štaci pokukovat i v příštích letech?
Jsme domluveni, že pokud by se objevila nějaká exkluzivní nabídka, klub by mě pustil. Já šel ale do Olomoucka proto, že se tam něco vybuduje, proto nepočítám s tím, že bych třeba za půl roku odešel. Když jsem teď pár dní vídal na tréninku nové zahraniční posily, jsou kvalitnější než naposledy, české jádro plus minus zůstalo, k tomu jsem nově přišel já a myslím, že ambicí bude zabojovat o semifinále mnohem výrazněji. Minimem by tak mělo být sedmizápasové čtvrtfinále.

Olomoucko se netají svými ambicemi atakovat během několika let českou špičku. Věříte, že se toho dočkáte už během svého angažmá, tedy něčeho jako finálové série na „ostří nože“?
To záleží na spoustě faktorů. Klub má určité možnosti přilákat i slušné zahraniční hráče, a pokud tomu oni budou věřit, přijdou dva tři velmi kvalitní a třeba dva zůstanou i na další rok a utvoří se skutečná týmová chemie, tak jako to už dnes funguje v Nymburce, a k tomu se vytvoří kvalitní česká kostra z hráčů z širšího až užšího reprezentačního kádru, může být pak otázkou i jednoho léta, aby to do sebe zacvaklo. A při tom koncepčním skládání už by pak odpadla ta nejistota čekání, jestli a jak si to sedne.

Věříte, že budete v klubu takovým českým předvojem a že se postupně podaří ulovit i další tuzemské hvězdy?
Doufám v to. Vedení se touto cestou chce dát. Ono je to ale velice složité, když se křísil nový klub na základech jiného, který skončil v baráži, a nikdo tomu nejdřív moc nevěřil. Když jsem s vedením mluvil, řekl jsem, že to, co říkají, zní velice dobře, a pokud to je myšleno vážně, tak já mám takovou a takovou představu, na což mi odvětili, že s tím není problém. I to, jak mi vyšli vstříc, byl pro mě signál, jak vážně to myslejí. Kdyby se do toho šlo cestou – „jo, chceme tu dobré české hráče, ale na druhou stranu si nechceme moc vyskakovat a nechceme to platově přehánět“ -, to nikam nevede. Tohle u nás slýchám nejčastěji, jenže když nějaké hráče chcete, tak nejen, že se musí zaplatit, ale musí mít i podmínky, které jsou dnes aspoň na průměrné evropské úrovni standardní. A z těchto všech důvodů, včetně toho, jakým směrem se klub vydal, mě to v Olomoucku oslovilo.

Měl by i kvůli přilákání kvalitních Čechů přijít už třeba ve třetí sezoně na řadu i nějaký lepší evropský pohár, byť i letošní los FIBA Europe Cupu ukázal, že není žádná legrace se dostat do jeho základní fáze?
Evropský pohár je alfou a omegou při zvyšování kvality týmu do budoucna. Vyspělá Evropa kvalitou, těmito soutěžemi a tak dále je někde jinde. Je tam konkurenčnější prostředí, kdy už třeba v Polsku, což není basketbalová supervelmoc jako třeba Srbsko, jsou čtyři týmy ala Nymburk a dopadne to tak, že Zielona Gora, která hraje Ligu mistrů a má dvojnásobný rozpočet než kdokoli nejbližší, nemá medaili, kterou získají tři kluby, co hrají pouze polskou ligu. Tomu říkám konkurenční prostředí. U nás teď už patnáct let vyhrává titul Nymburk a vyhrává naprosto zaslouženě, hraje nejlepší basket. Je to ale o tom, kdo se první vzepře a řekne „dost“. A pokud chce někdo Nymburku zatopit, je jednou z povinností hrát evropský pohár, mít tu konfrontaci s tureckými, italskými, španělskými a dalšími kluby, aby ti hráči rostli a tým šel nahoru. Já nejsem schopen říct, jestli se nám to s Olomouckem povede už pro tu třetí sezonu v lize, nicméně pokud by i do budoucna šlo do Evropy tolik týmů jako letos, tak není nereálné být v lize druhý, třetí nebo čtvrtý. Musím tu říct, že mě překvapilo, že Opava bude dokonce v Lize mistrů, Pardubice jdou do kvalifikace a mají minimálně jistý Europe Cup, o který hrají kvalifikaci i Svitavy. To jsou čtyři týmy z ligy, kdy to tady bylo? Je to super a já doufám, že to zlepší vnímání české ligy a českých hráčů v zahraničí, aby to nebylo jen Satoranský, Veselý, Bartoň a Welsch. Vím, že když jsem šel do Nymburka, říkal jsem si, že to je ideální příležitost, jak se ukázat v Evropě a mít pak i nějakou zahraniční kariéru. A vezměte si, kolik českých hráčů Nymburka se v té Evropě ukázalo natolik, aby odešli hrát ven. Já si plánoval třeba pět šest let. A probudil jsem se z toho. V zahraničí je taková konkurence a my tam to jméno ještě nemáme. Muselo by se sejít štěstí na tým i trenéra, abyste se tam udržel, jako se to povedlo „Pampimu“. Ten to tím Obradoirem „vyhrál“. Byl to celek, který hrál týmově, měl dobrého trenéra, organizaci, on tam typově zapadl, udělal si jméno a vydržel tam několik let. Takovou vizi jsem měl i já, ale přišel jsem do Německa, tam sedm Američanů v týmu a teď se v tom nějak prosaď. Takže zpátky do Česka, kde další dva roky dřeš, dostaneš se do Polska, dobré, ale v té Evropě to je basketbalově jinde.

Pojďme i k čerstvě zahájené přípravě národního týmu. Do prvního zápasu druhé fáze světové kvalifikace zbývá ještě měsíc. Bude pro vás, kteří jste v kempu od prvních dnů, hodně dlouhý?
Nevím, jak to vnímají ostatní, ale já se na nároďák vždycky těším. Je to výzva se sejít s těmi nejlepšími, tréninky mají skvělou úroveň, baví mě to a utíká mi to rychle. Já to rozhodnutí začít dřív chápu – je tu šance, jaká tu skoro 40 let nebyla, tak se připravme co nejlépe. Matematicky to teď s postupem na šampionát vypadá jednodušeji, než jsme si ještě pár měsíců zpátky mysleli. Ta šance je obrovská a byla by škoda něco podcenit. Máme to navíc ve svých rukou. Teď jsem se bavil s Predragem Benáčkem (koučem Olomoucka), podle nějž má Bosna napůl rozpadlý tým, protože trenér Vujoševič je nemocný s ledvinami a už tým nepovede, navíc byl naštvaný, že v červnu mu nepřijely hlavní hvězdy, které údajně nemají přijet ani teď na zápas s námi. My tak víme, že cesta vede hlavně přes Bosnu a mohly by stačit i dvě výhry s ní. Strašně důležité tak bude složení sestav. My jsme tým, který se dokázal obejít bez „Satyho“ (Satoranského) s Honzou Veselým líp, než další celky bez svých hlavních opor, protože náš tým už je spolu déle a má svou kvalitu. Když Rusku nebo hlavně Francii vypadne kolem patnácti nejlepších hráčů z Euroligy, potažmo z NBA, tak i když pak ten jejich „céčkový“ tým má pořád kvalitu, je tam tlak na borce, kteří ho v reprezentaci ještě takový nepocítili. A mohla by tak pro nás být šance urvat nějakou výhru i s těmi nejlepšími dvěma ze skupiny. Ten nový systém přinesl tolik nových proměnných a my dnes ani nevíme, v jaké sestavě Rusko za měsíc přijede.

Otázkou je i česká sestava, kde se po příslibu Tomáše Satoranského řeší ještě účast podkošového dua Veselý – Balvín. Pokud by to se všemi klaplo, byl by to při zřejmě i slušné síle Rusů v Pardubicích velký hit, který by si zasloužil i plnou arénu?
Já bych si teď dovolil fanoušky trochu vyburcovat a říct jim, že ta šance je opravdu obrovská a že český nároďák hraje teď za rok na našem území tři soutěžní zápasy a já doufám, že ta hala bude plná, i v dalším okně na Francii. Co už bychom chtěli víc? Tým jako Rusko nebo Francie sem už třeba dalších x let nepřijede.

Co pro vás osobně znamená, že se po téměř 40 letech vynořila jako by odnikud šance na světový šampionát, právě pro vaši generaci?
Když se nad tím zamyslíte, je to něco speciálního, co jde zažít jednou za kariéru. Je tu silná generace kolem - plus minus - ročníku 1990, která vyspěla, má spoustu zkušeností z Evropy, jak ty hvězdy z NBA a Euroligy, tak i hráči, co prošli Nymburkem. Cítím, že tým dospěl, má tu nějaký vrchol, s trenérem, který u toho je dlouho, a jede se na vlně. I když některé zápasy nehrajeme dobře, v závěru je zvládneme a ta chemie se dala dohromady. Všechno to kulminuje a blíží se to k úspěchu, který by byl skutečně obrovský a jedinečný. I tahle generace jednou skončí a té nové bude nějaký pátek trvat, než se dostane na tuhle úroveň. Nejsme Francouzi nebo Rusové, kteří lecjaký výpadek v sestavě nahradí, protože ti hráči mají za sebou NBA nebo Euroligu a nedělá to u nich takový rozdíl. I když je to pořád nesrovnatelné, tak když odešla v českém fotbale ta generace, co měla šanci vyhrát mistrovství Evropy 2004, tak její nástupci se hledají dodnes a stále nejsou.

Byl by postup na světový šampionát ještě víc než sedmé místo na Evropě 2015?
Byl, protože po těch skoro 40 letech by to bylo něco „šíleného“. Zároveň ale nechci podceňovat to sedmé místo. Už zvládnutá kvalifikace rok před tímhle ME, kdy rozhodoval bod o postupu z kvalifikace, dala stavební kameny k tomu, že dnes slízáváme tu smetanu. Na Evropě 2015 se tým sedmým místem kvalifikoval na Evropu 2017 a ještě díky tomu hrál olympijskou kvalifikaci 2016. Když trenér při svém nástupu v roce 2013 říkal, že na EuroBasket postoupíme a uděláme tam úspěch a dokonce že se budeme snažit o olympiádu, všichni si říkali, že tam ještě nejsme a že to je příliš optimistické. Pak se to podařilo zvládnout a teď jsme strašně blízko ke světovému šampionátu. O tom mluvit v roce 2014, tak by se tomu všichni vysmáli a ptali se, přes koho bychom postoupili.