Pocta? Předbíhat mladé je můj úkol! (v 35 letech)

PLAY-OFF S PETREM BENDOU Zažil tři kouče, vyměnilo se kolem něj osm desítek spoluhráčů, ale on pořád zůstává. Už nebývalých deset sezon vytrval v sestavě nymburských mistrů železný muž Petr Benda. A každou jednu z nich završil ligovým titulem. Teď už zaostává o jediný za tuzemským rekordmanem Ladislavem Sokolovským, který se tak musí obávat, zda jeho někdejší parťák nedostane u Labe smlouvu i na další rok.

PLAY-OFF S PETREM BENDOU Zažil tři kouče, vyměnilo se kolem něj osm desítek spoluhráčů, ale on pořád zůstává. Už nebývalých deset sezon vytrval v sestavě nymburských mistrů železný muž Petr Benda. A každou jednu z nich završil ligovým titulem. Teď už zaostává o jediný za tuzemským rekordmanem Ladislavem Sokolovským, který se tak musí obávat, zda jeho někdejší parťák nedostane u Labe smlouvu i na další rok.   

Petře, bude vás teď Ladislav Sokolovský přemlouvat, abyste už skončil, nebo aspoň přestoupil jinam, a nemohl ho dorovnat?
To už dělá rok (smích). Já jsem už někde řekl, že ho chci překonat, ale po pravdě mi o to nejde. Důležitější je, aby Nymburk pokračoval v tom trendu, kdy vládne české lize a dobře hraje i v evropských pohárech…. někdy (usměje se). Je to týmový sport a tituly řadím až na druhou kolej. Na první je spíš to, že jsem pořád schopen se držet v takovém klubu. Nechci hrát někde o záchranu, protože jak si jednou čuchnete k play-off (a bojům o tituly), tak už se z toho člověku nechce odcházet. Uvidíme, jak dlouho to ještě vydrží, což ale nezáleží jen na mně.

Ještě si něco vybavíte k prvnímu titulu z roku 2008 pod koučem Mulim Katzurinem?
Ještě si vzpomenu, ten rok se do týmu vrátil Radek Nečas. První je samozřejmě něco zvláštního, ale i ty ostatní jsou nezapomenutelné a mně se z toho nechce vystupovat. Jistěže v roce 2008 (na úvodním snímku nymburská sestava ze sezony 2007/08) by mě nemohlo napadnout, že se titulů podaří ještě devět. Šel jsem rok od roku a tím, jak se teď blížil ten desátý, mi to bylo stále víc připomínáno. Jasně, deset titulů je super, ale jedeme dál. Doufám, že jsem neskončil.



Čím vám letos Děčín dobytí toho desátého ztížil?
Bylo to hodně dané herním systémem finále. Závěr ligy to zatraktivnilo, ale na nás jako favorita to kladlo ohromný tlak. Nechtěli jsme ho ventilovat navenek, ale tím, že to bylo na dva zápasy, tak i když můžete být super favorit, play-off bývá ošemetné a my se o tom sami přesvědčili v Opavě. Žádné vítězství není předem jisté a ten 11bodový náskok z prvního utkání nebyl takový, aby ho Děčín nemohl stáhnout a ligu vyhrát. Proto i doma jsme k tomu museli přistoupit zodpovědně. Obě utkání se rozhodovala v obraně a v téhle činnosti jsme byli lepší.

Bylo největší poctou tohoto play-off, když Jakub Šiřina po druhém semifinále v Nymburce prohlásil, že je smutné, když v 35 letech předbíháte při úprku do protiútoků i návratu do obrany mladé hráče Opavy?
Pocta? To je můj úkol, tím se živím. (směje se) Střelce v týmu máme, takže já mám za úkol běhat rychle do protiútoků, snažit se strhnout obranu a taky dobře bránit. Toho se držím a doufám, že takhle mi to bude běhat i v dalších sezonách.



Nebude už příště na finále potřeba větší hala, když se na poslední zápas sezony tak mocně zaplnila?
Já myslím, že máme krásný domácí stánek, na českou ligu úplně dostačující. Když se zaplní, je tu ohromný randál a nic většího nepotřebujeme.

Jaký bude další život klubu bez prezidenta Jansty, který po více než dvou dekádách ukončil své působení v této roli?
Podle mě se kolem klubu bude pohybovat i dál. Klub mu dlouho patřil a jen tak ho nemůže opustit. Nestane se, že by nejezdil na zápasy a osobně nám nefandil. Doufám, že u týmu nějak pořád zůstane.
 

A vy jej budete následovat, nebo spíš zůstanete?
Šance je tak 50 na 50. Zatím jsme to neřešili a uvidíme. Mým osobním přáním je určitě zůstat, ale to nezáleží jen na mně.  

Za svých deset let v Nymburce jste zažil jen zahraniční kouče – Katzurina, Ginzburga a Kemzuru. Kterého z nich jste musel nejvíc přesvědčovat o tom, že vám některý z jejich požadavků nesedí?
Já se snažím respektovat všechny trenéry. Těžší jsem to měl u pana Kemzury, kdy hned v jeho první sezoně jsem byl tři měsíce zraněný, a těžko se mi pak do týmu zapojovalo. Obecně se snažím nenadávat na trenéry a nevinit je za to, že nehraju. Snažím se vždycky podívat na sebe a pracovat na tom, v čem se můžu zlepšit a v čem můžu pomoct týmu.