Pracovní hovory, Džusíček a bída za culík

ECHO ŠESTÉHO DÍLU TALK SHOW 4+1 Hovory o fanoušcích, strachu ze sportovního důchodu i něco z osobní kuchyně, to vše okořeněné příchutí leváctví. Zhruba takový byl už šestý díl talk show Kooperativa NBL 4+1, v němž Jiří Kalemba tentokrát zpovídal kvartet Martin Kříž (Nymburk), Lukáš Feštr (Olomoucko), Pavol Lošonský (Hradec Králové) a Patrick Samoura (USK Praha). 

A hned prvním velkým tématem byl vztah s fanoušky. První otázka zněla, kde se jednotliví hráči cítili díky fanouškům za kariéru vůbec nejlíp. Velmi snadnou odpověď měl první respondent - ex-Válečník Lukáš Feštr.

„Musím říct Děčín, ten je v tomhle hodně specifický. Basketem žije celé město, je to v něm de facto jediný sport na této úrovni. Takže se může stát, že i takové bezejmenné hráče jako třeba mě lidi poznají na ulici a pozdraví mě,“ podotkl bez jakéhokoli náznaku úsměvu. „Je to super a je to hrozně znát. Hraje se tam úplně jinak, když je „Maroldovka“ plná, nebo když je teď při zápasech prázdná.“

Slovenský power forward Hradce Pavol Lošonský zažil ve své domovině lecjaké bouření v hledištích, přesto jako kariérní vztah s příznivci vypíchl překvapivě ten z Leicesteru, tedy z britské ligy, v níž působil celkem tři roky.

„Samozřejmě nejvíc vzpomínám na sezonu s vyhraným titulem a Britským pohárem. Tam jsem poprvé na vlastní kůži poznával, jak se mi v zápasech dařilo. Po každém utkání, vyhraném i prohraném, ale platilo, že za námi fanoušci přišli a podali nám ruku a i po porážce řekli, že jsme pro ně super a povzbuzovali nás v dobrých i špatných časech, přičemž s mnohými jsme zůstali v kontaktu dodnes. Tohle mi přišlo v současné době jako rarita,“ cení si zkušený plejer a na adresu česko-slovenské reality dodává:

„Řekl bych, že slovenský a možná trochu i český divák je celkem náročný, a když se nedaří, většinou přijde kritika.“

Patrick Samoura mohl přidat čerstvou zkušenost z americko-mexické hranice, kde minulou sezonu strávil v týmu Cochise College v junior NCAA.

„Fanoušci v téhle soutěži při zápasech strašně řvou. Docela i „trashtalkují“ (verbálně urážejí či se vysmívají) na hráče soupeře, když se jim něco nepodaří. Svůj tým ale podporují úžasně a po výhře i prohře mají slova povzbuzení. Tohle je tam neskutečné a těžko se to srovnává s Evropou.“



Reprezentant Martin Kříž si po nesmrtelném loňském zážitku musel z klubového dění odskočit do toho národního. „Mně utkvělo v paměti mistrovství světa v Číně, kde při prvním zápase s Amerikou, když jsme viděli, kolik fanoušků za námi přijelo, tak spousta z nás byla hodně překvapených, že tolik lidí vážilo cestu přes půlku světa a přijelo nás podpořit. I když se to mezi těmi osmnácti tisíci lidí nezdálo, tak ten tisíc dva byly obrovsky slyšet a pomáhaly nám,“ poděkoval ještě jednou českým tifosi.

Při otázce na osobního top fanouška nemohl Lukáš Feštr nezmínit zřejmě velmi oddaného příznivce Děčína. „Zdravím tímto „Džusíčka“, což je člověk, který tím absolutně žije a přes messenger na Facebooku volá víceméně všem hráčům. Zrovna nedávno mi taky volal. Pokud by měl číslo na mobil, tak by mi zvonil pořád. Vyloženě osobního fanouška ale nemám.“

To Samoura, syn české mámy a guinejského táty, odkryl docela jiné karty. „U mě je to rodina a hlavně máma, která je na každém zápase. Táta vždycky když je v Americe, tak něco přiveze, a dovezl i takový africký bubínek, na který máma při zápasech vždycky bubnovala. Jako mladší jsem se kvůli tomu cítil jako že trapně, chtěl jsem se tehdy nějak distancovat od rodičů, ale teď už si toho vážím, že tam máma je. Pořád je to ale vtipný,“ usmívá se.

Forward Kříž samozřejmě nemohl nezmínit svou manželku a dcerku, jež jsou a vždy budou jeho nejvěrnějšími fanynkami. Nezapomněl však ani na nymburské kotelníky. „Náš fanklub je početně trochu užší, ale máme radost, že nás ti lidi podporují, v dobrých i špatných chvílích. A s tím jádrem se už dobře známe.“

Když se dostalo na vyhrocenější atmosféry a horkokrevné fanoušky, tak prostě musel promluvit slovenský diskutér. „Na Slovensku jsou fanoušci o trochu lepší a jistě i horkokrevnější. Svůj tým skutečně podporují a chodí ve velkých počtech. Třeba ve Svitu byla sice menší tělocvična, ale dokázala se narvat tisícem lidí, kteří tam byli každý jeden zápas. Bubnovalo se, skandovalo a bylo to hodně slyšet. To byl skutečný šestý hráč. V porovnání s českou ligou je to věc, která je na Slovensku momentálně lepší.“

Při stočení hovoru na nejméně oblíbená venkovní prostředí měl zcela jasno Lukáš Feštr. „Pro mě je nejvíc nepřátelské publikum v Opavě. Zvlášť za Děčín jsem to tam schytával a pamatuju si dokonce jeden zápas, kdy jsem měl delší vlasy do culíku, a hrozně se mi tam za to smáli a dostal jsem tak velkou bídu. Nadávali mi i sprostě a lítalo tam - „Co to máš na hlavě?“. Já ale tohle beru jako motivaci a chci to tomu hledišti vrátit, když na mě někdo takhle zaútočí. Tenkrát jsme v Opavě asi o patnáct vyhráli, tuším v sezoně, kdy Opava hrála Ligu mistrů, a já dal dvacet bodů. Ten zápas jsem prakticky neminul, takže tam jsem jim to trochu vrátil. Ale pokud jde o ten culík, tak to stačilo a už ho nosit nebudu,“ slíbil nyní již hanácký playmaker.

Kříž k tématu s lehkou nadsázkou dodal, že v NBL už není hala, kde by to pro mistra při zápasech dopadalo jakkoli přátelsky. „Stále plníme roli favorita. Všechny týmy nás chtějí porazit a vědí, že když to zvládnou, bude se o tom mluvit. A vědí to i fanoušci. Takže třeba v hale Olomoucka se to bez nadávek neobejde, v Opavě to taky moc dobře známe a ani v Děčíně to není příjemné,“ použil reprezentant soustavu eufemismů.

Samoura zažil pravé peklo na kurtu univerzity Arizona Eastern, kde na basketbalové zápasy docházejí i ostřejší příznivci týmů amerického fotbalu a baseballu. „Bylo to tam neskutečné - když jsme minuli volnou střelu, hned do nás „šli“, smáli se hráčům, když chybovali při šestkách, a dokonce i když něco udělali dobře, tak hulákali, že to je náhoda. A s tím se musí bojovat a docela vás to zocelí. Mně ten zápas ale vyšel, dal jsem skoro dvacet bodů a to byl neskutečný pocit,“ říká ještě dnes s notnou úlevou.

Při dalším tématu - „strachu ze sportovního důchodu“ - už víc než na humor došlo na hluboké myšlenky. „Já o tom takhle nepřemýšlím. Už jsem se nějak zapojil do manželčina podnikání, takže po kariéře budu mít co dělat, ale zatím na to nemyslím. Ještě je pořád čas,“ odhání vzdálenější budoucnost 27letý Kříž.

O pět let starší Pavol Lošonský, který si už „druhou“ kariéru pomalu rozmýšlí, vypočítal pěknou řádku předností vrcholového sportu, jež mu jednou budou nemálo chybět. „Ten kolektiv, cestování, zážitky, to každý v běžné práci nemá šanci zažít a je to velké plus. Jistě když se dostanete do špatného kolektivu, jen čekáte na konec sezony. Já si ale vybíral týmy i podle referencí, jejich minulosti a trenéra a moje zkušenosti jsou víceméně pozitivní. Tohle mi bude nejvíc chybět – a taky ta volnost. Sportovci rádi říkají – „Jéžiš, kdybych měl někdy volný víkend“ -, na druhé straně ale když odtrénuju 90 minut před obědem a 90 odpoledne, mám v běžný den „odrobené“ a to je přece lepší, než být osm devět hodin pod někdy i špatným šéfem.“

V improvizovaném pracovním pohovoru Lošonský vzápětí vybalil plnou mošnu plusů, jež profi sportovci mohou nabídnout potenciálním zaměstnavatelům.

„Můžu říct, že jsem schopný vydržet v jedné práci nebo v jedné firmě dlouho, jsem věrný, a pokud jsem tam šťastný, nehledal bych si nic jiného. Jako profesionální sportovec jsem musel být i dochvilný, tvrdě pracující a taky myslím, že jsem cílevědomý a stále si tak stanovuju nové laťky, snažím se posouvat a vzdělávat. Když mi něco nejde, třeba driblink levou, tak se na to nevykašlu a budu na tom pracovat. Tohle jsou vlastnosti, které nemá každý, a profi sportovec má strašně moc co nabídnout. Až si možná myslím, že jsme někdy degradovaní, že jsme v té škatulce – hloupí a namyšlení. Řekl bych, že platí spíš opak. Každý z nás si uvědomuje, že budeme muset něco dělat, protože sportem nevyděláváme takové miliony, abychom v pětatřiceti mohli jít rovnou do důchodu,“ uzavřel svůj proslov.

Další munici pro pohovory všem hráčům poskytl i jako příručka hovořící Martin Kříž: „Je to i o té týmovosti ve sportu - jsme schopní pracovat v kolektivu a vytvářet dobrou atmosféru. Jako sportovci jsme vedle dochvilnosti i spolehliví a to je základ pro každou práci. Navíc jsme zvyklí vystupovat ze svých komfortních zón a přizpůsobovat se různým situacím.“

Hanácký dirigent Feštr přiznal, že jej by bavilo trénování. „Nevím, jak se to vyvrbí, ale přemýšlím nad tím. Nejde hrát donekonečna. Hlavní je to dobře promyslet a být i dál spokojený. Ten přechod není jednoduchý a hodně hráčů to podceňuje.“

To na studenta obchodního managementu Samouru s trénováním nechoďte ani omylem. „Ten stres bych nezvládl a byl bych hodně agresivní, což bych nerad, protože se mi to nelíbí.“

A na závěr došlo i na jednu osobní přestřelku. To když levoruký rozehrávač Feštr oslovil levorukého forwarda Kříže touto otázkou: „Krojci, o levácích se většinou říká, že jsou to střelci, tak proč ty nejsi?“

„Podívej se na statistiky z letošní sezony a zeptej se mě znova!“ kontroval okamžitě naoko uražený reprezentant, v aktuální sezoně NBL disponující neuvěřitelnou bilancí trojek (7/7) i šestek (22/16).

„Ale dobře – za střelce se úplně nepovažuju, ale pracuje se na tom, zlepšuje se to a bude ještě víc. Nakonec bude „Feši“ brečet!“ sebral hozenou rukavici.