Pravidla kouče Sanderse. A co se NIKDY nesmí stát?

INTERVIEW S LEVELLEM SANDERSEM Dokončil rozhovor plný velkých slov, ale při poslední otázce na oslavu s týmem jen zavrtěl hlavou. „Musím domů, manželka a dcera už na mě čekají.“ Pokud by to tak skutečně dopadlo, bylo by to hodně, hodně zvláštní. Ne každému se totiž hned v devátém soutěžním zápase trenérské kariéry podaří dobýt nějakou trofej. Levell Sanders ale právě tohle v sobotu ve finále Hyundai Final-4 Českého poháru mužů dokázal. A tak by šlo spíš věřit kapitánovi basketbalistů Pardubic Lukáši Kotasovi, který vzápětí v šatně pobaveně prohodil, že nepadá v úvahu, že by kouč chyběl. Jen novinářům není třeba říkat vše…  

INTERVIEW S LEVELLEM SANDERSEM Dokončil rozhovor plný velkých slov, ale při poslední otázce na oslavu s týmem jen zavrtěl hlavou. „Musím domů, manželka a dcera už na mě čekají.“ Pokud by to tak skutečně dopadlo, bylo by to hodně, hodně zvláštní. Ne každému se totiž hned v devátém soutěžním zápase trenérské kariéry podaří dobýt nějakou trofej. Levell Sanders ale právě tohle v sobotu ve finále Hyundai Final-4 Českého poháru mužů dokázal. A tak by šlo spíš věřit kapitánovi basketbalistů Pardubic Lukáši Kotasovi, který vzápětí v šatně pobaveně prohodil, že nepadá v úvahu, že by kouč chyběl. Jen novinářům není třeba říkat vše…  

Elle, jak speciální to pro vás byl ve finále zápas? Tým Pardubic jste vedl teprve v devátém soutěžním utkání, navíc jste koučoval proti svému bývalému trenérovi Pavlu Budínskému a také proti týmu, v jehož barvách jste tolik zažil…
Na tohle jsem vážně nemyslel. Legrační bylo, že jsme v den finále zašli s Pavlem na kafe a vzpomínali na staré časy, když jsem ještě hrál za Děčín. Opravdu jsem ale na tyhle okolnosti nemyslel, protože při koučinku se cítím naprosto jinak než jako hráč. Kdybych ještě hrál, byl bych do toho víc zažraný i emocemi, ale jako trenér to prožívám úplně jinak. Snažím se jen nachystat tým, aby byl připravený na zápas. Pokaždé hráčům říkám, že nezáleží, s kým hrajeme, protože vždycky je to o nás.  

A aspoň ten fakt, že jste už v devátém zápase v roli trenéra získal první trofej, ve vás vzbuzuje větší emoce?
Ten pocit ze získání titulu je pro mě normální. Vážně! Pro mě je koučink něco naprosto jiného než hraní. Jak jsem řekl, není to tak emotivní, mám pocit, že vlastně nic nedělám! (skoro vyjekne po utkání vykřičeným hlasem) To kluci na hřišti musí ten zápas odehrát! Jdou tam a díky nim se to všechno stane. Z mého pohledu je to celé o nich! Já vlastně ani nevím, jestli tu budu příští sezonu trenérem. Proto z toho všeho nedělám velkou věc.



Na tom asi něco bude. Celé Final-4 jste zachovával kamennou tvář, snad nic vás nerozčílilo, nebyl tam žádný prudký nebo nervózní pohyb. Jak dokážete všechno udržet „pod pokličkou“?
Prostě takový jsem. Nejsem typ na rozhazování rukama. A taky jsem četl velkou spoustu příběhů o tom, jak tým přebírá rysy osobnosti svého kouče. Takže pokud bych já křičel a šílel na lavičce, hráči to budou dělat taky. Proto se snažím, aby kluci byli v klidu. Vím, že máme hráče jako Kamila Švrdlíka, Radka Nečase nebo Dušana Pandulu, kteří jsou povahou hodně emotivní. A já se to snažím vyvažovat. Oni pak vidí, že jsem v klidu a já se snažím udržet ve stejném stavu je.

Při trofejovém ceremoniálu jsem ale ani neviděl, že byste se výrazněji usmál…
Jsem opravdu velmi šťastný, ale nevím, co bych měl ještě dělat. Vyhráli jsme pohár, to je paráda, ale já nejsem ten, kdo bude skákat metr vysoko. Samozřejmě jsem strašně rád za náš tým a za klub, protože každý rok se vám nepovede pro něj něco vyhrát. Ale já jsem prostě takový. A i kdybychom vyhráli titul v lize, choval bych se stejně.

Po pravdě, za poslední dobu jsem od Pardubic takovou intenzitu a tvrdost hry neviděl. Jak jste toho dosáhl?
Snažil jsem se soustředit na identitu našeho týmu. A ta musí být v obraně. Musíme bránit, 1 na 1 i pick-and-rolly, musíme si pomáhat a doskakovat, v útoku i obraně. Jedním z hlavních znaků Děčína je, že obvykle mívá víc útočných držeb než jeho soupeři, protože skvěle doskakuje v útoku. Ze stejného důvodu jsem se snažil omezit i naše ztráty a hráčům jsem řekl: „Jestli chceme běhat rychle dopředu, nesmíme ztrácet míč. Protože nejde mít přechodovou hru, když budete odevzdávat míče soupeři.“ A pak musíme hodně běhat. Pokud chcete běhat dopředu, musíte nejdřív ubránit, doskočit a pak neztratit míč. A když tohle všechno děláme, nezáleží, s kým hrajeme, protože vždycky budeme OK.
 

Zvlášť v první půlce jste bojovali o každý útočný doskok s ohromným nasazením. I tohle úsilí jste chtěl navýšit?
Jasně! Pořád klukům říkám, že pokud nedáváme, musíme za doskoky jít, abychom měli další útok. Pardubice tradičně bývaly dobrý tým na útočném doskoku. A já o tom mluvím před každým zápasem, že naší identitou musí být i doskok – v útoku i obraně. A za těmi útočnými doskoky hráče doslova ženu. My na to navíc máme vhodné typy – Dušan Pandula, Radek Nečas, Kamil Švrdlík, Jobi Wall nebo i Viktor Půlpán jako rozehrávač je v tom výborný. David Škranc je taky skvělý atlet a my tam prostě musíme chodit.

Vzpomínám, že opavský kouč Petr Czudek v jednom timeoutu televizního utkání řekl svému týmu, že Děčín hraje tvrdě, ale když se stejně hraje na něj, nemá to rád. Souhlasil byste?
Nejsem si jistý. Hráčům jsem před zápasem řekl, že nikdy (s ohromným důrazem) nesmíme prohrát zápas proto, že soupeř hraje tvrději než my. Nikdy! Děčín vyhrává spoustu zápasů proto, že hraje tvrději než soupeř. A já jsem proto zdůraznil, že my se musíme vyrovnat jeho odolnosti. A to se nám, myslím, podařilo.

Jak často jste byl v úžasu nad některými finálovými výroky sudích?
Stane se. Všichni jsme omylní lidé. Vždycky ale říkám, že nikdo nedělá věci naschvál. Viděl jsem pár výroků, kdy jsem si byl jistý, že mají být posouzeny obráceně. Rozhodčí ale měl jiný názor a k takovým situacím prostě dochází. Zastávám názor, že po zápase byste nikdy neměl vinit rozhodčí. Protože v zápase samém máte tolik možností s ním něco udělat nebo napravit své chyby. A my musíme žít s tím, jak se píská, ať vyhrajeme, nebo prohrajeme. I proto pořád hráčům říkám: „Nemluvte s rozhodčími!“ Proč? Protože na ně a jejich výroky nemáte vliv. Je lepší se starat, aby Houška s Landou neměli útočné doskoky, než řešit, že rozhodčí rozhodl nesprávně.

Vaším velkým trumfem na turnaji byl Lamb Autrey, který byl klíčem k obratu v závěru semifinále a utrhnul skore i ve finále. Co povíte k němu?
Ano, Lamb je „měnič utkání“. Dělá pro tým spoustu dobrého a já se s ním snažím pořád mluvit. Dávám mu spoustu informací, při zápase si ho k sobě často volám a on je velmi vnímavý posluchač. Chce se učit a zároveň nabíjí tým energií. Umí samostatně potáhnout protiútok, ihned tlačí míč dopředu a pak dokáže najít volné spoluhráče.