Preciznost? Ne. Ani statistiky. Řídím se emocemi

S TOMÁŠEM GREPLEM V obou svých posledních finálových sériích NBL, z nichž pokaždé odešel se stříbrnou medailí, byl tak, či onak jeho osudem tým Nymburka. V roce 2003 se v jeho dresu musel sklonit v pamětihodném Zápase 7 ve „skleněném pekle“ ostravského Tatranu před Opavou. Po 16 letech už jako soupeř Polabanů, tentokrát v roli trenéra Děčína, ve finále padl znovu. Letos už to však bylo jasně 0-3 na utkání. On sám ale za svůj osudový celek považuje Opavu, ovšem nikoli proto, že by něco zásadního zažil v jejích barvách. Bylo to trochu jinak. O tom, ale i o mnohém dalším bude nyní vyprávět někdejší guard Tomáš Grepl, který se zčistajasna objevil na konci března u válečnického kormidla – pouhá čtyři kola do konce nadstavby -, aby už dva měsíce nato svíral v ruce stříbrnou medaili, jež je jeho prvním opravdu velkým trenérským úspěchem na nejvyšší profesionální scéně.

S TOMÁŠEM GREPLEM V obou svých posledních finálových sériích NBL, z nichž pokaždé odešel se stříbrnou medailí, byl tak, či onak jeho osudem tým Nymburka. V roce 2003 se v jeho dresu musel sklonit v pamětihodném Zápase 7 ve „skleněném pekle“ ostravského Tatranu před Opavou. Po 16 letech už jako soupeř Polabanů, tentokrát v roli trenéra Děčína, ve finále padl znovu. Letos už to však bylo jasně 0-3 na utkání. On sám ale za svůj osudový celek považuje Opavu, ovšem nikoli proto, že by něco zásadního zažil v jejích barvách. Bylo to trochu jinak. O tom, ale i o mnohém dalším bude nyní vyprávět někdejší guard Tomáš Grepl, který se zčistajasna objevil na konci března u válečnického kormidla – pouhá čtyři kola do konce nadstavby -, aby už dva měsíce nato svíral v ruce stříbrnou medaili, jež je jeho prvním opravdu velkým trenérským úspěchem na nejvyšší profesionální scéně.
 

Kouči, bylo to pro vás svým způsobem symbolické hrát své první trenérské finále v české lize proti svému bývalému klubu?
Já spíš prožíval první sérii play-off proti Opavě, která je mým osudovým soupeřem. Byla to nádherná série, protože Opava byla hrozně silná, otlučená už i zkušenostmi z Ligy mistrů a já musím jejímu týmu i Petru Czudkovi dát obrovský kredit, protože třeba když jsme tuhle sezonu hráli v bundeslize s Weissenfelsem (Grepl byl asistentem kouče týmu) proti Bonnu (soupeř Opavy v letošní Lize mistrů), tak trenér Bonnu Predrag Krunič o Opavě mluvil hrozně hezky, protože hrála sympaticky, jen s českými hráči, a fungovat na této úrovni Ligy mistrů není vůbec jednoduché. Pro mě tak byla nejlepší a nejemotivnější ta čtvrtfinálová série s Opavou. Petr Czudek je výborný trenér a toho, že se nám právě Opavu podařilo porazit ve všech domácích zápasech, si já hodně moc vážím.



Proč právě Opava je pro vás osudovým protivníkem?
Jako hráč a později i jako trenér jsem na ni hodně narážel. Když jsem začínal s profesionálním basketem v Brně, tak jsem v šatně potkal Petra Czudka, Pavla Beneše, Láďu Sokolovského, takže jsme se znali jako spoluhráči, abychom pak byli obrovští rivalové jako soupeři. A Opava byla vždycky úspěšnější než týmy, za které jsem hrál já. Proto je pro mě osudovým soupeřem a proto ani moc neřeším Nymburk. Spíš mě hrozně potěšilo, že naši hráči opravdu krváceli v té čtvrtfinálové sérii a dokázali Opavu vyřadit.

Za daných podmínek si lepší start do kariéry head coache na nejvyšší profi úrovni asi nešlo představit, že?
Já to takhle neberu. Jako head coach jsem byl už v Německu, sice ve druhé lize, která ale svou úrovní je minimálně srovnatelná s naší NBL. A ani třetí liga v Německu není špatná. Samozřejmě jsem velice rád, že jsem tu příležitost tady dostal a myslím, že jsem ukázal, že tomu týmu něco dokážu dát. A po nulté sezoně v Děčíně přijde první plná, na všechny věci bude daleko víc času než teď a já doufám, že co nejvíc hráčů v týmu zůstane. A možná by bylo super se i trochu posílit, abychom mohli hrát ještě lepší basket.

Jste kvůli něčemu z finálové série vyloženě zklamaný?
Jedinou trošku výhradou je to, že jsme kolikrát působili ustrašeně. Nymburk má takovou pověst neporazitelnosti a to nás stálo o trochu lepší výsledky. Neříkám, že bychom ho měli přímo porazit, ale jedna věc je se k Nymburku přiblížit a části zápasů hrát vyrovnaně, další stupeň je dostat se do nějaké vyrovnané koncovky a teprve třetí je Nymburk porazit. My jsme někde na tom prvním stupni, a mít trošku víc štěstí v domácím zápase, mohli jsme ho potrápit ještě víc. I tak ale naši hráči podle mě odvedli maximum a to je to nejdůležitější. Musím jim jen poděkovat, že každý zápas odehráli naplno až do konce.

Čím hlavně jste se v nových podmínkách po příchodu z Německa zvládl adaptovat tak rychle a vytáhnout svůj nový tým až do finále?
Mně hrozně pomohli hráči, kteří ten basket do jednoho milují a pro mě jako trenéra to bylo v uvozovkách strašně jednoduché je koučovat, protože oni se vést nechali. To byl hlavní důvod toho, že jsme do toho mohli společně skočit rovnýma nohama a já bych jim za to znovu chtěl poděkovat, protože mi tu práci velmi ulehčili. V tomhle byla ta jízda přes čtvrtfinále i semifinále klíčová, jen ten Nymburk jsme chtěli potrápit víc.
 

Lišily se zásadně faktory, díky kterým jste zvládli postup přes Opavu, a potom přes Svitavy?
Určitě ano. Opava je zkušenější tým než Svitavy a já obdivuju naše kluky, že dokázali uhájit naši děčínskou pevnost, protože každý ze čtyř domácích zápasů jsme mohli prohrát, jelikož Opava hrála famózně. A naši kluci předváděli nejlepší basket právě proti ní. Svitavy byly taky těžký soupeř, ale nehrály proti nám tak fyzicky jako Opava.

Co jste si do nového angažmá přenesl z bundesligy a vůbec z německého prostředí? Dá se říct, že všechno. V Česku jsem tu chlapskou úroveň dosud dělal na úrovni první ligy (druhé nejvyšší soutěže), zatímco v Německu jsem začal pracovat jako řádný asistent v bundeslize a jako head coach ve třetí a poté i ve druhé lize.

Budeme-li konkrétnější, vzal jste si od sousedů třeba pověstnou německou preciznost, disciplínu a podobné atributy?
Preciznost bych ani neřekl, takový trenér já úplně nejsem. Spíš se hodně řídím emocemi a statistiky pro mě moc neznamenají. Víc jsem si vzal hlavně z těch zkušeností, které jsem nasbíral vedle bundesligových trenérů. To byla nejlepší škola, jakou jsem mohl dostat. Už jen ta kvalita hráčů je díky větším rozpočtům vyšší a tlak na trenéry je pak taky mnohem větší než tady v Česku. Převážně jsou tam cizinci, hlavně koučové z Balkánu, a ti jsou neskutečně basketbalově vzdělaní. A je jedno, o čem se budeme bavit, oni jsou maximálně připravení na každý zápas, vůbec nikdy nechtějí prohrát, ani žádnou čtvrtinu. Do každého zápasu jsou prostě připravení na sto procent a to bych chtěl aplikovat i já tady.

Jak jinou NBL jste po těch pár letech u sousedů našel?
Je kvalitnější, než když jsem odcházel coby asistent Kena Scalabroniho v USK. Basket jde nahoru celkově. Já měl jistě obavy, jak ten přechod zvládnu, protože tady v Česku jsem ještě NBL netrénoval, ale tým mi to ulehčil a já se snažil být stoprocentně připravený na každé utkání, jedno proti komu. A z nějakých pětaosmdesáti procent se mi to povedlo.
 

Co, nebo koho už teď víte, že byste chtěl v týmu mít pro další sezonu?
Chtěl bych, aby se tým udržel pohromadě. Doufám, že zůstávají všichni Češi a uvidíme, jak to bude s Autreym a Carlsonem, což je i otázka příštího rozpočtu. Pokud by se ale tým podařilo udržet, já bych se všemi chtěl pracovat dál. Jestli se to nepovede, posílení na jednom dvou postech by pak mělo přijít.

Dá se v Děčíně počítat opět minimálně s Alpe Adria Cupem?
Pokud se bude konat, tak ano, abychom aspoň na téhle úrovni mohli sbírat mezinárodní zkušenosti. Já jako trenér bych chtěl hrát kvalifikaci o Ligu mistrů, na kterou máme jako vicemistr právo, ale nevím, jestli na to budou podmínky. Viděli jsme to na příkladu Opavy a nemyslím si, že to bude úplně reálné. Doufám ale, že Alpe Adria Cup hrát budeme. Schůzku s vedením klubu k tomu ale teprve budeme mít.

Pár desítek minut po posledním finálovém utkání sotva mluvíte a místy ztrácíte hlas. Nemůžu se nezeptat, jak dlouho v kompletní sezoně - s vaším energickým přístupem, skákáním na čáře a permanentním pokřikováním na hráče – v téhle intenzitě vydržíte?
V tuhle chvíli už si orazit potřebuju. Když se mi ozval Děčín, už jsem de facto uzavíral sezonu v Německu, kde jsme vypadli ve druhé lize z play-off. Po nabídce Děčína jsem se ale musel „restartovat“ a mám toho „plný kecky“. Do těch utkání jsem na lavičce dával úplně všechno a snad ještě jeden finálový zápas bych to takhle zvládnul. (směje se) Jak se všechno zápas od zápasu stupňovalo, a viděl jsem, že hráči chtějí a snaží se to čtvrtfinále, semifinále i finále uhrát, obrovsky mě to povzbuzovalo. Ti kluci jsou emotivní, chtějí vyhrávat a bylo vidět, že kolikrát jejich reakce vůči rozhodčím nebo okolí nejsou úplně správné, ale to jen proto, že se nechtějí vzdávat a chtějí to urvat na svoji stranu.