Proč se tichý zachránce neradoval z výhry

S PAVLEM PUMPRLOU Z pozápasových vět nymburského kouče Orena Amiela to hlavní zaznělo až úplně na konci. Týkalo se to především hráče, který v pravý čas – za pět minut 12 – mocným příspěvkem zachránil výhru ve druhém kole Ligy mistrů, ač za prvních 35 minut utkání se hrou jen mihl. Závěr včetně prodloužení byl ale jeho, díky chladnokrevnosti, chytrosti, nasazení na doskoku i v obraně a také zásluhou šesti bodů a jedné asistence.

S PAVLEM PUMPRLOU Z pozápasových vět nymburského kouče Orena Amiela to hlavní zaznělo až úplně na konci. Týkalo se to především hráče, který v pravý čas – za pět minut 12 – mocným příspěvkem zachránil výhru ve druhém kole Ligy mistrů, ač za prvních 35 minut utkání se hrou jen mihl. Závěr včetně prodloužení byl ale jeho, díky chladnokrevnosti, chytrosti, nasazení na doskoku i v obraně a také zásluhou šesti bodů a jedné asistence.

„Máme širokou soupisku, každý zápas může hrát kdokoli a kdokoli může pomoct. Třeba v tomhle utkání nás nakopl Pavel Pumprla. Celý zápas proseděl na lavičce a čekal na svou šanci, ale vedl tým svým příkladem jako kapitán, a když jsem ho povolal do akce, strašně nám pomohl v posledních pěti minutách čtvrté čtvrtiny a v prodloužení,“ ocenil přínos své 33leté „prodloužené ruky“ izraelský kormidelník českého mistra.

A co na to sám oceněný? Ten se bezprostředně po šťastně dobyté domácí výhře (74-72) nad tureckým Gaziantepem ani úsměvem na tváři neradoval.



Kapitáne, bylo to proto, že jste si uvědomoval, jak velký náskok jste doma i podruhé ztratili?
To ne, ale ten hlavní (Zach Hankins), který rozhodl, mi utekl a běžet se mi za ním už fakt nechtělo (usmívá se). Zároveň jsem viděl, že rozhodčí se ještě o něčem radí a chtěl jsem zachovat klid, pokud by koš třeba neplatil, a hrálo se druhé prodloužení, nebo pokud by ještě zbývala nějaká půlvteřinka na poslední zakončení soupeře. Chtěl jsem tak ještě udržet soustředění. Radost byla v tu chvíli vnitřní a ještě jsem ji neprojevoval navenek.

Podruhé jste doma ztratili dvacetibodové vedení, dokonce jste se ještě dostali 4 body do minusu. A i přes vyhraný doskok byly znát těžkosti při lovu odražených střel zejména pod vlastním košem při odpočívání centra Hankinse. Jak jste to viděl ze hřiště vy?
Jistě je to velká lekce, naštěstí s pozitivním koncem. Minule se to ještě dalo trochu čekat, protože Bamberg je soupeř trochu jiného rázu a jiné (vyšší) kvality, takže jsme čekali, že toho ještě případně může zvládnout hodně a může se rychle vrátit do zápasu. S Gaziantepem jsme to už možná trochu nečekali, když jsme si říkali, že minule jsme to jakž takž zvládli. Je to tedy velká lekce v tom, že pokud na nás někdo víc přitlačí a ještě nám chodí na doskok, máme problémy. Příště si to budeme víc hlídat. Zase ale - kéž bychom každý zápas vedli o dvacet a jen se strachovali, jestli to dotáhneme.

Byl Gaziantep hodně defenzivně orientovaný tým? Ve hře 5 na 5 jste se prosazovali jen velmi ztuha…
Zpočátku to tak ještě nevypadalo, ale hosté pak pochopili, že tohle je jejich jediná cesta – výrazně přitvrdili a tím, že ani do půle se nám extra nedařilo z dálky, udělali logický krok a zatáhli se dovnitř. Každý náš nájezd pak byl do dvou do tří, těžko se to i vyhazovalo ven a vznikalo jen málo jednoduchých pozic. Je tak dobře, že jsme se s tím dokázali srovnat, a když hosté šli dokonce přes nás, zvládli jsme dát pár košů, nenechali je utéct víc a díky tomu jsme ještě vyhráli.

Od světového šampionátu to vypadá, že se z basketbalu stává odrůda ragby. Povolené jsou místy až nehorázné zákroky při zakončování. Jak se s tím vy, hráči, srovnáváte?
Mně přijde paradoxní, že na začátku sezony se v Lize mistrů víc řeší to, jestli máme pod dresem podtričko (v utkání s Bambergem byl křídelník Nymburka Almeida vysvlečen z podtrika kvůli jen drobně jinému odstínu bílé), nebo jestli má někdo bílé potítko na ruce, jako jeden z hráčů z Gaziantepu, což ve hře nemá pro nikoho vůbec žádný význam. Přijde mi, že trend je takový, že jakmile jde hráč do nájezdu, pouští se spousty kontaktů, ale pak se pískají fauly, které mi připadaly jako běžné souboje, jakých je spousta. Pokud to má být cílený trend, bude potřeba se s tím srovnat a naučit se s tím hrát... I v tomhle utkání se nám ale zároveň stalo to, co se stávalo loni, tedy dva fauly na trojce, což nechceme. Je toho spousta, na co se ještě musíme zaměřit.

Třeba i inkasovaná trojka na 65-65 pět sekund do konce základní části, kdy jste navíc měli ještě nestřelecký faul, byla velkou chybou. Trenér Amiel se těsně po téhle situaci obrovsky rozčiloval, jak tedy zněly pokyny?
Ještě když Deishuan Booker střílel těsně před tím šestky (na 65-62), zaběhl jsem za trenérem a ptám se: „Chceme faulovat? Máme ještě bonusový faul a můžeme být plus tři“. A trenér odpověděl: „Ano, faulovat“. My jsme to klukům nahlásili, ale situace se vyvinula tak, že to vypadalo, že faul nebude nutně potřeba. Jenže byla tam jedna o kousek větší výpomoc, než by bylo zdrávo, a ta trojka - byť nebyla úplně volná -, byla volnější, než by se v takové chvíli slušelo. V prodloužení už jsme podobnou situaci vyřešili líp, když jsme za vedení 72-70 nechali soupeři jen nájezd a měli míč... Na druhé straně v závěru normální hrací doby jsme se i po tom vyrovnání soupeře dostali trochu s přispěním sudích, byť ne úmyslným, k šestkám Zacha Hankinse. Nebyl jsem si jistý, jak velký to byl faul, a jestli se takový píská dvě sekundy do konce za vyrovnaného stavu. Šestky tam bohužel nespadly, ale v prodloužení to už Zach napravil nejlepším možným způsobem.

V první půli jste přitom byli vy tím taktičtěji hrajícím a útoky lépe provádějícím týmem, po změně straně ale tuhle roli převzal spíš trpělivě hrající soupeř. Čím to bylo, že se pak různí hráči pouštěli do až zběsilých zakončení?
Tohle bylo způsobeno jednoznačně tím tlakem soupeře. Jakmile se pod něj dostaneme, soupeř na nás víc přitlačí - a měli jsme s tím problémy už v přípravě i přes jednoznačné výsledky ve Slovinsku -, najednou nejsme schopní hrát akce tak v pohodě. Jsem rád, že jsme se s tím nakonec srovnali a příště si na to budeme dávat ještě větší pozor.

Jak důležité je tohle vítězství pro nově se sehrávající tým?
Určitě hodně. Představit si, že bychom takový zápas prohráli, obávám se, že by nás to dost srazilo. Teď se po výhře můžeme podívat na tu spoustu chyb. Nejsou to ale chyby, které by se nedaly odstranit. Musíme si víc hlídat útočný doskok soupeře a trochu víc s rozmyslem hledat pozice v útoku, hlavně když se nedaří z dálky a nejde dát koš.

Ukázala se i důležitost šíře kádru, když se obvyklým skórerům nedařilo? A vy s Petrem Bendou jste hráli prakticky celý závěr…
Tak nějak by to mělo být. Jistě ideální je, když se člověk dostane do hry aspoň na pár minut i v dřívějším průběhu zápasu, aby si oddechli hlavní tahouni, ať už se jim daří, nebo ne. Pak do té koncovky člověk nejde úplně na „studený motor“. U „Benďáka“ tohle problém nebyl, ten tam běhal až dost i předtím a možná už spíš „vařil“, takže mluvím spíš na sebe. Jsem rád, že jsem se do hry dokázal tak dostat a ještě přispěl takovými kousky k výhře.