První úder nezničitelného Robocopa s 12 šrouby

OSOBNĚ S MARTINEM DAVIDEM Neúnavný křídelník nelítostně zasahuje proti jakýmkoli ranám osudu. Vědci a lékaři ho sestavili jako neporazitelného kyborga Robocopa, který bojuje proti obranám soupeřů. Odolný vůči střelám a krutým zákrokům, vyzbrojený těmi nejmodernějšími zbraněmi si rychle získává jméno v českých ligových halách plných nástrah protivníků... Tento lehce upravený oficiální text popisující legendární akční sci-fi Paula Verhoevena na něj pasuje téměř dokonale. Je pravděpodobně jediným hráčem Kooperativa NBL s dvanácti šrouby v jedné ruce. Prošel si peklem, v klíčovém věku na konci dorostu zhruba dva roky nemohl hrát. A chtěl pod koši nadobro skončit. Stejně jako další vyvolení na osudové křižovatce, ničení řetězící se temnotou zranění, však našel svého strážného anděla, který mu vrátil víru. V neděli pak někdejší mládežnický reprezentant Martin David seznal, že to všechno mělo smysl. Zápas s USK šel 39 minut za ním, jeden skvělý úsek střídal ještě famóznějším. V samém konci ale dostal i drsnou školu. Tuhle patálii však po tom všem, co má za sebou, 22leté křídlo ústeckých Pand dokáže snadno ustát.

OSOBNĚ S MARTINEM DAVIDEM Neúnavný křídelník nelítostně zasahuje proti jakýmkoli ranám osudu. Vědci a lékaři ho sestavili jako neporazitelného kyborga Robocopa, který bojuje proti obranám soupeřů. Odolný vůči střelám a krutým zákrokům, vyzbrojený těmi nejmodernějšími zbraněmi si rychle získává jméno v českých ligových halách plných nástrah protivníků... Tento lehce upravený oficiální text popisující legendární akční sci-fi Paula Verhoevena na něj pasuje téměř dokonale. Je pravděpodobně jediným hráčem Kooperativa NBL s dvanácti šrouby v jedné ruce. Prošel si peklem, v klíčovém věku na konci dorostu zhruba dva roky nemohl hrát. A chtěl pod koši nadobro skončit. Stejně jako další vyvolení na osudové křižovatce, ničení řetězící se temnotou zranění, však našel svého strážného anděla, který mu vrátil víru. V neděli pak někdejší mládežnický reprezentant Martin David seznal, že to všechno mělo smysl. Zápas s USK šel 39 minut za ním, jeden skvělý úsek střídal ještě famóznějším. V samém konci ale dostal i drsnou školu. Tuhle patálii však po tom všem, co má za sebou, 22leté křídlo ústeckých Pand dokáže snadno ustát.

Martine, byl to s USK váš nejvýraznější zápas v lize a vůbec v dospělé kariéře?
Určitě. V minulé sezoně jsem sice dal stejných 11 bodů, ale tam jsme byli od začátku minus dvacet, a už o nic moc nešlo, takže se pak na obou stranách tolik nebránilo. S USK to ale bylo od začátku do konce vyrovnané. Já jsem dostal spoustu minut (25), kterých si moc vážím, a určitě to byl zatím největší zápas mojí kariéry.

Pro vás byla jen škoda, že to nevyšlo dokonale, tedy až do úspěšné koncovky. Jinak ale dobré, že?
Jinak jo. Mám z toho ale smíšené pocity. Myslím, že jsem zahrál dobře, ale na konci jsem nám to paradoxě prohrál, protože jsem mohl dát trojku, kterou jsem nedal. Takže se to ve mně bije, ale celkový dojem je spíš pozitivní.



Vy jste byl prakticky u všeho důležitého. Nejdřív jste s Daliborem Faitem sami šňůrou 10-0 otočili na 25-24. To asi nebyla náhoda…
No, my s Daliborem jsme oba takoví, že přinášíme do zápasů energii, protože jsme oba mladí a bojovní. Získali jsme tam pár balonů, oběma nám to padalo a díky tomu jsme skore otočili.

Hráči USK asi nečekali, že takhle budete řádit právě vy dva.
Soustředili se na Pavla Houšku, Michala Šotnara a Spencra Svejcara, mě prakticky neznají. Tohle je tedy překvapilo. A jedině dobře pro mě, že mám víc prostoru a dostávám se do volnějších pozic než naše opory.

Pak jste byl jedním zásahem i u úseku se čtyřmi vašimi trojkami a trháku na 58-48, který už mohl být klíčový. Věřil jste si při třech trefených trojkách ze šesti pokusů hodně?
Formu jsem cítil. Hned ve svém prvním vstupu jsem zaznamenal osm bodů. To mi dodalo seběvědomí a pak už jsem neřešil, jestli hraju první ligu, nebo NBL. Byl jsem v zápase, a když jsem dostal míč, prostě jsem střílel.

Ovšem pak přišel pro vás smolný závěr – za stavu 74-74 jste 41 sekund do konce vyšlápl do autu a přišli jste tak o míč.
Dostal jsem balon do rohu a mohl jsem asi střílet, ale obránce byl blízko, tak jsem se rozhodl pro nájezd. Nejdřív jsem nevěděl, co se stalo, až po chvíli jsem to zjistil. Kluci mi pak říkali, že to bylo o kousek. Bohužel, chybělo pár centimetrů a mohl z toho být faul a dvě šestky.

Jsou tahle uvolnění z rohu za trojkovým obloukem hodně nebezpečná?
Určitě je tam málo místa. Hlavně při tom zašlápnutí dozadu se mi dřív stávalo hodně, že jsem vyšlápl do autu. Už se mi to nestává, tentokrát mě dostala koncová lajna. Bylo ale málo času, musel jsem to vzít na sebe, tak jsem to vzal. Tady byla trochu smůla, ale předtím jsem zase měl štěstí při těžkých střelách, takže se to asi vyrovnalo.



A pak přišel potenciální moment slávy, kdy na vás 9 sekund do konce vyšla trojka na možnou výhru. Bylo to podle plánu?
Trenér nám nakreslil dvě varianty a vyšla ta, kdy jsem byl volnější já, protože obrana se samozřejmě soustředila na Michala Šotnara a Pavla Houšku. Já o tom nepřemýšlel, věřil jsem té střele, ale bohužel nepadla.

Když už po 163 minutách v NBL z minulé sezony a 64 minutách v té letošní na vás vycházejí takovéhle důležité střely, cítíte se už připraven?
Tady to vyplynulo ze zápasu - některým hráčům se nedařilo, mně jo, a myslím, že trenér volil čistě na základě daného okamžiku. Vybral to jako nejlepší variantu, ale bohužel se nám to vymstilo.

Jste se na sebe hodně přísný na to, že jste byl v zápase u všech důležitých sekvencí.
Asi vím, kam si mám stoupnout. (směje se) Zase jsou zápasy, kdy tam kolikrát běhám 15 minut a k ničemu se nedostanu. Tady jsem byl ve správný čas na správném místě a vždycky to na mě nějak vyšlo.

Teď už ale tak snadno pod radary obran soupeřů asi létat nebudete a budete muset ještě přidat.
To asi jo, ale já se většinou snažím začít od dobré obrany, abych nebyl střídaný za chyby v ní. A co přijde v útoku, je bonus. Nějakou skulinku si tam vždycky najdu. Obrana je ale to hlavní.

V minulé sezoně jste sbíral herní čas většinou po minutách, čím to, že s vámi teď trenér Pištěcký počítá víc? Sehrálo roli i vašich 20 bodů na utkání v minulé sezoně první ligy?
Tenhle průměr za Plzeň trenérovi dával určité vodítko, ale hlavně ke konci sezony se v týmu Ústí zranil rozehrávač Michal Šotnar a já začal dostávat minuty pravidelněji. Začal jsem si tam víc věřit. A teď v létě se mi povedla příprava, konečně jsem se dostal do fáze, že jsem nechodil střídat za jednu chybu, což je pro každého hráče nepříjemné. Už jsem v pozici, že po chybě dostanu druhou třetí šanci, hraju v pohodě, nejsem nervózní a díky tomu mám víc a víc minut. Snad to vydrží.



Jakou roli ve vašem čase hraje to, že nevyšel try-out křídla Joshe Davise?
I tohle jsou minuty navíc, protože on hrál patnáct dvacet minut a já pět deset, takže teď většina jeho času spadla na mě.

Jste odchovancem Plzně, jak dlouhá cesta vedla až k sobotním „15 vteřinám slávy“?
V Plzni jsem hrával od minižáků až do dorostu. Ve starším dorostu jsem ale měl třikrát za sebou zlomenou levou nestřeleckou ruku, dost dlouho jsem nehrál a po třetím zranění už jsem se chtěl na basket vykašlat. Do Plzně ale přišel nový trenér Erik Eisman, který mi řekl, že bych to ještě mohl zkusit. A já to jen tak ze srandy zkusil. Docela mi to šlo a Erik mi později domluvil try-out v Ústí, kde si mě před minulou sezonou vybral Tonda Pištěcký a nějak se to vyvrbilo, že jsem teď v lize.

Byly všechny zlomeniny na stejném místě?
Jo, jo, dokonce dvakrát to byly obě kosti v předloktí najednou, což bylo fakt naprd. Po první i druhé zlomenině jsem se vrátil hned, ale ta třetí byla tak komplikovaná, že už jsem si říkal, že už si s tou rukou ani neohřeju jídlo. Rok a půl jsem nemohl vůbec nic dělat, až pak jsem začal rehabilitovat. Návrat tak trval hrozně dlouho. Potom už jsem začínal hrát za chlapy v Plzni první ligu, kde jsem byl nejdřív tragickej, protože jsem se bál. Měl jsem ale mentálního trenéra a nakonec to naštěstí dopadlo dobře. Do dneška tam ale mám 12 šroubů a celou ruku mám tak napůl použitelnou. Hraju aspoň s ochranným rukávem. Při tréninku to spoluhráči vědí, takže se mě snaží netrefovat, ale v zápase se to občas stane. Snažím se tak vyhýbat kontaktům na levou stranu a uskakovat, ale i tak to někdy přijde. Dá se to zvládnout, ale příjemné to není.

Volíte podle toho i stranu, kam najíždíte?
Možná to tak je, ale zase jak mám tu levačku trochu do zatáčky, kolikrát díky tomu dokážu překvapit nějakým nepředvídatelným zakončením, protože s ní zvládám pohyby, které hráči normálně nezvládají. (usmívá se) Někdy s ní tak skóruju líp než pravačkou.

A co takový běžný úkon jako dribling?
Ten je v pohodě. Jediný problém je, že nemůžu úplně otočit předloktím a nemůžu se o levačku úplně zapřít, na sílu. Jinak ale všechny basketbalové prvky zvládám.

Podle statistik se zdá, že jste už i v mládeži byl docela střelec. Platí to?
V Plzni nás bylo pět šikovných kluků a tahounů týmu a já většinou býval i kapitán. V kadetech i U18 jsem byl v reprezentaci, ale pak jsem si začal lámat tu ruku a už to takové nebylo. A teď se do toho začínám vracet.


Foto: Sporty Ústí/Karel Dvořáček