Prý to bylo šílené
Od podzimu roku 2013 zažívá všechny památné momenty českého basketbalu jako hlavní trenér mužského národního týmu. Dovedl reprezentaci k sedmému místu na EuroBasketu, šesté příčce na mistrovství světa a teď po neskutečně dlouhých 41 letech i na olympijské hry. Trenéru Ronenu Ginzburgovi vyneslo působení na české lavičce slávu i v rodné Izraeli.
Když v roce 2013 přebíral národní tým, vyhlásil smělé cíle. Co smělé… Tehdy působily naprosto bláznivě a pro někoho i směšně. Vždyť si ve své dlouhodobé strategii vytyčil cíle jako úspěch na mistrovství Evropy či dostat Česko na světový šampionát. Na posledním řádku tehdy byla účast na olympijských hrách. Zdálo se, že člověk, jenž to psal, sestoupil z jiného světa. No, a po necelých osmi letech? Češi letí do Tokia!
„Plno lidí mi během posledního dne říkalo, že tomu nevěřili a že to bylo šílené, když jsem to tehdy řekl. Když jsem ale přebíral národní tým, věděl jsem, jaká je tu generace. Viděl jsem, že můžeme něčeho dosáhnout. Měli jsme tehdy veterány jako Jirka Welsch, Luboš Bartoň nebo Petr Benda. Viděl jsem ten potenciál a někdy se prostě sny splní. Když o tom nesníte, tak to neuděláte,“ prozrazuje jedno své životní moudro, jímž se řídí.
Cestu na olympijské hry ale Češi rozhodně neměli umetenou. Těžkou kvalifikační skupinu v kanadské Victorii si sami posunuli ještě na vyšší stupeň obtížnosti, když hned ve svém prvním vystoupení podlehli Turecku. Věděli, že od té chvíle nemohou zaváhat. Svou daň si vybralo postupné doplňování týmu, když například kapitán a pozdější MVP turnaje Tomáš Satoranský se připojil až cesou v Montrealu.
„Jaké jsou limity? Nevím, uvidíme!“
„Byl to jeden z nejtěžších momentů s národním týmem,“ říká bez obalu trenér, když se zamýšlí nad situací, jak musel dát tým dohromady během pár dnů. „V přípravě jsem se necítil dobře. Když jsme přijeli do Kanady, věděl jsem, že budeme mít společně čtyři tréninky. Na začátku to bylo těžké. Taky proti Turecku jsme nehráli dobře. Bylo tam hodně chyb a plno věcí nám scházelo. Já jsem ale věděl, že taková je prostě situace,“ nepanikařil.
Jeho trenérské oko totiž i přes porážku odhalilo mírné posuny v týmové hře. „Už během toho zápasu jsme ale zlepšili pohyb a znovu to celé naskočilo. To je to tajemno a krása basketbalu,“ usmívá se nyní. Obavy tehdy totiž měl hlavně z toho, zda automatismy mezi hráči naskočily dostatečně rychle. Rozhodující zápas o postup ze skupiny totiž přišel za 22 hodin.
Jelikož už víme, že kanadská pohádka měla dobrý konec, tak vše očividně najelo na správné koleje včas. Když se trenéra zeptáte, čím to, že je současná generace tolik úspěšná, má o odpovědi hned jasno: „Chemie mezi hráči. Určitě. Mohou být nějaké špatné okamžiky a situace v tréninku nebo zápase, ale všichni pořád drží spolu. To je hlavní ingredience úspěchu národního týmu.“
Vzájemné porozumění mezi hráči hrálo nemalou roli v další úspěšné dramatické bitvě s Kanadou i finálové demolici Řecka. Češi se tak mohli radovat z postupu na olympijské hry, které má tu výsadu hrát jen 12 celků této planety.
„Je to víc práce pro mě, pro realizační tým, pro hráče,“ usmívá se trenér. „Mluvili jsme o tom před zápasem. Měli jsme sen dostat se na olympijské hry s basketbalem. Proto jsme ho začali dělat a ne třeba judo nebo jiné sporty. Teď jsme měli tuhle šanci a využili jsme jí. Udělali jsme pro to všechno. Říkali jsme si, že kdybychom byli v plné sestavě s Vojtou, Krojcem a Vítkem, bylo by to úžasné. Ale i tahle skupina dokázala, že může udělat cokoliv,“ vysekl poklonu celému týmu.
Při tom, jak basketbalisté v posledních letech neustále posouvají své individuální i týmové hranice se nabízí použít pro basketbal tolik příhodné přirovnání „sky is the limit“. Má stejný názor i trenér Ginzburg? „Nevím, kde je limit. To uvidíme,“ směje se a už možná spřádá plány na základní skupinu v Tokiu, kde Češi vyzvou USA, Francii a Írán.
Od pondělního rána může užívat titul „trenér českého olympijského týmu basketbalistů“, jediného českého kolektivního sportu na olympijských hrách od roku 2012, kdy v Londýně hrály basketbalistky. „Je to skvělé ocenění. Jsem hrdý na to, co dosáhli hráči, my trenéři, celá federace. Máme plnou podporu od prezidenta, generálního sekretáře a celého personálu. Jsem pyšný a myslím, že jsme spoustě lidí udělali radost,“ září nadšením.
