Rány jsme dokázali vracet, proto jsme vyhráli

S VOJTĚCHEM HRUBANEM V prvních třech zápasech semifinále jeho minuty klesaly z šestnácti dokonce až na jedenáct a body adekvátně tomu. Pak ale nastal veletoč – v posledním čtvrtém duelu s Olomouckem Vojtěch Hruban zasíťoval 20 bodů za 28 minut a ve finále zatím řádí tak, že aspiruje na trofej pro MVP celé série: doma Děčínu nasázel 23 bodů za 21 minut a v neděli v kritické bitvě venku přihodil 20 za 33 minut, čímž se tento opěrný reprezentant znovu výrazně připomněl jako tahoun nejen Nymburka. I když v Děčíně v první půli s jedinou trefou z pole ještě hledal svou mušku, po změně stran jeho 14 bodů z 41 týmu bylo klíčových při vítězství o jedenáct, po němž jeho celek stojí jedinou výhru od 16. titulu v řadě. Může ji přidat už v úterý na domácí palubovce.

S VOJTĚCHEM HRUBANEM V prvních třech zápasech semifinále jeho minuty klesaly z šestnácti dokonce až na jedenáct a body adekvátně tomu. Pak ale nastal veletoč – v posledním čtvrtém duelu s Olomouckem Vojtěch Hruban zasíťoval 20 bodů za 28 minut a ve finále zatím řádí tak, že aspiruje na trofej pro MVP celé série: doma Děčínu nasázel 23 bodů za 21 minut a v neděli v kritické bitvě venku přihodil 20 za 33 minut, čímž se tento opěrný reprezentant znovu výrazně připomněl jako tahoun nejen Nymburka. I když v Děčíně v první půli s jedinou trefou z pole ještě hledal svou mušku, po změně stran jeho 14 bodů z 41 týmu bylo klíčových při vítězství o jedenáct, po němž jeho celek stojí jedinou výhru od 16. titulu v řadě. Může ji přidat už v úterý na domácí palubovce.

Vojto, jak těžký to byl pro vás v Děčíně zápas?
Bylo to náročné, strašně fyzické a bylo to jen o tom necouvnout a rozdat stejně ran, jako jsme jich dostali. A že jich bylo. Druhý zápas byl opravdu hodně fyzický, v prvním doma to nebylo tolik, protože metr byl nastavený tak, že Děčínu takovou hru nepovolil. Ve druhém utkání to rozhodčí trochu nechali, ale to k finále patří, na to si nemůžeme stěžovat. Pro oba to bylo v zápase nastavené stejně a my prostě necouvli, a proto jsme vyhráli. Bylo to trochu dramatičtější, než to být muselo, protože jsme vlastní pasivitou dvakrát přišli o větší náskok, ale dopadlo to dobře. My jsme nečekali, že v Děčíně vyhrajeme o třicet a výhra je výhra.

V jedné sekvenci první půle jste za pět minut nedali ani bod, čím to bylo?
To se nám nestalo dlouho, ale byla to kombinace zónové obrany soupeře a toho, že jsme se nemohli trefit zvenku. Bylo to v útoku trochu statické, taková křeč, na druhou stranu jsme dobře bránili, skore nám tak neuteklo a víceméně jsme byli v zápase pořád nad Děčínem (Nymburk vedl 36 a půl minuty ze 40).

V Děčíně jste chtěli uspět i kvůli možnosti slavit doma, že?
To byl ten hlavní cíl, abychom se netahali znovu do Děčína a mohli jsme to oslavit v klidu doma, před svými fanoušky a s rodinami. Tady by ta oslava byla o něco kratší, to bychom možná museli utéct do šatny.

V této sezoně jste zatím v NBL vyhráli všechno, což čítá 46 vítězných utkání. Můžete tak celý ročník podruhé v dějinách projít bez jediného zaváhání….
To už se teď stane. Nikdo z nás ani nemyslí na to, že bychom poslední zápas doma prohráli. Přes to nejede vlak. Myslím ale, že i přesto, že jsme v sezoně neprohráli, byla tam spousta těsných zápasů. Hrozně málo jich bylo těch o čtyřicet nebo padesát bodů. Je vidět, že ostatní týmy ztrácejí respekt, což je strašně dobře. Pamatuju si, že zhruba deset let zpátky, kdy jsem hrál za USK, ta utkání končila o padesát šedesát, což se teď už neděje, a je to moc dobře. Je tam spousta vyrovnaných poločasů, nebo se hraje až do konce, což je bezva, protože když někam přijedeme, a už první půlka skončí o patnáct bodů, není to dobře pro nás, pro soupeře, ani pro jeho fanoušky. Přestože jsme tedy letos neprohráli, je tohle super trend, který, doufám, bude pokračovat. Soupeři nám dávají zabrat a to je opravdu dobře.

V čem jiné bylo poprvé hrát v Děčíně finále ve Sportcentru a nikoli na zimním stadionu?
Ačkoli na zimáku bylo daleko víc lidí, tady to bylo nepříjemnější. Pro nás byl zimák určitě příjemnější variantou. Tady má domácí tým v zádech své zblázněné publikum, které mu hodně pomáhalo. Dožene své hráče až na hranici agresivity, kdežto na zimáku to je víc roztříštěné a kontakt s publikem je menší. Navíc my jsme zvyklejší na velké haly, proto pro Děčín byla jeho standardní domácí hala daleko lepší a taky to na jeho hráčích bylo znát.

Už jste zmínil jiný metr, než byl v prvním utkání u vás. Kolik zlé krve v těch ostrých soubojích, z nichž hráči odpadávali jeden za druhým, bylo?
Z naší strany tam zásadně nic zlého nebylo. Máme tedy jeden dva trochu vyhecovanější „typy“, asi každý bude vědět, o kom mluvím, ale jinak jsme se dokázali držet v klidu, přestože třeba já hned na začátku dostal po odpískání loktem na krk. Co s tím ale člověk udělá, my počítali s tím, že to takhle bude, a bylo. My ale všechny ty rány dokázali vracet a proto jsme vyhráli.
 

Byl z vašeho pohledu zápas především o tom, kdy začnete trefovat trojky, což se v prvním poločase nedařilo při bilanci 10/1 vůbec?
Dost jo. Děčín si hodně pomáhal zónou, nám to nešlo dopředu, nedokázali jsme se trefit z dálky a navíc ta zóna nás zabrzdila, že jsme neběhali, jak jsme měli. V tu chvíli to soupeři fungovalo, a proto bylo poločasové skore tak hodně nízké. Byl to vyloženě boj bez velké krásy. Naštěstí vždycky když jsme potřebovali, jsme něco dokázali trefit a odskočit. Naposledy v koncovce, kdy už jsme to pak zvládli. Bylo to ale hodně náročné, protože jsme si nedokázali vždy tolik pomoct v útoku.

Děčín až do konce třetí čtvrtiny držel jako jediný nadpětibodový střelec Autrey. Byl opravdu jediným, kdo vám skutečně hrozil?
On byl taky jediný, kdo měl balon, jestli si to správně pamatuju. Bez balonu se body dávat nedají. My věděli, že v tomhle zápasu bude chtít hrát a bude chtít dávat. Po těch třech čtvrtinách měl 18 bodů z 46 a měl míč v rukou pořád. A my věděli, že dřív, nebo později se musí utavit a pak už ostatní hráči nebudou rozehraní. To, že dokázal odehrát takový první poločas nebo tři čtvrtiny, bylo pro domácí spíš kontraproduktivní, než že by jim to nějak pomohlo.

Domácí si tentokrát došli pro 16 útočných doskoků a někdy i bez vašeho většího odporu. Kde jste v těch situacích byli?
Hodně v rotacích. Ty volné doskoky pro ně vyplynuly po nějakém nájezdu, výhozu a střele, kdy už jsme byli zamíchaní a pak je to loterie, kam se míč odrazí. Nebylo to úplně pohlídané, ale to bylo i tím, že Děčín chodil za doskoky obrovsky agresivně a my počítali s tím, že ho při jeho hře neudržíme na pěti útočných.

Jak se vám v dusnu našlapané haly dýchalo?
Dusno bylo a vzduch byl vydýchaný už při rozcvičení, ale to je normální. Když je hodně lidí, je to takové všude. Je to takový trochu „skleník“, ale já jsem na to zvyklý – vyrůstal jsem na pražské Folimance a to je „skleník“ ještě větší. (usměje se) Mně to tedy ani nepřijde a v takovém teplu se mi kolikrát hraje líp než ve studené hale. Co jsem ale vnímal daleko víc než vzduch, byl hluk. Ještě deset minut po zápase mi pořád hučelo v hlavě, ale ne kvůli fanouškům, byť dělali obrovský hluk, na který jsem ale zvyklý. V hlavě mi hučelo z toho, jak byly nastavené mikrofony a hudba. Bylo to hodně vysoko a to už je na bolehlav po dvou odehraných minutách.

Při odchodu do kabin po zápase jste si vysloužili pískot tribun, čím to bylo?
Těžko říct (usměje se), ale vzhledem k tomu, jak na nás místní fanoušci gestikulovali už cestou autobusem k hale, tak myslím, že by to stejně skončilo, i kdybychom prohráli o čtyřicet. Bylo jasné, jak to dopadne. Jde o finále a fanoušci domácím chtěli co nejvíc pomoct...