Být to jiný klub a být to jiný trenér, mohla celá situace dopadnout úplně jinak. Tomáš Satoranský měl ale v tomhle ohromné štěstí.
Z Barcelony, kde už za pár dní začne psát svou druhou kariérní kapitolu, se mu po vážném zranění kotníku dva týdny před EuroBasketem dostalo zásadní podpory ve snaze stihnout turnaj v aktivní roli. A ta vůbec nejdůležitější slova uslyšel lídr lvů od kouče Šarunase Jasikevičiuse, kdysi generála litevské reprezentace a především hrdého Litevce, pro nějž národní tým znamená posvátnou záležitost.
„Přístup Barcelony k celé situaci je určitě neuvěřitelný. Ukázala se velikost trenéra. Je Litevec, taky má velkou lásku pro svůj národ. Řekl mi, že v takových turnajích je zastáncem toho, že člověk musí udělat všechno pro to, aby to zkusil. A že se mám řídit podle svých pocitů. Musím dát taky velký kredit doktorům a fyzioterapeutům Barcelony, kteří mě v tom podporovali, protože si myslím, že by nebylo nic divného na tom, kdyby trvali na tom, abych po zranění hned odjel do Barcelony a opustil reprezentaci,” poděkoval z Berlína na dálku dirigent národního týmu, jejž zítra ve 20:45 čeká velké osmifinále EuroBasketu proti Řecku.
Tomáši, jak často jste s klubem od zranění v kontaktu?
Skoro denně. Slíbil jsem jim, že je budu informovat o všech rehabilitacích, co dělám. Věděli, že za mnou přijel na dva týdny Naveen (Hettiarachchi, fyzioterapeut, s nímž se Satoranský zná už z Washingtonu), že už jsem starší hráč a že se o kotník dobře postarám. Musím říct, že jsem trávil denně hodiny na rehabilitacích, abych se zbavil co nejdřív otoku a kotník posílil. V pátek jsem se v Berlíně viděl i s fyzioterapeutem Barcelony, který léta pracuje s národním týmem. Takže jsme v kontaktu neustále.
Jak osobně složitý turnaj zatím prožíváte?
Byl pro mě zatím velice těžký. Těšil jsem se na něj už několik let a stupňovalo se to s přibývajícími úspěchy, jako bylo mistrovství světa a olympiáda. Hrát před našimi fanoušky doma pro mě hodně znamenalo a ta situace nebyla ideální. Po diagnóze nebylo moc lidí, kteří věřili, že to vůbec půjde a nastoupím. Naštěstí jsem měl otevřené dveře k tomu to zkusit, za což musím znovu poděkovat i Barceloně, že se na to tak dívala.
A k tomu se zápas od zápasu lepšíte...
Myslím, že nastoupit proti Polsku bylo trochu předčasné. Chtěl jsem, aby to byla psychická vzpruha pro tým. Chtěl jsem to zkusit, ale bylo jasný, že mě to hodně limituje. Prakticky jsem hrál na jedné noze. Neměl jsem za sebou tréninky, bylo to vlastně jen podruhé po zranění, co jsem byl na hřišti v nějakém kontaktu. Ale myslím, že i zápas s Polskem hrál svoji roli. Po něm už jsem věděl, jak jsem na tom, byl jsem schopný si další dvě utkání proti Srbsku a Nizozemsku sednout.
Vrátil jste se proti Finsku a po porážce jste velmi rychle zmizel v šatně. Byla rozmrzelost po porážce veliká?
Byl to příšerný výkon, byl jsem hodně frustrovaný. Ale vzal jsem si z něj i jedno pozitivní – kotník už byl daleko lepší. Nechal jsem ho jen zatejpovaný, nenosil jsem ortézu. I to mi hodně pomohlo a dodalo důvěru do zápasu s Izraelem. Snažil jsem se na Finsko zapomenout, věděl jsem, že další utkání pro nás je předčasný začátek play-off. A jsem moc rád, jakým výkonem jsme se prezentovali, a že jsme našli to, co nám chybělo po celý turnaj. Role se pro hodně hráčů změnily, hráli jsme trošku už styl, na který jsou u nás fanoušci zvyklí – dobrá týmová obrana a zároveň rychlý přechod do útočné fáze. Jsem rád, že jsme to tak zvládli a i já osobně se mohl rozloučit s fanoušky v Praze tímhle stylem, kdy jsem jim ukázal trošku víc, co ve mně je.
Ortézu jste měl jen na zápas s Polskem. V čem vás omezovala?
Nejsem příznivcem ani tejpování, i když teď do budoucna už asi nemám na vybranou. Ortéza byla ještě pevnější, tejp se aspoň zpotí a je flexibilnější. Řekl jsem si, že to zkusím jen s tejpem, protože i na trénincích před Finskem mě ortéza zlobila. A najednou to byl pro hlavu nový impuls, že to třeba půjde jinak. I při rozcvičování jsem se cítil velice dobře.
Kotník bolí sám o sobě, anebo má spíš člověk nějaký blok v hlavě?
Není to tak bolestivé, netrápí mě to při chození. Možná ráno, když to trochu ztuhne. Při hře občas vnímám bolest, když jdu na lavičku. Jak se ale hraje, už to tolik nevnímám, což je nutnost, protože je spousta jiných faktorů, na které se musím soustředit. Většinou se snažím hodně pomáhat hráčům na hřišti a teď jsem hodně řešil jen sám sebe, svůj kotník, jakým stylem mám hrát. Chybělo tam moje napichování obrany, agresivita. V tomhle to bylo fakt náročné. Ale teď bych řekl, že už jsem se dostal do bodu, kdy mě kotník při hře nebolí nebo na něj nemyslím.
Po Finsku se i mezi fanoušky debatovalo, zda pro tým není velký zásah, když se snažíte hrát i se zraněním. Byl pak povedený zápas s Izraelem tou nejlepší reakcí na tato hodnocení?
Fakt jsem to vůbec nevnímal, po Finsku jsem nic nečetl. Měl jsem podporu hráčů a rodiny, všech. Každý, kdo věděl, jakým zraněním jsem si prošel, byl při mně. Jediný tlak, který cítím, je ten, co na sebe vyvíjím sám. Nepotřebuju nikoho, aby mi říkal tyhle věci, protože po Finsku byla frustrace z vlastního výkonu obrovská. A pak člověk musí zůstat zase pozitivní, protože ví, že toho v posledních týdnech moc neodehrál, neměl natrénováno. Dva a půl týdne jsem nehrál pořádnou hru pět na pět, věděl jsem, že to bude trápení. Štvalo mě to i tím, že jsme prohráli a že jsem se za pětadvacet minut nedostal k tomu, co mě zdobí. Snažil jsem se co nejrychleji zapomenout. Na tomhle turnaji je tohle krásné, že každý den je nová šance.
Výkonem a téměř triple doublem proti Izraeli jste mnohým vyrazil dech. Jaké ohlasy vás pak nejvíc zahřály u srdce?
Nejvíc pro mě byla reakce od manželky. Ona viděla, jak ten kotník vypadal, kolik energie a práce jsem mu dal. Když jsou na vás nejbližší lidi pyšní, zahřeje to u srdce. „Neno” (kouč Ginzburg) mi říkal, že on by s tím zraněním vůbec nehrál. To, že o mně pak on i ostatní spoluhráči tak hezky mluvili, mě taky moc potěšilo. Ale oni mě znají. Vědí, že jsem trochu blázen, že je to i trošku moje prokletí, protože NE neberu jako odpověď. Zvlášť před takovou akcí, která byla historická pro celou Českou republiku. Chtěl jsem pro to udělat všechno.
Jaké obavy máte, nebo jste měl z dopadů z větší výšky, nebo z prudších změn pohybů do stran?
Tohle bylo hodně vidět proti Polsku. Hodně zápasů si pouštím zpětně, ale na tenhle jsem se nechtěl ani podívat ze záznamu. Protože to fakt vypadalo, že běhám jen po jedné noze a nechci na ni dopadnout. To byl moment, kdy jsem si řekl, že kotník jen zatejpujeme. Byl jsem s fyzioterapeutem reprezentace Radkem Petrů na léčbě a on se mě ptá: „Kde tě to vlastně bolí?” Já na to ale nedokázal odpovědět. Uvědomil jsem si, že je to spíš v hlavě. To mi hodně pomohlo.
Když se řešilo, jestli máte turnaj hrát, nebo ne, spoluhráči pak moc nechápali, o čem se mluví, že prý nebyla varianta, že byste nehrál. Co na to říkáte?
Já jsem měl podporu. Nevím ale, jestli moc hráčů věřilo, že jsem schopen to odehrát. Myslím, že mi pomohlo i to, že s takovým zraněním nemám žádné zkušenosti. Možná, že ta hojící doba byla pak rychlejší. Hodně jsme to řešil s hráči, kteří takový typ zranění měli a měli ho víckrát. Je to tak, když si něco řeknu, za něčím stojím, pro něco se nadchnu, tak věřím, že se to pak stane skutečností a tohle se stalo, i když samozřejmě to byla trnitá cesta. Nakonec můžu být spokojený, jak to dopadlo.
Třeba tenista Zverev po utržení vazů v kotníku nehraje už několik měsíců, jde takovou situaci srovnat s vámi?
Já nevím, jaké to u něj bylo. Typů vazových zranění je víc. Záleží, jak si to urval, a kolik si jich urval. Já myslím, že je to u těchto zranění hodně o nějakém pocitu a o tom, jestli člověk má dostatek důvěry na to stoupnout. U mě samozřejmě bylo proti Polsku vidět, že to tak není a nevěděl jsem, jestli se to zlepší, ale na co jsme se s Navinem hodně zaměřili, bylo to, aby kotník měl sílu a byl flexibilní, aby měl stabilitu. To jsem pak zjistil, že i když vypadal natekle, tak byl skoro stejně stabilní jako ten levý a to mi taky dodávalo víc energie do toho, že by to mohlo vyjít.
Objevil jste nové prostředky k léčení?
Bylo toho hodně, už se nemůžu dočkat, až se všech těch přístrojů a věcí zbavím. Měl jsem sklad doma. Pořídil jsme i hyperbarickou komoru, která byl pro mě nová. Člověk tomu musí věřit, když do toho jde. Snažili jsme se to udělat, ať to bylo jedno, dvě procenta, aby se to zlepšilo, ale měli jsme všechno pokryté. Každá ta věc nejen s Navinem, ale i s Pavlem Kolářem, za kterým jsem pravidelně jezdil a dával mi nějaké plazma injekce, nebo Na Františku, kam jsme chodil na laser a na určitě procedury, tak každý dal svůj díl k tomu, aby se to povedlo. Byl jsem rád, jak i federace a hlavně manažer reprezentace Michal Šob fungoval a dokázal všechno rychle zařídit.
Jak vůbec bylo těžké tak narychlo přivést do Prahy specialistu Navina Hettiarachchiho?
Měli jsme štěstí v neštěstí. Kdyby byl v Americe, bylo by to mnohem složitější. Ale zrovna přiletěl do Londýna na stáž a po ní si odskočil do Litvy na dovolenou. Takže byl v Česku během jediného dne. Prakticky se pak nastěhoval k nám domů, rozepsali jsme si plán po hodinách, měl jsem před očima progres, který chceme dokázat. Je fajn, že teď dělá sám na sebe, má externí klienty. Proto tady byla možnost ho získat. Bez něj bych to nezvládnul.
Jste v kontaktu i po tom, co odjel?
Odjel ještě na jednu dovolenou do Slovinska, takže mi včera psal, že mi gratuluje, že je super, že se nám to podařilo a hrál jsme takhle. Určitě to vnímal a myslím, že to byl i nejlepší možný člověk na to sem přijet, protože jsem s ním byl tři roky. Jsme to počítali, že jsem byl každý den jednou nebo dvakrát u něj na stole, takže jestli zná někdo, jak pracuje moje tělo, tak je to on. Opravdu ideální člověk, kterého jsme tu mohli mít.
Jak vysoko postupový zápas s Izraelem a svůj výkon v něm řadíte ve své kariéře?
Tohle člověk neřeší. Myslím, že je to moc čerstvé. Spíš jsem si užíval pocit, jaký byl o basket zájem a musím fakt říct, že mě to hodně překvapilo. Čekal jsem, že hodně lidí přijde, ale že budou takhle hluční a podporovat nás za každého stavu i v situaci, v které jsme byli, to jsem úplně nečekal. Basket, kterým jsme se prezentovali, prostě nebyl ideální, ale každý ten zápas měl úžasnou atmosféru a bylo to něco jedinečného pro nás v Česku a v Praze, co se týče basketbalu. Určitě to bude jeden z vrcholů, nebo věcí, na které si vždycky rád vzpomenu.
Chtěl jste aspoň jednou vyprodat O2 arénu, znamenalo to pro vás osobně hodně?
Určitě. Tahle generace si prožila spoustu věcí, o kterých se jí ani nesnilo. Jak postup na mistrovství světa, úspěch na mistrovství světa, postup na olympiádu a tohle při mistrovství Evropy. Myslím si, že na tohle celá ta naše skupina tady bude ráda vzpomínat a já si myslím, že jsme ještě neřekli poslední slovo.
Jakým jste optimistou před nedělní bitvou s Řeckem?
Já myslím, že je to právě krása těchto turnajů, že se může stát cokoli. Je to jako Final Four v Eurolize, kde se taky hraje na jeden zápas. My už jsme se přesvědčili mnohokrát i co se našeho týmu týče, že nemůžeme být odepisovaní před zápasem. Určitě vnímám řeckou sílu. Je to asi nejsilnější Řecko, proti kterému jsme kdy hráli. Je to jiný Giannis, než byl na mistrovství světa. FIBA turnaj už zná, hraje chytřeji a mají tam spoustu hráčů, kteří mají zkušenosti z těchto turnajů. Nečeká nás nic lehkého, ale je to jeden zápas a může se stát cokoliv.
Bude pro vás prestižní hrát proti rozehrávači Calathesovi, který letos odešel z Barcelony?
Abych řekl pravdu, tak jsem to moc nevnímal do teďka, měli jsme svých vlastních problémů dost. Žádná velká rivalita to nebude, já jsem se nikdy netajil tím, že ho hodně respektuju za to, jaký to je hráč. Jeden z nejtěžších point guardů co se týče jeho obrany, proti kterým jsem hrál. Nikdy to není lehký zápas proti němu. Má ohromnou zkušenost a dokáže ty hráče kolem dělat lepší. Myslím, že i v případě Giannise, že mu hodně pomáhá na hřišti s řeckým nároďákem. Opravdu nic snadného a zároveň cítím, že u nich asi bude velká motivace nám vrátit prohru z minulého roku a i přes jejich výhru taky vyřazení z mistrovství světa.
Jaký byl herní plán proti Giannisovi při utkáních v NBA?
Dost podobný v jakémkoli týmu v NBA, kde jsem byl. Musí se vytvořit nějaká zeď, z dvou tří hráčů, aby neviděl úhly. On je v přechodu do útoku neuvěřitelně rychlý a atakuje koš. Většinou to končí fauly, když jde jeden na jednoho, protože je opravu těžké ho zastavit. Tady prostor ho zdvojovat nebo ztrojovat je větší, protože hřiště není tak široké jako v NBA, ale on proti takové obraně hraje celý život a není tak špatný přihrávač, i když to není jeho první volba. Takže určitě vypomáhat, měnit obranu, ale aby vždycky viděl, že ve výpomoci je více hráčů. Když vidí situaci jeden na jednoho, tak je to prakticky pokaždé koš.
Bránil jste ho někdy?
Myslím, že jo. Hodně se i přebírá. Většinou to nekončí hrou jeden na jedno, maximálně když na vás hraje v dolním postavení. To musíte zůstat pevní a čekat, že přes vás třeba nedá koš. Přeci jen hodně lidí mu dává střelu z dálky, ale tu už taky zlepšil, takže nic lehkého nás nečeká.
Trojky tu má zatím 12/2.
My jsme už viděli nějaké zápasy na videu. Je pravda, že ti hráči mu dávali hodně prostoru, aby střílel. Všichni byli zatažení do „bedny”, ale jeho obrovská výhoda je, že může hrát jak z dolního postavení, tak z vrchu trojky. Myslím si, že se cítí mnohem líp ze střední vzdálenosti než v trojkách nebo při střelbě z driblinku, ale člověk musí hrát s těmi kartami, které má. Tohle je asi jeho nejslabší stránka.
Říká se, že za ty tři roky od mistrovství světa je z něj úplně jiný hráč. V čem se podle vás nejvíc zlepšil?
Šestky má tady na turnaji 85 procent, takže je proměňuje. Je to ale hráč, kterého když chcete zastavit, musíte hodně faulovat. Taky vyzrál v tom, že líp vidí, kdy má šanci najet do koše a už to necpe jen na sílu. Hraje chytře a víc kombinuje s ostatními. Jistě dvě trofeje pro MVP NBA mu taky dodaly nějakou sebedůvěru. On Řecko hrozně miluje. Mistrovství světa sice pro něj nebyla úplně pozitivní zkušenost, ale dokazuje, jak mu na jeho zemi záleží, a strhává k tomu i své spoluhráče.
A musí ho to bavit i s oběma bratry v týmu...
To je jasný. Thanasis málem změnil celý náš zápas na mistrovství světa, kdy s ním v druhé půlce udělali šňůru asi 13-0. Mají tam dobrou kombinaci zkušených hráčů s mladými kluky, jako jsou bráchové Antetokounmpové, kteří tam přinášejí atletičnost a energii.
Giannis dnes po berlínském Sheratonu chodil v pantoflích bez jakékoli ochrany na kotníku, zdá se tedy, že jeho zranění nebylo vážné?
Myslím, že to nebylo nic velkého a bude v pořádku. Měli spíš strach, aby to nebylo něco většího, tak ho v utkání, kdy už navíc vedli o dost, stáhli. On navíc ve skupině nehrál ani proti Británii, jede tu takový režim NBA, po třech zápasech odpočinek (podle zámořských médií měl od Milwaukee zákaz hrát čtyři zápasy v pěti dnech - pozn.).
Hvězdy NBA až na výjimky nedostávají na těchto turnajích žádnou velkou úctu od rozhodčích, kdy na ně mnohé tvrdé kontakty často procházejí. Jak to vnímáte vy?
Asi to není lehké ani pro ty rozhodčí. Ty největší hvězdy bývají zdvojované, jsou bráněné víc natěsno a nejde pískat všechny fauly. Nevím, jak to vypadalo v ostatních skupinách, kolik šestek střílel třeba Giannis (11 na utkání). Třeba Fin Lauri Markkanen střílel šestek dost, těch faulů nejen v našem vzájemném zápase, kde byly odpískány oprávněně, bylo dost. Někdy mi jen přijde, že v každém zápase je jiné měřítko. Proti Polsku se to hodně mydlilo, proti Finsku naopak ne. Pokud je to ale konzistentní po celý zápas, takový problém to zase není. Jde o to se tomu přizpůsobit. Obecně bych řekl, že na hráče NBA je faulů víc, ale nejde pískat všechno.
