Sebral se z K.O. a vystupuje ze stínu: Pumprla II.

V OSOBNÍ ZPOVĚDNICI S RADKEM PUMPRLOU Při domácí porážce s Ústím to trochu zapadlo, proto je třeba to ještě jednou připomenout. Se 17 body za 33 minut byl druhým střelcem mmcité 21letý small forward Radek Pumprla. Nejednalo se ale o blesk z čistého nebe. Pro 193 vysokého křídelníka to byl už třetí dvojciferný zápis sezony, v níž zatím točí ohromujících 29 minut na utkání. Na to, že před dvěma a půl lety začínal s basketbalem skoro od začátku, když dvě a půl sezony pořadně nehrál, to je zásadní počin. A mladší Pumprla se nemusí zastavit ani tady. Ne pokud v sobě bude mít aspoň něco z cílevědomosti a zarputilosti svého bratra Pavla, s nímž se už 6. listopadu utká poprvé tváří v tvář i na prknech Kooperativa NBL. I když nymburský forward ho nebude chtít bránit…   

V OSOBNÍ ZPOVĚDNICI S RADKEM PUMPRLOU Při domácí porážce s Ústím to trochu zapadlo, proto je třeba to ještě jednou připomenout. Se 17 body za 33 minut byl druhým střelcem mmcité 21letý small forward Radek Pumprla. Nejednalo se ale o blesk z čistého nebe. Pro 193 vysokého křídelníka to byl už třetí dvojciferný zápis sezony, v níž zatím točí ohromujících 29 minut na utkání. Na to, že před dvěma a půl lety začínal s basketbalem skoro od začátku, když dvě a půl sezony pořadně nehrál, to je zásadní počin. A mladší Pumprla se nemusí zastavit ani tady. Ne pokud v sobě bude mít aspoň něco z cílevědomosti a zarputilosti svého bratra Pavla, s nímž se už 6. listopadu utká poprvé tváří v tvář i na prknech Kooperativa NBL. I když nymburský forward ho nebude chtít bránit…   

Radku, letos zatím nebývale překvapujete – za osm kol máte už tři dvojciferné střelecké zápisy, průměr přes 8 bodů za dokonce 29 minut a teď s Ústím i 17bodový osobák. Jak jste z toho překvapený vy sám?
Určitě příjemně. Dostávám hodně minut, z čehož jsem taky překvapený, ale jistě k tomu „pomohlo“ i zranění Míši Křemena. Jsem rád, že jsem se trochu chytil, mohl nějakými body přispět a aspoň trochu se mi daří. Nějaký posun oproti loňsku je tedy vidět.

Měl jste být podle původních plánů první Křemenovou zálohou, nebo byste se mohl vyskytovat i na pozici 2?
To by řekl spíš trenér, ale asi bych byl tou zálohou Michala. Soudě podle přípravy, kde ještě pár zápasů odehrál, bych si tipnul, že bych měl tak polovinu z těch 29 minut, co hraju teď.

Mimochodem, jak to s kapitánem aktuálně vypadá?
V pondělí s námi pomalu začal trénovat, takže se jeho návrat blíží. Doufám, že k němu dojde co nejdřív.



Co vám nejvíc nahrálo k těm 17 bodům proti Ústí?
Šlo to postupně – jedna trojka a jinak protiútoky a nájezdy do koše. Nic neobvyklého, jen to tam prostě napadalo.

Tu jednu trojku na zápas máte skoro pokaždé. Chcete stejně jako starší bratr dokázat, že i „nestřelci“ Pumprlové mohou hrozit z dálky?
(usměje se) Kluci už si ze mě dělají v šatně srandu, že vždycky trefím jen jednu trojku, ať jich vystřelím jakýkoli počet. Tak už říkají, ať dám jen tu první a pak už nestřílím, protože další stejně nedám, i kdyby jich bylo deset. Přijde mi to jako zakleté, ale jsem rád i za tu jednu.

Půjde se těm 17 bodům i v dalších utkáních přiblížit, nebo je zopakovat?
Doufám v to, nebude to ale záležet jen na mně. Půjde i o to, jak budeme hrát jako tým. Ovšem nebude to snadné, protože oproti průměru mi to s Ústím „ulítlo“ dvojnásobně.

Své první dva roky jste v NBL nesbíral mnoho minut. V sezoně 2014/15 jich bylo celkem 109 a v uplynulém ročníku 13 na utkání. Na co si teď při tom ohromném herním prostoru víc věříte?
Celkově, ve všem. A jak těch minut dostávám víc, přijde mi, že i důvěra ze strany trenéra je větší a můžu si na hřišti víc dovolit, protože po nějaké menší chybě nejdu hned střídat. Můžu tak dál hrát a soustředit se jen na hru.   

Do pedálů jste šlápl právě v sezoně, kdy se do ligy vrátil váš bratr. Těšil jste se hodně na první vzájemný duel v přípravě a těšíte se i na první soutěžní bitvu, byť vás v ní zřejmě čeká peklo?
Už v přípravě to byl super zážitek, poprvé proti sobě hrát. Ještě to ale nebylo v plném nasazení. Škoda jen, že Nymburk je na úplně jiné úrovni. My se aspoň zkusíme poprat o co nejlepší výsledek. A já s bráchou se při zápase budeme moct trochu popichovat a hecovat.
 

Pokud budete na hřišti spolu, budete se určitě bránit?
To nevím, ale myslím, že on mě nebude chtít bránit. Už při té přípravě mi řekl, že kdyby mě bránil naplno, tak mě už trenér nenechá hrát. Takže nevím. (usměje se) A já? No samozřejmě bych ho bránil naplno, ale on už nemusí hrát. Už je starej. (opět se pousměje)   

Vy máte s Pavlem podobnou hru, pohyby... Co vám třeba teď chybí proti němu, když mu bylo 21?
To už je hodně dávno. On určitě líp bránil a asi i atleticky na tom byl malinko líp. Jinak si to už moc nepamatuju. Před těmi 9 lety mi bylo dvanáct, a i když jsem jezdil do Prostějova nebo do Opavy skoro na každý jeho zápas, detaily si nevybavím.

Vy jste se pro basketbal rozhodl proto, že ho hrál on?
Já se ani moc nerozhodoval, neměl jsem na výběr. Od nejmenšího věku jsem se v basketovém prostředí pohyboval, protože brácha hrál a táta trénoval v Mohelnici, kde jsem začínal i já. Po pravdě ale musím říct, že úplně nejdřív z nás sourozenců začal hrát nestarší brácha Roman a podle něj až díky němu jsme začali i my dva. (usmívá se)

Radí vám ještě dnes o devět let starší Pavel?
To ani ne. Poradí jen sem tam něco menšího, ale jinak hlavně povzbuzuje.

Pavlův bývalý spoluhráč v Nymburce Ladislav Sokolovský o něm jednou prohlásil, že byl ohromně cílevědomý a pro své zahraniční angažmá udělal strašně moc. Jste na tom i v oblasti cílevědomosti podobně a pomohlo vám to před časem k návratu ze zranění?
Tohle jsem o bráchovi taky slyšel a mám stejný názor. Nevím přesně, co všechno dělal, ale i já se snažím co nejvíc, abych dosáhl toho, co on. Po těch dvou letech pauzy jsem měl ještě větší chuť hrát a snad mi to vydrží. 

Bratr už ovšem jen těžko dorovná vaše evropské stříbro z kadetů. Mimochodem, jak na tom byl v této kategorii on?
Pamatuju, že do nároďáku se dostal až někdy ve „dvacítkách“ a evropská mládežnická medaile mu chybí, ale zase byl mistrem republiky ještě s žáky Mohelnice a to mně uniklo. Vím, že jsme to doma měli ještě nahrané na videokazetě (pro později narozené – plastiková krabička velikosti menší bonboniéry, dříve hlavní záznamové médium).     

A ještě jedno srovnání – stejně jako bratr při lize studujete dálkově vysokou školu, v jakém oboru?
První rok jsem tady v Brně na mezinárodním obchodním právu. Docházím do školy jednou za dva nebo tři týdny.



Byla to podmínka rodičů, abyste mohl zůstat ve světě profi sportu, nebo jste chtěl studovat dobrovolně?
Asi obojí. Podmínka to byla určitě, ale spíš jsem po problémech s kolenem zjistil, že basket není všechno a chci mít nějakou druhou cestu. Převážně to tak bylo z mojí hlavy, nebyl bych bez školy sám se sebou spokojený.

Vraťme se teď po časové ose zpět - v roce 2011 jste jako 16letý vicemistr Evropy našlápl kariéru velkolepě. Pak váš další rozlet ale na dlouhou dobu uťalo vážné zranění kolena. Jakým martyriem jste si prošel?
Hned po té Evropě kadetů jsem si úplně přerval přední křížový vaz pravého kolene a k tomu si přetrhl i postranní vaz. Na první operaci mi přední „křížák“ odstranili a postranní sešili. Pak jsem začal hrát, ale pořád jsem s tím měl problémy, vyhazovalo se mi to, tak jsem jel za jiným doktorem a ten mi řekl, že bych měl rok vysadit a že později budu muset na plastiku. Na tu jsem nakonec šel v roce 2013. Doporučili mi ji odložit až sem, protože jsem ještě rostl, a při dřívějším zákroku by se to nemuselo dobře uzdravit. Mohlo by se stát, že bych pak měl jednu nohu delší a mohl bych s tím mít ještě větší problémy.  

Víc než dva roky jste tedy pořádně nemohl hrát…
První půlrok jsem nehrál, další půlrok jsem hrál tak, že to moc nešlo. Další rok jsem nehrál vůbec a třičtvrtě roku se zotavoval po plastice. A od sezony 2014/15, kdy působím v lize, jsem začínal v podstatě od začátku.  

Lze odhadnout, nakolik vás tohle všechno právě v dorosteneckém věku zbrzdilo?   
Z jedné stránky asi nějak jo. Na dva roky jsem se v podstatě odmlčel a nebyl na očích. Netroufnu si ale říct, že bych bez toho byl někde jinde, nebo že bych hrál líp. Nedokážu si to ani představit, protože s tím zraněním jsem už vnitřně spojený, a nevím, jaké by to bylo, nestát se mi to.

Propadal jste tehdy hodně skepsi? Věřil jste stále, že i po tom všem se jednou dopracujete na ligovou úroveň v mužích?
Pořád jsem si říkal, že jsem poměrně mladý. Měl jsem takové štěstí v neštěstí, že se mi to stalo v šestnácti a říkal jsem si, že v osmnácti pořád ještě můžu znovu začít a budu mít třeba čtyři roky na to se do ligy prosadit, což se v podstatě povedlo. Stát se to při přechodu z mládeže do mužů, bylo by to mnohem horší. Tím jsem se povzbuzoval, navíc všichni kolem mi říkali, abych si z toho nedělal hlavu a že si aspoň odpočinu. Bral jsem si tak ze všeho jen to pozitivní.

A časem možná budete pokukovat i po klubech z vyšších ligových pater…
Myslím, že to pokukuje každý, ale to, jestli něco takového klapne, bude záležet jak na zbytku téhle sezony, tak na té příští i jakékoli další. Doufám v to, přeju si to a dál uvidíme.