Soukromá olympiáda Ronena Ginzburga
INTERVIEW S KOUČEM LVŮ Při stoupání na svůj osobní Everest už v rámci skromné české expedice vyšplhal skutečně vysoko. Závěrečný vrcholový útok, kterým by zvěčnil svůj zápis do zdejší podkošové historie, ale nejspíš teprve chystá. Přitom jen za letošní léto by už zasloužil státní vyznamenání. A možná ne jen od jedné země. O tom za postup báječných létajících lvů po 41 letech na olympijské hry, který byl zároveň tím prvním v samostatné éře, by ani nemělo být pochyb.
To další by pak mohlo přijít z jeho rodné hroudy. Zatímco pro tuzemskou komunitu oranžového míče představovaly ten hlavní magnet tokijské bitvy s USA a Francií, v Izraeli se dlouhodobý konflikt s Íránem naplno otiskl i do úvodní české bitvy Her a kouč lvů Ronen Ginzburg tak byl zvěčňovaný na velkoformátových novinových fotografiích s válečnými titulky. Zejména start jeho japonské mise tam byl mediálně tak sledovaný, že si to pod vrchem Říp málokdo dokáže představit. Ten zápas, který se v Česku bral spíš za formalitu, prostě nesměl za žádnou cenu prohrát. Z důvodu osobní i národní cti. O své ”osobní olympiádě” nyní z řady pohledů promluví kouč, který i díky svému českému občanství už docela jinak prožíval zlaté chvíle Lukáše Krpálka, Jiřího Prskavce nebo Barbory Krejčíkové a Kateřiny Siniakové. Jako teprve třetí basketbalový kormidelník z Izraele na olympijských hrách, který tam mimochodem ani v tomto případě nevedl tým své země.
Trenére, začněme momentem M - povězte, jaké reakce jste sklidil po onom historickém českém postupu na olympiádu?
Bylo jich opravdu moc. Víte, že mě nejsou plná média a nejsem nijak aktivní na sociálních sítích, takže když se zadaří nějaký velký úspěch, obvykle dostávám na telefon kolem dvaceti třiceti textovek. Po finálovém vítězství v kvalifikaci v Kanadě to ale bylo něco neskutečného - přišlo jich kolem 250! Z celého světa - z Česka, z Evropy, z Izraele, z Filipín (usměje se), to bylo něco nebývalého. Samozřejmě mi trvalo se tím probrat a odpovídal jsem na ty zprávy několik dní. I na tom ale bylo znát, že jsme dosáhli něčeho opravdu výjimečného.
Co vám po návratu řekla třeba vaše žena?
Po vítězství v Kanadě to byl velmi jasný vzkaz - řekla mi, že musíme přivézt medaili. (smích) Jako všechny ženy na světě, nikdy není spokojená (znovu se zasměje). Jistě byla šťastná za postup, ale hned mi dala další úkol. A já na to: ”Počkej, tohle není jen tak...”
Za pobytu na domácí půdě jste se určitě dostal i do televize, že?
Samozřejmě. V Izraeli zpravodajsky pokrývají vše a všechny zápasy z Kanady i z Tokia byly v televizi. Jsem prý třetí kouč dějin Izraele, který vedl nějaký tým na olympiádě. Dalším byl David Blatt s Rusy a tím třetím je Ralph Klein, který vedl i Maccabi Tel Aviv a na olympiádě v Los Angeles byl trenérem Západního Německa. Takže tohle byla důležitá událost (Izrael se mezi muži do hlavního turnaje olympiády nikdy neprobojoval - pozn.). A pak na olympiádě přišla ta ”story” s Íránem i leccos dalšího.
Jak velké to kolem zápasu s Íránem v Izraeli bylo?
Uuuu, to bylo neuvěřitelné! Udělali z toho mnohem víc, než to skutečně bylo. My v Izraeli se prakticky nikdy ve sportu s Íránem neutkáváme. Oni se prostě k tomu souboji nedostaví. Takže před naším prvním zápasem v Tokiu se všude řešilo, jestli vůbec Írán nastoupí. Já ale věděl, že hrát budou, protože David Blatt jako kouč vedl Rusy právě proti Íráncům a tehdy taky nastoupili. Na to mi někteří řekli, že Blatt měl i americké občanství. Jenže já věděl, že kvůli jednomu trenérovi nevzdají tak důležitý zápas. A pak se řešilo, jestli mi trenér Íránu podá před zápasem ruku. Jedna izraelská televize dokonce zaúkolovala speciální štáb, aby tohle zdokumentoval a aby měli zachyceno, jak zareaguje trenér soupeře, když mu podám ruku. Víte, u nás se stále používá sousloví ”Íránská hrozba”, protože z Íránu nás pořád ohrožují (týká se především hrozby íránského jaderného programu, jehož vývoj se Izrael snaží maximálně narušovat, íránští představitelé pak vyhlašují, že chtějí Izrael vymazat ze zemského povrchu - pozn.), takže den před zápasem vyšla v našem hlavním deníku moje obrovská fotka s titulkem ”Íránská hrozba” (usmívá se). Udělali z toho úplnou válku. A já teď upřímně říkám, že jsem své ženě tehdy pověděl, že se nebudu starat o nic jiného než o to, jak porazit Írán - o čtyřicet, nebo jen o bod, ale hlavně vyhrát. Jinak nevím, jestli bych se mohl do Izraele vrátit. (jen zlehka se usměje) Takže pak bylo super, že jsme vyhráli, i když ne o tolik, jak jsme si přáli. A po zápase toho samozřejmě byla plná média, o tom potřásání rukama, nebo jestli se něco dělo po utkání.
Jak tedy vypadala zápasová realita?
Pro mě osobně to nic velkého nebylo. Před utkáním jsem úmyslně šel kolem íránské lavičky a trenér soupeře mi okamžitě podal ruku. Chvíli jsme i promluvili a já věděl, že to není žádný problém. I po zápase jsme si podali ruce a pak jsme spolu mluvili i v šatnách. Takže nic extra, což ale ani trochu neplatilo o pohledu z Izraele.
Co bylo tou hlavní story celého olympijského léta pro vás?
Týkala se našeho semifinále s Kanadou v kvalifikaci. Kolem roku 2004 jsem v Izraeli vedl otce kanadského guarda New York Knicks R.J. Barretta. V izraelské lize byl Rowan Barrett kdysi top skórerem a teď je generálním manažerem kanadské reprezentace. Když hrál ještě v Izraeli, měl tam jednou i svého tehdy čtyřletého syna. On si tam střílel v hale a každý byl z něj hotový, jak dobrou má ve svém věku střelbu. Já teď s jeho otcem už dlouho nemluvil a při kvalifikaci ve Victorii jsme jednou jeli výtahem já s Ondrou Balvínem a teď už dvoumetrovým R.J. Barrettem. On kouknul na Ondru a říká: ”Ty seš fakt obrovskej.” To ještě nevěděl, že Ondra je pak zničí. (smích) Já si po výstupu z výtahu vzal Barretta juniora stranou a říkám: ”Já si zase pamatuju tebe, když jsi byl takhle malej.” A samozřejmě jsem mluvil i o tátovi. Ten pak po zápase za mnou přišel a ve viditelném šoku z výsledku povídá: ”Neno, nemám slov. Hráli jste skvěle.” Oni pro postup, kterým si byli jistí, udělali fakt moc. Utratili spoustu peněz, dovezli si třeba palubovku Golden State (transport stál téměř 300 tisíc dolarů), na které Toronto vyhrálo v roce 2019 jako první kanadský tým NBA....
Co ještě vás z olympijského dění ohromilo?
Třeba to, jak kouč Kanady Nurse (dovedl Toronto k titulu) nebo trenér Řecka Pitino (univerzitní legenda) anebo Gregg Popovich (pětinásobný vítěz NBA) mluvili o našem týmu. To jste pak opravdu pyšný. Zvlášť když vezmu slova Popoviche po utkání s USA, který řekl: ”Jako obvykle váš tým hrál pěkný basket s velmi dobrou exekucí a my vyhráli jen kvůli schopnostem našich hráčů”.
Já v průběhu zápasu takhle nepřemýšlím, protože se soustředím na hru. Je ale pravda, že v tom utkání jsme fungovali jako tým úžasně. Věděli jsme, jak využít jejich obranu. A když to skončilo, nebyl to ani šok nebo překvapení, a neměl jsem ani pocit šíleného štěstí, protože jsem si to všechno ještě neuvědomoval. Když jsem se ale vrátil na hotel, už mi to všechno začalo docházet. Byl to ohromný úspěch a my při něm hráli skvěle. V semifinále i finále v Kanadě fungovalo v naší hře vše perfektně. A k těm vrcholům - už jsem jich s národním týmem nebo Nymburkem zažil několik, ale ano, tohle bylo něco... My do Kanady nepřijeli v nejlepším naladění, neměli jsme moc času trénovat, chyběli nám zranění kluci a nejdřív to nevypadalo extra dobře. A to teď nemluvím o přípravném turnaji v Hamburku, kde jsme byli v neúplné sestavě, a kde jsem nic velkého nečekal. V Kanadě to ale v některých úsecích už zase připomínalo tu naši mašinu. Už se mi v minulosti stalo, že jsem měl před turnajem dobrý pocit a stal se opak, nebo to bylo přesně opačně. Takže někdy se to všechno může změnit během jediného dne. A i kvůli tomu to bylo výjimečné. Já i hráči jsme cítili, že jsme díky té Kanadě basketbal dostali do povědomí spousty lidí. Když jdu po ulici, cítím, že z toho úspěchu měli velkou radost. Někdo nemusí rozumět detailům basketbalu, ale určitě pochopí, když národní tým hraje se srdcem a dobře. Takže to hlavní bylo, že jsme mohli lidem dát tenhle pocit, který nikdy nezapomenou. Já to tak aspoň ze všech těch ohlasů po kvalifikaci cítil.
Jaká byla oslava po postupu?
Zůstal jsem vzhůru o něco déle, ale hej - já nemůžu vydržet tempo těchhle kluků, když slaví. (smích) Když jsem byl mladý, dal bych to s nimi, a možná i víc. Tohle tempo ale nemůžu vydržet celou noc. Oni prostě vědí, jak slavit.
Už jste přemýšlel o tom, proč v tomhle basketbalovém případě izraelský a český element fungují spolu tak dobře?
Když vedete reprezentaci, je to jiné než v klubu. Z pohledu profesionálního i mentálního nastavení. My máme vážně dobrou chemii, především hráči mezi sebou a pak i já s nimi. Možná tohle je ten nejlepší přístup, když vedete reprezentaci v těchto krátkých úsecích, možná proto nám to spolu tak funguje. A nemůžu tu nezmínit i skvělou spolupráci s mými kolegy z realizačního týmu, s asistenty ”Čoudou” (Czudkem) a ”Pospou” (Pospíšilem) i všemi ostatními na čele s manažerem Michalem Šobem.
Už jste si zanalyzoval, proč na obou turnajích byly ve většině utkání vaše druhé poločasy o poznání horší?
Zaprvé ty nejlepší týmy měly v létě jen olympiádu a připravovaly se jen na ni. A my? Kdybyste před kvalifikací někomu řekl, že porazíme Kanadu a Řecko a postoupíme, myslel by si, že jste se zbláznil. My tak překvapili všechny včetně sebe samých. Postup pro nás znamenal obrovský vrchol a po krátkém odpočinku bylo hrozně těžké se nastavit na další velkou akci. Když to ještě spojíte s těmi problémy, s covidem u některých hráčů, zúženou sestavou, tak jsme nebyli na stu procent svých možností. Na druhou stranu jsme hráli proti dvěma nejlepším týmům světa. Co nás ale v Tokiu trápilo nejvíc, bylo to, že někteří kluci nebyli v nejlepší aktuální formě v souvislosti s covidem a tak dále.
Kouč Řeků Rick Pitino se zdál být po finále kvalifikace docela překvapen z vaší hry. Zdálo se vám to tak taky?
My proti Řecku i Kanadě hráli v našem stylu a myslím, že jejich obrana nám pomáhala. Nejde takovou obranu mít 40 minut a my po první půlce, kdy jsme měli určité potíže, už věděli, jak jejich obranu využít. A oni na to neměli odpověď. My když hrajeme svou hru, s tou chemií mezi hráči, jsme skvělý tým. A může to tak být i dál.
Když si vzpomenete na poslední minutou střelu na výhru Uruguayců nebo poslední nedanou střelu v prodloužení Kanaďanů, považujete se za klikaře?
Kdybyste věděl, kolik zápasů jsem v posledních vteřinách prohrál! Tohle je součástí trenérské profese, jednou to vyjde, jednou ne. Tentokrát nám byly hvězdy nakloněny, ale je pravda, že prohrát s Kanadou by byla hrozná škoda. Tam jsme si zasloužili vyhrát o víc. Jak se ale říká, štěstí přeje připraveným, a to my, myslím, jsme.
Lámat Kanadu minutu do konce o deset a pak najednou být minus pět bodů v prodloužení a přesto ještě vyhrát, jaká tohle byla zkušenost a co jste pak týmu řekl? Byl jste šťastný, nebo i naštvaný?
Po vítězství nad Kanadou nejde být naštvaný. Vždycky říkám, že výhra je výhra. Ukázal se charakter hráčů, protože statisticky tým, který z plus deset minutu do konce skončí v prodloužení, by v 95 procentech případů takový zápas prohrál. A první minuty prodloužení tomu i napovídaly. My měli tak málo tréninků, že třeba o tom, jak budeme hrát proti celoplošnému presinku soupeřů (tato činnost byla v poslední minutě základní hrací doby kritická - pozn.), jsme mluvili prakticky jen u videa. Nanejvýš jsme si to stihli projít v chůzi, protože prostě v šesti trénincích nešlo postihnout vše. A ještě ze strany Kanady - její hráči 39 minut neukazovali, že patří do NBA. Pak to ale tu jednu minutu ukázali. My tam sice udělali chyby, které se stanou, ale oni hlavně stříleli trojky jako v NBA, do obličeje, z dálky, a to bylo třikrát nebo čtyřikrát. Když jsem to viděl, říkal jsem si: ”OK, teď už chápu, co se děje v NBA, kde je v závěrech spousta timeoutů a tým, co třicet sekund do konce vede o sedm osm bodů, najednou ještě prohraje”. Tak jsem si takovou NBA koncovku mohl sám zažít. Jsou zápasy, které si s sebou nesete celý život, a pokud bychom prohráli, já i hráči bychom měli tenhle na vršku toho seznamu. My ale nakonec vyhráli a ten zápas si tak budeme pamatovat z trochu jiného důvodu.
Na olympiádě pak byl kromě Íránu pikantní i souboj s USA, kdy před ním byly po porážce s Francií a dvou předchozích v přípravě v zámořských médiích krutě zpochybňovány schopnosti pětinásobného vítěze NBA Gregga Popoviche, jehož mezinárodní reputaci jste měli takřka ve svých rukou. A v poločase to pro tým USA za téměř vyrovnaného stavu vypadalo ještě dramatičtěji. Věřil jste tam, že soupeři ještě můžete zavařit a vyhrát?
Tak to neberu, viděli jsme ale, že jsme v zápase. Taky jsem ale věděl, že oni můžou vše změnit rychle, zejména s naší užší rotací, což byl náš zásadní limit. Věděl jsem, že se Američané zlepší a nakonec byli lepší o hodně. Porazit USA je složitý úkol, nicméně kdybychom měli o něco delší sestavu, vydrželi bychom déle. V první půlce jsme využívali jejich slabin, hráli jsme pod koš, kde jsme je trestali, hráli jsme i dovnitř a ven, ale oni pak rozhodli obranou a díky ní získali i zlato. Když v ní tihle hráči zapnou naplno, je těžké pro každý tým se prosazovat a porazit je. To v útoku nepředváděli nic zvláštního, těžili hlavně ze svých individuálních dovedností a schopností skórovat i z nemožných pozic.
Umíte si představit, že byste byl v kůži kolegy Popoviche a čelil možná největšímu kariérnímu tlaku, jaký po třech nezdarech v roli hlavního kouče či asistenta na OH (2004) a MS (2002 a 2019) mohl zažít?
Když jste měl možnost sledovat hru Kevina Duranta od postranní čáry, jaký to byl pocit? A šlo s ním něco dělat?
Jen se dobře pomodlit (usměje se). V některých sekvencích zápasů byste si možná řekli, že se dá zastavit, ale on je na jiné úrovni. To, jak umí skórovat, ale i jak funguje díky své výšce v obraně. Před jeho střelou se tak vždycky můžete jen rychle pomodlit...
Při ortodoxním přebírání většiny clon americkou obranou, byla vaše šance hlavně jít přes Ondřeje Balvína?
V první půlce jsme to tak dělali skvěle, stejně jako Francie v prvním zápase s USA. Z mého pohledu to v podání Američanů nebyla dobrá obrana. Moje teorie ale je, že oni tak hráli, protože jde o relativně snadný způsob bránění, nemusíte to moc trénovat. Popovich radši nechtěl používat složitější řešení - byť by jich tito hráči byli schopní -, i když věděl, že pod košem pak budou mít problémy. Francie jim je taky udělala a v první půlce i my. Výsledky ale ukázaly, že to asi zvolili dobře. Většina jejich zápasů se odehrávala podobně - začali dost vlažně, ale když vás začali dusit, tlačili na guardy na perimetru, míč se těžko dostával pod koš a jejich guardi byli pod košem velmi agresivní, tak jim to fungovalo. Ani další týmy je nedokázaly trestat pod košem po celých 40 minut.
Ondřej Balvín se opět zásadně zlepšil, letos byl v dresu Bilbaa druhým nejužitečnějším hráčem španělské ligy a mnozí by čekali, že udělal nezbytný krok do nějakého solidního euroligového týmu. Místo toho ale rok před EuroBasketem v Česku odchází do týmu nováčka japonské ligy. Mluvil jste s ním o tom?
Jistě, před podpisem i po podpisu smlouvy. Opravdu hodně se zlepšil v řadě herních aspektů, i mimo hřiště ještě víc dospěl, ale já nechci říct, že je škoda jít do Japonska. Myslím, že problém není na jeho straně, spíš na straně těch velkých klubů, které si ho nevzaly. Možná kdyby počkal, tak po zápasech s Kandou a USA by mu něco na stole přistálo, což bych já po jeho výkonech očekával, na druhé straně vy chcete být tam, kde jste žádaný. A v Japonsku ho chtěli a byli připraveni mu dát vše. A pokud se tam bude cítit šťastný, to je to hlavní. Hráč může někde vydělat padesát nebo sto tisíc navíc, ale musí se cítit šťastný, což peníze nezařídí. Třeba ale ještě Ondra neřekl vše, a pokud zůstane ve formě, a bude jezdit v sezoně hrát za národní tým, ukáže se to jako dobrá volba a může pak pokračovat na vysoké úrovni v Evropě, kde je jedním z nejlepších podkošových hráčů. A to teď začal i výborně střílet z dálky. On tu střelu má dobrou, jen na tom musí víc pracovat a cítit se při tom dobře. Řekl jsem mu, že s touhle zbraní bude ještě těžší ho zastavit.
Ještě jedno jméno bylo letos velmi zajímavé - Blake Schilb. Po roce bez basketbalu, kdy jste ho zřejmě nemálo burcoval, aby si našel angažmá a mohl jste jej tak zkusit v přípravě na kvalifikaci, a po pouhých pár ostrých zápasech za USK vystřihl některá nezapomenutelná představení...
Věděl jsem, že angažmá v USK bude výborný krok. Na něm se ale podílela řada lidí - Mirek Jansta (předseda federace), Zdeněk Bříza (člen výboru federace) a Michal Konečný (generální sekretář) podpořili tuto myšlenku a celkově byla podpora ze strany federace ohromná. My věděli, že v jeho věku vrátit Blakea do týmu po roce bez basketbalu bude složité, a když přijel do Prahy, a viděl jsem jeho fotku, myslel jsem, že jde o jeho staršího bratra (směje se). A zvažoval jsem jeho nasazení na pivotu (s velkou nadsázkou). Pak s ním ale pracoval ”Mejřa” (kondiční trenér národního týmu Michal Miřejovský) a také v pražském USK. Když jsme pak začali přípravu my, po každých pěti deseti minutách hry jsem ho střídal. On byl trochu naštvaný, ale já mu říkal: ”Neboj, to přijde”. Když viděl, že hraje míň, byl rázem rychlejší. A hlavně to, co on umí, nejde učit. A pak přišel zlom v zápase s Kanadou, což mohl být i jeho poslední v kariéře. Od první minuty hrál, jak by měl hrát celou svou kariéru. Jistě, měl vynikající kariéru, ale zná můj názor a ví, že kdyby trochu víc riskoval, mohl být ještě lepší. S Kanadou a pak dál už hrál úžasně, neváhal, střílel, přihrával. My na jeho návratu a přesvědčení k němu pracovali už vlastně od loňska a nakonec - aniž bych teď chtěl zlehčovat roli ostatních, bez Blakea by byl postup do Tokia složitý, i s ohledem na naše potíže se sestavou. A jestli teď bude někde pokračovat? To je otázka. Já doufám, že ano. Mluvíme s ním o tom. Upřímně - u nás nejde tak jako ve spoustě jiných zemí dát pas jakémukoli cizinci. Tady je nejdřív nutné ukázat propojení se zemí a my nyní na pozici naturalizovaného hráče nemáme další volbu. Já doufám, že Blake bude pokračovat, protože za rok to může být velké léto.
Skočme i do zákulisí - jaký pro vás byl život v českém domě v olympijské vesnici, kde jste byl obklopen smetánkou českého sportu?
Pro mě? (smích) Řekněme, že olympijská vesnice je pro mladé lidi (znovu se směje). Není tam komfort jako v běžných hotelech. Manažer Michal Šob se mnou vtipkoval ”Neno, musíš pochopit, že olympiáda je o pospolitosti”, abych se tam víc uvolnil. Asi kdybych byl mladý, bylo by to super. Líbilo se mi ale, že když člověk šel po ”vesnici”, mohl vidět všechna ta velká jména z různých sportů, nebo jídelnu, která byla úžasná - dvě patra, otevřeno 24 hodin denně, všechna možná jídla z celého světa a vy vidíte, jak Novak Djokovič (tenisová jednička) hraje karty se srbským volejbalovým nároďákem, Luku Dončiče, jak si vykládá s trenérem Nymburka Sašou Sekuličem. No a pak narazíte i na sportovce z nepříliš známých zemí, kdy já vypadám jako mnohem větší atlet než oni. (smích) A pak to pro mě, jako člověka pocházejícího z Izraele, bylo jiné ještě v jednom aspektu...
Povídejte...
Když jsme přijeli první den, hned jsem si vzpomněl na Mnichov 1972 (během mnichovské olympiády palestinští teroristé při přepadení ve ”vesnici” zabili dva členy izraelské výpravy, dalších devět pak unesli a při přestřelce s policií na letišti je rovněž usmrtili, olympijské dění bylo pak na 24 hodin pozastaveno - pozn.). První myšlenka při příchodu do vesnice, do všech těch budov, i když tehdy vypadaly jinak, byla na ty fotky z Mnichova, takže mě to vrátilo zpátky v čase. Mluvil jsem o tom třeba se ”Satym” (Satoranským), jestli o tom ví. On řekl, že samozřejmě ano, protože viděl i ten známý film od Spielberga (Mnichov z roku 2005). Já byl tehdy sice malý kluk, ale tu dobu jsem zažil naživo. A tak jsem byl pyšný, když jsem v Tokiu viděl izraelskou vlajku přímo na izraelském domě, což bylo poprvé po 49 letech od Mnichova, protože dřív tam z bezpečnostních důvodů chyběla.
(Po dlouholeté snaze až při letošním zahajovacím ceremoniálu olympiády dosáhli příbuzní obětí toho, že v jeho průběhu byly připomenuty - pozn.)
Je film Mnichov z kategorie těch, kterému se vaši krajané raději vyhýbají?
Myslím, že spousta lidí to viděla. Většina to ale hlavně zažila ve skutečnosti. Mně bylo tenkrát devět let a najednou se to objevilo ve zprávách, že byli uneseni naši sportovci. Tehdy se to vysílalo hlavně v rádiu a všichni v napětí čekali, jak se to vyvine. Chvíli to vypadalo, že dojde k vyřešení situace, ale...
Když se posuneme k tomu radostnějšímu - slavil jste i vy české medaile na ulici před českým domem?
Samozřejmě. Pokaždé když někdo vyhrál nějakou medaili, čekali jsme na něj s uvítáním. To byly úžasné chvíle. A já si ze začátku dělal srandu ze svého izraelského kamaráda, že Izrael ještě nemá medaili. Až později nějaké získal a byly celkem čtyři (byl to dosud největší úlovek země v dějinách olympiád, kde Izrael do letoška posbíral jen 7 cenných kovů - pozn.). My je ale brali od začátku, skoro každý den. To všechno bylo fajn, ale myslím, že tohle byla moje poslední olympiáda (smích).
Byl pro vás ten pocit slavení medailí nyní intenzivnější, když sám vlastníte české občanství?
Určitě ano. Jsem Izraelec, ale po tolika letech v Česku už jsem napojený ze spousty pohledů a byl jsem tak velmi pyšný za každou získanou medaili. S Lukášem Krpálkem mám i společnou fotku a české výsledky byly skvělé.
Stihl jste si i promluvit s českými sportovci?
Jasně, s Barborou Krejčíkovou i mnoha dalšími. Pokud jde o mé krajany, tak tam na to ale nedošlo. Šéf izraelské delegace se se mnou chtěl potkat, ale časově to nevyšlo.
