Splněný sen o repre. I po 4 operacích kolen!

S MVP U22 ONDŘEJEM SEHNALEM On a opavský Václav Bujnoch by mohli jezdit po přednáškách pro ty stižené stejně drsným osudem. Mohli by vyprávět, jaké to bylo ležet na lopatkách po dvou plastikách kolen, jaké bylo přemýšlet o konci, a přesto se nevzdat. A do roka dvou se dostat až na práh reprezentace. Anebo dokonce do jejích útrob. Ondřej Sehnal, 193 vysoký rozehrávač Sov z pražských Nuslí, zažívá v této sezoně - po dvou letech mimo ligová prkna - velký comeback nejen do Kooperativa NBL, ale vůbec do basketbalu. A je to comeback se vším všudy – rovnou v nečekané roli prvního rozehrávače USK. A od února už i rozehrávače s přívlastkem reprezentační. Skoro není divu, že při tomhle zápřahu, včetně působení v Alpe Adria Cupu, nějak nezbývá dost času na dokončení pražského gymnázia na Přípotoční. I na to ale jednou přijde řada. Teď je hlavní to, že už ve dvaceti letech bylo odškrtnuto splnění jednoho velkého klukovského snu.

S MVP U22 ONDŘEJEM SEHNALEM On a opavský Václav Bujnoch by mohli jezdit po přednáškách pro ty stižené stejně drsným osudem. Mohli by vyprávět, jaké to bylo ležet na lopatkách po dvou plastikách kolen, jaké bylo přemýšlet o konci, a přesto se nevzdat. A do roka dvou se dostat až na práh reprezentace. Anebo dokonce do jejích útrob. Ondřej Sehnal, 193 vysoký rozehrávač Sov z pražských Nuslí, zažívá v této sezoně - po dvou letech mimo ligová prkna - velký comeback nejen do Kooperativa NBL, ale vůbec do basketbalu. A je to comeback se vším všudy – rovnou v nečekané roli prvního rozehrávače USK. A od února už i rozehrávače s přívlastkem reprezentační. Skoro není divu, že při tomhle zápřahu, včetně působení v Alpe Adria Cupu, nějak nezbývá dost času na dokončení pražského gymnázia na Přípotoční. I na to ale jednou přijde řada. Teď je hlavní to, že už ve dvaceti letech bylo odškrtnuto splnění jednoho velkého klukovského snu.

Ondřeji, za minulé dvě sezony jste v lize odehrál pět minut, teď jste prvním rozehrávačem USK, ve 20 letech nejužitečnějším hráčem z padesátky Čechů do 22 let po základní části NBL a máte za sebou na lavičce i první dva zápasy v reprezentaci mužů. Co pro vás osobně tenhle skok znamená?
Minulé dvě sezony pro mě byly hodně těžké - laboroval jsem se zraněními a absolvoval čtyři operace. Řešil jsem tak spíš návrat k basketu, než basket jako takový. Loni v létě už jsem ale byl na reprezentaci do 20 let a začal se do toho zase dostávat. Po třech letech jsem poprvé prošel i celou přípravou v klubu a zařadil se tak do plynulejšího režimu. A když se ukázalo, že nepřijde nový hráč na pozici 1, vyplynulo z toho, že větší důvěra půjde na moji hlavu a hlavu Kuby Tůmy. Pro mě to znamená hodně. Vrátil jsem se po těžkých zraněních a beru to jako velký úspěch.

Jaká všechna zranění jste za ty minulé dvě sezony utrpěl?
Nejdřív jsem si na pravém koleni při špatném dopadu utrhl křížový vaz a porušil menisky, což znamenalo dvě operace. Rok na to jsem si utrhl křížový vaz i na levém kolenu a šel na to znova.



Přicházely po druhé plastice kolena i myšlenky na konec s profi basketem?
Samozřejmě že když jsem se dozvěděl, že i na levém kolenu jsou to přetržené vazy, ze začátku probíhaly takové myšlenky, že už to nemá cenu, že moje tělo na to není stavěné. Měl jsem ale velkou podporu z klubu, kde mi všichni dávali čas, netlačili na mě, takže jsem měl výborné podmínky, abych se vrátil zpátky a znovu nastartoval svoji kariéru.

Jak dlouho už kolena drží plus minus naplno? A kdy jste po všech těch operacích mohl zase zasmečovat?
Drží od loňského května, takže asi deset měsíců. A ty smeče? Možná jsem to zvládl až někdy v září, během přípravy. Jasně že nohy se mi „vracely“ dlouho.

Nebál jste se po dvou letech prakticky mimo, zda roli prvního rozehrávače v NBL, kde jste do té doby odehrál tři sta minut už tři roky zpátky, zvládnete?
V té dosud jediné sezoně v lize (2014/15) jsem ještě jako junior hrával v průměru 12 minut, a i když jsem teď respekt měl, nebál jsem se.

Právě v sezoně 2014/15 jste v USK zažil vlastně své jediné zápasy pod koučem Alilovičem…
Jeho první sezonu v klubu jsem odehrál ještě jakž takž celou. A v těch dalších to byla nějaká porce tréninků. Pan Alilovič ale dohlížel i na zraněné hráče a hodně na mě tlačil, abych každý den pracoval na svém návratu.  

Když vezmete, kdo všechno spadá do kategorie českých hráčů do 22 let, kvalitu soutěže a další faktory, je váš průměr 11 bodů za 28 minut v roli základního rozehrávače, což je mimochodem nejlepší nástřel této věkové kategorie, v první pořádné sezoně v lize dobrá vizitka?
Nejsem typ člověka, který by byl spokojený s tím, na čem právě je. Beru to jako odraz ode dna, na kterém jsem byl, ale spokojený s tím rozhodně nejsem. Za 28 minut se dá stihnout mnohem víc než 11 bodů a užitečnost 11. 

Odhlédneme-li od těch 340 minut zpřed tří let, jaké to na podzim bylo přivítání na prknech NBL?
Přijít do nejvyšší soutěže je velký skok, starší hráči jsou hodně zkušení, fyzicky silní a vědí, jak si s dravým mládím poradit. Jejich zkušenosti jsou vidět, ti hráči znají ligu, rozhodčí a vědí, kdy a kde mají být.



Proběhla i nějaká zaškolovací zkušenost?
(usměje se) No, to musím chvilku přemýšlet. Samozřejmě od starších hráčů něco proběhlo, na mladé moc neberou ohledy. Když něco mladý namítá na rozhodčí, tak si připomínky neodpustí. Třeba ve Svitavách jsem měl něco k rozhodčím a (rozehrávač domácích) Roman Marko na mě spustil, co si to v takovém věku dovoluju. A dvě minuty nato mi „udělal“ dva fauly a musel jsem si jít sednout. Ty zkušenosti starších hráčů se podepisujou i na tomhle.  

Všiml jsem si, že i ve dvaceti si sudím své řeknete.
Vím to. Jsem tím známej, nemají to se mnou jednoduché.

Neděláte si tím škodu?
Tak, těžko říct. Možná jo, na druhou stranu mě to přivádí do nějakého emočního stavu, do kterého se potřebuju dostat, abych podával lepší výkony.

V takovém stavu jste byl zřejmě v Děčíně před Vánocemi, kde jste při výhře USK měl vedle 24 bodů i 11 získaných faulů. To je venku, navíc na palubovce vicemistra, slušný výkon.
Byl to zápas, který jsme potřebovali vyhrát (tato výhra rozpůlila sekvenci týmu s 11 porážkami), i když se v Děčíně lehko nevyhrává, a zápasy tam bývají hodně fyzické, a musí se chodit hodně do těla. A tohle utkání na mě rozhodčí zrovna viděli 11 faulů. (usměje se)

Z tohoto pohledu si tedy stěžovat zrovna nemůžete.
To ne, to bych ani neudělal. (směje se)

Na podzim jste měl devětkrát v řadě nejméně deset bodů, už čtyřikrát jste nastřílel dvacet bodů a víc a v únoru jste už měl průměry přes 14 bodů, přes 8 asistencí, přes pět doskoků i získaných faulů. Málem jste aspiroval i na MVP měsíce, šlo to právě v únoru tak snadno?
My jsme v prosinci a lednu procházeli těžkým obdobím, kdy jsme prohráli 10 z 11 zápasů v řadě, protože jsme hráli hodně venku. A potřebovali jsme se z toho oklepat. Postupně si to začalo sedat, věděli jsme líp, co od sebe čekat. A z toho pramenila i moje čísla. Přece jen nový guard Devon Bookert přišel až v listopadu (jako náhrada za top skórera Petersona) a bylo těžké ho rychle nastavit na náš herní systém.

V listopadu a únoru vás osobně nejspíš i pozitivně nakopnuly dvě nominace do reprezentace, kdy v únoru jste už byl i součástí týmu v kvalifikačních zápasech.
V listopadu jsem to absolutně nečekal, překvapilo mě, že jsem se dostal do té širší čtyřiadvacítky. A když jsem pak byl i ve čtrnáctce pro soustředění, byla to velká euforie. Odmala jsem měl totiž sen, že bych se chtěl do mužské reprezentace dostat. Takže se mi teď splnil. Od toho druhého zranění kolena to přišlo hodně rychle a já jsem za to rád. Tehdy jsem už přestával věřit a nakonec se ukázalo, že to jde.

Už dřív jste přiznal, že váš otec byl v listopadu vaší nominací dost překvapen, protože ani nevěděl, že se o nějakou hraje. To jste myslel vážně?
(smích) Jo, bylo to pro něj překvapení. Byl zvyklý, že se všechny kvalifikace hrály na konci léta. A nevěděl, že se to změnilo. A když jsem mu napsal, že jsem v širší nominaci, tak jsem ho zaskočil.



Mimochodem, jste ze sportovní rodiny, nebo jste začal novou tradici až vy?
Spíš jsem ji začal. Rodiče nějak sportovali, ale ne na vrcholové úrovni.

Byť zatím jako nevyužitý náhradník, jaký hlavní zážitek nebo zkušenost jste si z únorových kvalifikačních zápasů v Bulharsku a na Islandu odnesl?
Nejvíc mě zaujala ta náročnost. Jeden den se hrálo v Bulharsku, druhý se odlétalo, na hotel na Islandu jsme se dostali v jednu v noci a za 16 hodin se hrál zápas. Bylo těžké se s tím vypořádat a bylo to asi na zápase s Islandem vidět. První tři čtvrtiny bylo pro nás hrozně těžké se dostat do tempa a herní pohody. A když do toho kluci začali posledních pět šest minut šlapat, už to bohužel nestačilo. Překvapilo mě, jak náročné a vyčerpávající to cestování bylo i pro mě, ačkoli jsem nehrál. A bylo zajímavé sledovat, jak se s tím vypořádávají ostatní hráči. Kluci z Nymburka už jsou na větší cestování zvyklí a možná bylo vidět, že se s tím poprali o trochu líp. Nebo i Ondra Balvín, který se z Kanárských ostrovů necestuje taky hodně.

Je pro vás, řekněme, nejvztažnějším hráčem současné reprezentace Jaromír Bohačík, kterého jste během dvou let v USK mohl poznat víc, a který se už stává jedním z lídrů reprezentace, do které ještě nedávno teprve nakukoval? Teď myslím z pohledu rychlosti, s jakou se dá vyšvihnout až do takové pozice.
U něj to bylo hodně rychlé. Na USK přišel po ne právě povedené sezoně v Belgii a druhý rok v USK už zažil výbornou sezonu. Jeho kariéra šla rychle nahoru a je vidět, že když na sobě člověk pracuje a každý den se soustředí na to, na co má, tak to jde.

Zpět ke kategorii U22 - vy jste s užitečností 11 byl v základní části NBL číslem 48 v celkovém pořadí. Neměl by někdo z vás, Čechů do 22 let, být výš?
Po pravdě jsem to moc nesledoval a překvapilo mě, že jsem byl první. Třeba jsem myslel, že Radovan Kouřil nebo Viktor Půlpán jsou výš. Rozhodně si ale myslím, že hráči do 22 let by měli být v celkovém pořadí výš.  

Z 52 hráčů, kteří do základní části aspoň na chvíli zasáhli, nejméně polovinu zápasů odehrálo s průměrem aspoň 10 minut dvacet hráčů, jen šest pak mělo průměr vyšší než 20 minut. Je to tak akorát, nebo by to mělo být lepší?
Myslím, že akorát to není. Pokud mladí čeští hráči nebudou dostávat příležitosti, nemůže se náš basket posouvat dopředu. Třeba u nás v USK mladí kluci šanci dostávají hodně velkou a snad to bude i vidět.

S USK jste v posledních týdnech hodně oživili své šance na play-off, když se aktuálně dělíte o osmou bilanci s Kolínem. Díky čemu hlavně?
Po prosinci a lednu jsme přemýšleli nad tím, proč jsme tolik prohrávali, a trenér se s námi snažil mluvit o tom, jestli něco můžeme dělat líp. Nevím, co přesně se zlomilo, ale asi si to potřebovalo sednout. Začali jsme šlapat a fungovat jako jeden tým.