Staří psi, co sotva vstávají, ale stále se učí

S DYNAMICKÝM PIVOTEM NA KONCI KARIÉRY Když hrával naposledy za Ústí, ve svých raných dvacátých letech, kolem něj se v týmu hemžili borci jako Pavel Kubálek, Tomášové Holešovský a Eisner, Dominik Feštr či Antonín Pištěcký. Jejich jména na ligových soupiskách už dlouho nenajdete, mezi tím se stali trenéry, mnozí jimi dále jsou, ale třeba potomek šlechtického rodu Schliků Dominik Feštr už povýšil dokonce na správce Prachovských skal. On ale stále zařezává na prknech nejvyšší soutěže, bez ohledu na hloubku svých letokruhů, a zraje jako víno na francouzské Riviéře. A ještě aspoň rok dozrávat hodlá.

S DYNAMICKÝM PIVOTEM NA KONCI KARIÉRY Když hrával naposledy za Ústí, ve svých raných dvacátých letech, kolem něj se v týmu hemžili borci jako Pavel Kubálek, Tomášové Holešovský a Eisner, Dominik Feštr či Antonín Pištěcký. Jejich jména na ligových soupiskách už dlouho nenajdete, mezi tím se stali trenéry, mnozí jimi dále jsou, ale třeba potomek šlechtického rodu Schliků Dominik Feštr už povýšil dokonce na správce Prachovských skal. On ale stále zařezává na prknech nejvyšší soutěže, bez ohledu na hloubku svých letokruhů, a zraje jako víno na francouzské Riviéře. A ještě aspoň rok dozrávat hodlá.

„Divím se tomu,“ přiznává pětatřicátník Pavel Houška směrem k faktu, že jako jediný z oné ústecké sestavy edice 2006 v NBL stále ještě operuje. „A myslím, že se diví i všichni kolem, protože každé ráno, když vstávám, se mi žena směje. A není to proto, že bych byl nějak extra vtipnej, ale tím, jakým způsobem člověk vstává, protože bolí všechno od kolen po kotníky,“ dodává podkošový veterán, který se loni v létě do týmu SLUNETY po tuctu let vrátil.

I přes všechnu prožitou bolest nejen této sezony mu to ale pořád stojí za to. Power forward klub z rodného města pomohl v minulých týdnech vytáhnout už na senzační třetí místo tabulky, a to po osobně skvostném únoru, v němž řádil jako fantom z dob, kdy kraloval lize jako její dvojnásobný MVP. Teď, „na stará kolena“, vystoupal pro stejné ocenění, byť mu bude patřit jen jeden měsíc. Poprvé za něj ale dostane jako odměnu silničního krasavce Hyundai Genesis.



K dokonalé týmové bilanci 3-0 v únoru přispěl lvím dílem při dvojitém dobytí Děčína i domácím skolení Olomoucka ve druhém nastavení. Průměr užitečnosti měl 23,3, sázel 19,7 bodu, k tomu přidával 6,3 doskoku, 3 asistence, 3 získané fauly a pouhou jednu ztráta za víc než 34 minut ve hře. Celkem proměnil všech 8 trestných hodů, 7 ze 14 trojek a 15 z 26 dvojek.

I když po přesunu z Děčína do Ústí září a je už devátým nejužitečnějším mužem Kooperativa NBL, důrazně popírá, že by v pětatřiceti musel dělat něco navíc. „O tom to není. Člověk se musí snažit pořád „jít“ se svými spoluhráči, dělat všechno na sto procent a neulevovat si. V tom je klíč k úspěchu,“ vysvětluje svůj postoj hráč, který přiznává vděčnost za to, že stále může obývat ligové palubovky. „Na tom těle už to ale je poznat a moje hraní už nebude mít moc dlouhé trvání.“

Když má zmínit jednu konkrétní okolnost, která ho přiměla k novému a rychlému zažehnutí motorů po neplánované „rozlučce“ v Děčíně, neváhá ani chvíli. „Byla to rodina. Manželka a vůbec všichni za mnou stáli. A taky pomohlo, že jsem šel právě do Ústí, kde je trenérem Tonda Pištěcký, můj dlouholetý kamarád. A to bylo to zásadní, co mě povzbudilo dál pokračovat.“

Právě osoba bývalého spoluhráče Antonína Pištěckého, který se spolu s koučem Svitav Lubomírem Růžičkou zatím jeví jako top kandidát na ligového Trenéra roku, měla pro Houškův nebývalý rozlet, ilustrovaný meziročním střeleckým nárůstem z 10 na 15 bodů, skutečně nemalou důležitost. „Už když jsme si loni volali s tím, že já jsem věděl, že končím v Děčíně, nastínil mi, co ode mě bude očekávat, a domluvili jsme se na určitých pravidlech, která teď fungují na sto procent, takže jsme, myslím, oba spokojení. Svědčí o tom i naše výsledky. Tonda mi dává velký prostor a to zlepšení přišlo i se změnou prostředí a týmu. Sedli jsme si a vychází na mě spousta volných střel, kdy mi je spoluhráči dokážou dobře vytvořit. A to je to hlavní,“ pochvaluje si.
 

Houška však ani jako jeden z nejstarších borců ligy neusíná na vavřínech. V posledních utkáních bývá třeba vidět v situacích, kdy po naznačení střely na trojkovém oblouku, kde už od něj celá hala čeká jen a pouze střelu, ohne hřbet, podřadí, sešpláne plyn a nečekaně rychle sroluje ke koši. „Určitě jsem stále připraven zařazovat nové věci, i když je v pětatřiceti těžké ještě někoho překvapit. S tím „bleskovým nájezdem“ bych byl ale hodně opatrnej, já spíš někomu do koše ujdu,“ směje se. „Jsem ale rád, že jsem tam tohle mohl přidat, protože Tonda na tréninku učí novým kouskům i staré psy. I takové věci tedy trénujeme a snaží se to do nás dostat.“

SLUNETA se v ligových dějinách podívala v konečném pořadí nejvýš na šestou pozici. Současné sdílení třetí bilance tak vybízí k myšlenkám na přepisování historie. Zkušený matador se ale zatím drží při zemi.

„Před sezonou jsme si dali předsevzetí skončit do šestého místa, což se nám zatím daří plnit. Teď se dělíme o třetí místo, ale týmy jako Olomoucko nebo Opava ještě půjdou nahoru a hlavně do konce A1 zbývá spousta utkání, která pořadím hodně zamíchají. Pro nás tak bude prioritou zůstat do šestého místa a cokoli nad tím bude příjemný bonus.“

Aktuální pozici si Pandy vybojovaly i dvěma po sobě jdoucími dobytími kurtu sousedního rivala v Děčíně, na což ústecký klub čekal dlouhých 16 let. Věřte, či ne, ale žádné velké oslavy se ty večery prý nekonaly. Pravda, po třech prodlouženích byli vytíženější hráči rádi, že se vůbec dostali do postele.

„Za sebe musím říct, že jsem v Děčíně strávil spoustu let a tyhle výhry tak byly výjimečnými a příjemnými momenty, ale jsou to prostě dvě vítězství jako kdekoli jinde, byť jistě dvě důležitá vítězství, protože v Děčíně se nikdy nevyhrávalo snadno. Žádná speciální oslava ale neproběhla,“ reportuje dodatečně Houška.



Toho teď čekají – poprvé v životě – pojížďky ve voze s vlastní jmenovkou na dveřích. Bude to podle hráčova výpočtu jeho čtvrtý kariérní automobil, což značí konzervativního řidiče. A jak šofér sám dodává, i dost defenzivního. „Takže karamboly se mi naštěstí vyhýbají.“

Z řečeného vyplývá, že Pavel Houška není ani králem pokut, tedy těch motoristických. „Pokud jde o řízení, tam jsem relativně v pohodě,“ potvrzuje. Jinde však platí jako mourovatý. „V klubu, tam je to hotová katastrofa, protože kluci se mě snaží normálně sedřít z kůže,“ naoko si stěžuje manžel a otec, který měl dopředu dobře rozmyšleno, co řekne doma dětem, až se zeptají, co musel udělat pro získání tak fajnového auta.

„Řeknu jim, že jsem musel být strašně hodnej na jejich maminku a musel hrozně moc pracovat,“ povídá pětatřicátník, titulující se jako „dynamický pivot na konci kariéry“.

A kdy že ten konec nastane?
„Už několik posledních let to pro mě určitě téma je, především když ráno vstávám. V Ústí mám smlouvu ještě na příští sezonu a to už bude asi takový konec. Ty poslední dvě sezony bych si chtěl stoprocentně užít a toho se snažím držet.“

Co pak bude dál?
„To je zajímavá otázka, kterou jsem v poslední době už několikrát dostal. Vždycky s chutí odpovídám, že bych nejradši byl rentiérem, ale nevím, jestli to klapne. A co budu dělat? To ještě nevím. Asi si dám na chvíli prázdniny a užiju si pořádně rodinu, protože ta kariéra byla dlouhá a náročná, v podstatě bez víkendů, kdy jediné pořádné volno bývalo až v létě…. A pak si najdu nějakou normální práci.“