Tajemník Houška: I slepý holub najde zrno

ROZLUČKOVÉ INTERVIEW S DVOJNÁSOBNÝM MVP NBL Věděl, jak si udělat dlouhatánskou kariéru, jen v lize čítající 18 sezon. Ten recept byl prostý. Začít co nejpozději. Odložený start pod bezednými koši mu jen prospěl. Ač se ve svých 16 letech při prvních pokusných trénincích viděl jako „kopyto“ z nesportovní rodiny, už nějaké dva roky poté v barvách Ústí zapsal svůj první zápas v NBL. A za dalších devět let se stal v děčínském dresu ligovým králem jako MVP sezony, což rok nato dokázal zopakovat. Když však letos našlapoval ke své třetí individuální trofeji, rozhodl se k tomu, co zvažoval už dlouho – k přestupu na kolej vedoucí do „druhého života“. Dobrovolně tak odstoupil ze soutěže o „Železného muže NBL“, v níž po rozlučce dalšího ultraveterána Radka Nečase zůstávají především nezničitelní maratónci, kteří už přestali otevírat svůj rodný list. Ano, řeč je tu o formaci Machač – Benda – Landa – Jurečka – Norwa. Nyní už ale rozevřeme knihu myšlenek toho, který zanechal jednu nesmazatelnou stopu v moderních dějinách české reprezentace. I o ní však sám mluví bez velkých slov a fanfár, tak jako ostatně vždy v podobných situacích. Pro něj byli totiž vždy důležitější než body a triumfy lidé kolem. A tak to i zůstane. Vítejte ve světě inženýra Pavla Houšky, trojnásobného mistra ligy, šťastného otce i manžela a také nového tajemníka Fakulty strojního inženýrství ústecké univerzity.
 

ROZLUČKOVÉ INTERVIEW S DVOJNÁSOBNÝM MVP NBL Věděl, jak si udělat dlouhatánskou kariéru, jen v lize čítající 18 sezon. Ten recept byl prostý. Začít co nejpozději. Odložený start pod bezednými koši mu jen prospěl. Ač se ve svých 16 letech při prvních pokusných trénincích viděl jako „kopyto“ z nesportovní rodiny, už nějaké dva roky poté v barvách Ústí zapsal svůj první zápas v NBL. A za dalších devět let se stal v děčínském dresu ligovým králem jako MVP sezony, což rok nato dokázal zopakovat. Když však letos našlapoval ke své třetí individuální trofeji, rozhodl se k tomu, co zvažoval už dlouho – k přestupu na kolej vedoucí do „druhého života“. Dobrovolně tak odstoupil ze soutěže o „Železného muže NBL“, v níž po rozlučce dalšího ultraveterána Radka Nečase zůstávají především nezničitelní maratónci, kteří už přestali otevírat svůj rodný list. Ano, řeč je tu o formaci Machač – Benda – Landa – Jurečka – Norwa. Nyní už ale rozevřeme knihu myšlenek toho, který zanechal jednu nesmazatelnou stopu v moderních dějinách české reprezentace. I o ní však sám mluví bez velkých slov a fanfár, tak jako ostatně vždy v podobných situacích. Pro něj byli totiž vždy důležitější než body a triumfy lidé kolem. A tak to i zůstane. Vítejte ve světě inženýra Pavla Houšky, trojnásobného mistra ligy, šťastného otce i manžela a také nového tajemníka Fakulty strojního inženýrství ústecké univerzity.

Pavle, není to přece jen škoda završit kariéru nedohranou sezonou?
Je to jednoduché – není.

To si ale žádá čitelnější vysvětlení.
Dovedete si představit, že byste se po půlroční pauze, v 36 letech, chystal na další sezonu? Já už moc ne. Nebyl jsem nikdy milovníkem letních příprav a mít vidinu toho, že bych se musel šest měsíců do začátku přípravy nějak udržovat, abych pak absolvoval měsíc a půl týmových tréninků před sezonou, to už se mi opravdu nechtělo. A byla to ta poslední kapka v mém rozhodnutí.


 

Nebýt koronavirové odstávky, dopadlo by to u vás jinak?
Asi ne. Už jsem si s myšlenkou konce pohrával dva roky, od přestupu z Děčína do Ústí to bylo vzadu v hlavě schované. Tím, že se nám se SLUNETOU relativně dařilo, a byl tu super kolektiv, mě to ještě drželo, abych zůstal. Ta aktuální situace už mě ale nasměrovala ke konci definitivně.

Které byly ty předchozí „kapky“, slévající se do vašeho rozhodnutí?
Byla to směsice vnitřních pocitů. Basket už mi nepřinášel to stejné potěšení jako dřív. Postupně se ozývalo i tělo, pak do toho vstoupila pandemie a v neposlední řadě už jsem se chtěl v životě posunout dál a zkusit novou výzvu.

Rozhodnutý jste byl už od okamžiku předčasného ukončení sezony NBL?
To určitě ne. Asi dva měsíce jsem tam měl na rozmyšlenou a uzrávalo to postupně. A až když se najednou naskytla i pracovní nabídka se startem v červnu, rozhodl jsem se ji využít. Do konce května jsem tak musel mít jasno. Nebýt té nabídky, asi by to nic zásadního nezměnilo, jen pro mě by to bylo komplikovanější při hledání jiného zaměstnání, s čímž jsem počítal původně.

Byl jste hodně přemlouván k přehodnocení stanoviska?
Asi ne. Proběhly debaty s trenérem Tondou Pištěckým i generálním manažerem Tomášem Hrubým, kterým jsem nastínil svou situaci. A byť měli zájem o mé další působení, už jsem byl rozhodnutý. Nechtěl jsem skončit tak, že bych sportu nemohl dávat sto procent. Pak už to nejde dělat. A pro mě by to sebepřesvědčování bylo teď ještě těžší.



Říkáte, že už vám chybělo potěšení ze hry, ovšem i tak jste v 36 letech aspiroval na svou třetí trofej MVP ligy a v ratingu užitečnosti před vámi skončil jen pardubický Tomáš Vyoral. Byl jste tedy tak dobrý jen z donucení okolnostmi?
To ne. Byl jsem tak dobrej, protože mě to bavilo. Tedy - bavily mě hlavně zápasy, hraní a bytí s tím mladým kolektivem. Samotné hraní ale není to jediné. Domácí zápasy hrává Ústí v neděli, takže máte v sobotu i neděli ještě trénink a jste bez víkendů, které nemůžete trávit s rodinou, což mi začalo víc a víc vadit…

Kolikrát jste zkoušel navrhovat přesun domácích zápasů na sobotu?
Vím, že debaty o tom probíhaly, ale vždy to skončilo na tom, že v sobotu se hraje hokej a v neděli basket, byť hokej už není na takové úrovni jako dřív a dalo by se to přehodit. Na to ale vždy zazněl argument, že lidi už jsou na to zvyklí.

Čím to, že jste i v šestatřiceti dokázal útočit na cenu pro nejužitečnějšího hráče ligy?
Šlo zase o kombinaci více faktorů. S Tondou Pištěckým jsme si výborně sedli, mně hrozně vyhovoval herní systém, kdy jsme si vycházeli maximálně vstříc, a to vedlo i k mým dobrým výkonům.

Trenéra Pištěckého hodně mrzí, že zavřením sezony jste přišli o šanci na historický úspěch, tedy překonání šestého místa. I vás to bude dlouho mrzet?
Ne, mě ne. Beru jako fakt, jak to dopadlo, a tím, co by, kdyby, se nechci zabývat.

Chystáte se teď aspoň do nižších soutěží?
Budu hrát na žízeň asi za SLUNETU B, což je krajská soutěž.



Neobáváte se, že tam dostanete „sežrat“, kdo a odkud jste? Nebo si to nikdo nedovolí?
To uvidíme. Byl jsem na to taky upozorňovaný, ale zkusím to. A buď mě to bude bavit, nebo ne. A když ne, najdu si něco jiného.

Na jaké pracovní pozici nyní začne váš druhý život?
Stal jsem se tajemníkem Fakulty strojního inženýrství na ústecké univerzitě.

Jak se to seběhlo?
Jak to bývá, šlo o dílo náhody. Kamarádka se mi o této pozici zmínila a já měl zájem. Pak už následovalo výběrové řízení s šesti uchazeči a já v něm uspěl.

Půjde o zcela nesportovní pozici?
Sport tam žádný nebude. Snad jen v tom smyslu, že naše univerzita má vlastní hokejový tým a jsme sportovně orientovaná vysoká, takže i proto tu budu rád.



Jste vystudovaným inženýrem ekonomie právě z ústecké univerzity, bude se to tajemníkovi hodit?
Už se mi to hodí, protože jako tajemník tu řeším a mám na starosti veškerou ekonomiku fungování fakulty.

Vrátíme-li se do minulosti, které uzlové body určovaly vaši kariéru nejvíc?
Klíčový byl můj přechod z Ústí do Děčína, kde jsem se za šest let svého prvního působení naučil být stěžejním hráčem týmu a pracovat se zodpovědností, což byl první zásadní krok. Dostával jsem tam velkou důvěru a minutáž od trenéra. Tohle mi hodně otevřelo oči. Další důležitý krok byl následný přestup do Nymburka a potom i nakouknutí do reprezentace, kde jsem měl možnost konfrontace s nejlepšími hráči ligy i se zahraničím. To je fantastická věc, po takovém měření schopností totiž víte, kde máte ještě rezervy.

Máte nějakého osudového kouče, bez kterého by vaše kariéra nebyla možná?

Jednoho ne. V každé fázi mého vývoje byl někdo, kdo na mně zanechal svou stopu a někam mě posunul. Nerad bych tedy vybral jen jedno jméno.

Vy jste pod koši začal až ve druháku na střední, tedy zhruba v 16 letech, a vzešel jste z nesportovní rodiny. Kdo vás tedy v pro vrcholového sportovce velmi pozdním věku k basketbalu postrčil?
Kamarádi. Konkrétně to byl Tonda Pištěcký. Ještě s dalším kamarádem jsem jednou přišli na trénink, kde právě Tonda byl. Poprvé jsme se tam seznámili a já začal trénovat s ním. Od té doby se spolu prolínáme, jako hráči v Ústí a později v Děčíně a teď naposledy v rolích trenéra a hráče.
 

Nakonec jste v lize vydržel 18 sezon. Jak moc vás zmáhal kočovný basketbalový život, být každou chvíli někde na cestách, a to včetně pohárů během tří let v Nymburce?
I toho jsem za ty roky docela přesycený. Jsem rád, že víkendy budu mít už volné a budu je moct trávit s rodinou. Po zbytek léta mám už pomalu všechny víkendy obsazené rodinnými výlety a dalšími akcemi. (usmívá se)

Tisíckrát jste se musel balit na výjezdy. Kolikrát se vám stalo, že jste si zapomněl boty nebo jinou důležitou výstrojní součást?
Boty jsem nezapomněl snad nikdy, byť jsem takové případy zažil. V rámci ligy ale funguje taková solidarita, že vám boty někdo ze soupeřů vždy půjčí. Stalo se mi ale, že jsem si zapomněl nějaký kus oblečení. A na tom je vždycky „krásný“, jak vás spoluhráči nechají nastoupit do autobusu, počkají, až se rozjede, abyste už neměl šanci si pro to dojít. A pak vám řeknou, kolik musíte do týmové kasy za každou chybnou součást oblečení zaplatit. Takže jen se autobus rozjede, jeden řekne „Tričko – 50“ a druhý „Mikina – dalších 50“ a všichni z toho mají obrovskou radost. (směje se)

Co byste ze své kariéry vybral jako ty největší top momenty, kdy jste měl vůbec největší radost?
Já nerad vyjmenovávám jednotlivé momenty. Vím, že to tak někdo má, ale pro mě nikdy nebyly důležité momenty, ale lidi, kteří kolem mě byli. A ty okamžiky byly jen třešničkou na dortu. U mě je důležité i to, že na momenty nemám pamatováka, proto obdivuju ty, kteří ví, že před deseti lety skončilo nějaké klíčové utkání takovým a takovým skore. Sám to ani nepovažuju za důležité. A pokud jde o tu největší radost, ta není přímo z basketu, ale svým způsobem s ním taky souvisí - přišla narozením mých dvou dětí, což jsou dva nejklíčovější okamžiky celé mé kariéry, po kterou mě provází moje žena. S ní jsme spolu vlastně od doby, kdy jsem pod koši začal.



A největší zklamání nějaká byla?
Jen dílčí, ale žádné velké drama. Ani teď, když končím, z toho nejsem hořký. Končím naprosto spokojený, vyrovnaný a s otevřeným hledím.
 

Když si vzpomenete na své začátky, navíc u vás jako podkošového hráče, jak daleko bylo tehdy k vaší první ceně MVP v nejvyšší soutěži?
Ve sportu nezačínáte s tím, že chcete vyhrát cenu pro MVP. Člověk prostě hraje nejlíp, jak umí, a nějak se to vyvine. Jistě si to ale umíte představit, jaký jsem byl kopyto, když jsem jako vysoký kluk, který nikdy nedržel balon v ruce, s něčím takovým začal v tolika letech. Intenzivní prací několika trenérů, kterým jsem dodnes vděčný, jsem se ale zlepšoval, přičemž jsem hrával za oba dorosty i muže B, takže jsem míval až tři tréninky a tyhle dávky mě do toho dostávaly obrovskou rychlostí. A taky musím neskromně říct, že jsem ctižádostivý, a když mi něco nejde, hodně mi to vadí, což taky hrálo svou roli. A později jsem měl to štěstí, že při prvním děčínském působení se sešla fantastická parta. Byli tam Kuba Houška, Míra Soukup, Mára Balík, fakt výborná parta - za moji kariéru snad nejlepší. Byl to obrovský rozdíl (proti jiným týmům), protože jsme se navštěvovali jako rodiny, znaly se i manželky a přítelkyně a celkově to bylo něco fantastickýho. My byli všichni skoro stejně staří, v rozmezí dvou roků, což je taky unikát. Klapalo to i na hřišti, což se odráželo i v mých výkonech. Proto jsem i svou první trofej pro MVP získal v tomhle období. Bylo to něco neskutečnýho! I za touhle cenou vidím tu partu, na kterou vzpomínám moc rád. A s našimi rodinami se navštěvujeme do dneška.

Odskočme ještě k vašim reprezentačním zastávkám, kde jste vystupoval v o řád skromnějších rolích než v lize. Jak se dnes vidíte jako bývalý reprezentant, který zažil kouče Hummela, Budínského i Ginzburga?
Viděl jsem se jako řadový hráč. Když máte možnost té mezinárodní konfrontace, cítíte, že i když v klubu jste tahounem, tady jste jedním z mnoha.

Ze stínu řadového hráče jste ovšem mocně vystoupil v srpnu 2014 v maďarském Szolnoku, kdy bez velkého výkonu vašeho a Tomáše Satoranského by nebylo nejtěsnějšího postupu na EuroBasket 2015. Máte na ukrutnou řež ve velmi husté atmosféře nějakou speciální vzpomínku?
Zrovna včera mi to v hovoru připomínal manažer národního týmu Michal Šob. Mě vždycky napadne jedno úsměvné české rčení, že „i slepý holub najde zrno“. (směje se) Prostě se zrovna zadařilo, ale nedělal bych z toho nic velkého. Rád na to jistě vzpomínám a bude to taky jeden z těch uzlových momentů mé kariéry. A z osobního pohledu bych to zařadil mezi ty nej. Samozřejmě pak byla i oslavička, čekala nás dlouhá cesta autobusem domů...



V onom létě měla reprezentace za sebou jen ME 2013, nemluvilo se o ní ani zdaleka tolik jako v posledních letech. Když byl teď národní tým sedmý na EuroBasketu 2015, šestý na MS, je to i devátý celek světového žebříčku, v Česku se chystá mistrovství Evropy mužů a federační šéf Jansta zcela vážně vyhlásil útok na pořádání světového šampionátu 2027, valíte oči už i vy, hráči, jak to tak malá země během pár let dokázala?
Musím říct, že jo. A jsem za to hrozně rád. Propagace basketu je fantastická a jen podtrhuje to, že v nároďáku je teď skvělá parta kluků, hlavně hrozně šikovných. To důležité jádro, když teď pominu legionáře, hraje v Nymburce převážnou část sezony pospolu a je znát, jak to souhře a všemu moc prospívá. A to jádro doplňují fantastičtí hráči působící v zahraničí. Pro mě je koukání na ty zápasy paráda, je to potěšení. A jen doufám, že to ještě hodně dlouho vydrží, protože kluci nastavili laťku strašně vysoko. A vnitřně se trochu obávám toho, až tihle hráči budou končit, kdo je bude postupně nahrazovat. Teď tam naštěstí zapadl jako mladý Vítek Krejčí a někteří další mladí nám dorůstají, ale je otázka, jestli to bude do budoucna stačit.

Až do posledka jste se v lize učil novým věcem jako nájezdům z trojky po naznačení střely. Co nového se budete učit nyní?
Teď mě tady čeká (sedí ve své kanceláři) štos asi padesáti směrnic a nařízení, což všechno musím vstřebat. (směje se)

A mimochodem - doma máte osmiletého syna a tříapůlletou dceru, tušíte, zda půjdou ve vašich stopách?
Syn už basket hraje a dcera je ještě malá. S tím, zda tradice zůstane zachována, bych ale byl zatím opatrný. My jsme rodiče, kteří razí přístup - ať si děti dělají v uvozovkách, co chtějí, tedy jakýkoli sport. Ale něco dělat určitě musí. Jestli to bude basket, nebo jiný sport, snad s výjimkou fotbalu a florbalu, které se mi moc nelíbí, už necháme na nich. Ale když syn jednou přijde, že fotbal dělat chce, tak mu to dovolíme...