Technická za příliš mnoho mužů? Tu beru na sebe

S JIŘÍM WELSCHEM PO FINÁLE HYUNDAI FINAL 4 Možná už vbíhá do cílové rovinky své nekonečné kariéry, možná teprve zvoní zvonec před posledním kolem. V každém případě Jiří Welsch každý zápas prožívá tak, jako by to byl ten poslední, i když sám říká, že teď už si užívá i ty, kdy sám hraje sebevíc blbě. Důkazní materiál poskytlo všem přítomným i víkendové Hyundai FINAL 4, kdy z úst střílel drsné anglické výrazy, které byly slyšet i na druhém konci haly, po střídání, jež bylo následkem většího množství faulů, ztrestal na lavičce červený ručník, při vítězném semifinále do sebe radostí naskakoval s jen o rok mladším kolegou Nečasem a třeba ve finále s Nymburkem jistě nelehko vydýchával unikátní technickou chybu, jež bývá udělována jednou za… Už pár minut po 21bodové porážce od obhájce trofeje ale bylo tohle všechno pryč a tak i následující rozhovor proběhl v klidu a s nadhledem čerstvě 38letého veterána.

S JIŘÍM WELSCHEM PO FINÁLE HYUNDAI FINAL 4 Možná už vbíhá do cílové rovinky své nekonečné kariéry, možná teprve zvoní zvonec před posledním kolem. V každém případě Jiří Welsch každý zápas prožívá tak, jako by to byl ten poslední, i když sám říká, že teď už si užívá i ty, kdy sám hraje sebevíc blbě. Důkazní materiál poskytlo všem přítomným i víkendové Hyundai FINAL 4, kdy z úst střílel drsné anglické výrazy, které byly slyšet i na druhém konci haly, po střídání, jež bylo následkem většího množství faulů, ztrestal na lavičce červený ručník, při vítězném semifinále do sebe radostí naskakoval s jen o rok mladším kolegou Nečasem a třeba ve finále s Nymburkem jistě nelehko vydýchával unikátní technickou chybu, jež bývá udělována jednou za… Už pár minut po 21bodové porážce od obhájce trofeje ale bylo tohle všechno pryč a tak i následující rozhovor proběhl v klidu a s nadhledem čerstvě 38letého veterána.  

Jiří, dali jste Nymburku v aktuální situaci největší možný boj?
Nedali. Nedávno jsme hráli ligový zápas u nich, prohráli jsme o bod a ještě jsme měli poslední střelu na výhru. Tam jsme byli k vítězství určitě blíž, na druhou stranu nejde srovnávat zápas základní části s finále poháru. Přece jen na soupeřích bylo vidět, že byli podstatně koncentrovanější a odhodlanější než v tom ligovém utkání. Finále od nás nebylo špatné, ale mohlo to být lepší.

Za jakých okolností?
Při lepší disciplíně a soustředění. V nástupech do obou poločasů jsme neodrazili nymburský tlak, soupeř si rychle vybudoval desetibodový náskok a při té síle, kterou individuálně i kolektivně má, nás pak stálo hodně sil se do zápasu vracet. V první půlce se to ještě povedlo, ve druhé už ne.



Jakým problémem bylo odstoupení křídla Spearmana už po šesti minutách?
V tom ligovém zápase, který jsme málem vyhráli, jsme hráli ještě bez něj, a už taky bez Domineze Burnetta, který odešel. Byli jsme tedy ve stejné sestavě a hrát se tak dalo i v tomhle složení. Na druhou stranu v posledních zápasech se pro nás Brandon Spearman stal hodně důležitým hráčem, zejména v ofenzivě, a jeho velmi brzké odstoupení naši hru poznamenalo. Najednou se změnily role, já a Viktor Půlpán jsme jako rozehrávači museli zaskakovat i na křídle a poznamenalo to tak naše rotace.

A jakým problémem byly dvakrát dvě trojky z úvodu obou poločasů podkošového soupeře Petra Bendy, kdy po té čtvrté jste už i vy naštvaně zaklel?
(usmívá se) Spíš než problém to byly takové hřebíčky. „Benďák“ je dobrý střelec, to samozřejmě vím, ale nevěděl jsem, že se v téhle sezoně posunul ještě o ten krok nebo dva vzad, tedy až za trojkovou linii. On vždycky střílel z toho krátkého „polorohu“ a teď se najednou pohybuje až za obloukem a dává. To je o to nepříjemnější, že to dál roztahuje nymburskou hru.

Pokud byste finále senzačně otočili, zřejmě by se stal díky výkonům v obou utkáních MVP FINAL 4 váš mladší kolega z rozehry Půlpán. Lepší se? A jak důležitý byl právě ve finále?
No, kdybychom si hodně zaspekulovali, tak pokud bychom skutečně vyhráli a Viktor byl vyhlášen MVP, určitě by to pro něj byla velká satisfakce. Odehrál skvělý turnaj, oba dny zahrál výborně a patřil k našim nejagresivnějším hráčům a tahounům. Na druhou stranu, co jiného bychom od něj jako od reprezentačního rozehrávače měli očekávat?

Vy oba jste jako holické rozehrávačské duo tým hodně drželi, coby dva nejlepší střelci se 14 a 12 body. Byl to plán, nebo to tak vyšlo až během zápasu?
Plán to nebyl. Zranil se nám Brandon a tím pádem jsme s Viktorem trávili hodně času na hřišti spolu. Vyplynulo to tedy ze hry a zápasových okolností.

V utkání jste inkasovali nevídanou technickou chybu za příliš velký počet hráčů ve hře. Jak se vás vzalo na hřišti šest zrovna v tak vypjatém duelu?
No, nejvíc to byla asi moje chyba. Byl jsem v tu chvíli myšlenkami někde jinde, na hřiště vběhl (spoluhráč) Dušan Pandula a říkal mi „Střídám, střídám“. A já jak se soustředil na něco jiného, myslel jsem, že si střídáme hráče a já budu bránit někoho jiného. V podstatě jsem ale nevnímal, co mi říká. Rohodčí pak podal míč do hry, což asi taky nemusel, když nás bylo na hřišti šest. Mohl to v tu chvíli zastavit. Tam byl asi ten druhý nedostatek. Největší chyba ale byla u mě, že jsem neslyšel Dušana. Měl jsem ze hřiště vypadnout.    

V semifinále i finále jste hrál s ohromným zápalem, nejednou jste si ulevil ostrým anglickým výrazem. Když jste kvůli faulům musel střádat, ještě dlouho jste to vydýchával na lavičce a v semifinále jste do sebe s dalším veteránem Nečasem radostně naskakovali jako dvacetiletí kluci. Prožíval jste tyhle dva dny tak moc?
Já si celé FINAL 4 užil, i semifinále, kdy se mi to kvůli problémům s fauly osobně moc nevydařilo. Letos jsem se dostal do zajímavé a pro mě hodně příjemné fáze, kdy si užívám každý zápas, ať hraju sebevíc blbě. Mám dvě hlavní motivace – vyhrát, a i když se to nepovede, tak si to na hřišti maximálně užít, ať se děje cokoli, ať se mi daří, nebo nedaří. Když se mí daří, jsem jistě rád, když ne, chci aspoň povzbudit spoluhráče. Je to pro mě zajímavý a příjemný stav, protože v tom zápase vlastně nemůže být nic špatně.

A ještě to klení - proč právě v angličtině?
To je dané tím, že máme anglicky mluvícího trenéra, v týmu se vesměs pořád mluví anglicky a asi to mám už v sobě. Angličtinu poslouchám každý den, bavíme se tak v šatně, na hřišti i při tréninku a je to přirozené. A mně je už jedno, v jakém jazyce to probíhá.