Ten, kterému Bill Walton říká Snoop Dogg

S DWAYNEM BENJAMINEM  Jak sám říká, je to jedna z „nejhustších“ věcí, co se mu zatím v basketbalu přihodily. A přitom to vůbec nesouviselo s žádným jeho výkonem, dunkem, nebo rozhodujícím košem. Stačila k tomu jeho bujná a dlouhá „afrohříva“. Právě ta legendárního centra a někdejšího šampiona i MVP NBA Billa Waltona vyprovokovala k tomu, že mu při televizních přenosech začal říkat – „Snoop Dogg“. Toho, že byl basketbalovou star přirovnáván k ikonickému americkému rapperovi, si Dwayne Benjamin opravdu považuje. Tehdy, při svých začátcích na prvodivizní univerzitě Oregon, byl totiž v podkošovém světě stále teprve nováčkem. Basketbal hrál sotva tři roky, když mu dal až před nástupem na vysokou definitivně přednost před hlavním náboženstvím státu Louisiana – americkým fotbalem. A v tom byl jako nejlepší středoškolský wide receiver celého státu zatraceně dobrý. Při výšce dvou metrů se quarterbackům hledal vysokými pasy jako parádní cíl. A poslední rok na střední měl průměr víc než jednoho touchdownu na zápas. Tohle všechno se ale rozhodl opustit. Dobrovolně. I když se jej i později snažili k šišatému míči vrátit, pro něj už nebylo cesty zpět. I proto se letos v létě úřadující MVP Balkánské ligy ocitl až v Pardubicích. A teď už vám tenhle basketbalový bavič a listopadový vládce Kooperativa Faktoru, jejž pravděpodobně uvidíte i ve Slam Dunku při ligové All-Star Game, bude o své životní story vyprávět vlastními slovy…       

S DWAYNEM BENJAMINEM  Jak sám říká, je to jedna z „nejhustších“ věcí, co se mu zatím v basketbalu přihodily. A přitom to vůbec nesouviselo s žádným jeho výkonem, dunkem, nebo rozhodujícím košem. Stačila k tomu jeho bujná a dlouhá „afrohříva“. Právě ta legendárního centra a někdejšího šampiona i MVP NBA Billa Waltona vyprovokovala k tomu, že mu při televizních přenosech začal říkat – „Snoop Dogg“. Toho, že byl basketbalovou star přirovnáván k ikonickému americkému rapperovi, si Dwayne Benjamin opravdu považuje. Tehdy, při svých začátcích na prvodivizní univerzitě Oregon, byl totiž v podkošovém světě stále teprve nováčkem. Basketbal hrál sotva tři roky, když mu dal až před nástupem na vysokou definitivně přednost před hlavním náboženstvím státu Louisiana – americkým fotbalem. A v tom byl jako nejlepší středoškolský wide receiver celého státu zatraceně dobrý. Při výšce dvou metrů se quarterbackům hledal vysokými pasy jako parádní cíl. A poslední rok na střední měl průměr víc než jednoho touchdownu na zápas. Tohle všechno se ale rozhodl opustit. Dobrovolně. I když se jej i později snažili k šišatému míči vrátit, pro něj už nebylo cesty zpět. I proto se letos v létě úřadující MVP Balkánské ligy ocitl až v Pardubicích. A teď už vám tenhle basketbalový bavič a listopadový vládce Kooperativa Faktoru, jejž pravděpodobně uvidíte i ve Slam Dunku při ligové All-Star Game, bude o své životní story vyprávět vlastními slovy…       

Dwayne, o kolik blíž jste po střední škole byl spíš k fotbalovému než basketbalovému stipendiu na nějaké univerzitě?
Po pravdě jsem měl stejně nabídek z amerického fotbalu jako z basketbalu. Ze střední jsem měl větší šanci jít hrát na vysokou fotbal než basket, protože pod koši jsem to v té době zkoušel jen něco přes rok. V mém rozhodování ale byla hlavním faktorem moje sportovní budoucnost. Fotbal by se nedal hrát 15 let, ale v basketu tak dlouhou kariéru můžeš mít. Proto jsem si ho vybral, i když díky vyššímu počtu hráčů v týmu je snadnější dostat se na školu spíš na fotbalové stipendium. V jednom mužstvu je kolem stovky kluků, kdežto v basketu je to dvanáct.
 

Začínal jste na Junior College („univerzitní přípravka“), proč právě tam?
Na všech velkých a známých školách, kam bych chtěl, požadovaly vysoké známkové průměry, takže jsem začal na Junior College, abych to mohl splnit. Na tomhle typu školy se ale sportovní stipendia neposkytují, takže jsem dostal od školy práci, abych si na studia mohl vydělat. Navíc mi s obstaráváním peněz pomáhal brácha, se kterým jsme prodávali trička. Až po dvou letech jsem se dostal na Oregon, kde už jsem měl plné stipendium, které jsem dostal vlastně po pouhých třech letech v organizovaném basketu.

Zkoušel jste si někdy představit, jaké by to bývalo bylo, kdybyste s basketbalem začal už jako kluk?
Můžu říct, že bych byl fakt dobrý. Byl bych i herně mnohem vyzrálejší, líp bych chápal hru a taky měl mnohem víc zkušeností.

Předpokládám, že do fotbalu jste se pustil už jako kluk.
Jo, hrál jsem odmala. A k tomu jsem na střední dělal i atletiku. Ve fotbale jsem tehdy byl tak desetkrát lepší než v basketu. Vlastně všichni z mého rodného města (stodvacetitisícového Lafayette) i z celé Louisiany mě znají jako fotbalistu.

Poslední sezonu na střední jste dosáhl 14 touchdownů. Bylo to hodně?
Tehdy jsme se dostali až do play-off a hráli nějakých dvanáct zápasů, což dává průměr asi jednoho touchdownu na utkání, as na mé pozici receivera to bylo fakt dobré. Poslední rok na střední jsem byl nejlepší wide receiver celé Louisiany a měl nabídky z fakt hodně dobrých škol jako třeba z LSU, což je jedna těch z největších.



Při dvou metrech jste asi měl výhodu právě na pozici receivera, který často zachycuje míč v plném běhu.
To rozhodně. Já jsem i dost rychlý, a i když se mi malí obránci vyrovnali rychlostně, nedokázali vyskočit tak vysoko jako já, a proto mi náš quarterback házel míče vysoko, zvlášť když už jsme byli blízko ke koncovému území.

Nelitujete ani trochu, že jste u fotbalu nezůstal?
Ne, ne. Díky basketbalu už jsem se podíval na spoustu míst a vůbec nelituju. Na fotbal se ale pořád rád dívám.

Jak nebezpečný dnes americký fotbal je, po všech těch výzkumech o zraněních hlavy, otřesech mozku a podobně? Tohle vám nikdy nevadilo?
Na americkém jihu, odkud pocházím, je fotbal náboženstvím. To není sport, který by sis jen vyzkoušel. Ne, tam ho dělá opravdu každý (důrazně). Každý, koho jsem kdy znal, hrál fotbal, i když ho neměl rád, nebo to později vzdal. Hráli jsme ho všichni už odmalička a v životě by nás nenapadlo, že to může být nebezpečné. Brali jsme to jako sport, který chceme dělat, ve kterém budeme dobří, díky kterému se vyhneme problémům, a snad nám i ulehčí život. Samozřejmě bych mohl vyjmenovat pět nebo šest kluků, kteří už na střední měli otřes mozku během jediné sezony, a to včetně mě. Tam na to ale nikdo nemyslel, to přijde až později, ke konci kariéry.
 

Když jste v roce 2016 skončil na Oregonu s basketbalem, mluvilo se prý o možnosti vašeho připojení k fotbalovému týmu školy. Bylo to vážné?
Já bych to býval i zkusil, ale neměli volná fotbalová stipendia a já bych tam nezůstával s tím, že bych si musel další rok platit sám, když už jsem mohl začít profesionální kariéru v basketu.

Minulou sezonu hrál za Olomoucko power forward Charles Mitchell, který se letos v létě zkoušel prosadit na tréninkovou soupisku Atlanty Falcons z NFL, kde by si prý vydělal mnohem víc, než by dostal kdekoli v basketu. Vy jste tohle nezvažoval?
V roce 2016, kdy jsem končil na Oregonu s basketem, mě několik fotbalových agentů oslovilo, abych se zkusil dostat do NFL nebo CFL, což je kanadská liga. Já to ale už odmítl a zůstal jen fotbalovým fanouškem. Sám fotbal hrát už nikdy nebudu.

Jak jste vzal to, když vám komentátor zápasů Oregonu, někdejší slavný centr Bill Walton, v éteru začal říkat Snoop Dogg namísto vašeho skutečného jména?
Především všichni víme, kdo je Bill Walton. Jde o člena Basketbalové síně slávy a já tehdy hrál basket sotva tři roky. Když jsem na Oregonu začínal, on se mě nejdřív na tohle zeptal, protože se mu líbilo, jak hraju. A taky měl rád Snoop Dogga, protože ho znal a oba jsme měli stejně dlouhé vlasy. Já mu tehdy řekl, že mi to vůbec nevadí, protože mě chválil a on stejně vždycky na začátku přenosu moje pravé jméno řekl. Se „Snoop Doggem“ pokračoval až potom.  Je to vlastně jedna z „nejhustějších“ věcí, co se mi zatím v basketu stala, když Bill při zápasech zahlásil – „Jo, a tohle je můj kluk, Snoop Dogg“.  Nikdo jiný už mi tak nikdy neříkal.
 

Kdy jste se vlastně začal zdobit těmihle výraznými dlouhými vlasy?
Takhle jsem to měl celý život.  Když jsem si je někdy ostříhal, hned jsem se zase nechal zarůst a tak pořád dokola. Naposledy jsem si vlasy nechal ostříhat, když jsem hrál před dvěma lety v Dánsku, takže do té délky z Oregonu mi ještě něco chybí. (smích) Samozřejmě už i v Pardubicích si mě lidé kvůli tomu všímají - nejde se tomu vyhnout.

Před jedním zápasem na Oregonu jste se v prosinci 2014 se spoluhráčem Jordanem Bellem, který teď působí v Golden State Warriors, odhodlal k odvážnému veřejnému gestu, když jste zvednutou rukou během americké hymny protestoval proti zabití dvou Afroameričanů policisty. Kouč vás pak za to tvrdě zkritizoval. Projevoval jste takto své názory na veřejnosti častěji?    
Při zápase se to stalo jen jednou. Ty události tehdy byly čerstvé a my to ani nějak neplánovali. Prostě jsme to udělali. Tenkrát se toho během asi tří týdnů stalo strašně moc a my chtěli ukázat podporu svým lidem. Jinak se toho ale v kampusu pořádalo hodně, pochody, demonstrace,…. a já i jeden z našich trenérů jsme tam chodili pravidelně.

Změnilo se toho za poslední dva roky v Americe v této oblasti hodně?
Jediné, co se změnilo, je to, že někteří lidé jsou důrazněji hnáni k odpovědnosti za své činy. To hlavní se ale podle mě moc nezměnilo. Snad jen, že se o tom víc mluví, a to i tady v Česku.
 

Za jak velký problém současných Spojených států považujete rasismus?
Neřekl bych ani tak na celostátní úrovni, ale na té místní to u některých lidí cítit je. A někdy si lidi ani neuvědomují, že se toho dopouštějí. Černoši v Americe ale nejsou jediní, vůči nimž se rasisticky postupuje. Týká se to Latinoameričanů, Mexičanů a dalších. Ti tomu čelí stejně jako my, protože někteří si myslí, že jsou něčím lepší. Nejvíc se to týká různých pracovních příležitostí, kdy jste, nebo naopak nejste přijímáni na určité místo v podstatě jen na základě jména. Někteří prostě mají lepší příležitosti a o tom je dnes rasismus v Americe.

Vaše první profesionálního angažmá přišlo v dánském Aarhusu. Na začátku jste o něm mluvil jako o nejlepší placené dovolené, ale najednou jste byl po pár zápasech z týmu účastníka Ligy mistrů pryč. Co se stalo?
Předně, když ten článek, kde jsem tohle řekl, vyšel, ještě jsem v Dánsku ani nebyl. Takže jsem ani nečelil různým problémům, které mě pak potkaly. Ocitl jsem se poprvé mimo Spojené státy a ještě jsem potřeboval dospět, abych byl na tohle všechno připravený. Nebyl to pro mě dobrý start a vedení klubu se po pravdě moc nesnažilo mi pomoct, abych si zvykl. Přesto se mi v Dánsku líbilo, protože Aarhus je krásné město.

Pak jste se přesunul do poloprofesionální soutěže v Austrálii…
Něco jsem musel vzít, abych měl práci. Byla to soutěž, která se odehrává během australského léta, takže vlastně běží právě teď. Lidi se tam chovali fajn, hráči se snažili a působili tam i kluci z top australské soutěže NBL. Bylo sice trochu divné, že se hrálo jen jednou týdně, ale Austrálii jsem si zamiloval a získal tam hodně kamarádů.
 

Následovala zastávka v makedonské Gevgelii, v jejímž dresu jste se stal MVP Balkánské ligy. Jaké to bylo dobrodružství tam?
Můj tým fungoval teprve první rok na profesionální bázi a neměl velký rozpočet, ale fungoval dobře.  Plat chodil včas, když se něco stalo v bytě, hned mi to opravili, a dobře se starali o zraněné hráče. V rámci Makedonie jsme ale hráli i na místech, kde se vám v hale kouřilo od pusy, jaká tam byla zima.  Vůbec se tam netopilo a to jsem zažil na hodně místech.  Já si ale nestěžoval, třeba jídlo bývalo v pohodě a hotely taky. Samozřejmě jsem ale potkával i úplně jinou realitu než doma ve Státech, jako třeba malá městečka nebo vesnice v Albánii a Černé Hoře, kde mi všechny domy připadaly sto let staré. Lidi ale byli fajn a ve spoustě míst se chovali mile.

A jak teď hodnotíte českou ligu?
U řady týmů tu najdeš různé herní styly, což je zajímavé, protože se musíš soupeřům přizpůsobovat.  Každý tu jen neběhá nahoru dolů.  Děčín hraje hodně fyzicky a snaží se hru zpomalit, Nymburk zase lítá nahoru dolů a dává spoustu bodů. A i týmy ze spodku ligy jako třeba Kolín, se kterým jsme nedávno prohráli, má několik výborných střelců. V týmech je tu spousta Čechů i Američanů a to je podle mě zajímavý mix.
 

Co vás zatím v Česku zaujalo?
Opravdu se mi zalíbilo v Praze. Je to absolutně úžasné město, kam jezdím klidně dvakrát za týden bez jakéhokoli zvláštního důvodu. Jen si tam vyrazím na procházku. A hodně mě překvapilo, kolik amerických „rychlojídelen“ tady funguje. Třeba v Makedonii žádné „mcdonaldy“ nebyly.

Další novinkou pro vás je statistika Kooperativa Faktoru v české lize, kterou jste v listopadu ovládl s průměrem 4,8. Co jste tomu říkal?
Než jsem do Pardubic přišel, trenér mi jen řekl, že se tu bodují i dunky a ti nejlepší na konci sezony vyhrají nějakou odměnu. A jestli tam patří i různé parádičky jako přihrávky za zády a podobně, tak to je přesně moje hra. To bychom spolu tuhle sezonu měli mluvit určitě víckrát než jednou. (smích)

Pro vás je teď ale na čtvrtém místě průběžného pořadí trochu problém, že trio Olomoucka Dunans, Smith, Douglas, které aktuálně obsazuje honorované pozice, má před vámi dost velký náskok.
Tak to budu mít na konci sezony opravdu dobrý sestřih svých nejlepších akcí. (smích)