The shot Michala Svobody. Tatran brečící dojetím. Medaile snem
Psal se rok 1989 a v Československu ještě zbývalo několik dlouhých měsíců do Sametové revoluce, když tehdy 26letý Michael Jordan poslal se sirénou rozhodného pátého zápasu s Clevelandem do obruče svou ikonickou The shot, která se stala definičním momentem jeho kariéry a uvedla v úžas miliony fanoušků po celém světě. A uvádí dodnes.
Jsou to právě tyhle výjimečné zásahy v dramatických okamžicích, které dávají zlatou pečeť celé lize, navyšují její spektakulárnost a zajišťují slávu jejich autorům, které pak chce každý kluk napodobit. A aspoň jednou zažít ten božský pocit, když díky vašemu úžasnému kousku detonuje erupcí nepopsatelného řevu celá hala. V dětství to platilo i o jednom takovém chlapci z jihu Čech. A platí to pro něj i teď, kdy už řadu let brázdí palubovky Národní basketbalové ligy.
V noci 23. dubna si řekl o svou nesmrtelnou stopu v její historii. Proměnil trojku tak těžkou, že by ji těžko zopakoval při další nůši pokusů. Nasměroval tak Novou huť v doznívajících vteřinách čtvrté čtvrtiny čtvrtého duelu čtvrtfinále s opavským mistrem do už nepravděpodobného prodloužení a tím i k zásadnímu vedení 3-1. Ač to nechce přiznat naplno, zlomil tak sérii a mocně postrčil svůj tým k absolutní postupové senzaci. Křídelník Michal Svoboda má už ve čtyřiadvaceti letech svou „The shot”, pod kterou bude již navždy zvěčněn jeho podpis.
A snad ještě víc pro něj bude znamenat to, že se svým týmem i díky téhle čarodějné trefě zalil po střechu napěchovaný Tatran slzami nelíčeného dojetí z úspěchu více než dekády.
Michale, proměnil jste 23. dubna večer Střelu své kariéry?
Myslím, že zatím to tak je. (usměje se)
Už na pohled vypadá jako zatraceně složitá. Jaká byla pro autora?
Řekl bych, že kdybych ji vystřelil desetkrát, byl bych rád, kdyby to padlo jednou (směje se). Jsem rád, že to vyšlo zrovna v takové chvíli, protože těžká byla hodně.
Nedivil jste se, že se vás bránící Luděk Jurečka nepokusil faulovat před střelou, aby z toho byly v tu chvíli pro soupeře jen dvě spásonosné šestky?
My to původně měli zahrát úplně jinde, takže jsem musel improvizovat, ale faulovat tam podle mě moc nešlo. Před výhozem z autu to v posledních dvou minutách je automaticky nesportovní faul, a já hned jak jsem to chytil, jsem se okamžitě otáčel a šel do střely. I kdyby chtěli faulovat, úplně by to nešlo. Já měl už při chycení míče levou nohu za trojkou a hned po otočce a došlápnutí pravou jsem šel do té střely, takže by to asi bylo posouzené jako faul při střelbě.
Je to typ zakončení, který jde aspoň nějak natrénovat? Nebo šlo o čistou intuici?
Spíš ta intuice vycházející z dané situace. Občas na tréninku při hře pět na pět máme ty střely v posledních vteřinách útoku, ale většinou to není z autu, takže tohle se nedá moc natrénovat. Bylo to štěstí. V ten moment mi přišlo, že to je to nejlepší, jak to po výhozu z autu vyřešit.
Jak velké bylo riziko vyšlápnutí do autu, nebo nepřekročení trojkového oblouku oběma nohama?
Autovou čáru jsem absolutně nevnímal, za ty léta už člověk povědomí o kurtu, kde se zrovna nachází, má, takže je to spíš automatické. A že jsem za obloukem, jsem doufal. Kontrolovat to ale nešlo.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Zlomila tahle neuvěřitelná střela celou sérii? Jinak by to bylo 2-2 na zápasy a bůhvíjak by vše dopadlo...
Nechci říkat celou sérii, ale ten zápas jo. Na lavičce jsme si pak už všichni říkali, že to už po takové stíhací jízdě a po tom závěru nemůžeme prohrát. Do prodloužení nás ta trojka hodně nakopla, byli jsme tam mnohem aktivnější a vlastně to rozhodlo. A to vedení 3-1 nám dalo polštář, že jsme měli víc šancí to zavřít a nemuseli jsme vyhrát hned v Opavě, i když jsme chtěli.
Pokud si vybavujete rozhodující střelu Michaela Jordana z poslední vteřiny rozhodujícího zápasu ze série s Clevelandem, nebo nějakou podobnou, snil jste jako kluk, jaké by to bylo takhle jednou zbořit po střechu napěchovanou halu?
Cítil jste v momentě propadnutí míče košem, jak se Tatran zatřásl?
Jo, to byl obrovský výbuch. Já se tam ještě krotil, protože jsem nevěděl, jestli už je konec čtvrtiny, ale uvnitř jsem byl nadšený. Hned jsem viděl rozhodčího Vyklického, že ukazuje trojku a jen jsem čekal, jestli nebude i faul. Ale i trojka bez faulu byla dobrá.
Pouštěl jste si pak svůj čarodějný zásah hodněkrát?
Koukal jsem na Instagramu, kde mě hodně lidí označovalo, komentovalo a psalo. Takže vždycky když jsem to otevřel, tak jsem to viděl znova. A smál se od ucha k uchu. Psali třeba bývalí spoluhráči ještě z Českých Budějovic nebo z Písku a to bylo moc hezký.
Získali jste touhle situací jako tým přídavné sebevědomí?
My ho měli i předtím, spíš nám to dodalo psychickou pohodu, že máme dva zápasy k dobru, že můžeme hrát o to víc v klidu, naopak že Opava do toho bude muset šlapat ještě víc, a to nám pomohlo v hlavách.
Jak vypadala vaše postupová noc?
Nebylo to nějak divoké. V šatně nám vedení poděkovalo, že jsme zvládli něco, co v Ostravě dlouho nebylo. Jak bylo vidět kolem, tak polovina fanoušků po zápase brečela, jak hrozně moc to pro ně znamenalo. A pak jsme šli jako tým do restaurace, kam chodíme na týmové akce, a kde nám díky postupu pan majitel otevřel. A po večeři a nějakých pivech jsem byl v půl druhé doma.
Vážně jste postupem dojali tolik fanoušků?
Jo, jo, po té děkovačce určitě. Nejvíc se mi vybaví náš PR pracovník Václav Mrkvica, protože ten to prožíval opravdu hodně. Byl i v kotli, a když jsme si po výhře plácali s fanoušky, tak brečel snad po každém zápase, takže to se mi vybaví vždycky. Ale bylo to znát i u spousty dalších, když nám chodili gratulovat na hřiště. Bylo to super.
Vy jste od svých 21 bodů v klíčovém Zápase 4 byl v posledních dvou vždy jen na čtyřech. To vás pak Opava chtěla zničit, ne?
No, nevím, já měl střely docela volné. Vysvětluju si to tak, že jsem si tou střelou vybral veškeré střelecké štěstí v sérii. Naštěstí to stačilo.
Ještě není konec, ale jde postup do semifinále po takové sérii označit na snový závěr sezony poté, co jste ji začínal se zlomenou nohou, a tým dlouho dřel bídu s nouzí?
Individuálně je to můj nejlepší závěr sezony, do semifinále jsem v NBL ještě nepostoupil. A týmově jsme i přes ten začátek všichni doufali, že play-off uděláme. Semifinále ale nečekal asi nikdo a je to posun oproti loňsku. Zase jsme se dostali výš a je to na dobré cestě.
Ukázala i tahle série, že ve světě sportu je možné prakticky cokoli?
Asi jo. Před tím nikdo nečekal, že bysme mohli porazit úřadujícího mistra a postoupit. A se vším, co se dělo na tom hřišti, to byla hodně bláznivá série.
Jak si v ní vedl váš 28letý kouč Adam Choleva, který je jen o čtyři roky starší než vy?
I pro něj je to premiéra, první vyhraná série play-off, ještě navíc proti rivalovi. Myslím, že to zvládl super. Celou sérii nás držel nohama na zemi, ale taky nás zbytečně nesvazoval tlakem, protože jsme věděli, že jsme v roli outsidera a nemáme co ztratit. Mohli jsme hrát uvolněně a myslím, že to odkoučoval dobře.
Co vy jako hráči říkáte na jeho měřítkům se vymykajícího tchána, který vás povzbuzuje houkačkou z kamionu, má na helmě připevněné tlampače a kouče soupeřů ruší pokřiky v angličtině nebo dokonce v italštině? A je pravda, že v týmu jste dlouho nevěděli, kdo to vlastně je?
No, tak tohle jsem se dozvěděl až pátý zápas v Opavě! (směje se) Když seděl blízko za naší lavičkou, tak ta siréna byla slyšet opravdu hodně. Je to fajn, že takhle podporuje svého zetě a pro nás je dobré, že máme v kotli dalšího člena, který je tak slyšet a dělá takovou atmosféru.
Umíte si představit, že byste jednou, třeba v padesáti, na zápasech svého potomka vyráběl takové vylomeniny?
No, to nevím (smích) Pokud bych měl třeba syna a dal ho na basket, tak doufám, že bych si všechny tyhle vylomeniny odbyl v mladších kategoriích. Až bude starší, tak bych se na to asi necítil. Jsem ale hodně emotivní, takže bych to prožíval dost.
Co byste za sebe vybral jako jednu hlavní věc, která vám sérii s Opavou vyhrála?
Pojďme i do vašeho soupeření s bratrem Martinem z Písku. Dlouho jste se ve skupině A2 prali o to, kdo koho připraví o předkolo play-off a nakonec jste uspěl vy, a to i postupem ze čtvrtfinále, který bratrovi nevyšel jako dodatečné posile Brna. Zatímco jemu patřil úspěchově minulý rok, kdy postoupil do NBL, vyhrál univerziádu a byl ve čtvrtfinále světového šampionátu 3x3, vy jste se radoval letos...
(usměje se) Doufám, doufám, že když už jsem v lize o pět šest let déle, tak už mám náskok k tomu získat i nějakou medaili.
Byl bratr hodně zklamaný z toho závěru sezony v Písku a pak i v Brně?
Asi ho to zamrzelo, ale brácha je typ, který se tím extra netrápí. Je to flegmatik, tak myslím, že dva dny po tom už byl v klidu. A hlavně se připravuje na státnice a musí se učit. Má na to teď víc času.
Nelanařil jste ho na play-off spíš k vám, když pod košem jste neměli hráčů nazbyt?
My se o tom bavili, ale výsledek byl, že už by to bylo pozdě, tak jsme to nějak neřešili. A pak najednou přišla zpráva, že jde do Brna, tak ani nebyl moc čas ho lanařit.
Váš bratr dlouho odolával lákání do NBL, zejména kvůli studiím na vysoké v Českých Budějovicích. Výjimku udělal až po postupu Písku. Vy jste ho ty roky předtím nepřemlouval, aby to v lize zkusil dřív, když hned jako nováček byl druhým skórerem i druhým nejužitečnějším hráčem?
Já to vzdal už asi tři roky zpátky. Nemělo to vůbec cenu. Jak jsem řekl, brácha je flegmatik, a ještě když si postaví hlavu, nehne s ním ani pár volů (usmívá se). Takže až uzná za vhodné, sáhl by po něm snad kdokoli z NBL. Nejde ho ale přemlouvat.
V lize už teď rok je, ale chápu, že z Písku ho jen tak někdo neodláká.
Myslím, že zatím tam zůstane. Nemám informace, že by se to mělo změnit.
S čím jdete na Nymburk?
S tím, že po tom čtvrtfinále je možné všechno. Nesmíme přestat věřit, že můžeme hrát i s Nymburkem, v téhle sezoně prohrál taky dost zápasů a je určitě možné ho porazit. Musíme se držet naší hry a taktických pokynů a nesmíme se bát hrát.
Budete hodně směřovat své úsilí hlavně k prvnímu zápasu, když Nymburk půjde do série po skoro dvoutýdenní pauze?
Řekl bych, že jo, že to bude naše výhoda. Budeme na ně chtít vletět a využít to ve svůj prospěch. Víme ale, že je to zkvalitní tým a určitě nám to nijak neulehčí.
Jak se vám letos právě proti Nymburku hraje?
Já v téhle sezoně proti němu odehrál možná jen dvacet minut. Doma to byl můj návratový zápas po zranění a venku jsem byl nějaký nachcípaný. Vybavuju si ale, že jsme je dokázali udržet na nule bodů za šest minut třetí čtvrtiny, což je moje hlavní vzpomínka na ten první vzájemný souboj.
Sníte sen o medaili dosažené po vzestupu ze dna a byla by to česká sportovní pohádka roku?
Myslím, že určitě. Jak jsme se dostali do semifinále, tak tu medaili chceme všichni. Bylo by to něco neskutečného po tom začátku sezony.
