Tohle by se mi v Evropě nikde nestalo

S MATĚJEM SVOBODOU Díky basketbalu za jediný rok ušetřil doslova balík. Skoro milion korun na školném, téměř půl milionu za bydlení, pojištění a další výlohy. Při plném sportovním stipendiu na 170 let staré soukromé univerzitě Dayton do něj škola investovala skutečně nemálo, aby jí pomohl na basketbalových kurtech udržet její úspěšnost a slávu. A samozřejmě i dobré finanční výsledky. V týmu vedeném asistentem z NBA, který měl před loňským nástupem na Daytonu pod palcem fenoména Russella Westbrooka. A protože si z bývalého působiště leccos přenesl i mezi studenty, poznal i český nováček se zkušeností z VTB ligy Matěj Svoboda, že si bude muset zvykat na jiné „poziční pořádky“ - podobně jako Tomáš Satoranský v NBA pod jiným bývalým expertem z Oklahomy. Změna pozice ovšem nebyla tím jediným důvodem, proč top skórer mládežnických eurošampionátů odpískal svou misi v Ohiu po jediné sezoně. O některých dalších mluvit mohl, o jiných ne, neboť by nemusely být dobře pochopeny. I tak ale nová posila Svitav bere rok za velkou louží za důležitou zkušenost. Už jen pro tu možnost vyběhnout na kurt za burácení 14 tisíc fanoušků. Nebo pro tu šanci proniknout do šatny Washington Redskins, týmu z NFL, tedy ze slavné ligy amerického fotbalu. A vlastně i pro tu možnost utřídit si myšlenky, zjistit, co chce a co nechce. Nyní už ale pojďme přeskočit na americký východ a vydejme se v interview s už zase small forwardem Svobodou do 140tisícového rodiště legendárních leteckých bratří Wrightových…

S MATĚJEM SVOBODOU Díky basketbalu za jediný rok ušetřil doslova balík. Skoro milion korun na školném, téměř půl milionu za bydlení, pojištění a další výlohy. Při plném sportovním stipendiu na 170 let staré soukromé univerzitě Dayton do něj škola investovala skutečně nemálo, aby jí pomohl na basketbalových kurtech udržet její úspěšnost a slávu. A samozřejmě i dobré finanční výsledky. V týmu vedeném asistentem z NBA, který měl před loňským nástupem na Daytonu pod palcem fenoména Russella Westbrooka. A protože si z bývalého působiště leccos přenesl i mezi studenty, poznal i český nováček se zkušeností z VTB ligy Matěj Svoboda, že si bude muset zvykat na jiné „poziční pořádky“ - podobně jako Tomáš Satoranský v NBA pod jiným bývalým expertem z Oklahomy. Změna pozice ovšem nebyla tím jediným důvodem, proč top skórer mládežnických eurošampionátů odpískal svou misi v Ohiu po jediné sezoně. O některých dalších mluvit mohl, o jiných ne, neboť by nemusely být dobře pochopeny. I tak ale nová posila Svitav bere rok za velkou louží za důležitou zkušenost. Už jen pro tu možnost vyběhnout na kurt za burácení 14 tisíc fanoušků. Nebo pro tu šanci proniknout do šatny Washington Redskins, týmu z NFL, tedy ze slavné ligy amerického fotbalu. A vlastně i pro tu možnost utřídit si myšlenky, zjistit, co chce a co nechce. Nyní už ale pojďme přeskočit na americký východ a vydejme se v interview s už zase small forwardem Svobodou do 140tisícového rodiště legendárních leteckých bratří Wrightových…      

Matěji, jak nečekaný váš návrat z NCAA už po roce byl?
Určitě jsem to tak neplánoval, nicméně po sezoně jsem si udělal vyhodnocení, a i když jsem byl v Americe jen rok, rozhodl jsem se z řady důvodů, že vrátit se zpátky do evropského basketu bude asi nejlepší možnost.



Vedení týmu Dayton mělo zájem vás udržet?
Mělo a byli tam docela překvapení, když jsem přišel s tím, že uvažuju o návratu. Nějak mě i přemlouvali, ale držet mě tam nemohli. Všichni, kdo to sledovali, viděli, že mi ta sezona herně úplně nevyšla (průměr 2,2 bodu za 11 minut v 28 zápasech). Dostal jsem se do situace, kdy jsem hrál ze „čtyřky“, nebo dokonce z „pětky“, což samozřejmě nejsou moje pozice, protože jsem vždycky hrál na křídle. V útoku jsem měl stavět clony, což jsem tady nikdy nedělal, a v obraně jsem bránil i o hlavu větší borce se 120 kily. A to mi samozřejmě nevyhovovalo.

A co herní čas?
To byla další věc. Já tam šel s tím, že chci hrát. Už jsem nebyl typický prvák, který na univerzitu přijde v osmnácti. V 21 letech už jsem potřeboval hrát, což ale taky zrovna nevyšlo. Minuty lítaly nahoru dolů, pár zápasů jsem hrál 25 nebo 30 minut, což bylo super, ale pak jsem třeba vůbec nenastoupil, nebo to bylo na pět minut. Pak zase patnáct dvacet a zase zpátky na pět. Tohle mi vadilo a vzhledem k dané sestavě týmu jsem ani neviděl příšlib do budoucna, že by se to mohlo zlepšit. A další rok takového hraní nehraní už jsem nechtěl. Celou sezonu jsem byl v nejistotě. Když jsem jeden zápas hrál 30 minut, čekal jsem, že příště to bude podobné, ale šel jsem tam jen na pět minut. Tohle mě docela štvalo a nikdy jsem nepřišel na to, proč to tak bylo.    

Vyčítáte si něco zpětně?
Udělal jsem chybu, že jsem zůstal u rozhodnutí jít do Daytonu. Asi dva měsíce před mým odjezdem do USA kouč Archie Miller, který mě rekrutoval, odešel do Indiany, já už ale měl všechno s ním i školou dohodnuté a celé vyjednávání tak muselo začít znova. Nějakou dobu se mi nikdo ani neozval a já se o odchodu trenéra dozvěděl na Twitteru. Až po měsíci mi zavolal nový trenér Anthony Grant, že mají dál zájem. Když už jsem tam byl předtím i na návštěvě, škola a její zázemí se mi líbilo, tak jsem se nakonec rozhodl u svého plánu zůstat. Možná jsem ale neměl. Šel jsem vlastně do neznáma, neznal jsem nového trenéra, on mě a do jeho herního systému jsem vyloženě nezapadal. I proto jsem po roce odešel. Jinak jsem ale s koučem měl super vztah a byla to skvělá zkušenost. On přišel z místa asistenta u Oklahomy Thunder, kde byl asi tři roky. Nicméně v jeho systému jsem nebyl s to prodat to, co umím, a proč jsem tam šel.
 

Když ve školní videoreportáži o vás nový trenér tvrdil, že o vás zájem měl, znělo to podle vás věrohodně, anebo to říkal z povinnosti? Myslím teď z pohledu toho, že vás pak jako křídlo začal strkat pod koš…
Mně to znělo věrohodně. Když jsem tam přijel, byl jsem nadšený. Přijatý jsem byl „po americku“, všichni jsme rodina a podobně, ale ono to tak i bylo. Trenéři se mnou neustále pracovali a se všemi jsem měl dobré vztahy. Sám ze sebe jsem ale dobrý pocit neměl a celý rok jsem se nemohl najít. A to jsem nechtěl protahovat.

Když jste byl přesunut pod koš, byl tým na křídlech tak nabitý, anebo chtěl kouč hrát s malými sestavami?
My jsme hráli v podstatě se třemi rozehrávači a dvěma dlouhými. V NCAA ta role typické „trojky“, jako je u nás v Evropě, skoro vypadla. Hráli jsme tak se dvěma rozehrávači a dvojkou, prostě samí malí guardi. Na ty jsem rychlostně nestačil, tak mě posunuli na čtyřku, kde už byli vyšší hráči. Našly se i týmy s typickou trojkou, ale Dayton mezi ně nepatřil. A trenérům nějak vyhovovalo, že jsem střílející čtyřka. 

Malé sestavy měli tedy i mnozí soupeři?
Jo, měli. Já se svou výškou (202) patřil ke třem nejvyšším hráčům týmu, což by se mi v Evropě nikde nestalo.

Je pak i logické, že menším guardům z NCAA chybí na jejich pozicích ty správné parametry pro NBA?
To bych zase neřekl. I když jsou menší, jsou rychlí, skáčou vysoko. Když vidíte třeba Isaiaha Thomase, ten měří 175 a patří mezi nejlepší hráče NBA. Přijde mi, že guardi teď prostě menší jsou. A taky ne každý se do NBA nakonec dostane.



Vy jste měl před příchodem do NCAA už lecjakou zkušenost i s evropskými soutěžemi, trénoval jste s hráči jako Sant-Roos nebo Randle, dalo se tak předpokládat, že byste měl být připravený na leccos. Bylo přesto něco – kromě přeřazení pod koš -, čím vás americké univerzitní prostředí zaskočilo?
Moc jiných věcí než v Evropě ani nebylo. Jen hned v prvním týdnu po začátku společné přípravy za mnou trenéři přišli s tím, že by se jim líbilo, abych hrál ze „čtyřky“. Neumím už teď posoudit, jaké by to bylo hrát na pozici 3, protože tu možnost jsem nedostal. Asi bych potřeboval přidat na rychlosti, možná mít i lepší ovládání míče, abych mohl hrát jako ti guardi na křídle. My vyšší pod košem jsme s míčem vlastně moc nehráli, byla to jen klasika – přenos míče, clona, „pop out“ (odskočení na trojku po cloně) nebo jednoduchý nájezd.

Bylo hodně znát, že nový trenér přišel z NBA a že to nejspíš nepřeháněl s důrazem na týmový projev?
Je pravda, že hodně systémů jsme hráli jako Oklahoma, odkud si to přenesl. Tam to je stavěné pro rozehrávače Russella Westbrooka a i u nás to bylo hodně stavěné pro guardy. Naše hra vypývala z toho, co dokáže jedinec. Většinou si jeden hráč vzal míč a hrál 1 na 1.

Platí tedy, že i v NCAA, kde by to člověk tolik nečekal, týmové hry výrazně ubývá?
Ta týmovost se koncentruje na obranu. Jsou tam všelijaké výpomoci a hrozně se spoléhá jeden na druhého. V útoku jsme ale měli jen nějaké základní rozběhy a z toho pak vyplynula hra 1 na 1. Buď to dostal pivot ke hře zády, nebo hrál některý z guardů z perimetru. Mně se ale do takového stylu hry nedařilo zapadnout. 

Jak jste si pak hledal hru na pozici 4 a co po vás trenér chtěl?
Ty rozběhy většinou začínaly clonou, nebo přenosem míče. A moje hra byla založená na tom, že jsem přenesl míč, šel postavit clonu, a když to vyšlo, dostal jsem střelu z „pop outu“. Byly ale i zápasy, kdy jsem se ke střele ani moc nedostal. Nevím, jak to funguje jinde, ale v Daytonu mi tohle nesedělo.



Ostatní vaši podkošoví hráči vypadali jako podkošoví, nebo byli také menšího vzrůstu?
My jsme vyloženě velkého a silného chlapa neměli, proto jsem na pětce hrál i já. Ostatní týmy ale takové silné hráče měly. Když si pak náš centr udělal fauly, šel jsem na takové soupeře já a měl jsem co dělat, když byli o hlavu větší a o dvacet kilo těžší.

Jak váš tým v sezoně dopadl?
Po základní části jsme byli devátí v naší konferenci a vypadli jsme hned v prvním kole play-off konferenčního turnaje, čímž pro nás sezona skončila. To se nebralo jako úspěch, protože předchozí čtyři roky Dayton pokaždé postoupil do hlavního play-off první divize (nejlepších 64 týmů).

Jaký směr jste si vybral při studiu?
Jako většina prváků jsem si ještě nevybral konkrétní specializaci, ale uvažoval jsem o sportovním managementu a komunikaci, k čemuž jsem si už bral předměty. Asi první měsíc dva to bylo trochu náročnější z hlediska jazyka, ale jakmile jsem se do angličtiny víc dostal, škola jako taková byla poměrně jednoduchá. Hodně je to založené na domácích úkolech, i testy se většinou dělají přes internet z domova, takže si při nich nějakou pomoc jde vyhledat. Smí se používat i učebnice a vyhledávat si přesné odpovědi. Je to jen o přístupu. Když je člověk zodpovědný, dělá úkoly a chodí na hodiny, určitě nebude mít problémy.

Je Dayton velkou univerzitou?
Na české poměry je to obrovská škola, ale v USA patří k menším. Chodí tam kolem 10 tisíc studentů. Pokud jde o cizince, tak „náš“ fotbal tam hrálo hodně kluků z Evropy, potkal jsem i řadu studentů z asijských zemí, ale podle mě z 90 procent byli studenti Američani.   

Kolik obnáší plné sportovní stipendium, na kterém jste byli vy jako hráči?
Přesně to nedokážu říct, ale průměrný člověk by to ani v Americe nezaplatil. I kluci z týmu mi říkali, že nebýt basketu, tak by se na vysokou nikdy nedostali, protože by si to nemohli dovolit. Většina hráčů, pokud nejsou prospekti pro NBA, kteří do ligy po roce nebo dvou i odejdou, školu dokončí. 



Co jste stihl poznat z Ameriky mimo basketbal a kampus Daytonu?
Měl jsem štěstí, že v našem týmu působil Joey Gruden, jehož otec Jay je hlavním týmem Washington Redskins v NFL. Joey fungoval jako „walk-on“, tedy hráč z řad běžných studentů, který s námi trénoval. Hned jsme se skamarádili, vzal mě na zápas Redskins, mohli jsme se podívat na stadionu do šatny jejich týmu a při zápase jsme seděli hned za střídačkou. To byl super zážitek. Naopak na NBA jsem se za celou sezonu nedostal ani jednou.  

Dostalo se i na jinou zážitkovou turistiku?
Zajímavé to bylo celkově. Třeba když na každý domácí zápas bylo vyprodáno, tedy zhruba 14 tisíc lidí - bez ohledu na to, jestli jsme vyhrávali, nebo prohrávali (v Eurolize měl letošní nejvyšší průměrnou návštěvu Žalgiris, necelých 14 tisíc). Na všechny zápasy venku jsme cestovali soukromým letadlem, což byl taky zážitek. Stejně jako to, jak se tam basketem a sportem žije celkově.

Co všechno se dělo kolem domácích zápasů?
Při těch jsem zažil vůbec největší show. Tohle se tam prožívalo nejvíc, vždycky bylo připravené speciální nastupování, hrála studentská kapela, nechyběla hymna, do toho se zpívalo. Kolikrát jsem z toho měl až husí kůži. Když běžíš na hřiště a 14 tisíc lidí skanduje „Day-ton-Fly-ers“… 

Je pravda, že kolem týmu se pohybovalo až 40 lidí?
No, bylo jich hodně. Trenér měl asi šest asistentů, kteří měli zase svoje asistenty. K tomu bylo asi 15 team manažerů z řad studentů, kteří se o mužstvo starají jako brigádníci. Nosí míče, ručníky, zařídí, cokoli hráči potřebují. Měli jsme i kuchaře, lékaře, fyzioterapeuty, to pro mě byly hodně neobvyklé věci.



V NCAA se taky klade velký důraz na fyzično, jak často jste leželi v posilovně?
Než začala sezona, chodili jsme do ní čtyřikrát pětkrát týdně. Během sezony se to snížilo na dvě až tři jednotky. Den před a v den zápasu jsme už neposilovali, jinak ale v podstatě pořád.

S jakým předstihem před začátkem sezony jste na Dayton přijel chystat?
Už v červnu. Jako hráči jsme mohli individuálně chodit do posilovny, střílet a trénovat, jen jsme nemohli mít klasický týmový trénink. Oficiální příprava se rozjela na začátku září a během sezony jsme pak trénovali každý den. Před sezonou tréninky trvaly tři a půl až čtyři hodiny, což bylo šílené. V sezoně se to snížilo na dvě a půl až tři hodiny. 

Vy jste v mládežnických reprezentacích býval top skórerem nejen českého týmu, ale i celých A-divizních evropských šampionátů. Za čtyři sezony v Nymburce, předcházející zkušené v NCAA, jste se pak ale jen ve dvou dostal na nějakých 200 minut. Jak jste sám cítil, že se to herní manko z nejvyšší mužské soutěže v těch klíčových letech přechodu z dorostu mezi muže projevilo?
No, podepsalo se to na mně. I teď v Americe jsem v hlavě trochu bojoval sám se sebou. Proto jsem se rozhodl podepsat ve Svitavách, kde věřím, že se do toho dostanu zpátky, a navážu na to juniorské období.

Byl to svitavský trenér Růžička, kdo už se nemohl dívat na to, jak ve svých zlomových mladých letech vysedáváte na lavičce?
Trenér Růžička byl určitě jedním z hlavních faktorů, proč jsem se rozhodl jít do Svitav. Zná mě, já znám jeho (ze společného působení v Nymburce) a věřím, že je tím, kdo se mnou dokáže udělat ten skok z juniorů do mužů, pomůže mi prosadit se a stát se platným hráčem v mužském basketbalu.





Foto: archiv Matěje Svobody, spodní snímek je z natáčení reklamy v týmové šatně