Trojkař v kůži boxera: Tu bolest už nechci zažít

S MUŽEM V HELMĚ LUĎKEM JUREČKOU Už jen na prstech jedné ruky spočítá kouč Opavy Petr Czudek svěřence, které v této sezoně nepotkalo vážnější zranění. Mimochodem, už tři hráči – navíc během pouhých dvou měsíců - mu odešli z nějakého zápasu s pořádným karambolem v obličeji, byť kuriózně ani jednou se nejednalo o duel Kooperativa NBL. Po zlomeném nose Jana Švandrlíka (v Lize mistrů) a fraktuře lícní kosti Lukáše Bukovjana (v první lize) si v zápase, v němž si to přál snad ze všeho nejmíň, užil své i snajpr Luděk Jurečka, který si z pohárového finále v Novém Jičíně odnesl zlomenou jařmovou kost (v blízkosti oka). A kdo někdy něco takového zažil, tuší, jakou bolest musel 35letý forward přestát. Nejen o tom bude nyní mluvit chlapík, který se alespoň na pár týdnů vžil do role boxera s oranžovým míčem. Jeho hlavu už dva zápasy chrání klasická boxerská helma, s níž se vám nestřílí právě nejsnadněji. Musíte si totiž dávat hodně bacha na autobloky...

S MUŽEM V HELMĚ LUĎKEM JUREČKOU Už jen na prstech jedné ruky spočítá kouč Opavy Petr Czudek svěřence, které v této sezoně nepotkalo vážnější zranění. Mimochodem, už tři hráči – navíc během pouhých dvou měsíců - mu odešli z nějakého zápasu s pořádným karambolem v obličeji, byť kuriózně ani jednou se nejednalo o duel Kooperativa NBL. Po zlomeném nose Jana Švandrlíka (v Lize mistrů) a fraktuře lícní kosti Lukáše Bukovjana (v první lize) si v zápase, v němž si to přál snad ze všeho nejmíň, užil své i snajpr Luděk Jurečka, který si z pohárového finále v Novém Jičíně odnesl zlomenou jařmovou kost (v blízkosti oka). A kdo někdy něco takového zažil, tuší, jakou bolest musel 35letý forward přestát. Nejen o tom bude nyní mluvit chlapík, který se alespoň na pár týdnů vžil do role boxera s oranžovým míčem. Jeho hlavu už dva zápasy chrání klasická boxerská helma, s níž se vám nestřílí právě nejsnadněji. Musíte si totiž dávat hodně bacha na autobloky...

Luďku, jak se tedy hraje nejvyšší soutěž v boxerské helmě?
Samozřejmě si na to zvykám, a než si zvyknu, už ji, doufám, sundám. Nechci helmu dlouho nosit, ale před středečním zápasem s Nymburkem, se kterým se mi to stalo, si to kvůli Vojtovi Hrubanovi radši nechám. Pak ještě v sobotu a na další utkání už bych helmu snad mohl dát dolů.

Je to v helmě hodně nepříjemné?
Je to něco nového, nikdy jsem helmu na hlavě neměl, a když jsem v ní zkoušel první střelu, hned jsem si o ni bouchnul balonem a byl z toho „air ball“ (zcela minuté zařízení). Musel jsem začít ruku dávat víc dopředu a na to si pořád zvykám. V zápasech jsem ale ještě nehrál víc minut, jen dvakrát kolem sedmi, a hlavně jsem chtěl zjistit, jaká je v helmě orientace na hřišti, kterou jsem původně čekal horší. To periferní vidění je ale naštěstí dobré, jen v sobotu s Olomouckem mi nepadly střely, které měly padnout (trojky 5/1), a celý zápas pro nás přišel zrovna v takový „den blbec“ se vším všudy.



I přesto, že si nestěžujete, výhled z helmy asi bude poněkud ztížený…
Zajímavé je, že do stran je to lepší než nahoru. Při střele se tak musím zaklonit trochu víc než normálně, ale nějak jsem si zvykl a není to pro mě limitující.

Co přesně jste při odhodu musel změnit a jak vám to jako trojkaři ztížilo zaměřování?
Když ruka při odhodu míří nahoru, tak jak jde těsně kolem hlavy, musím ji dát trochu víc před sebe, abych si pokaždé nedrcnul do helmy, mělo to dobrý směr a nezblokoval jsem se sám.

A úspěšnost vám spadla?
Na tréninku to není špatné, když jde víc střel po sobě, ovšem při zápase je vše rychlejší a v tom zlomku sekundy člověk vždy neudělá všechno přesně, jak by chtěl. Jinak proti Svitavám i venku s Olomouckem jsem pokaždé jednu trojku dal, což ale o ničem moc nevypovídá.

Odkud jste vůbec boxerskou helmu získal?
Je zapůjčená z Nového Jičína, kde v ní kdysi hrál Rosťa Pelikán, kterého postihlo stejné zranění. Takže ji asi oprášili ze skladu a půjčili mi ji. Není na ní nic speciálního, myslím, že jde o běžnou boxerskou nebo kickboxerskou helmu. Sedí celkem dobře, i když se mi na hlavě trochu hýbe.

Jsou kolegové z týmu soucitní, anebo jste naopak kvůli atypické ústroji od začátku terčem vtipů?
No samozřejmě! Na to jsem se od začátku „těšil“, a proto jsem maximálně oddaloval ten okamžik, kdy v helmě přijdu na trénink. Pustili se do mě všichni. Teď už je to hlavně o mně. Nosím to proto, že kdybych do hlavy náhodou dostal úder při blbé cloně, a v místě, kde ta kost srůstá, by se to pohnulo, musel bych na další operaci. Říkali mi, že to srůstá zhruba dva měsíce a teď jsem pátý týden od operace. Někdy v půlce dubna bych měl mít výstupní kontrolu. Uvidím, jak mi to teď bude padat v dalších zápasech. Pokud se mi zvýší úspěšnost, helmu si nechám, pokud bude hrozná, odhodím to jako „Švandys“ nepadnoucí obličejovou masku (Jan Švandrlík v ní dočasně hrál po zlomenině nosu – pozn.).

Jak se v helmě při zápase vaří hlava?
Teplo v tom je docela dost, takže při jakékoli přestávce si helmu sundavám. Hlava je z toho otlačená a zapařenější - prostě je to jiné.



Už vám v dosavadních dvou zápasech pomohla?
Musím to zaklepat, ale naštěstí jsem žádnou další ránu nedostal. Takže nebyla potřeba, ale pro psychiku je to lepší. Nevím, jestli se na mě teď soupeři dívají jinak, a nechtějí mi způsobit další zranění. (usměje se)

Pro vás bohužel došlo ke zranění v zápase, na který jste se musel hodně těšit - ve finále Českého poháru v Novém Jičíně, tedy ve městě, z něhož pocházíte, a kde jste pod koši začínal…
Těšil jsem se na to strašně a byl jsem strašně rád, že jsme den předtím zvládli otočit semifinále s Děčínem. Pak to ale skončilo takhle hořkým momentem.

Hned poté, co jste inkasoval ránu, jste hrozně zaklel a odběhl do šatny. Už tam jste věděl, jak moc je zle?
Přesně tak. Projel jsem si přes obličej, ucítil takovou jakoby prohlubeň a věděl, že to bude zlomené. A vzpomněl jsem si na „Bukyho“ (Lukáše Bukovjana), který měl nedávno zlomenou lícní kost.



Jak složitá pak byla operace a jak moc teď kritické místo cítíte?
Kupodivu v hale byl přítomen i Rosťa Pelikán, a když jsem jel s manželkou do nemocnice, tak mi říkal, že do operace je to strašná bolest a po ní je naopak hned všechno v pohodě. A to se přesně potvrdilo. Bylo to pryč jako mávnutím kouzelného proutku. Všechno proběhlo velmi rychle. Pod narkózou jsem byl asi čtvrt hodiny, jehličkou mi dali ty kosti k sobě a od té doby pohoda. Necítil jsem žádnou bolest. Jen jsem na to dostal ochrannou dlahu a při spaní jsem na tom neměl ležet. To si hlídám do teď, takže spím jen na druhém boku.

Operace proběhla hned v den utkání?
To nešlo. Mohlo by to natéct a dělalo by se to špatně. Bylo třeba den dva počkat. Do té doby to byla pekelná bolest, ani nevím, k čemu to přirovnat. Snad už to nikdy nepřijde. Bylo to strašně nepříjemné. Ještě po operaci za mnou chodily sestřičky, jestli nechci něco na bolest, ale mě už nic nebolelo.

Ještě pár slov k místu činu, tedy Novému Jičínu. Vy jste v jeho barvách na jaře 2011 odehrál dosud poslední utkání klubu v NBL. Jak je z vašeho pohledu cítit, že nejvyšší soutěž ve městě chybí?
Je to velká škoda. Byla to ligová bašta, kde se asi deset let v kuse hrálo finále nebo o medaile, kde lidi chodili a bylo tam vždycky skvělé publikum. Já teď jen tajně doufám, že se klub v lize ještě objeví a budeme tam na NBL moct chodit – já už tedy asi jenom jako divák. Fanoušci by si to zasloužili, i na první ligu jich chodí tři čtyři stovky. Sám jsem se taky byl párkrát podívat a bylo vidět, že ten basket mají pořád rádi a ta nejvyšší úroveň jim chybí. Proto bylo super, že se tam mohlo uskutečnit i Hyundai Final Four a bylo bezva, že nám místní fanoušci v semifinále jako klubu z nejbližšího města dost pomohli.