Úderník Hnilička a největší výzva basketu

ECHO POSLEDNÍHO DÍLU TALK SHOW 4+1 Místy až do nejhlubšího nitra rozhodcovské profese, kam se basketbalový fanoušek běžně nemá možnost podívat, nechal nahlédnout závěrečný díl talk show Kooperativa NBL 4+1 s Jiřím Kalembou. Jejími hosty byli dva ligoví generální manažeři i bývalí hráči NBL Lukáš Houser z Děčína a Tomáš Hrubý z Ústí, a také dva sudí – Jan Baloun a Martin Kučírek. 

Celý kvintet řešil nejen vzájemné vztahy mezi jednotlivými aktéry na hřišti, ale dostalo se i na některé velmi osobní historky, jedno vykázaní z utkání i na to, jak se český rozhodcovský sbor mění v čase.

Na úvod ovšem musela nejprve zaznít jedna extra pochvala, a to pro naganského šampiona, bývalého hokejového gólmana Milana Hniličku, který v těžkých korona časech kope jako náčelník Národní sportovní agentury za tuzemský sport, seč může. A chvála na jeho práci zaznívá z mnoha stran.

„Panu Hniličkovi, který za rozjetí sportu na vládě ohromně lobbuje, patří obrovský dík,“ ocenil pomoc s obnovením basketbalových soutěží Tomáš Hrubý.

Jeho děčínský kolega Houser ještě doplnil k nemalým nákladům na testování před každým ligovým kolem, že jednotlivé týmy se s asociací ligových klubů a basketbalovou federací o jejich hrazení podělí na třetiny.

A pak už se rozjela na plné obrátky diskuse, jež na startu nemohla opomenout, že hrát se nyní bude ve ztichlých halách bez fanoušků, což bude klást zvýšené nároky na verbální disciplínu aktérů. „Všichni si teď musí dávat víc pozor na pusu. Buďme ale rádi, že můžeme hrát a těšme se na to,“ vyzývá Lukáš Houser.

Arbitr Kučírek podotkl, že v tichu toho v zápase zaslechne víc než jindy, včetně nějakého toho vulgarismu, hráči jsou ale podle něj natolik chytří, že se dokážou ovládat a ostřejších výrazů se spíš vyvarují. „I naše mentální nastavení bude jiné, musíme se víc koncentrovat, v utkáních jsou teď hluchá místa, což se v plné hale normálně nikdy nestane.“

Kolega s píšťalou Baloun by se právě s ohledem na přiblížení zápasové komunikace divákům nebál toho, kdyby se v televizních přenosech používaly mikrofony, aby se tak zvýšila atraktivita přenosu. „Není tam nic, co by neměl slyšet nikdo jiný, jen bychom si odpustili nějaké poznámky k tomu, co nás rozčiluje,“ směje se.


Prvním větším tématem bylo to, zda a jak kdysi „horké hráčské hlavy“ Hrubý s Houserem byly šéfy svých klubů plísněny za chování vůči sudím, a zda nyní stejně promlouvají do duší i svým podřízeným.

„Trenéři i manažeři mi říkali pětkrát za zápas, abych s rozhodčími nemluvil. O mně se ale ví, že jsem emotivní člověk. A když kluci týden trénují na zápas, musíme do toho dát 120 procent úplně všichni. Použiju slova trenéra Pavla Budínského - radši budu krotit tygra, než kopat do zadku osla. Ani jako manažer to teď neposuzuju jinak. Mám v týmu stejný typ hráče, Láďu Pecku, který se v zápase taky nachází ve fázích, kdy je zbytečné mu cokoli říkat. Po zápase si to ale nějak vyložíme. Zastávám názor, ať hráči radši v šatně rozkopnou dveře, než abych jim musel říkat, že mají na hřišti pro vítězství víc bojovat. Ty emoce k tomu prostě patří – byly, jsou a budou,“ shrnul své pocity Hrubý.

A své hráčské myšlení nezměnil ani děčínský kolega. „Snažím se být při zápasech vždycky co nejblíž dění, v tom svém rohu haly v Děčíně. Emoce k tomu v určité rozumné patří a rozhodčí to chápou, byť jistě mají své nástroje na to, jak je uklidnit. I já mám radši emotivnější hráče - ať klidně na hřišti udělají trochu „bordel“, než aby se tam jen ploužili. V Děčíně jsem zatím zažil víc jen dva trenéry, kteří oba byli emotivnější než hráči, ale i to k tomu patří. Pokud bychom tam chodili jako leklé ryby, fanoušky by to ani nebavilo.“

Právě s oběma manažery, ale nejen s nimi, musí arbitři v zápasech sem tam řešit jejich nadměrnou verbální aktivitu. Navíc v komplikovaném prostoru mimo lavičku, ovšem v těsné blízkosti hřiště, jejž Jan Baloun nazývá „šedou zónou“, kde by v teorii nikdo neměl stát.

„Kdokoli se tam pohybuje, my na něj nemáme standardní nástroje. Můžeme ho leda napomenout, nebo upozornit trenéra, aby dotyčnému domluvil, pokud se nám něco nelíbí. A pak následuje možnost požádat pořadatele o „vyklizení“ tohoto prostoru,“ vysvětluje jeden ze známějších sudích.

Podle něj si ale on, ani jeho kolegové nesmějí brát jakoukoli kritiku či ostřejší výpady vůči své osobě ze strany aktérů utkání i fanoušků jakkoli osobně. „My jako rozhodčí ve hře si to tak nikdy nebereme, jinak by se nedalo vydržet ani sezonu. Beru to tak, že když na mě někdo křičí, není to na mě, ale na ten dres rozhodčího. Pevně doufám, že to tak mají i ostatní kolegové.“

I přes smířlivá slova nicméně v minulé sezoně došlo právě mezi Balounem a Hrubým k přestřelce, jež musela být vyřešena radikálněji. „Když mě Honza v tom zápase vyloučil, tak to se spíš nepovedlo jemu, protože já byl v pohodě a emoce k tomu patří,“ hájil se dodatečně ústecký manažer.

Martin Kučírek odmítl, že by se rozhodčí nějak speciálně chystali na problémové a po stránce emocí výbušnější hráče. „Tenhle „negativní skauting“ neděláme. Pokud ale víme, že je někdo emotivnější, v zápase s tím pracujeme a dokážeme ho i uklidnit a ty negativní emoce uklidnit,“ tvrdí.

To ligové týmy si „rozhodcovský skauting“ rozhodně dělají a nijak to neskrývají. „My jako funkcionáři, hráči nebo trenéři to tak někdy máme. Víme, jak bude určitý rozhodčí na různé situace reagovat, ale není to pravidlo. Prostě už máme v hlavě nějaký scénář, jak to bude probíhat,“ podotkl Lukáš Houser.

Šéf ústecké SLUNETY přihodil: „Lukáš narážel na to, že když přijede ten a ten rozhodčí, bude to tak a tak. Anebo i z druhé strany - rozhodčí přijedou k nám a řeknou si „Ááá, dneska je Hrubý blbě naladěnej a bude to špatný“. Nebo – „Pecka dneska nemá den, dvakrát bouchne dlaní o zem a dostane technickou“. My už se prostě všichni strašně známe….“

Hrubý byl dokonce ještě o patro osobnější. A týkalo se to rovnou šéfa českých sudích, pískajícího i Euroligu. „O Robertovi Vyklickém se ví, že nemá rád našeho rozehrávače Michala Šotnara - ani se tím netají. A já vím, že z pěti zápasů, kdy nás bude pískat, Michal minimálně ve dvou třech nezahraje.“

Ústecký manažer pak jako by mimochodem do diskuse přispěl i postřehem, že ne každý člen ligového sboru může pískat například vypjatá derby Děčína s Ústím. To potvrdil i Jan Baloun, s tím, že právě severní derby patří k vůbec nejtěžším oříškům. „Nominace se dělají i podle toho, kdo s kým hraje, kdo má s týmem jakou historii, takže třeba když někdo třikrát píská v Děčíně, tak čtvrtý termín pak nepojede pískat do Ústí.“

Dalším tématem bylo „nošení práce domů“, kdy samozřejmě mnohem zajímavější situace jsou v tomto případě ty po prohraných utkáních.

„Záleží, jak vám prohra „sedne“. Minulý rok jsme prohráli v Ostravě neprohratelný zápas a já z něj jel domů sám jen s trenérem Tondou Pištěckým, protože jsem si ho do auta vyžádal. A za celou cestu jsme si řekli jen „čau“, když jsme nad ránem dorazili do Ústí,“ zavzpomínal Tomáš Hrubý na noční návrat přes celou republiku v absolutním tichu.

Nejhorší varianta porážky podle něj nastane, když trenér i vedení klubu cítí, že tým se „na to vykašlal“. „Pak někdy přijdou i tresty jako tréninky ve čtyři ráno, protože já razím teorii, že si to kluci musí zapamatovat. Bytostně pak nesnáším to, když se hraje třeba v Praze, a slyšel bych v šatně, co budou hráči dělat po zápase. To se u nás nemůže stát, protože pokud by se to stalo, a nedejbože se pak prohrálo, tak už nikdy nezůstane tým po zápase v Praze na nějaké diskotéky a podobně,“ pohrozil GM SLUNETY.

Jan Baloun, mimo jiné i sekretář rozhodcovské asociace, pojal rozbor své práce velmi detailně a s až „filozofickou“ nástavbou.

„Po nás, rozhodčích, se chce, abychom byli během zápasu celé ty dvě hodiny úplně v klidu a soustředění, přitom se na nás valí tolik emocí a toho, co musíme naráz zpracovávat, že to po skončení utkání nejde jen tak hodit za hlavu. Já když v deset v noci doma zaparkuju auto a vybalím si tašku, tak potom nejde vůbec usnout, protože mi to pořád běží před očima. A když se v utkání něco podělá, tak to prostě víš. Tušíš, že to dopadlo možná dobře, nebo možná špatně, ale dokud se nepodíváš na video, tak přesně nevíš, takže tě to většinou dovede k tomu, že doma si zápas hned stáhneš a celý si ho projdeš,“ začíná s popisem své rutiny.

„V drtivé většině případů má člověk cestou domů po nějakém klidnějším zápase pocit, že tam měl tak pět šest nepřesností. Pak zjistíš, že je tam deset dvanáct nebo patnáct věcí, co bys příště chtěl rozhodnout jinak. Jsou i nepovedené zápasy, kde už dopředu víš o deseti chybách a pak jich najdeš třeba dvacet. A teď myslím cokoli – neodpískané kroky, odpískaný faul, neodpískaný zákrok... A je to dvacet chybných úsudků ze zhruba stovek rozhodnutí za celý zápas. Tak o tom přemýšlíš, abys to v sobě uzavřel, druhý třetí den pak z utkání mohl sepsat report a začal se chystat na další...“

Tento zodpovědný přístup zřejmě nese i ovoce, jak naznačil i mnohdy nesmlouvavý kritik sudích z Ústí nad Labem.

„Práci manažera dělám osm let a první čtyři jsem proti rozhodčím tvrdě vystupoval v médiích. Vy se ale někam posouváte a vaše asociace před čtyřmi lety a teď je něco úplně jiného. Strašně jste se posunuli, i v komunikaci k nám manažerům, hráčům a vůbec k veřejnosti. Dřív jste s námi vůbec nechtěli mluvit, zpětná vazba byla nula. Když si klub vyžádal něco k zápasu, jaké dostali rozhodčí známky, jestli došlo na nějaký trest, tak to nebylo. Tohle se ale mění a vám to hodně pomáhá,“ chválí Hrubý.

Jan Baloun tato slova kvituje: „Každá dvě kola se posílá klubům zpětná vazba s deseti patnácti klipy a přesným popisem, co se v nich děje, jestli to bylo rozhodnuto správně, a jak to má být posouzeno, což je práce pro dva lidi na dva dny. Teď je nás na to už naštěstí víc, můžeme se tomu věnovat a je super, že to nese výsledky.“

A na závěr právě zkušený arbitr popsal, proč pískat právě elitní basketbal není žádaná legrace:

„Podle mě je ze všech kolektivních sportů vůbec nejrychlejší a na rozhodnutí tam máme zlomek vteřiny - a když ho neuděláme, jede se dál a to je vedle toho, že basket má z hlavních sportů možná ta nejsložitější pravidla, vůbec největší „challenge“ (výzva). Já jsem ale rád, že právě tenhle sport děláme, že teď máme jako basket dobrý kredit a máme fungující sbor rozhodčích, který je integrovaný v rámci federace...“

A pak už zbyl prostor jen na jednu sice logickou, přesto svým způsobem méně radostnou součást života arbitra v profesionálním sportu. „Na rozdíl od hráčů nám chybí ten prvek dobytí vítězství… Aspoň si tak můžu říct, že se mi zápas povedl,“ usměje se Jan Baloun.