Úkaz František s husinou ze Soluně

S NOVÝM KŘÍDLEM MISTRA Je exekutorem nebývalého paradoxu. Jako nováček v nymburském dresu, navíc získaný z ligových zdrojů, píše zatím lepší průměry v Lize mistrů (6 bodů za 12 minut) než v NBL (4 body za 11 minut). Že vám to přijde podezřelé? Křídelník František Váňa se i jako majitel tohoto úkazu podivuje neméně.

”Už jsem na to taky koukal a přišlo mi to vtipné. Nevím, co si o tom myslet, ale je fajn dostávat takový prostor v Lize mistrů a jsem za to hodně rád. Nejde si stěžovat,” usmívá se 23letá letní posila mistra.

Františku, možná je tu jedna indicie - z rozdělení minut vyplývá, že v české nejvyšší soutěži se trenér Sekulič na rozdíl od Ligy mistrů snaží hledat vytížení i pro mladíky Rylicha s Kábrtem, což v těžkých bitvách evropské soutěže není právě snadné...
Ano, tohle bude jeden z těch důvodů, ale jinak těžko říct. Já se do toho ze začátku sezony teprve dostával, proti Opavě nebo v Děčíně jsem moc minut neměl, a ani jsem nezahrál dobře, což se na tom taky podepsalo. Ve středu jsem se pro změnu zranil při utkání v Ostravě a tím se ten průměrný čas taky sníží. 

Jde o něco vážného?
Dostal jsem blbého ”koňara” a sotva jsem chodil, ale bude to v pohodě.

To na startu přípravy to bylo o dost horší, když jste se na delší dobu zranil, což nebyla nejlepší nástupní situace v nejkonkurenčnějším prostředí v NBL.
To byla velká smůla. Ještě jsem ani nestihl první pořádný trénink s týmem a už jsem si natrhl hamstring. Měl jsem blbý pocit - přijdu do nového týmu, s novým trenérem a spoluhráči a já se ani pořádně nemohl zapojit do přípravy a sehrát se s nimi, přičemž úroveň basketu je tu trochu jiná než v Olomoucku. Bylo to nepříjemné. 

I z tohoto pohledu ještě víc vynikne následující - už ve druhém zápase v Lize mistrů, kterou hrajete poprvé, jste měl v horkém prostředí v Soluni 6 bodů za 13 minut a +11 bodů, což musel být i díky vítězství z poslední vteřiny fajn pocit.
Jasně, byla to důležitá a jistě i šťastná výhra. A že jsem si tam mohl zahrát a něco k té výhře přidal, mi dodalo sebevědomí i dobrý pocit.


Pro hráče, který je zatím zvyklý především na domácí ligu, musí být takové zápasy slušnou zápasovou turistikou, zvlášť když přiložíte i ruku k dílu.
To určitě platí. My byli celou dobu o něco lepší, ale na konci jsme nechali domácí vrátit do zápasu. A atmosféra, kdy na nás domácí fanoušci celý zápas bučeli, byla neskutečná, byť nebylo plno. Něco takového jsem v české lize ještě nemohl zažít a měl jsem z toho husí kůži a mrazení v zádech, hlavně po té vítězné střele Jerricka Hardinga. Po zápase jsme pak trochu báli jít do autobusu, aby na nás někdo neskočil.... (směje se)

A hrozilo to? Byli domácí tifosi hodně rozezlení?
Těžko říct, ale rádi rozhodně nebyli a bučení neustávalo ani po konci zápasu. Jsou to prostě jižani...

Vystřihnout dvě přesné trojky v takovém prostředí, v soutěži, se kterou jste zatím neměl žádný kontakt, to asi nebude ten nejsnazší úkol, že?
Na druhou stranu to tam bylo o něco snadnější než v naší lize, protože v Lize mistrů mě nikdo nezná, hrál jsem druhý zápas a podle mě jsem ani nefiguroval v žádném skauting reportu soupeře. Ten tak neví, co čekat, a proto je snazší se předvést. V Česku už se všichni navzájem známe a soupeři vědí, co ode mě čekat. A celkově je Liga mistrů určitě zážitek, úplně jiná úroveň hry a já si oba ty zápasy užil, už proto, že jsem v obou dal po dvou trojkách. I na lavičce je ale dobré moct takové zápasy sledovat a podporovat spoluhráče. 

Jak jste se při tom letním výpadku kvůli zranění stihl tak rychle zapracovat?
Měl jsem štěstí, že jsem celé léto před začátkem klubové přípravy něco dělal a nespal na vavřínech. Měl jsem individuální tréninky s Andrejem Červenkou a i po tom zranění jsem tak nešel z úplné nuly. Nedělat nic, bylo by všechno mnohem horší. Jistě mě to zranění ale zbrzdilo a první týdny jsem se do toho hlavně fyzicky musel dostávat, protože Nymburk hraje mnohem rychlejší basket, než jsem byl zvyklý z Olomoucka. To tempo je o dost vražednější a i na trénincích bývám teď kvůli tomu manku z léta vyřízený.

Při 11 minutách v lize to znamená, že musíte produkovat rychle a nejde si asi dovolit přejít žádnou pozici.
Pozice bych určitě přecházet neměl, to mi i od začátku sezony vtlouká do hlavy sportovní ředitel Láďa Sokolovský. Po každém zápase za mnou přijde a zmíní každou střelu, kterou jsem přešel. Snažím se tak na to pořád myslet a využít každé příležitosti. A to jsem si dřív vždycky myslel, že nejsem typ, co by nějaké pozice přicházel. Chápu, že Láďa mě jako nového hráče sleduje o něco víc a vždycky mi vytkne, co jsem přešel. A já jsem za to rád.

Je úspěšný trenér slovinské reprezentace Sekulič stejně přísný jako bývali jeho izraelští předchůdci v Nymburce v tom smyslu, že příliš neodpouští chyby a rychle za ně střídá?
To se zatím těžko hodnotí. Samozřejmě jsou tam střídání za nějaké chyby, ale že by se člověk jednou zapomněl v obraně a hned šel dolů a už si nezahrál, tak takhle to není. Tedy asi s výjimkou prvního zápasu s Opavou, kdy jsme nebyli ještě tak sehraní, a bylo to těžké utkání, které šlo až do prodloužení. V Nymburce hráč prostě musí hrát na sto procent každou minutu a předvést ten nejlepší výkon, aby se na hřiště dostal. Je tu ta největší konkurence v Česku a na mém postu máme Vojtu Hrubana, Lukáše Palyzu, Jerricka Hardinga, pokud jako dosud nehraje víc na pozici 1, a k tomu jsou na křídle i Fanda Rylich s Filipem Kábrtem, takže je to napěchované. Člověk tak musí hrát na maximum svých možností.

Otázka na to, jak se vám pracuje s novým pocitem, že před většinou zápasů v lize můžete dopředu na devadesát procent počítat s vítězstvím, tedy asi není na místě, protože vy si nemůžete dovolit nic vypustit kvůli obavě o místo...
Pro nikoho není přípustné něco vypustit, protože máme na zádech ten hlavní terč a každý nás chce porazit a udělat tu senzaci. Takže chceme každý zápas odvést sto procent a nikoho nepodcenit. A tak to má, myslím, každý v našem týmu. Jistě ale zvykat si na roli favorita v každém zápase je příjemnější než si zvykat na porážky, protože takovou výsadu jsme loni s Olomouckem určitě neměli.