Už nemůžu dospat. A musím se o sebe víc starat
Ač tým čerstvě posílil rozehrávač Marek Vyroubal a opavský perimetr se tak stal ještě nabitější, ligový top smolař posledních let František Váňa se už nemůže dočkat nové sezony, nyní už v dresu Slezanů. Po třech ročnících v řadě, jež mu rozbila dvě vážná zranění, ani není divu.
„Na sezonu se těším a už nemůžu dospat. Když se toho člověk půl roku neúčastní, je to na hlavu těžké a já jdu do toho,” hlásí 26letý rekonvalescent, pro nějž uplynulá sezona v ústeckém celku skončila už v polovině ledna. A pro nějž bude Opava celkem už pátou ligovou zastávkou po Prostějovu, Olomoucku, Nymburku a Ústí.
Františku, jaký nový začátek to pro vás v Opavě bude?
Doufám, že to bude dobrý nový začátek. Další po větším zranění. Je to druhý rok za sebou, kdy jsem si neužil sezonu naplno, takže se na to extrémně těším a počítám každý den, kdy se zase začne hrát.
Jak tohle opavské angažmá vůbec vzniklo?
Bylo to udělané dopředu, na začátku loňského léta, a v Ústí už jsem vlastně hostoval z Opavy. My jsme se s „Čoudou” (koučem Czudkem) bavili i o tom nejbližším roce, ale tím, že opavský tým byl celkem napráskaný počtem hráčů, tak by to pro mě bylo na rozehrání a s minutami všelijaké, proto jsme se domluvili, že se půjdu vyhrát do Ústí a bohužel to dopadlo, jak to dopadlo, i když se mi tam líbilo a dosáhlo se extrémního úspěchu. Plán tedy byl, že se během roku situace nějak změní, nicméně na perimetru je nás v Opavě prakticky pořád stejně, takže situace se změnila hlavně s ohledem na můj zdravotní stav.
Tři sezony v řadě jste buď nedokončil, nebo nezačal, ale zase jste stihl vytěžit kompletní sadu ligových medailí. Svůj první titul v roce 2022, bronz rok na to opět s Nymburkem a teď senzační stříbro s Ústím. Jaké se k těmto cenným kovům budou vázat vzpomínky?
Asi budou hodně hořkosladké. Medaile a úspěchy jsou to, proč to všichni hrajeme, ale pak o to víc bolí, když se toho člověk nemůže aktivně účastnit, jen fandí z lavičky a není součástí tak, jak by si přál. Těžké to hodnotit.
Když to shrneme, tak osudné finále v roce 2022 pro vás skončilo po 51 vteřinách ve hře. Rok na to jste v semifinále s Opavou zasáhl do pěti zápasů a do série o bronz na 14 a 13 minut, letos se vás play-off kvůli dalšímu velkému zranění netýkalo vůbec...
Loni jsem do toho naskočil až začátkem roku. Dostat se do toho zpátky chvilku trvalo, ale hrál jsem pak i o ten bronz. Taky to ale nebyla snová sezona pro Nymburk, po tak dlouhém titulovém tažení. Takže ten závěr byl vlastně ještě horší než letos s historickým stříbrem pro Ústí. To byla úplně jiná pohádka a prožíval jsem to extrémně. I když jsem tam byl v týmu jen na rok, cítil jsem to stejně s ostatními kluky i s neskutečnými ústeckými fanoušky. Skvělý zážitek, pro mě tedy bohužel jen z lavičky. V tom prožívání se ty medaile určitě lišily a pro mě větší úspěch je stříbro s Ústím než bronz s Nymburkem, byť ten byl v aktivní roli. To se ale asi dá pochopit.
Jaký dojem ve vás Ústí zanechalo s tím, co se tam poslední sezonu dělo i se dvěma tisíci fanoušků v napěchované hale v play-off?
Ta návštěvnost se tam posledních pár let zvyšovala a letos to bylo na maximu, kdy se sedělo i na schodech, a spousta lidí si ani neměla kam sednout. Derby s Děčínem byla neskutečnými zážitky, nebylo slyšet vlastního slova a užíval jsem si to parádně stejně jako všichni ostatní. Kluky to hnalo hrozně dopředu. Třeba Láďa Pecka na to bude vzpomínat i dlouho po kariéře, myslím, že něco takového tam ještě nezažil.
Když hráči vlastně do tří sezon v řadě zasáhnou takové patálie jako utržené zkřížené vazy nebo achilovka, jak se pak udržuje ve víře, že čtvrtá sezona za sebou už nebude takto narušena?
Vlastně ani nevím, teprve mě čeká hraní po té achilovce. Nemůže se na to myslet. Vím, že je to hodně o prevenci, člověk si uvědomí, že si na sebe musí dávat pozor a víc a víc se o sebe starat. Až ale budu hrát, už na to nebudu moct vůbec myslet. A budu muset hrát s klidem, jinak by to nebylo možné.
Jak na tom aktuálně jste?
Z mého pohledu je po té achilovce nejtěžší dostat zpátky svaly do toho lýtka, aby tam nebyl takový rozdíl mezi tím zdravým a zraněným. Ta noha byla šest týdnů v klidu, kdy se s ní nesmělo vůbec hýbat, svaly tak ochably. Tohle tak byl můj hlavní cíl. Počítám s tím, že přípravu, kterou začínáme pátého srpna, zahájím s kluky naplno a nebude mě to už limitovat.
Jak vypadal váš návratový harmonogram?
Po konci sezony jsem začal lehce běhat a celou dobu, odkdy to šlo, jsem se soustředil na osvalení zraněné nohy. Pracuju hlavně v posilovně na plyometrii (skákání, odrazy a další cviky na posílení achilovky) a na fyzičce, která taky razantně upadla. Věřím, že to dostanu zpátky co nejdřív a postupně se dostanu i do basketu. Nejhorší na tom je, že je to všechno individuální práce, takže je tam člověk sám.
Přicházíte z jednoho bouřlivého prostředí do druhého. Jak jste na tom v minulosti byl s opavskými fanoušky, neproběhla s nimi nějaká horká interakce?
(usměje se) Osobně jsem nic takového nezažil. Jen si pamatuju, že snad pokaždé při zápasech s Nymburkem byly v Opavě nějaké narážky na tým, ale osobně jsem nic takového nezažil. Doufám, že mě přijmou v pohodě.
Známe. Byli jsme spolu na mistrovství Evropy dvacítek, takže v kontaktu jsme byli a asi ví, co ode mě očekávat. Jinak by si mě nebral.
Tedy přicházíte do role dalšího trojkobijce.
Předpokládám, že to bude hlavně kvůli tomu.
Co jste jako pozorovatel viděl za senzačním vyřazením Opavy z letošního play-off?
Asi to byla shoda různých okolností. Ostrava byla nahoře a hrála od předkola výborně. V Opavě se sešla marodka, „Šířa” (Šiřina) nebyl asi stoprocentní po zranění, někteří další taky a Ostrava byla v laufu. Věřím ale, že se letos nic podobného nestane a že tohle vyřazení bude motorem a motivací týmu v nové sezoně.
