Velkého maršála s koněm učí Benda i duolingo

S ŘÍJNOVÝM LÍDREM KOOPERATIVA FAKTORU ZACHEM HANKINSEM Jsou američtí basketbalisté, kteří ve zdejší lize za celou sezonu o češtinu ani nezavadí. Anebo to s ní po pár pokusech kvůli vysokému stupni obtížnosti vzdají. Nový americký čahoun v nymburských službách Zach Hankins je ale docela jiný případ. Takový, co se ve zdejších končinách objeví jen skutečně zřídkakdy. Česky se začal učit sám, dokonce bez pomoci spoluhráčů či jiných učitelů.

S ŘÍJNOVÝM LÍDREM KOOPERATIVA FAKTORU ZACHEM HANKINSEM Jsou američtí basketbalisté, kteří ve zdejší lize za celou sezonu o češtinu ani nezavadí. Anebo to s ní po pár pokusech kvůli vysokému stupni obtížnosti vzdají. Nový americký čahoun v nymburských službách Zach Hankins je ale docela jiný případ. Takový, co se ve zdejších končinách objeví jen skutečně zřídkakdy. Česky se začal učit sám, dokonce bez pomoci spoluhráčů či jiných učitelů.

„Řeším to přes aplikaci duolingo, kde se může každý učit jakýkoli jazyk. Na své češtině fakt makám, ale je to složitá řeč,“ přiznává 23letý rodák z Michiganu, který je od prvních utkání sezony nepřehlédnutelný nejen svou výškou, ale třeba i díky čelence či velikému tetování na pravé paži.

„Zatím se učím některé otázky nebo popisovat různé věci, ale ještě mám před sebou spoustu práce. Do konce sezony je ovšem dost času a na jaře už snad zvládnu mluvit jako malé děcko - ´díte´,“ doplní poslední slovo už v češtině, aby ukázal, že své úsilí míní dovést do úspěšného konce.



Jednou z jeho nových frází je i „Ty jsi hezká“, jen ji prý ještě nestihl použít. „Většinou říkám - ´Já jsem hezký´,“ upřesní opět, tentokrát ještě lepší češtinou, a doprovodí to hlasitým smíchem. „Vtipkuju rád se spoluhráči a používám slova, která se ten den naučím. Už je tím asi trochu unavuju, i když mě za mé pokusy chválí.“

Výše zmíněnou frázi v tuzemsku zatím ani použít nemohl. Zrovna měl totiž roční výročí vztahu se svou přítelkyní.

Pro chlapa s 213 centimetry to přitom nemusí být právě snadné - najít si partnerku, která nebude o půl metru nižší. Zach vás ale rychle vyvede z omylu. Je to možná právě naopak. „Vysocí kluci často mají radši menší děvčata a i z vlastní historie to můžu potvrdit. Moje současná přítelkyně měří 175 centimetrů, což je jen o necelých čtyřicet míň než mám já. Jasně, může to být složité najít si někoho vyššího, ale já o tomhle nepřemýšlím. Víc mě zajímá, jestli se mi daná slečna líbí,“ objasňuje centr.

Ale zpět k Zachově zájmu o češtinu. I díky němu sám objevil na ligovém webu cosi o jedné nevšední soutěži. Jmenuje se Kooperativa Faktor a už pár sezon se díky ní hodnotí i finančně odměňují nejzábavnější hráči ligy. Jakmile ji zmerčil tenhle zvídavý americký centr, okamžitě se zeptal na detaily týmového manažera a zjistil, že dva tisíce eur pro celkového vítěze, které mu připadají „cool“ (super), by na konci sezony mohly být jeho. Ostatně už v říjnu neměl konkurenci a vyhrál ho s velmi kvalitním průměrem 6,7 faktorového bodu.

„Přesně to sedí k mému stylu hry. Takhle jsem hrál vždycky – se spoustou bloků, smečí a hlavně s velkou energií. Tohle mi jde nejlíp, takže mám větší šanci,“ podotýká Hankins a nijak zvlášť mu při tom nevadí, že při široké rotaci kouče Amiela mu v Kooperativa NBL musí stačit jen 19 minut na utkání.
 

Stejně tak mu nepřijde divné, že podobnou soutěž nemá nejlepší liga světa NBA, která je na smečích a podobných parádách vystavěná. „Je tam spousta hráčů, kterým taková hra vyhovuje, a hrají tak bez ohledu na podobné motivační stimuly. Je to součástí kultury celé NBA a hráče k tomu ani nemusejí extra pobízet.“

Zach Hankins by tam svou náturou dokonale zapadl. Dodnes si přesně pamatuje i svůj první zápasový „dunk“, tedy zarvání míče do koše. „Ve třeťáku na střední jsme hráli proti týmu, který měl halu jen patnáct minut od mého bydliště. Mezi oběma školami byla ohromná rivalita. Já tehdy najel v protiútoku středem do „šestky“ a „zatloukl“ jsem balon oběma rukama. Normálně v téhle soutěži nikdo nesmečoval, takže to bylo něco velkého. Studenti v hledišti po mé smeči šíleli a já měl pocit, jako bych vyskočil až ke stropu haly, přitom jsem míč sotva dostal do obruče. Byl to ale senzační pocit, jako bych vyhrál titul celého našeho státu,“ vypráví zaníceně.

A podobné to je i s jeho top dunkem dosavadní kariéry. „Mimo zápasy dokážu zasmečovat i s prohozením míče mezi nohama, a když se mi to povedlo poprvé, byl jsem z toho „odvařený“. V zápase ale byla mou zatím nejlepší smečí ta, kterou jsem dal ještě na mé první univerzitě Ferris State. Bránil mně skoro stejně vysoký kluk, náš rozehrávač najel přes svého obránce pod koš, poslal mi míč a já ho i přes svého obránce zarval do obruče. Parádní „dunk“, navíc s faulem, byl jsem z toho hrozně nadšený.“

Pohyblivý centr proto nepopírá, že právě „poster dunk“, kdy zatluče míč přes obránce, je jeho nejoblíbenějším. „Nejlepší je, když jdeš do brejku, a můžeš to zarvat co největší silou. A vždycky chceš dát „poster“ přes někoho! Je to jedna z největších akcí v basketu a podle mě je to cennější než trojka, protože to týmu dává tolik energie!“ rozplývá se.
 

Možná ale nechybělo zase tak moc a místo show vyznávajícího basketbalisty mohl být ze Zacha obrovitý závodní plavec. „Kdysi jsem plaval solidně a svého času se rozhodoval, jestli získám stipendium jako plavec, nebo baskeťák. Mám rád dálkové plavání a u nás na jezeře jsem klidně vyskočil z lodě a plaval třeba i dvě hodiny, protože mě to bavilo víc než jen sedět na lodi.“

Jeho rodný Michigan je doslova posetý jezery, z nichž některá připomínají spíš menší moře. A tento stát je tak i rájem vodních sportů a rybolovu. „U vás mě tak překvapilo, jak málo lidí chodí k řece na kánoe nebo na ryby, protože my provozujeme mraky vodních sportů, a v zimě chytáme ryby i na zamrzlých jezerech,“ pochlubí se.

Zach má k přírodě vůbec blízko. Doma se mu teď rodiče starají o několik zvířat, která kvůli profi kariéře v Evropě musel opustit. V Poděbradech, kde bydlí, si tak chtěl adoptovat aspoň psa z útulku, ale majitel domu byl proti.

Pivot odmala jezdil i na koních a tuhle kratochvíli má rád dodnes, byť se může zdát, že ze sedla bude při své ohromné výšce skoro brousit botami o zem. „Jen když jsem ve dvanácti jezdil na malých ponících, měl jsem nohy docela blízko nad zemí, ale teď jezdím na velkých koních a je to v pohodě. Jen díky mě možná ty koně vypadají jako poníci. Jsou to ale fakt velká zvířata, větší, než si lidi myslí. A taky mnohem silnější. Kdyby to tušili, nikdy by na ně nenasedli, protože člověka můžou hodně vážně zranit,“ upozorňuje znalecky chlapík, pocházející z ani ne třítisícového městečka Charlevoix, jehož se loni v létě stal ústřední postavou.



Město jej jmenovalo „Grand marshalem“, tedy jakýmsi velitelem průvodu v rámci tradičního Benátského festivalu. „Tahle akce se pořádá v létě, trvá celý týden a přijede na ni kolem 25 tisíc lidí. Velitelem přehlídky je každý rok někdo, kdo ve městě něco dokázal. Naposledy to byla ženská vítězka Bostonského maratonu a loni vybrali mě jako nejlepšího basketbalistu univerzitní divize 2, kterou jsme ten rok i vyhráli. Spousta lidí u nás byla na tenhle úspěch fakt pyšná a my se během přehlídky s celou rodinou projeli v kočáře. Pro mě, který ve městě vyrostl, to byl speciální zážitek,“ neskrývá Zach Hankins.

Nové zážitky mu ovšem přináší i první profesionální působiště jeho kariéry. Během koncovky jediného duelu Ligy mistrů poznal pocity psance, ale také hlavního hrdiny, který se sirénou prodloužení rozhodl o triumfu Nymburka v domácím duelu s Gaziantepem. Nejdřív však v závěru 4. čtvrtiny i přes pokyn kouče Amiela nezvládl za vedení o 3 body včas faulovat soupeře, který trojkou vyrovnal, a necelé tři sekundy do konce pak za stavu 65-65 neproměnil dvě šestky, čímž „odmítl“ rozhodnout v normální hrací době.

Ač se po utkání zdálo, že nutnost faulovat za vedení o tři v koncovce pro něj představovalo neobvyklý taktický prvek, s odstupem času vše uvedl na pravou míru. „I ve Státech se to používá na všech úrovních basketbalu, já jen dobře neslyšel pokyn trenéra a nesledoval zbývající čas,“ upřesnil. „Sám si ale vybavuju situaci, kdy můj tým na škole jednou vyhrál zápas právě kvůli takovému taktickému faulu. Spoluhráč po první dané šestce úmyslně nahodil druhou a já to z útočného doskoku vyhodil na vítěznou trojku.“

V polabském klubu je zatím Hankinsovým největším učitelem všemi mastmi mazaný podkošový kolega Petr Benda. „Většinou se jeho rady týkají využívání těla, správné pozice pod košem nebo načasování pohybů. Někdy se těmto detailům věnují trenéři, když ale máš nymburskou legendu, která ti řekne, kam musíš vytlačit svého hráče, kde musíš naopak uhnout, nebo kdy je čas co zahrát, je to velká pomoc,“ cení si pomoci Zach, který právě nestárnoucí oporu mistra označil i za jednoho z nejvtipnějších hráčů v šatně.

„Petr je normálně tichý kluk, ale čas od času zahlásí něco fakt srandovního. A pak je tam samozřejmě „Boči“, ten mluví pořád a pořád si z někoho dělá fóry,“ nemohl si nevšimnout vyřídilky Jaromíra Bohačíka v češtině stále zběhlejší Američan.