29. 5. 2019

Víc než cena MVP. Už nehraju slepý

S MVP FINÁLE VOJTĚCHEM HRUBANEM Taky jste se divili? Aspoň trochu? Že tenhle reprezentační tahoun, bez nějž by se nikdy neudál postup na světový šampionát, v prvních třech ligových duelech semifinále minutově paběrkoval a prakticky neskóroval. A pak najednou explodoval třemi dvacetibodovými představeními, včetně dvou finálových, a to i s bohatou trojkovou oblohou. Vy pozornější jste si ale možná v minulosti všimli jeho mhouřících se očí, často marně ostřících na světelnou tabuli nebo časomíru nad košem. Všechno to spolu souvisí. Jak tenhle 29letý nymburský křídelník a kariérně v lize 38procentní trojkař sám přiznává, už nejspíš docela dlouho hrál basketbal „dost slepý“. A neříká to v žertu. Proto nyní už sedminásobný mistr Kooperativa NBL Vojtěch Hruban vyzdvihuje um machrů ze společnosti DynaOptic, zaměřující se na spolupráci očí, mozku a těla. Do jejího programu byl zapojen spolu s několika dalšími reprezentanty díky projektu ČBF a teď nelituje. Ví, komu nemálo vděčí za svou cenu pro MVP včera skončeného Finále NBL. I v basketbalových halách už zase vidí jako bystrozraký orel. Před zářijovými životními zápasy v obraréně v Šanghaji, na něž se těší jako malý kluk, jde o docela dobrý bonus.

Vojto, jak si ceníte trofeje pro MVP Finále NBL?
Je to pěkná tečka k tomu titulu. Já si to zasloužil spíš za první dva zápasy, ale jsem za cenu rád, hlavně že jsem dokázal pomoct týmu, protože s Děčínem to nebyly jednoduché zápasy.

Zajímavé je, že jste teď měl za sebou čtyři super zápasy, poté, co jste v prvních třech utkáních semifinále klesal z 16 minut na 11 a byl skoro bez bodů. Co se tam dělo?
Nevím, jestli to mám vůbec říkat. My jsme totiž před nějakou dobou začali spolupráci přes federaci se společností DynaOptic, která se zabývá spravováním zraku, jeho reakcemi ve spojení s mozkem a podobnými věcmi. Já jsem díky tomu získal kontaktní čočky, protože mám poměrně nezvyklou oční vadu, a ten rozdíl při hraní s čočkami je teď znát. Na chvilku mě to ale vyhodilo z rytmu a asi dva týdny jsem si na to muselo zvykat. Chytit se mi povedlo až ve čtvrtém utkání semifinále. Nechci to brát jako výmluvu, ale prostě se to stalo a teď už je to spravené a doufám, že mi to ještě o hodně víc pomůže. Jak jsem totiž zjistil, byl jsem na dálku poměrně dost slepý.

Jak moc jste s čočkami zprvu míjel střely?
Ani moc ne. Spíš jsem měl problém si na čočky zvyknout, hrozně mi slzely oči a chtělo to čas. A teď musím říct, že ten rozdíl je obrovský. Vůbec toho nelituju.

Na jakou dálku jste ještě bez čoček při hře viděl hůř?
Mám jeden a tři čtvrtě a jeden a čtvrt cylindru, což už je docela dost. Tady v nymburské hale jsem to ještě nějak zvládal, ale víceméně na všechny tabule jinde v lize jsem neviděl. Netušil jsem pak, kolik zbývá času a podobně.

Neviděl jste dobře třeba na vzdálenost délky hřiště?
No to už vůbec ne. Už z půlky hřiště jsem i tady v Nymburce nepřečetl jména na tabuli.

Co když na vás letěla přihrávka přes celé hřiště, nebo jste takovou chtěl poslat vy?
Neviděl jsem detaily, hráče jsem ale ještě poznal, barvu dresů taky a balon je velkej. S tím takový problém nebyl, třeba s únavou očí a reakční dobou už ale jo. Teď se to všechno spravuje, děláme na to nějaká cvičení a nejsem ani jediný v tomhle projektu, kdo byl „úplně slepej“. Třeba „Peca“ (Petr Šafarčík) na tom byl naprosto stejně.

Vy jste ale dřív čočky odmítal, protože jste je na očích nesnesl, že?
S tím, jak to mám trochu nezvyklé, včetně víc zakřivené rohovky, si s tím v klasické optice nevěděli rady. Naštěstí jsem se dostal k těmhle odborníkům, kteří mi se vším hodně pomohli. A hlavně když něco nešlo, nevzdali to a vydrželi to se mnou až do konce. A doufám, že teď koukají na tu cenu MVP a vidí, že to mělo cenu.

Pojďme k vašemu výkonu ve třetím finále, který vedle 13 bodů a 7 doskoků obsahoval od prvních minut i osobní strážení hlavní hrozby Děčína Lamba Autreyho. Ten za první půlku stihl jen bod. Dali jste si na něm záležet víc než ve druhém utkání v Děčíně, kde vysázel 25 bodů?
Už na něm bylo vidět, že toho má „plný kecky“. Já ho sice bránil na začátku všech zápasů, ale celkem jsme se na něm střídali a bylo znát, že ten domácí zápas ho hodně vycucal z energie, protože nejenže tam hrál 33 minut, ale měl v ruce pořád balon. Ta síla a chuť proti naší agresivní a vypomáhající obraně už mu ve třetím utkání chyběla.

Bylo pro vás těžší semifinále s Olomouckem než samotné finále?
Se vším kreditem k Děčínu, jeho fanouškům a k agresivní hře, kterou tým dokázal produkovat, opravdu těžší bylo semifinále. A letos to bylo předčasné finále. Olomoucko mělo daleko víc útočného talentu, který se nám hůř zastavoval. U Děčína jsme věděli, že pokud se nenecháme „seřezat“ a vyrovnáme se jeho agresivitě, tak to bude v pohodě, protože už nebude mít nás čím porazit. Zatímco Olomoucko mělo spoustu zbraní, které i když jsme nehráli špatně, se zastavovaly špatně a byla to daleko těžší série, což ukázaly i výsledky.

Co si přát pro příští sezonu – konečně i proražení v Lize mistrů?
V plánu to jistě je. Předpokládám, že se zase bude měnit tým, což je teď na trenérovi a managementu. Příští sezona bude stoprocentně lepší než ta letošní, kdy to bylo trochu nešťastné, což už bychom rozhodně nechtěli opakovat (až sedmé místo ve skupině Ligy mistrů a „netrefení“ klíčových letních posil).

Aktuálně jste na 58 ligových výhrách v řadě, kam až tuhle šňůru natáhnete?
Kolik je zápasů v příští sezoně? (usmívá se) Třeba by to mohlo zase dopadnout bez prohry. Ne, jak už jsem řekl minule, zápasy v lize jsou čím dál vyrovnanější, a kdybychom dva nebo možná tři příští sezonu prohráli, nikdo by se nedivil. Zvlášť mám na mysli Olomoucko, které do toho šlape a chce nám konkurovat, což je jenom dobře. Bude o co hrát a budeme si moct zahrát kvalitní vyrovnané zápasy v české lize.

Kolega Jaromír Bohačík měl na finále funglnové obutí - zlatě zářící adidasky. Byl jediný v týmu se speciální obuví pro finálovou sérii?
Já nic speciálního neobul, vlastně jsem ale měl boty právě od „Bočiho“, kterému byly malé, tak jsem je s ním směnil. Možná si je ale měl nechat a třeba by byl MVP on. (smích)

Co chystá tým pro nového rekordmana Petra Bendu? Nebo by naopak majitel už 12 ligových titulů měl něco věnovat týmu?
Nic nechystáme (směje se), možná až překoná Evu Vítečkovou a bude mít těch 16 titulů, tak třeba dostane nějaký dort.

Jak natěšený jste už teď na zářijový světový šampionát?
Moc. Všichni se na to těšíme jak malí kluci. Trochu samozřejmě s obavou, jak bude vypadat první zápas s USA, ale to těšení převažuje, protože tohle se nám povede, předpokládám, jednou za život.

Kolik lidí už se vás ptalo na zápas s USA, který nadejde prvního září?
Úplně všichni! To je vždycky to první. I ti, co nesledují basket, v životě ho neviděli zblízka a pravidelně se ptají, jestli se tím fakt živím, už tohle věděli. Bude to hlavní bod celého léta a myslím, že to bude vrchol současného snažení národního týmu.