Všechno, co jste kdy chtěli vědět. I víc

DETAILNÍ TEXTOVÉ ECHO TALK SHOW 4+1 S KOUČI NBL Klíčové trenérské vědění v 75 minutách. Anebo také po vzoru Woodyho Allena - „Vše, co jste kdy chtěli vědět o životě profesionálních trenérů a báli se na to zeptat“. Do těchto dvou vět by se dal shrnout ukrutně zajímavý obsah čtvrtého dílu inovativní ligové talk show 4+1 s Jiřím Kalembou, jejímiž hvězdnými účastníky byli Antonín Pištěcký z Ústí, Lubomír Růžička z Brna, Lukáš Pivoda ze Svitav a jako hlavní showmaker Petr Czudek z Opavy.

Kdo jste ještě neměli tu čest prostřednictvím videozáznamu, pevně se usaďte do svých křesel, protože tenhle díl byl skutečnou jízdou.

Snad jen při prvním rozjezdovém tématu se kvartet držel trochu zpátky, ale i tak zaznělo leccos zajímavého. Otázka totiž zněla – Jaký byl dosud váš největší trenérský průšvih?

Diskusi odpálil nevšední příspěvek Lubomíra Růžičky.

„V sezoně 2012/13 jsem hned v první minutě domácího utkání s Opavou za stavu 2-0 musel řešit nevšední technickou chybu svého hráče. Po dvou situacích, kdy se obě družstva přiznala k autům, a sudí museli měnit svá rozhodnutí, Jirka Jelínek oznámil rozhodčímu Ivoši Dolinkovi: „Ty se trápíš“. A inkasoval technickou. Já to nevydržel a chtěl ho za to vyhodit. On mi ale řekl, že rozhodčímu pověděl pravdu a tím pádem se ta situace uklidnila,“ pousmál se ex-svitavský kormidelník.

Ligové ostruhy zatím stále teprve sbírající Lukáš Pivoda přiznal, že jeho největší průšvih je start do letošní sezony s bilancí 1-6 a aktuálně poslední místo v tabulce.

A toho už se chytil zkušený bavič Petr Czudek, který si hned v úvodu pořadu nasadil červenou paruku proti trudnomyslnosti. „Tohle mi připomíná moji první sezonu v lize (2012/13), kdy jsem měl hned v základní části deset proher v řadě a už jsem fakt nevěděl, co dělat. Tréninky fungovaly, ale kluci tak chtěli, až byli v křeči. A já už rezignoval a šéfovi klubu řekl, že nejlepší bude, když mě vymění, že kluci si tak oddychnou a zlomí se to. Šéf na to ale reagoval otázkou: „A proč?“ A já: „No ale když takhle budeme pokračovat, tak sestoupíme.“ Načež on odvětil: „No a co?! Tak sestoupíš a budeš mít zkušenost.“ A já si v tu chvíli řekl - aha, takže moje první zkušenost v lize bude sestup. Tím nechci Lukášovi nic naznačovat, ale my jsme někdy v takové té vlastní bublině, že si uděláme tlak sami na sebe a je tak dobré z ní vyskočit a nechat na to podívat se i jiné. A říct si, že nejde o život, ale jen o „blbej“ basket.“



Poslední větu však nemohl nechat bez odezvy a smíchu Antonín Pištěcký: „Čoudo (Czudkova přezdívka), jak říkáš, že nejde o život, tak bych ti rád sestříhal pár krátkých videí, jak běháš při zápase kolem postranní čáry. Tam myslím, že v tvém případě vyloženě o život jde, a to často.“

Czudek však okamžitě kontroval.

„No jo, ve mně se to v zápase kumulí, kumulí, až to nějak vytryskne, a je z toho takováhle „vložka“. A taky bych poprosil, Toníčku, jak děláš ty sestřihy rozhodčích, tak to je úplně zbytečná práce, už jsem ti to říkal několikrát. Sestříhej radši Czudka, já se poučím a už tam na čáře nebudu tak vyvádět a na rozdíl od rozhodčích vezmu ta videa vážně,“ narazil reprezentační asistent na zbytečnost zasílání stížností sudím s jejich sestříhanými přehmaty.

Pištěcký ale míček znovu vrátil: „Já už ta videa neposílám. Říkal jsi mi to pět let zpátky, ať se na to vykašlu, že je to ztráta času a já už letos nic neposlal. A loni asi jen dvakrát.“

Této „kratochvíli“ se sem tam oddává i trenér Růžička. „V této sezoně jsem jednoho (rozhodčího) sestříhal a pak jsem ho ještě vetoval, abych ho už nemusel vídat. Týkalo se to jedné situace z našeho utkání s Pardubicemi. Rozhodčí Kučírek pískl normální faul a já už během toho výroku ukazoval „parohy“ (diskvalifikační faul). Rozhodčí to ale po zhlédnutí videa nemůže navýšit na vyloučení, ale maximálně o jeden stupeň, tedy na nesportovní faul. Bohužel se ale podíval jen na jednu kameru a to ještě na tu nejvzdálenější. To je docela škoda, když se tu investují peníze do takového vybavení. Z té vzdálené kamery to vypadalo jako „flopping“ (přihraný faul) našeho Radka Farského, ale z jiné to vypadalo jako knokaut od pardubického Dunanse. Rozhodčí mi pak arogantně řekl, že už se se mnou nebude bavit, tak jsem mu na to taky arogantně odpověděl – „veto do konce sezony“. Jinak už ale nestříhám. Dřív jsem to dělal hodně, ale je to až zbytečné. My se musíme soustředit spíš na svůj tým, protože toho času je v sezoně pramálo.“

Antonín Pištěcký pak ale přece jen přidal i jednu velmi akční historku, na kterou jistě nevzpomíná rád. Nešlo sice o konflikt s americkým guardem Devantem Wallacem, který byl vzápětí z disciplinárních důvodů z klubu vyhozen, ale jinou kauzu z mošny trenér vytáhl:

„Když jsem ve svých začátcích měl v Ústí (srbského guarda) Luku Igrutinoviče, který tady taky během sezony skončil, tak s tím jsem se držel při týmové rehabilitaci pod krkem, což nebylo dobrý. Bylo to těsně po tom, co jsme se dohodli na ukončení jeho angažmá, já si s ním chtěl jako trenér ještě promluvit a popřát mu to nejlepší do další kariéry a poděkovat mu za služby. On mě ale před ostatními kluky odbyl jedním gestem. Já to nejdřív nechal být, sedl jsem do auta a vyrazil domů. Asi po sto metrech jsem to ale otočil, svižným krokem doběhl zpátky do „rehabky“ a zeptal se Igrutinoviče, jestli by se nechtěl rozloučit slušně po tom všem, co jsem pro něj udělal, protože kvůli jeho zranění jsem s ním lítal po doktorech. On ale znovu zopakoval to gesto a pak už nezbylo než ho chytit pod krkem. Naštěstí tam ale byli další hráči a nic horšího se nestalo.“

Když došlo na navazující téma odporu hráčů všeho druhu, Pištěcký plynule navázal, byť tentokrát spíš úlevně, že nedošlo na další ruční rozmíšku. „V té první sezoně v Ústí jsem měl v týmu i Pavla Bosáka, který byl tehdy na sklonku kariéry. A doma jsem přemýšlel, jestli k tomu někdy dojde, nebo ne. Byl jsem mladší než on, on míval problémy s autoritami, a to napříč všemi věkovými kategoriemi. Naštěstí to tak ale nedopadlo a já jsem zůstal celej.“

S kuriózní story i tady přispěchal Lubomír Růžička: „Jako asistent jsem v sezoně 2008/09 v Prostějově zažil, že americký pivot Shaun Pruitt odmítl nastoupit do utkání, protože mu v bytě nešla pračka. Ten borec byl úplně jinde. S trenérem Petrem Bálintem ráno při předzápasovém tréninku od sebe stáli tak deset centimetrů a asi si vysvětlovali, jak se ta pračka zapojuje. V té době jsem byl v lize i v Prostějově teprve čtrnáct dní a říkal si, že jestli takhle funguje profi basket, tak se mám na co těšit. Pruitt nakonec sice nastoupil, ale během asi dvou týdnů byl z týmu odejit.“

Z trochu jiného úhlu nahlédl téma Lukáš Pivoda a už podruhé byl v hlavní roli Jiří Jelínek, vášnivý farmář a holubář. „Tehdy jsem dělal ve Svitavách asistenta tady „Růžovi“ a hráli jsme play-off zápas v Pardubicích, kdy Jirka přišel na utkání, a jednu ruku měl asi dvakrát větší než druhou, protože ho píchlo několik včel. Před zápasem si to snažil u maséra nějak zafačovat, takže jsme to hned nepoznali, ale pak se to samozřejmě provalilo. On pak ten zápas odehrál s „palicí“ namísto ruky. Trojky v něm měl 1/1 a pořád nám opakoval, že hrát mohl (dostal 10 minut), jen jsme mu nedali příležitost.“

Tehdy hlavní kouč Turů dodal. „Bylo to za stavu 1-3 v sérii a já se to dozvěděl asi osm minut před začátkem. Borec měl zápěstí jako kotník, fakt obrovské!“

V otázce trenérských trestů zašel asi nejdál Petr Czudek, který ve výsledkově temnější fázi minulé sezony v podání svého týmu po 30bodové porážce na USK už nevydržel zůstat ani trochu v klidu.

„Ne že bychom se vůbec nesnažili, ale nebyl tam ani moment, kdy bychom se trochu zvedli. A já pak seděl v autobuse a v duchu zvažoval - tak večeři jim nezruším, byť sám na ni po porážce nechodím. Tak jsem hráčům oznámil, že až se vrátíme do Opavy, jdeme trénovat. V autobuse byl do té doby klid a po mé promluvě chvíli probíhala šeptanda, aby nakonec vyslali „Šířu“ (kapitána Šiřinu), jestli to myslím vážně. A já, že jo. Přijeli jsme ve tři ráno a do čtyř jsme měli trénink. A přes den pak byl normálně další. Takhle zvednout prst jednou za čas stačí. V týmu už nastala taková pohodička, ztráta koncentrace a na výsledcích to bylo vidět. Já se ale nejvíc potrestal sám, protože jsem u haly neměl auto a musel pak jít 50 minut pěšky domů. Došel jsem ve čtvrt na šest a manželka mě podezírala, že jsem se vracel od nějaké „konkubíny“,“ přiznává důsledky trestního řízení.

Poznatek kolegy potvrdil i kolega Pištěcký. „Jakkoli chcete hráče potrestat, tak trestáte i sám sebe. Ty výsledkové průšvihy se většinou stávají na zápasech venku a nám se tyhle brzké ranní tréninky už taky „staly“. Anebo si sedneme k videu a koukáme se na zápas znova, což je při dvou utkáních týdně obrovská ztráta času. Navíc já odcházím od videa většinou s tepovkou 180 a procházím si tím znova, takže je to potrestání i nás trenérů. Teď už ale hráče nechávám koukat samotné, nicméně je zvláštní, že i když sledují zápas, který bez pauz trvá zhruba hodinu, už po 40 minutách vylezou s tím, že to viděli celé,“ kroutí hlavou pandí kouč.

Další důležitou otázkou bylo, zda trenéři ještě stíhají své zejména mladší hráče a jejich moderní koníčky i celkově jiný život.

„Já rozlišuju zkušené a mladé hráče a letos v Brně po našich mladých s asistenty chceme, aby se jednou týdně koukali na nějaký prestižní zápas Euroligy a napsali pak krátké hodnocení. Některým jsem ale začal opravovat i gramatiku a teď je doučuju češtinu. To dokumentuje, že upadá to, co tu dřív bývalo - že basketbalisti byli vždy dobře vzdělaní. Velcí studenti jako Nečas nebo Křivánek odevzdají vždy elaborát a odborně je to lepší než od leckterých studentů trenérské licence, ale nad některými s Lubošem Bartoněm žasneme. Tomuhle nerozumím a taky tomu, že neznají historii basketu, když třeba nevědí, kdo je Petr Benda nebo David Machač,“ přidal čerstvou zkušenost Brňan Růžička.

Ještě dál zašel Petr Czudek. „Já už když jsem (v téměř 38 letech) dohrával kariéru, tak jsem v té šatně nikomu nerozuměl. Těm koníčkům hráčů. To znamená, že když jsem šel na deset piv, vypadal jsem stejně jako oni, kteří hráli do šesti ráno nějakou propojenou střílečku. Ranní trénink tak stál úplně za hov.., protože já měl za sebou deset piv a oni střílečku. Tam jsem si říkal, že to jde někam jinam. Každý měl nějaký jiný zájem a ti kluci nebyli schopní si ani vyříkat různé věci. Protože když od rána do večera zabíjíš ty lidi (ve videohrách), v tom pick-and-rollu si moc nepomůžeš. Když si ale sedneš do té hospody a řekneš někomu „Ty po mně chceš tohle, ale já na to nemám nohy“, tak takhle jsme to řešili my. Neříkám, že tým má pravidelně chodit do hospody, ale ty třetí poločasy jsou hrozně důležité. Nemusíš si ani dávat pivo, ale právě tam se děje ta týmová chemie.“

„Pokud tohle není, ti kluci k tomu nemají vztah. A starší to nezorganizují, protože už mají rodiny a utíkají domů, načež se ti ten tým rozpadne. Trenér má šanci šatnu ovlivnit, ale hodně málo. Ta se řídí sama. A i pokud z nich uděláš úplné profíky, kdy každý bude vědět, co přesně v systému dělat a hrát, tak to stejně nebude hrát. Tým potřebuje i nějaký společný průšvih, aby se posunul a utužil. Tohle se teď ale ztrácí. U nás v lize individuální kvalita namnoze chybí a musí se tak nahrazovat týmovostí. A když do toho nastrkáte cizince, těm je úplně u prd…, jestli hrají v Ústí nebo v Opavě, přičemž Američani to ani neumějí moc maskovat a „Jugoši“ to maskují slovy jako „ty drug, brat a nejlepší trenér“. A v tom týmu „to“ pořád chybí. A ten tým mi ukáže, jak funguje – já třeba vymyslím zónový presink, ale hráči mi ukážou, že to hrát nebudou, i kdybych se stavěl na hlavu….“

Nejmladší z diskutérů, Lukáš Pivoda, získal už v zárodku své kariéry pocit, že se u dnešních mladých hráčů poněkud vytrácí láska k basketbalu. „Ti kluci, byť ne všichni, mají strašně malý rozhled - o Eurolize, o NBA, o naší lize. Ať už proto, že spolu tráví málo času, nezajdou si na to pivo a žijí ve svých bublinách, což dřív býval spíš případ zahraničních hráčů, kdy Američani po tréninku přišli na byt, nasadili sluchátka a volali rodině. Teď se mi začíná zdát, že hlavně mladým českým hráčům se tohle stává taky a chybí mi to, aby si šatna dokázala vyřešit věci sama. Do všeho teď musí vstupovat trenér a „řešit“ to za tým. Prohraje se zápas, všichni dají hlavy dolů, v šatně je ticho a všichni si jdou svou cestou. To ale není správné. Pokud to má být opravdový tým, ti chlapi spolu musí chodit na večeře, hrát karty, jezdit na dovolené, sem tam si spolu popít a hlavně trávit spolu čas, což se všeobecně neděje a je to velká chyba.“

Petr Czudek pak našel cestu z tohoto stavu. „Tým musí mít přirozené lídry. Michal Ježdík, když mě trénoval v nároďáku nebo v Prostějově, vždy měl „radu starších“, která mu dávala zpětnou vazbu a „dělala“ kabinu. Pomáhali jsme cizincům začlenit do kolektivu, ale když to nešlo, tak měli prostě smůlu. Já mám radu starších i v Opavě, věřím jí a dělá 90 procent kabiny. A pokud mě zklame, i to bude zkušenost.“

Czudek nehoruje pro pravidelné opíjení, přesto dobře ví, jak nezastupitelnou úlohu občasné párty pro tým mají. „Když u nás kluci mají nějaký večírek – samozřejmě ne před zápasem -, a druhý den je trénink, tak já se na něj hrozně těším. Vím, že někteří ani netrefí do haly. Já je pak nechám hrát jen fotbálek, a i když vidím, jak se tam trápí, mají ty společné zážitky. Někdo zvracel, jiný mu pomáhal a ten tým to hrozně propojí a i ti, co jsou trochu mimo kruh, jsou najednou v něm. A pak si pomůžou i na tom hřišti. Já na to věřím, měl jsem to tak i jako hráč.“

Ústecký lodivod Pištěcký u mladé generace postrádá ještě jeden podstatný element - soutěživost. „Ta je strašně důležitá. My když si půjdeme zahrát fotbal nebo pinčes, tak jsou tam kluci, kterým je jedno, jak to dopadne. My byli takoví, že jsme v autobuse byli po porážce schopní roztrhat karty, pohádat se, nechtěli jsme prohrát ani ten fotbal. Pořád jsme se u toho hecovali, a to mi dnes chybí. Mám v týmu kluka, kterého už jsem si párkrát vzal stranou a řekl mu: „Prosím tě, běž, opij se, přijď mi na trénink, poblij se, plivni na někoho, rozbij světlo u auta, prostě udělej něco špatně“. Ti kluci jsou dneska tak strašně hodní, že jsou jako by bez života. Nejsou raubíři, nejsou soutěživí a tohle my do nich nedostaneme.“

Růžička tu jako kontra příklad uvedl ultra soutěživého lídra reprezentace Tomáše Satoranského. „To je úplný šílenec - v dobrém slova smyslu -, když se hraje cokoli na skore. V kvalifikaci o EuroBasket 2015 jsme hráli rozhodující zápas o postup v Maďarsku a ráno na předzápasovém tréninku jsem zařadil střelecké cvičení „67“. „Saty“ byl zrovna s mladými, prohráli to a všechny míče v ten moment letěly nahoru do ochozů, kam je on vykopal. Málem při tom trefil i uklízečku. Tahle jeho vášeň vždy všechny strhávala a podobná hladovost obecně mladším hráčům chybí.“

Zásadní složkou života každého trenéra, ať chce, nebo ne, je stres. Jak se s ním koučové vyrovnávají a je s nimi doma k vydržení zejména po porážkách?

„Já s tím teď mám čerstvou zkušenost, když se nám opravdu nedaří. Nosím si to s sebou všude, kam chodím. Profesní a osobní život u nás trenérů jsou spojené nádoby, které se absolutně nedají oddělit. Samozřejmě ten basketbalový život zasahuje do toho osobního. Ne že by se mnou po porážkách nebylo k vydržení, ale už jako hráč jsem to měl tak, že jsem se o tom nechtěl moc bavit a chtěl se s tím vypořádat vnitřně. Po zápasech, které se neměly prohrát, a hráli jsem v nich fakt špatně, což se nám na začátku sezony párkrát stalo, o tom člověk přemýšlí, těžko se mu usíná, skoro nespí. Vůbec nejhorší jsou ty dny bezprostředně po těchto zápasech, kdy se dostavuje jakási porážková „kocovina“, a člověk hledá chyby u sebe. Já vím, že ty chyby dělám a dělat je budu, ale nehroutím se a snažím se hledat to pozitivní,“ vyložil karty na stůl Lukáš Pivoda.

Opavský trenér Czudek přiznal, že i po letech koučování bývá nervózní před zápasy.“ To utkání je výzva, kdy člověk prokazuje výsledky své práce. A na tohle mi trenér Scalabroni vždycky říkal: „Hele, tys v týdnu v přípravě udělal něco špatně?“ A já: „No, dobře to šlo.“ Načež on opáčil: „Tak nebuď nervózní, teď už je to na nich“. No, tak jsem si to párkrát řekl, ale nepomohlo to. (usmívá se) A porážky po zápase neumím strávit. Už jako hráč jsem s tím měl obrovský problém a jako trenér ho mám ještě větší. Pokud prohrajeme, doma to žena rozhodně pozná, a když dojdu, už ví, jestli má otvírat slivovici, šampaňské, nebo pivo,“ pousměje se.

A hned také přidá i jméno ještě někoho soutěživějšího, než je Tomáš Satoranský. „I když „Saty“ je v tomhle šílenec, tak ještě větší je Martin Gniadek. Jen přijde do haly a já řeknu: „Střihněte si o něco,“ tak pokud prohraje, hraničí to s ukončením tréninku. Když jsou tam takoví lidi, tihle soutěžáci, ten trénink má úplně jinou dynamiku. Pokud k Martinovi dám čtyři židle, je schopen s těmi židlemi porazit tu druhou pětku...“

Podstatné téma se týkalo i toho, jak by měl vypadat správný ligový kouč, a zda by měl mít za sebou hráčskou zkušenost na ligové úrovni.

„V první řadě jde o to chtít to dělat, to je základ. Ta láska ke sportu, nesnášení porážek a touha chtít jít pořád dál. Pak se samozřejmě musí i něco vystudovat. A strašně důležité je dostat šanci. Znám spoustu trenérů, kteří jsou na tom výborně po stránce znalostí, a šanci by si zasloužili, ale těch týmů je v lize jen dvanáct. A když už tu šanci dostanou, jde o to nepos… se z toho. Ten tlak je totiž potom ze všech stran velký. Já po té šanci skočil všema deseti, ale v tehdejších 31 letech mi hrozně pomohla neznalost. Nevěděl jsem, do čeho jdu, i když jsem si myslel, že vím. I v této naší práci platí to, že „vím, že nic nevím“. Každý den trenérského života se učím nové věci a ujišťuju se v tom, kolik chyb jsem nasekal. A ještě je strašně důležitá empatie. S hráči je potřeba mluvit, rozumět jim a znát je i jinak, než jen na hřišti. Znát jejich problémy,“ soudí Antonín Pištěcký.

Podle něj je klíčovou ingrediencí dobrého kouče i respekt. „Čouda třeba mohl být z pohledu toho, co dokázal jako hráč, na začátku svými svěřenci respektován, ale to časem vyšumí, protože oni na vás budou koukat už jen jako na trenéra. A pokud jim ukážete, že je respektujete a že se o ně zajímáte, oni vám to vrátí a budou respektovat vás.“

Ze zcela jiného konce musel jít za trenérským ligovým džobem Lubomír Růžička. „Já v podstatě neměl žádnou hráčskou kariéru, takže když jsem ve 22 letech začínal jako asistent v lize a v šestadvaceti jako hlavní, bylo pro mě důležité, že jsem se učil metodou pokus – omyl, ale taky jsem si určil, jaký chci být, s jasně stanovenými zásadami. A další důležitá okolnost je mít charisma, aby ty hráče byl trenér schopen zaujmout. A když nemá za sebou kariéru jako „Čouda“, musí je zaujmout odborností, ale zároveň musí být přirozený, neumělý. Mně v tomhle hodně pomohlo sledování tisíce tréninků u pardubického áčka, kde jsem zažil kouče Jaloveckého, Marka, Nikoliče, Vojtka nebo Mariana Svobodu a od každého jsem si něco vzal. A pak mi samozřejmě obrovsky pomohlo asistování takovým trenérům, jako jsou Kestutis Kemzura a „Neno“ Ginzburg. Od té doby jsem byl úplně jiný trenér.“

Oproti kolegovi měl velkou výhodu bývalý reprezentační rozehrávač Petr Czudek. „Já se na trenéry nemusel chodit koukat, oni mě trénovali, což znamenalo obrovsky ušetřený čas a zkušenosti. U všech těch cvičení, co vypadají navenek dobře, ale při hře jsou na nic, už automaticky vím, že nefungují. Dál - určitě není pravda, že výborný hráč automaticky bude výborný trenér, ale pro výborného trenéra jsou ty hráčské zkušenosti z kabiny a z těžkých zápasů velký bonus. Velký trenér, jakým je třeba „Miki“ Pospíšil, ukázal jádro hry, to, jak je basket jednoduchý. A my svou leností a tím, že ty věci neumíme, si ho děláme těžší, a proto se v tom tak patláme. Říct si, že kdyby ses tady posunul o 10 centimetrů, uděláš tu prostor, někdo tudy proběhne a padne z toho koš. Ale protože jsi líný se posunout, je ta situace pro všech vás pět na hřišti složitá, v obraně i útoku. A tohle mi u mládeže chybí, tam já krvácím, když vidím, jak se to někde dělá, jak se v U13 kluci bez clony neuvolní. „Miki“ říkával: „Až vám bude osmnáct, půjdete do hospody, dáte si první pivo, malý rum a můžete udělat první clonu na míč“. Dokážete si to představit dnes? To je sci-fi! V U15 už je tam úplně všechno a co těm klukům pak dávat, když už v patnácti dostali všechny bonbony. Už neuděláš vůbec nic!“

Lukáš Pivoda nejdřív poděkoval za poskytnutou šanci. „Ani já nemám za sebou žádnou hráčskou kariéru a zatím ani velkou trenérskou. Měl jsem ale štěstí, že jsem jako hráč i kolega zažil Peťu Bálinta (aktuálně kouče NH Ostrava) a že si mě pak vytáhl Luboš Růžička a dal mi šanci u mužů Svitav. V mnoha klubech je to tak, že někdy ti starší trenéři mladým nedávají prostor, i když na to mají. Jistě ne každý na to má, ale je důležité, aby to nebylo tak, že asistent jen postává na čáře, drží dva míče, tleská a počítá skore.“

Svou další promluvu kouč Turů věnoval tématu „bonbonů pro patnáctileté“. „V mládeži se tohle skutečně děje - už v kategorii U12 se používají clony na míč, zón presy a chybí tam ta hravost z ulice a soutěžení. A v mládeži nebo i v mužích si to opravdu děláme zbytečně složité a chybí tam jednoduchost. Stačí, aby opavský Kuba Šiřina zahrál pick-and-roll a hrál to od začátku do konce a vždy z toho něco bude, když to zahrají správně. Tohle už vím od „Růži“, že je jedno, co hrajete v obraně nebo v útoku, ale je důležité, jak to hrajete. Všechna ta cvičení, akce a systémy na 20 vteřin v Eurolize, kde se vše hýbe, jak má, tak to vypadá krásně, ale když tam nebude správné provedení, koš z toho nepadne. I já si říkal, jak to, že když Olympiacos hraje jeden systém, tak mu to vychází a nám ne. Protože rozhodují malé detaily, které dělají výsledek. A já vím, že v těch detailech možná ještě pořád dělám chyby.“

Petr Czudek tak trochu mimo téma zmínil i důležitost podpory, kterou by měli ligoví kouči dávat svým mladším nástupcům v klubech, kde jsou vystavováni nemalému tlaku rodičů nebo „rádoby trenérů, co za 40 let nevychovali ani jednoho hráče pro ligu a nenechají si vůbec nic říct“. „Aby ten ligový kouč řekl rodičům, že ti trenéři mládeže to dělají dobře. A aby oni pochválili toho trenéra, že to za ten směšný peníz dělá a učí jejich děti být správnými lidmi, aby měly sebevědomí, naučily se nějaký sport, fungovat v kolektivu a uměly si říct o ten chleba. A tuhle pomoc mladí trenéři potřebují.“

A pak přidal jednu velmi osobní zkušenost. „Seděl jsem na zápase mládežníků, který se o bod prohrál, protože náš trenér všechny prostřídal. Ten tým ale hrál perfektně. A rodiče vstali a řekli: „Prokoučovaný zápas“. Na to jsem jim odvětil: „Právě teď jste pochválili trenéra mládeže. Oni na mě hleděli a já jim koupil žvýkačku, aby měli cestou domů co dělat a přemýšleli, co jsem jim právě řekl. Co ten jeden zápas v kariéře těch dětí znamená? Nic….“

Na to navázal Lubomír Růžička, podle nějž je u mládežnických trenérů důležité umět komunikovat právě s rodiči a zároveň je dovzdělávat. Pro něj jako trenéra ligových týmů je pak obdobně zásadní komunikace s majiteli klubů. „Aby věděli, že to s tím mužstvem myslíte nejlíp, jak můžete, a byli na vaší straně. Velká část majitelů není basketbalem políbená. Mají basket rádi, ale nejsou to bývalí ligoví hráči. Teď v Brně jako spolumajitele ex-ligového hráče mám a s tím se mi o basketu mluví mnohem jednodušeji. Mám k tomu i jednu historku – s Nymburkem jsme před pěti lety porazili ve VTB lize výbornou Kubáň a ke mně si po zápase sedl s technickým zápisem tehdejší majitel Mirek Jansta a říká: „Růžo, ten „Benďák“ (tehdy 33letý) už je starej, dneska měl jenom dva doskoky. Jenže „Benďák“, který měří 204, se tam 30 minut rval s o 12 čísel vyšším Fesenkem a ostatní díky tomu sbírali doskoky. A v tomhle směru jsem se ho musel zastat.“