Všem u nás vyprávím, na jakém je Česko vzestupu
Po třech sezonách se rozloučil s pražskou Folimankou úřadující Kouč roku Kooperativa NBL, Slovinec Mirsad Alilovič, který z rodinných důvodů upřednostnil návrat na „rodnou hroudu“, kde povede mládežníky v KK Primorska.
Po třech sezonách se rozloučil s pražskou Folimankou úřadující Kouč roku Kooperativa NBL, Slovinec Mirsad Alilovič, který z rodinných důvodů upřednostnil návrat na „rodnou hroudu“, kde povede mládežníky v KK Primorska.
„Důvody mého rozhodnutí nepokračovat v USK jsou na prvním místě osobní a rodinné. Mé děti rychle rostou, syn jde na základní školu a nahromadily se záležitosti jako výběr školky a další. Vtom přišla nabídka ze Slovinska a vše se urychlilo,“ vysvětlil trenér, který měl se Sovami v uplynulé sezoně druhou nejlepší obranu po Nymburku a především USK dotáhl k páté příčce, což bylo nejlepší umístění za posledních 16 let.
V hlavním městě Česka podle svých slov strávil jedno z nejkrásnějších období života. Nyní už jej však čeká nová výzva. „Přijal jsem místo šéftrenéra mládeže v KK Primorska, což je mladý klub, který chce budovat seriózní mládežnický program. Budu mít na starosti práci s kadety i juniory. Ti pak hrají i mužskou soutěž, takže se to od práce na USK nebude téměř lišit. V klubu vědí, že každý tým v malé zemi, jako je Slovinsko, je závislý na svých mladých hráčích, takže jeho primárním cílem je nyní práce s mladými hráči. Mě považují za experta v tomto oboru a tak jsem dostal nabídku.“
Když má Alilovič popsat rozdíly v mentalitě mladých hráčů ve své zemi a v Česku, nachází jeden podstatný. „Možná mladí Slovinci mají lepší tréninkové návyky a vědí, čeho chtějí dosáhnout, a činí k tomu kroky rychleji. Abych ale pravdu řekl, tak jsem ve Slovinsku pět let nepracoval, a možná se něco změnilo. Aktuálně znám český basketbal asi lépe než ten slovinský, mnoho velkých rozdílů bych ale nenašel.“
Celkově se basketbalové prostředí v obou zemích prý nijak zvlášť neliší. „Všem u nás vyprávím, na jakém vzestupu je český basketbal. Opravdu roste. NBL je silná, dobře zajištěna i organizovaná soutěž. V Česku jsou výborní tuzemští hráči i cizinci. Není lehké se tu prosadit, protože jde o vyrovnanou ligu,“ chválí Kooperativa NBL.
A nezastírá, že jeho individuální ocenění z minulé sezony vzbudilo ohlas i ve Slovinsku. „Samozřejmě, že se to lidé kolem basketbalu dozvěděli. Bývalý hráči USK Nikolič, Krušič a Primorac působili nebo působí i ve Slovinsku, tak se ta informace šířila. Všichni tři hráči se shodují, jak je česká liga kvalitní a obtížná. To ocenění patří i všem, kteří mi pomohli, ať už jsou to hráči, asistenti nebo další lidé z klubu. Cením si, že si lidé a odborná veřejnost všimla, jakou práci jsme odvedli, a kam jsme se každým rokem posunuli. Musím ale říct, že mě ta cena překvapila.“
Po svém příchodu na Folimanku byl pozitivně překvapen podmínkami v klubu, jeho organizací, materiální i personální vybaveností a také - vlastní halou. „Hráči mají plnohodnotnou platformu pro rozvoj a je na nich, zda a jak ji využijí. A to nejsou maličkosti.“
Alilovič si velmi cení, čeho se mu s týmem za tři roky povedlo dosáhnout. „Společně s hráči jsme dokázali, jak může každý udělat velký posun, pokud bude tvrdě pracovat. Takže ta poslední sezona - výsledek tříletého snažení -, pro mě byla potěšením. Je přirozený proces, že se tým musí každé tři čtyři roky obměnit a začít budovat od nuly. Tak to je v kolektivním sportu. Hráči se zlepšují, herně rostou, kluby o ně mají zájem a oni chtějí zkoušet nové možnosti. Ve všem samozřejmě hraje roli rozpočet, ale pokud klub správně pracuje, tak se toto může podařit všude. Je za tím práce, která není vidět. To, že se o hráče USK nyní kluby přetahují, svědčí o tom, že se klubu daří produkovat kvalitní hráče a dělá svou práci dobře. USK Praha je v tomto jasně nastaven a potřebuje tento úspěšný směr udržet i nadále,“ podotýká.
I když přísný trenér nyní odchází, jeho vnitřní pocit mu napovídá, že se dříve, či později vrátí. „Přál bych si to. Nemohu říct jediné špatné slovo. Vycházel jsem s vedením klubu, lidmi okolo mě a Prahu jsem si oblíbil. Samozřejmě, že první rok byl obtížnější, což je běžné. Musel jsem si zvyknout na hráče, hráči a vedení na mě, ale hned druhý rok jsme si s manželkou a dětmi v Praze připadali jako doma. Takže když se mě teď u nás někdo ptá, jak jsem se v Praze měl, odpovídám, že to pro mě jako trenéra bylo to nejlepší místo. A jak říkal Terminátor: „Já se vrátím!”
