Výjimečné hrdinství bez odměny. Klaněli se i opavští tifosi

Byl to naprosto surreální výjev, který při pohledu svrchu vypadal ještě hrozivěji. Skryt před drtivou většinou hlediště za reklamním panelem, ležel v bolestech na střídačce a nad ním se skláněli zápasoví zdravotníci. Vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by se po nepříjemném zranění pravého kolena mohl do zápasu vrátit.

Když kousek vedle spravovala fyzioterapeutka ještě vyvrtnutý kotník ústředního rozehrávače Waltona, připomínala už ve třetí minutě druhého finále situace děčínských Válečníků v opavské jámě lvové sportovní apokalypsu.

Co pak následovalo, bylo ztělesněním krásy i brutální náročnosti vrcholového sportu. Oba pilíře hostů se po základním ošetření dokázali po několika minutách vrátit a alespoň částečně budit zdání, že se téměř nic nestalo, byť oba se až do konce zápasu nemohli pouštět do větších akcí. Zatímco však Walton zápas skončil na 6 bodech, Tomáš Pomikálek, hrající s festovně ovázaným kolenem, měl na kontě stejný obnos jen do 35. minuty.

Pak zcela nepravděpodobně povstal, vysázel šest tříbodových akcí v řadě a posledními 20 body svého týmu dokonce na chvíli posunul hosty do vedení. Tahle sportovní pohádka měla ale nakonec pro hlavního hrdinu smutný konec. A závěr druhého finálového duelu tak pro kapitána Děčína zůstal utopen v oceánu zmaru.

Jeho výkon ale do zapomnění neupadne, a pokud by NBL udělovala Sportsmanship Award za příkladnou oddanost sportu a jeho hlavním hodnotám, byl by zcela jistě velkým kandidátem.

Tomáši, když jste už na začátku zápasu ležel schovaný za led panelem na střídačce a skláněli se nad vámi zdravotníci, myslel jste si, že se ještě dokážete do hry vrátit?
Já v to doufal. Přiznám se ale, že jsem se nejdřív na tu nohu bál i stoupnout, zvlášť po tom, co se mi stalo. Já tam ještě přeběhl na druhou stranu, chtěl jsem vyběhnout do útoku, ale to koleno mi vyjelo. Teď po zápase to mám natěsno zavázané a v sobě takových prášků, že asi vůbec nic necejtím. Uvidíme ale, jak to bude vypadat, až se to sundá a všechno přijde k sobě.

V té situaci, kdy běžela teprve třetí minuta, a dva vaši klíčoví hráči leželi na zemi s nemalým zraněním, napadlo vás, že větší smůla už vás nemohla potkat?
Pro nás bylo celou sezonu důležité, že jsme se všichni drželi zdraví a nějaké dílčí výpadky jsme byli schopní vykrýt, ale v takové sérii, navíc v Opavě, je to pak strašně těžké. Já si nejdřív ani AJ Waltona nevšiml, protože jsem měl co dělat sám se sebou. Pak jsem ale viděl, že leží i AJ a v tomhle je ten sport náročný. Je to ale finále a zlato je tak blízko, že se k němu člověk chce přiblížit co nejvíc a tady jedna šťastná střela rozhodla všechno.

Když jste pět minut před koncem ztráceli 11 bodů a vypadali jste, že už není kde brát, přičemž tentokrát zůstali tišší Nichols s Waltonem, kde se ve vás vzalo to heroické úsilí s 20 body v řadě, kterým jste tým poslal až do vedení?
Tak jsem to nebral, jestli to budu já, nebo někdo jiný. Moje ruka se cítila dobře, na zranění jsem se v tu chvíli snažil nemyslet. Měl jsem v sobě tolik prášků na to, abych vůbec věděl, co dělám, a prostě to padalo. Tak si říkám, pojď, dokud to bude padat, budu to zvedat. Oni ode mě na začátku v obraně odstupovali, pak už to ale změnili, ale mně stejně padly další trojky. Bylo to určitě i štěstí, já se cítil dobře a doufal jsem do poslední chvíle, že to zvládneme. Teď už je to ale zapomenuté.

Jaké nervy byly celý ten závěr?
Je jedno, jestli mi to padalo, nebo ne, stejně jsme prohráli. I kdybych dal 60 bodů a prohráli jsme, nic to nemění. My prostě pořád děláme nějaké chyby v obraně, pořád necháváme otevřené střelce a Opava, to je tým střelců, z nichž to může zvednout kdokoli. A když jim takové střely necháváme, samozřejmě jsou schopní je proměňovat.

Jak jste viděl situaci při rozhodující trojce opavského Zbránka?
Smutné je, že je to jak přes kopírák ze druhého čtvrtfinále Opavy s Brnem. „Šířa” (rozehrávač Šiřina) najíždí, my jistě víme, že to chce vzít na sebe, ale on je natolik zkušený, že je schopný tyhle situace vyřešit výhozem ven. Najde otevřeného střelce a pak už je to o štěstí. Tady jim to padlo. Prohráváme 0-2, jedeme k nám a tam se musíme zvednout.

Drží vás v sérii aspoň trochu, že Opavě chybí konzistentnější střelba z větších dálek?
Tam je střelec každý a všechny pokrýt nejde, takže se snažíme být u těch procentuálně nejúspěšnějších. Zbránek bohužel už jednou takhle zápas play-off dokázal rozhodnout. A teď to potrvdil, že mu takové chvíle svědčí.

Druhý zápas skončili jen na 9 a 6 bodech vaši klíčoví muži Nichols s Waltonem. I to muselo být na vaší hře znát.
My hrajeme celou sezonu prakticky v šesti a je to už strašně dlouhé. Budeme doufat, že AJ Walton si dá ten kotník do kupy. A moje koleno, to je věc, kterou člověk bude muset trochu překousnout a moc na to v zápase nemyslet.

Když jste se po zranění vrátil, několikrát se na vás po ostřejších kontaktech pískalo, teď po zápase za vámi fanoušci Opavy chodí a gratulují ke skvělému výkonu a ptají se na vaše zranění. Potěší to aspoň trochu?
Já říkám - jsme lidi. Oni fandí svému týmu, dělají pro něj všechno, stejně jako naši, u nás se bučelo na „Vya” (rozehrávače Pardubic Vyorala), jestli tady to bude na mě, tak ať. Já to ale rozděluju na to, co se děje na hřišti a mimo. Na hřišti ani nevnímám, že něco bylo, a jestli někdo něco řval, a tohle pak bylo hrozně milý, když za mnou přijdou a pogratulují, že to byl hezký zápas. Samozřejmě, jsou ti spokojenější, těžko říct, jestli by přišli, kdybysme vyhráli my, ale to všechno k tomu patří. Je to finále a co může být víc?

Co se dá do třetího zápasu napravit?
Určitě se dá. Opava teď byla doma, takže tu energii na začátku vystřelila daleko větší. Za první poločas měla deset útočných doskoků (bez většího využití), což je číslo, které se nesmí opakovat. Pokud jí to dovolíme, bude těžké pomýšlet na nějaké úspěch.

Vraťme se ještě k prvnímu zápasu, kde jste ztratili ve čtvrté čtvrtině osmibodový náskok. Jak to bolelo tam?
Bohužel jsme tam udělali zbytečné chyby a soupeř trefil několik trojek, některých až moc jednoduchých, co jsme mu nechali. Oni tohle celé play-off trestají. Nevyhrál ale lepší tým, my na vítězství měli, ač jsme celou dobu tahali za kratší konec. Pak jsme byli schopní hrát i líp, konečně nám něco padlo, dali jsme šestky a chytli se i v obraně. Bohužel ty tři čtyři chyby nás pak stály celý zápas.

Bodově jste tým držel jen vy s Nicholsem a Waltonem. Chybělo víc od dalších kolegů?
My tu rotaci máme užší, u Opavy se může trefit úplně každý a umějí toho skvěle využít a jsou schopní daleko víc rotovat lavičku. Já toho taky docela dost minul, takže to beru i na sebe, ale v takových zápasech potřebujeme, aby se přidal i někdo další. Ve třech se to uhrát nedá.

Z pohledu z vršku hlediště se zdálo, že pokud Opava testovala osobní obranu, vám se prosazovalo individuální hrou snáz. Při zóně to ale bylo mnohem těžší.
Nemůžu říct, že by se nám do toho útočilo hůř, to by pak zónu používali 40 minut. Ale zónou porazili v semifinále Nymburk. Mně to přijde jako vabank obrana, jestli my dáme, nebo ne. Nymburk když se trefoval, porazil je i v Opavě, a když netrefoval, prohrával. Ty zápasy tak byly skoro všechny stejné. Opava na zónu hodně sází a vychází jí. My bohužel v tom prvním utkání střelecky z trojek nebyli tak úspěšní. Je to o tom srovnat si to v hlavě.

Jak jste spokojení s tím, jak se vám dostávalo do protiútoků, kterých ve druhé půli postupně ubývalo?
Oni to vědí. Když střílejí trojky, tak ve třech se vracejí do obrany a dva vyloženě sprintují zpátky. Vědí, že je to naše ohromná zbraň, která nás zdobila celou dlouhodobou část, a dobře se na to připravili.  

Lídr Opavy Šiřina přiznal, že se na začátku druhé půle nechal sám vystřídat, protože si připadal trapný, aby pak v závěru rozhodl 15 body. Doufal jste, že už se do své hry příliš nedostane, nebo jste se toho spíš obával?
Známe „Šířu”. Já si nepamatuju moc zápasů, kde by vyloženě vyhořel. Každý máme někdy slabší zápas, ale jeho slabší zápas neznamená, že dá dva body a má šest ztrát. A jestli si připadal trapně, je to jeho názor. Hraje zkušeně iks let a tyhle chvíle a momenty je schopný rozhodovat, což v prvním utkání předvedl.