Vyskočení z pendolina Petra Czudka
OSOBNÍ ZPOVĚĎ KOUČE SEZONY Bez obav sdílí to, co cítí spousta lidí, jen se bojí to veřejně přiznat. Že mohou po strašně dlouhé době aspoň trochu vydechnout, ulevit si a nachystat se na další, možná ještě náročnější pracovní i životní etapu. A že ta hrozná koronakrize, která zastavila téměř celý svět, je pro ně i malým vysvobozením. Nebo záchrannou brzdou, která se zatáhla sama od sebe. Ve společnosti čím dál víc nastavené na výkon se tohle prostě nenosí. Petr Czudek ale s odkrýváním vlastních myšlenek nedělá velké cavyky. A vyždímaný jako citron nemá ani obavy z takových přiznání. Sám má coby štír ve znamení vepsáno, že například svým koníčkům se věnuje absolutně naplno. Jeho „kariérní hobby“ - hra pod bezednými koši -, mu po letech 2014, 2016 a 2018 už počtvrté vyneslo nejvyšší basketbalové ocenění, to pro Kouče sezony Kooperativa NBL. Poprvé k němu došel v dvojjediné roli trenéra a sportovního ředitele BK Opava. Ta mu ale speciálně u fanoušků spíš přitížila. Možná by si šplhnul, pokud by v příštích dnech druhé místo týmu v předčasně ukončené lize bylo potvrzeno i ziskem stříbrných medailí. „Chceme je,“ říká v následujícím velmi osobním interview.
OSOBNÍ ZPOVĚĎ KOUČE SEZONY Bez obav sdílí to, co cítí spousta lidí, jen se bojí to veřejně přiznat. Že mohou po strašně dlouhé době aspoň trochu vydechnout, ulevit si a nachystat se na další, možná ještě náročnější pracovní i životní etapu. A že ta hrozná koronakrize, která zastavila téměř celý svět, je pro ně i malým vysvobozením. Nebo záchrannou brzdou, která se zatáhla sama od sebe. Ve společnosti čím dál víc nastavené na výkon se tohle prostě nenosí. Petr Czudek ale s odkrýváním vlastních myšlenek nedělá velké cavyky. A vyždímaný jako citron nemá ani obavy z takových přiznání. Sám má coby štír ve znamení vepsáno, že například svým koníčkům se věnuje absolutně naplno. Jeho „kariérní hobby“ - hra pod bezednými koši -, mu po letech 2014, 2016 a 2018 už počtvrté vyneslo nejvyšší basketbalové ocenění, to pro Kouče sezony Kooperativa NBL. Poprvé k němu došel v dvojjediné roli trenéra a sportovního ředitele BK Opava. Ta mu ale speciálně u fanoušků spíš přitížila. Možná by si šplhnul, pokud by v příštích dnech druhé místo týmu v předčasně ukončené lize bylo potvrzeno i ziskem stříbrných medailí. „Chceme je,“ říká v následujícím velmi osobním interview.
Trenére, zvláštní je, že vám teď vycházejí sezony končící sudými roky, když jste na sudou získal ocenění už počtvrté v řadě. Na druhé straně stále čekáte na obhajobu. Už jste se nad tím zamýšlel?
(pousměje se) V první řadě musím říct, že bych lhal, pokud bych řekl, že mě ta ocenění netěší, nebo že to nevnímám. A chci poděkovat kapitánům, trenérům a manažerům týmů, protože v této anketě hlasují ti, kteří jsou s basketem úzce spjatí a rozumějí mu, takže jejich volba člověka vždycky potěší. Letos je tam ale ta mrzutost s nedohranou sezonou a pocit nedodělané práce. Všichni se vždy těší na play-off, lidi ho ohromně prožívají, jsou tam obrovské emoce i stres, a o to jsme byli obráni. I když nakonec play-off nedopadne dobře, ty obrovské emoce tam nechybějí. Navíc v tuhle chvíli (před rozhodnutím Výboru České basketbalové federace) ještě ani nevíme, jestli nebudu nejlepším trenérem anulované sezony. (hořký úsměv) A stran té obhajoby – kvůli ní tuhle práci nedělám, nicméně ta dvouletá frekvence zvláštní je.
V době ukončení sezony vám patřilo druhé místo a tedy potenciální stříbrné medaile. Jak po nich toužíte a jak moc vám na nich záleží jako na stvrzení povedené sezony?
Jako Opava to stříbro chceme. Jeho hodnota by ale jistě nešla srovnávat s tím, vybojovaným před dvěma roky na hřišti. Ta jízda z roku 2018 zůstane v hlavách navždy. Teď by k tomu ten příběh chyběl. Přesto bych medaili chtěl, protože většinu dlouhodobé části jsme stihli odehrát. A i kvůli Kubovi Šiřinovi, za jehož cenu MVP jsem taky hodně rád, protože hrál fantasticky a půl roku nás držel, bych nechtěl, aby sezona byla smazaná, i přes to nedohrání. Navíc je na to navázaná řada dalších věcí…
Sem s nimi.
Třeba nasazení klubů pro evropské poháry. Nedohráním sezony jsme taky nesplnili některé povinnosti vůči sponzorům a při anulování sezony by bylo složité dokazovat něco, co by vlastně ani neproběhlo. Všechny technikálie ani neznám, ale byl jsem upozorněn, že by tím vznikly problémy.
Letos jste v době ukončení ligy byl s týmem druhý. Při třech předchozích oceněních, která jsou tradičně udělována za dlouhodobou část soutěže, jste pak v play-off dvakrát cinkl medailí a jen jednou přišlo vypadnutí už ve čtvrtfinále. Těší tohle, že jste cenu dokázal potvrdit v play-off?
Myslím, že pokud by se hodnotilo i play-off, bral by takový Pavel Budínský víc trofejí pro Trenéra roku, protože tam s Děčínem ukazoval velkou sílu. Taky bych řekl, že Oren Amiel letos předvedl s Nymburkem super práci v Lize mistrů (vedl nejlepší tým základní části) a neprohrál ani jednou v lize, tak proč by jednou nemohl být nejlepší i trenér Nymburka? Nebo Lukáš Pivoda (ve své nováčkovské sezoně v roli hlavního kouče v NBL byl s Tury třetí) ze Svitav, který měl těžkou pozici, protože tým vybudoval „Růža“ (Lubomír Růžička), a není jednoduché převzít mužstvo a pokračovat v úspěšné cestě... Jistě platí, že když člověk obdrží cenu během play-off, uvědomuje si ten tlak - „ježíšmarjá, to teď musíme něco předvést“. Až ten úplný konec sezony totiž ukáže, kdo na tom jak je.
Letos poprvé cenu získáváte jako sportovní ředitel klubu, kterým jste přesně rok. V čem je to jiné?
Oficiálně to byl první rok, ale už dřív jsem ty povinnosti jako skládání týmu i leccos dalšího hodně dělal s Dušanem Štěničkou (dříve generální manažer) nebo Ladislavem Schreibrem (dříve předseda klubu). Jistě jsou tam i narážky od „Nena“ Ginzburga (trenéra reprezentace mužů), že jako Trenér sezony mám pozdravovat svého sportovního ředitele a říct mu o vyšší plat. (směje se)
Jak by po prvním roce viděl ředitel Czudek trenéra Czudka a jak by to dopadlo opačně?
(dlouhý nádech) Sportovní ředitel má trenéra samozřejmě rád a dívá se na to shovívavou optikou. Ví, že to má těžké. Na jedné straně má tým dlouhodobě poskládaný, ale zase aby nevyhořel, je dobré něco měnit, přičemž ze zajetých kolejí se těžko vybočuje a složitě vymýšlí něco, aby kluci byli pořád ve střehu, nažhavení, bavilo je to a přetavilo se to ve výsledky. V tomhle se snaží, byť by to mohlo být lepší. Asi se to nepodařilo u Vency Bujnocha, který sám řekl, že i kdyby mu Opava dorovnala peníze od Svitav, chtěl by změnu. Tam bych to asi viděl jako trochu trenérské selhání, tedy nikoli manažerské. Czudek jako trenér musí zase pochválit ředitele, že získal nového maséra Tomáše Romana, který to v týmu svou přítomností a profesionalitou oživil. Jedničku s hvězdičkou by mu dal za angažování reprezentačního kondičního trenéra Michala Miřejovského, když se uvolnil na trhu. To je obrovská výhra! Jen se mi jako trenérovi trochu nelíbí, že víc běhá kolem klubu a shání peníze, protože by se ještě víc měl starat o hráče a o týmy, které jdou dolů. Situace je ale taková, že musím zavřít oči, protože musí dělat i věci, které mu jinak vůbec nepřísluší.
Co nového vás ředitelská funkce naučila?
Jsem teď víc transparentní. Dám příklad – nedávno nám odešli dva hráči (Bujnoch s Dragounem). Dřív jsem jen pokrčil rameny a fanouškům zhruba vysvětlil, jak to je. Teď ale musím čelit tomu, že utekli mně jako sportovnímu řediteli. A fanoušci se ptají: „Co jsi udělal pro jejich udržení?“ Z médií se dozvědí, že důvodem nejsou peníze. Řeknou si tedy, že něco nefunguje, něco mezi trenérem a kabinou, nebo je něco špatně v kabině. Dřív se člověk jako trenér a ne-ředitel mohl ještě jako by schovat, ale teď už to jde za mnou. Jak tým hraje, jak je poskládaný, to už nemůžu házet na nikoho druhého. A fanoušci to tak vnímají. Ptají se pak přímo mě a říkají to a to a to - a odpověz! Tohle není vždycky příjemné. Samozřejmě všechny informace nemůžou jít ven, musí se vážit slova a člověk už by někdy chtěl být ostřejší, ale nemůže, protože fanoušci mají právo na informace. Nelíbil se jim už loňský odchod Radka Kouřila a už vůbec ne Rosti Dragouna s Vencou Bujnochem. Já to chápu, ale jako sportovní ředitel jsem navázaný na ekonomickou stránku věci a ten svůj „dream team“ mít prostě nemůžu... Další věc je, že jako Opavák a patriot těm klukům děkuju, že tu jsou, nebo byli, a vděčím jim za obrovský kus práce. A jistě by si zasloužili lepší podmínky, stejně jako trenér. (usměje se)
Kouč je ve sportu vlastně pod permanentním tlakem, ať už se daří, nebo ne. Jak vás těch osm let u opavského kormidla zmohlo? A je to pak třeba na reprezentační pozici asistenta určitý druh regenerace?
Tím, co se poslední týdny kvůli epidemii děje, jsem mohl z toho pádícího pendolina na chvíli vyskočit, protože poslední roky jsem měl v létě mládežnické nároďáky a pak jsem přijal pozici asistenta mužské reprezentace, takže jsem jel osm let v kuse a už jsem cítil, že ten citron je vyždímanej. A to ho zkoušíme ždímat ještě víc... Teď to zastavení celého sportu bylo svým způsobem trochu vysvobození, já si spoustu věcí mohl zrekapitulovat a bylo dost času říct si, co bylo dobře i špatně, které chyby se musely i nemusely stát. A to je hrozně důležité. U mužského nároďáku jsem měl štěstí, že „Neno“ mi dal druhou šanci a vzal si mě. Snažím se pomáhat, jak můžu, ale je pravda, že všechen stres a zodpovědnost je na „Nenovi“, takže ano, je to pro mě takové „odskočení“ k něčemu, kde nemám tak velkou zodpovědnost jako v klubu. U mě je snad cítit, že jsem tam jako nositel dobré nálady, a když je úspěch, tak se pak i líp regeneruje a je z té práce lepší pocit. A po obrovském úspěchu na MS se i u nás v Opavě snažím, aby to bylo basketbalové město a byl to celostátně sledovanější sport.
I po odchodu rozehrávače Kouřila a při dlouhodobějších absencích Kvapila či Klečky i zraněních dalších hráčů jste v letošní sezoně oproti loňské o skoro 4 body zlepšili obranu a o 3,6 útok. Jak se to povedlo a projevily se konečně klady působení v Lize mistrů?
Hodně trenérů se na to ptá, ale těžko se to měří. Jistě těžké zápasy ve vás něco zanechají. A byť Radek Kouřil chyběl, protože v Lize mistrů si v těžké konkurenci nevedl vůbec zle, podařilo se to přetavit do sebevědomí kluků. Kuba Šiřina přijel z MS s křídly a dlouhou dobu letěl. Kluci o sobě vědí v útoku i obraně automaticky, nemusí o některých věcech ani přemýšlet. Tohle u nových týmů potřebuje čas a já si už dokázal, že koncepce znamená čas a trpělivost. Musím se smát, když ve fotbale podepíšou trenéra, který má pro vedení „líbivou koncepci“, a po dvou porážkách ho v pátém kole vyhodí a další tři roky mu doplácejí smlouvu. Nikdo prostě nedokáže změnit tým a nastavit pravidla mávnutím proutku. I dobrý trenér tak potřebuje čas a důvěru vedení a tohle trvá dva nebo tři roky. Je-li tým úspěšný hned, jde jen o čistou náhodu a štěstí. Viz Efes Istanbul (vede Euroligu i tureckou ligu) – poskládali skvělý tým, měli i štěstí, ale obrovský úspěch udělali až druhý rok. My tyhle důkazy kolem sebe vidíme, ale nechceme jim věřit. Buď proto, že tomu ti lidé nerozumějí a nepostupují koncepčně, anebo jsou pod ještě větším tlakem shora a neumějí ho ustát.
Původně jste měl obavy, aby vás Liga mistrů nepopravila, což se v sezoně 2018/19 minimálně v podobě četných zranění stalo. Jaký vliv pak měla na letošek?
Z té zkušenosti jsme těžili. A pokud jde o letošní absence – Radima Klečku Liga mistrů poznamenala a i Vašek Bujnoch měl trochu problémy s kolenem. To zatížení čistě tělesné schránky je při dvou soutěžích fakt obrovské. Jde tak o to, jak se hráč připraví, aby to tělo i hlava, která je nejdůležitější, zvládly. Aby hráč dokázal potlačit únavu ze zápasů a cestování. Proto klobouk dolů před Nymburkem za to, co letos jeho hráči předváděli. Byli schopní se zkoncentrovat na naši ligu a pak odjezdit, zregenerovat a odehrát výborné zápasy v Lize mistrů, kde se utkávají s týmy s úplně jinými rozpočty. Ti kluci se to díky zkušenostem naučili. My si na to jako klub sáhli a proto líp víme, o čem to je. Dokud to ale člověk nezažije, nemůže o tom mluvit. A je to opravdu masakr.
Letos to pro reprezentanty bylo vše ještě umocněné pozdním návratem z MS.
Ano, přesně. Nechci teď mluvit hlavně za Vojtu Hrubana nebo Jardu Bohačíka, ale možná i pro ně, byť je mrzí, že byli rozjetí a mohli dojít v Lize mistrů daleko, bylo důležité si teď orazit. Vidím to i na Kubovi Šiřinovi, to nenadálé letošní „vyskočení z vlaku“ jemu i dalším každopádně prodlouží kariéru.
Právě s výkony MVP ročníku Jakuba Šiřiny šly v sezoně i vaše výkony týmové. Po MS měl famózní rozjezd, kdy v lize kraloval, ale po soutěžní přestávce od prosince začaly jeho i vaše kvalita kolísat, když přišly i debakly v Ústí a na USK. Naštval vás tehdy tým?
Ano, naštval. Kluci to po cestě z Prahy i poznali. Tam ale šlo o to, že Kuba byl tak nadstandardní, že kluci si vlezli do jeho batohu, hráli tam karty a on jel mega rychlostí. My fičeli s ním, než si ostatní týmy na sebe zvykly a sehrály se. Bylo ale jen otázkou času, kdy Kubovi dojde dech, a i ostatní budou muset přiložit polínko. Tam jsme si nedokázali říct, že už musíme zabrat všichni. A zrodilo se to, že když už jsme prohráli, byla to rovnou ostuda. Kluci ale nejsou hloupí, věděli, že to takhle nejde, zlepšily se tréninky a docela rychle se podařilo ten řemen nahodit. Ono individuální i kolektivní forma můžou držet hrozně dlouho, ale jakmile se to roztrhne, lusknutím prstů se vše ztratí a zase dlouho trvá to nahodit zpět. Nám se to ale povedlo nahodit poměrně brzy a neztrácet moc, i díky té dlouhodobé sehranosti.
A na závěr zkuste zavěštit budoucnost – jaká pro vás bude nejbližší sezona?
V první řadě platí, že víme, že nic nevíme. A kdo tvrdí, že má pokrytý příští rozpočet, tak buď lže, nebo je vítěz Sportky. My se nechtěli pouštět do (ekonomických) nesmyslů, proto bylo těžké kluky udržet. Takže si hrozně vážím těch, kteří měli i o hodně lepší nabídky, a zůstali, jako Honza Švandrlík nebo Radim Klečka. To mi dává sílu do další práce trenéra i sportovního ředitele. Že ti kluci tam nechají nemalé peníze, jdou dál s námi a věří, že naše cesta je individuálně i jako tým posune výš a zase budeme ta nepříjemná Opava, která bojuje o nejvyšší příčky. A že tu v té naší „opavské bublině“ makáme a není malá. Aktuálně máme 11 hráčů, z toho 4 mladé, ale chceme hrát poháry a dál dělat fanouškům radost. Budeme ale potřebovat, aby nás příznivci, partneři, město a všichni kolem podrželi. Už teď zjišťujeme, že každý bojuje především o své přežití a podpora sportu s kulturou bude až na posledním místě. Přinejlepším od firem slyšíme - „my nevíme“. A tím se vracíme k tomu, že stále nevíme to, jak letošní liga dopadla. Ani to, kolik bude týmů, nebo kdy se začne...
