Vždy jsem rád přihrával. Jen Péťa pořád prská

S ROZEHRÁVAČEM JAROMÍREM BOHAČÍKEM Ronen Ginzburg je do značné míry intuitivní trenér, který dělá často navenek překvapivá rozhodnutí, nezřídka i během samotných zápasů. Leckdy jimi zaskočí i samotné hráče a ti tak musí být stále ve střehu. Jeden jeho tah se ale v probíhající světové kvalifikaci opakuje stále častěji a zejména jeden lev už tak nemůže být vyveden z míry. Jmenuje se Jaromír Bohačík, původní profesí křídelník, který se za poslední rok stal nejen trumfovým esem střelecké divize Čechů, ale také stále důležitějším záskokem na rozehře, tedy na klíčové pozici každého celku. Jak k tomu došlo?

S ROZEHRÁVAČEM JAROMÍREM BOHAČÍKEM Ronen Ginzburg je do značné míry intuitivní trenér, který dělá často navenek překvapivá rozhodnutí, nezřídka i během samotných zápasů. Leckdy jimi zaskočí i samotné hráče a ti tak musí být stále ve střehu. Jeden jeho tah se ale v probíhající světové kvalifikaci opakuje stále častěji a zejména jeden lev už tak nemůže být vyveden z míry. Jmenuje se Jaromír Bohačík, původní profesí křídelník, který se za poslední rok stal nejen trumfovým esem střelecké divize Čechů, ale také stále důležitějším záskokem na rozehře, tedy na klíčové pozici každého celku. Jak k tomu došlo?

„Vždy se o tom, jestli Jaromíra zařadím na rozehru, rozhoduju až během zápasu. Tuhle možnost máme a dělal jsem to i dřív. Vždy sledujeme, jak se zápas vyvíjí, a jak fungují naši rozehrávači. Míč bude i dál hodně v rukou křídel Jaromíra Bohačíka nebo Vojty Hrubana, ale to rozehrávání závisí vždy až na vývoji zápasu,“ popisuje svůj pracovní postup kormidelník lvů.

Ten ovšem zároveň dobře ví, proč je mu právě nymburský forward „na balonu“ užitečný. „Je to třeba při hře zády ke koši. My ale musíme míč dávat hodně do rukou právě „Bočimu“ (Bohačíkovi) a Vojtovi, protože soupeři na naše rozehrávače hodně tlačí a oni to nemohou utáhnout celých 40 minut. Potřebují pomoc a my možná i s Francií „Bočiho“ dáme i na pozici 1. Jako hráč se stále zlepšuje a má sebedůvěru na to, aby tuhle pozici zastal. Často si ale před zápasem uděláte nějaký plán, a když se začne hrát, v řadě utkání se pak vše změní,“ podotýká trenér.

Nyní už ale předejme slovo muži v ohnisku zájmu, aby svou novou roli nejen v reprezentační armádě rozkryl ve větších detailech. Anebo tak nová zase není?



Jaromíre, jak se cítíte na rozehře? A máte na tuhle pozici nějakou atestaci z dřívějších dob?
Bude to znít překvapivě, ale stávalo se mi, že jsem se na rozehru dostával v podstatě v každém týmu, ve kterém jsem hrál. Vždycky to ale byla nouzovka, nikdy jsem jako rozehrávač nezačínal. Většinou k tomu docházelo v pokročilejší fázi zápasů, což je trochu jiné. Je jedna věc utkání na „jedničce“ (pozice 1 = rozehrávač) začínat, nebo na ni vstupovat, když je tým už rozjetý.

Přesto - jak velká je to změna v myšlení a ve hře, muset na rozehrávku přešaltovat během třeba vypjatého utkání, když většinou jde ještě, jak jste řekl, o nouzové řešení?
Až tak jiné to herně není, člověk si jen před zápasem projede akce z té jiné pozice, aby věděl, co kudy a kam. Na křídle už nějak vnímám, kde jsou všichni ostatní, ale když se pak ocitnu na jiné pozici, najednou musím víc přemýšlet (usměje se), což není právě optimální. Jinak ale ta přeměna na rozehrávače není tak těžká. I z křídla se teď dost hraje s balonem a máme na to hodně akcí.  

Na pozici 1 jste hrával spíš v dorostu, anebo i pak v NBL za Prostějov? 
Myslím, že i v Prostějově se mi to párkrát stalo. A občas k tomu dochází i v Nymburce a reprezentaci. Ovšem jak říkám, je to nouzovka. (směje se)

Pokud jde o NBL, výrazněji jste se na hru s míčem na nejvyšší úrovni začal zaškolovat během působení v USK?
Je fakt, že tam jsem měl v ruce hodně balonů a někdy jsem hru i organizoval. Když na to ale teď vzpomínám, tak musím dodat, že trenéři to rádi z lavičky celé organizují…

Zvlášť v podání Mirsada Aliloviče tohle zřejmě bylo znát.
Ano, zvlášť u něj. Pak to ani není moc o přemýšlení, protože člověk jen dostane pokyn, který splní. (smích)

Dá se předpokládat, že v nymburském týmu při vaší většinou jasné převaze v ligových zápasech postačí, aby se s rozehrou vypořádali kolegové Lawrence a Vyoral?
Ano, v Nymburce je teď rozehrávačů dost, takže tady k mému přeřazení dochází málo, většinou jen kvůli faulům, nebo když má soupeř vyššího rozehrávače. 

Jinou úroveň ovšem představuje Liga mistrů, kde se zdá, že v této sezoně za Lawrencem nejednou dostáváte jako vodič míče přednost vy, nebo nový americký guard Wright, který v této roli vystupoval po nemalou dobu v posledním domácím duelu s Bambergem.
Je pravda, že proti Bambergu jsme byli ve hře spolu s Braceym a tam je jedno, kdo to vyveze a zahájí akci. Spíš se řeší, na koho se to ve finále zahraje.

V případě Ligy mistrů - do jaké míry máte svobodu zvolit akci sám, a do jaké jste naopak řízen?
V naprosté většině akcí a řešení situací, kdy já jsem na rozehře, dostávám instrukce z lavičky. Průběžně se tam tedy koukám pořád. Už když si beru balon, je tam oční kontakt s trenérem, který ukáže, co zahrát.

A kdy a jak vzniklo vaše posouvání na pozici 1 v reprezentaci? Bylo to v prvním zápase světové kvalifikace s Islandem, nebo už i dřív?
Myslím, že už v přípravě na Evropu 2017, kdy jsme tam byli ještě se „Satym“ (Satoranským), po mně trenér chtěl, abych víc hrál s míčem. Souviselo to s tím, že soupeři se chystali na „Satyho“ a chtěli ho ždímat po celém hřišti a tohle je část hry, kde by si mohl odfouknout. Tam jsme to začali vnímat, že bych mohl občas položit balon na zem i já.



Jak jste na tenhle požadavek reagoval? Je jedna věc zaskočit na „jedničce“ v lize a druhá v reprezentaci, kde často jde o každou jednu akci a nelze téměř chybovat.
Je to úplně něco jiného, ale mně to nevadí. Já si o sobě vždycky myslel, že rád přihrávám (smích), i když teď s Petrem Bendou o tom máme jiné rozhovory (opět smích). Prostě každý hráč má rád balon v ruce. Lépe se pak cítí a je fajn moct rozhodovat o tom, co se na hřišti děje.

Jak na vás tým jako na rozehrávače reaguje? Dostanete někdy vynadáno?
Tohle jsme moc neřešili. Akorát ten Péťa občas prská. (smích) Jinak to snad je vnímáno pozitivně.

Do jaké míry jste na rozehře svázán pokyny v rámci národního týmu?
Je to podobné jako v Nymburce. I trenér Ginzburg rád hlásí, co se má hrát, a vstupuje do hry, i když není zrovna přerušená. Ve většině situací to tak hlásí on, pokud tedy rozehrávám já. U původní profesí rozehrávačů je to už něco jiného.

Někdy to vypadá, že při vašich útocích z pozice rozehrávače dost dlouho držíte míč u sebe. Je těžké někdy neprováhat ty správné momenty a úhly, kdy máte na vyslání pasu jen zlomek sekundy?
Tam nehraje roli, jestli jsem na hřišti jako rozehrávač, nebo křídlo. V dnešním basketu hrají s balonem skoro všichni včetně pivotů a ta rozhodnutí musí dělat všichni bez ohledu na pozici. Je ale fakt, že někdy se na té rozehře snažím dát míč co nejrychleji z ruky, ať to nemusím řešit já. (směje se)

Je tohle ještě o stupeň dva těžší, když dojde na vyrovnanou koncovku, které se vás už taky týkaly?
Asi jo. V těch koncovkách už je ale hlavně všechno jako by zpomalenější. Každý útok má trochu jinou váhu a neběhá se tolik dopředu. Co si budeme povídat – někdy jsem na hřišti jako rozehrávač, ale konkrétně v Nymburce se za čtyři minuty dostanu k zahlášení dvou akcí, protože většinou jsou to tři přihrávky a už to letí na koš. V koncovkách je ale všechno víc vidět a člověk u toho víc přemýšlí. Musím říct, že konkrétně s Nymburkem bychom mohli být právě v koncovkách o dost úspěšnější.

Od dob na pražské Folimance jste navíc přidal i nějakou tu hmotu a proti spoustě malých rozehrávačů máte výhodu při hře zády. Od kdy jste ji do svého arzenálu začal zařazovat víc?
Trenér Oren (Amiel) moji hru zády respektuje a dostávám se do těch situací mnohem častěji než dřív. Já to mám v tom „low-postu“ rád a mám pocit, že se odtud dobře hledají spoluhráči. Až si někdy po zhlédnutí videa říkám, že bych měl hrát i víc pro sebe (úsměv). Tuhle hru teď navíc zařazujeme i v době, kdy nejsem na rozehrávce, a kdy se cíleně snažíme, aby mě musel přebrat nižší hráč.

Právě tohle jste si úspěšně vyzkoušel i na dvě rozehrávačské eurokapacity a euroligové vítěze v dresu Bambergu Zisise a Rice, kteří jsou oba podstatně menší. Nabírali tak na vás dost faulů a Zisise jste tak i vyfauloval. Je to pro vás už naprosto v pohodě, že neřešíte, koho zrovna máte na zádech?
Konkrétně Rice je o dost menší, a když jsem ho jednou na začátku zády hrál, vystřelil jsem stupidní střelu z odskoku, po které mi pan trenér dal jasně najevo, že pro tohle to nehrajeme. Tak jsem se pak snažil hrát víc dovnitř. Že bych ale víc vnímal, že tohle je Zisis nebo Rice, to ne. Spíš se koukám na ty „match-upy“ (kdo koho právě brání) a kdo má kde výhodu, než kolik toho kdo vyhrál.

Zisise jste vyfauloval v situaci, kdy mu navíc přišli na výpomoc další spoluhráči. Bylo to tam cílené?
Ta akce snad i byla zahraná pro mě pod koš. Abych ale řekl pravdu, tak jsem vůbec nevěděl, že má čtyři fauly, takže to nebylo schválně do něj.

A co v obraně, když musíte tahle malá pohyblivá „pérka“ bránit, nebo minimálně přebírat?
U „motorek“ typu Rice je to dost těžké, ale my dost často využíváme to, že poslední dobou už Vojta Hruban stabilně brání rozehrávače, i když my máme svého rozehrávače ve hře, a jsme na tohle zvyklí.